Novinka pod lupou: Atypical

Atypical – netypická komedie? Ani bych neřekla. To ale rozhodně neznamená, že nejsem příjemně překvapená. Já, Netflix a komedie nemáme příliš vřelé vztahy. Poslední dobou mi však přijde, že se začíná tato streamovací služba postupně přibližovat mému vkusu. Atypical je svěží komedie, kde sice není nic moc, co bychom už dříve neviděli, ale na druhou stranu tu není ani nic, co by vám mohlo lézt na nervy.

Hodně se mi líbí lehkost, která celý pilot doprovází. Ačkoliv se příběh zabývá poměrně závažným tématem – nemocí, kterou na celém světě trpí miliony lidí – je přednášen lidsky, bez servítek, prostě přesně tak, jak si tito lidé jistě přejí, aby se na ně nahlíželo. Ačkoliv jde o rodinnou komedii, nikdo mě tady neštval. Jistě, role jsou typizované, je tu přehnaně ochranitelská matka, otec, který si nedokáže k synovi příliš najít citovou cestu a drsná ségra, která se vždy za bráchu postaví. Celkově jim to ale skvěle funguje!

Pravděpodobně je to i dobře zvoleným obsazením. Všichni mi do svých rolí skvěle sedli. Myslím, že zahraniční recenze budou spíše oslavovat představitelku matky a její herecký výkon, já už jsem těchto na chlup stejných rolí lehce přejedená. O poznání více mi učaroval samotný hlavní hrdina. Ve svém okolí nemám nikoho podobného, takže nejsem na takové chování zvyklá. Moc mě bavilo prozkoumávat jeho život a především myšlenky, které jsou mnohdy úsměvné (až směšné), ale naprosto věřím tomu, že můžou být zcela reálné.

• hlavní hrdina
• vlastně celá rodina
• lehký a netrapný humor
• lidský pohled na autismus
• chybí vyloženě scény a vtipy k zasmání

Pokud si dobře vzpomínám, tak poslední komedie, kterou jsme tu od Netflixu měli, byla Friends from College. A v tu dobu už jsem si stěžovala, že by to chtělo alespoň na chvilku méně seriálů od této streamovací služby, protože už toho bylo prostě moc.

Nevím, kolik od té doby už uběhlo času, možná tak měsíc, ale Netflix každopádně opět začal vydávat. A po Defenders tu máme zase jednu komedii. Tentokráte s hlavním hrdinou, který je typicky netypickým a trpí nemocí, která mu znesnadňuje komunikaci s lidmi. Takových hrdinů je v seriálovém světě mnoho, jen tento je no… diagnostikovaný. Nebo jste snad někdy koukali na takového Sheldona Coopera nebo Sherlocka a řekli si, že je kterýkoli z nich úplně normální?

A jak si diváci obvykle podobné postavy oblíbí, protože mají jisté „kouzlo“, zdejší Sam není výjimkou. Jeho nesmírná přímost a upřímnost jsou kouzelné, podíl na tom, jak je hlavní postava sympatická, má jistě i představitel, který prokázal, že mu podobné role jdou, už například ve filmu Něco jako komedie, který uvádím jako příklad hlavně proto, že jsem ho viděla, ehm.

Seriál celkově je prostě „milý“, „roztomilý“, dá se ho ooznačit mnoha výrazy. Nechybí spousta humoru, který samozřejmě ve většině případů vzniká díky Samovi, ale ani vedlejší postavy tentokrát nejsou k zahození. Není tu nikdo, kdo by divákovi vyloženě trhal žíly, i když samozřejmě (bohužel) nastává pár situací, které jsou posunuty dál, než by bylo záhodno.

Ve výsledku tu máme milou a vtipnou komedii, která leží na bedrech hlavního hrdiny. A jelikož ten svou roli zvládá, Atypical jako jedna z těch lepších netflixáckých komedií stojí za zhlédnutí.

Atypical se snaží o totéž, o co se 13 Reasons Why snažil u sebevraždy a deprese, akorát teď máme ve středu dění autismus. V obou případech je ale cíl stejný, a sice normalizovat nenormální a přinést do mainstreamu něco, co do něj nepatří. A zatímco u 13 Reasons Why se dá tvrdit, že fetišizuje sebevraždu a dělá z ní prostředek pro jakousi pomstu ze záhrobí, Atypical karikaturizuje autismus. V obou případech je ale dosaženo toho, čeho seriál dosáhnout má, a sice zabavit diváka a zaujmout ho, byť se to neobejde beze škod.

Dost ale společenského komentáře a plynule přejdu k samotnému dílu. Idea seriálu s autistou v hlavní roli je bez debat zajímavý nápad. O reálnosti jeho portrétu se dá debatovat, Keir Gilchrist ale odvádí slušnou práci a postavu Sama Gardnera ztvárňuje obstojně a věrohodně. A i když Sam působí trošku přehnaně, jde o zajímavou podívanou. Za co si ale scenáristé zaslouží facku, je zvolené téma. Spousta potenciálu byla promrhána v momentě, kdy Sam začal mluvit o tom, že si chce najít přítelkyni, čímž se seriál zařadil mezi chodící klišé v žánru teen. Je možné, že dále tvůrci téma randění podají lépe, ale osobně bych víc uvítal třeba příběh o tom, jak Sam nastupuje na vysokou, kde je dynamika o dost jiná než na střední a kde se otevírají dveře spoustě dalších nápadů. Takhle se ale Atypical podkopal hned v úvodu.

Seriál ale není čistě o autismu, ale i o lidech, kteří se s ním nepřímo vypořádávají, především pak Samova rodina. Začnu tím dobrým, a sice Samovou sestrou Casey. Povahově je fajn a sledovat její vztah s bratrem bude jistě zajímavé, ale bohužel dostala otřesnou dějovou linku, která se samozřejmě týká milostného vztahu. Rodiče Elsa a Doug mají skoro nulovou chemii a každá jejich společná scéna mi přišla jen jako nudná výplň, když se ale oddělí, je to o trochu lepší. Teda jen u Douga, který se snaží navázat kontakt se synem, což sice není žádná převratná novinka, ale stačí to. Zato Elsa a její aférka bude jistě utrpěním pro nejednoho diváka.

Pár dalších postřehů jen krátce. Soundtrack se až moc snaží hrát na city a je to znát. Znělka je pěkná, ale který seriál od Netflixu dneska nemá pěknou znělku. Rádoby nenápadné nadhazování faktů o autismu je ukázkou lenosti scenáristů, kteří sice měli čas na to udělat si výzkum, ale už se jim nechtělo jej hladce zakomponovat do seriálu, takže radši z pár postav čas od času udělají chodící Wikipedii. Seriál se prezentuje jako komedie, ale snaží se být zároveň drama, což nepomáhá. Úchylný kamarád z elektra je příšerný. A ta zrzka se do sexu hrnula příhodně rychle.

• představitel hlavní role
• základní myšlenka
• větší část provedení
• nezajímaví rodiče
• lehce zahozený potenciál
• ne zrovna ideální ztvárnění autismu

Musím říct, že jde o snad ten nejrozporuplnější pilot, co jsem za poslední dobu viděl – v jednu chvíli je tahle dramedy hrozně feel-good a sympaticky zábavná, jen aby se vzápětí přesunula k dramatičtější, a především neskonale depresivnější náladě. Lehce mi tenhle počin připomněl 13RW, obojí je od Netflixu a obojí je zasazeno do prostředí střední školy, ale nečekejte nic podobného příběhu se sedmi kazetami.

Atypical je totiž dramedy – ale poměrně krátká, pilot nedosáhl ani čtyřicetiminutové hranice… a je to jen dobře. Tempo je tudíž svižné a nepolevuje, což by mohlo nastat v případě hodinové stopáže, zároveň ale má epizoda dost času na rozvinutí děje a představení postav, což by se naopak stát nemohlo, pokud by měla minut dvacet. Stopáž je skutečně naprosto ideální a v době, kdy se začínají seriály dělit hlavně na ty půlhodinové a hodinové, je stále těch 40 minut funkční kompromis, který potěší, když jej člověk vidí.

Žánrově jde o dramedy, ale jak jsem zmínil, velmi, velmi depresivní. Některé momenty a situace jsou tu až bolestně jímavé a dost silně na mě dokázaly zapůsobit (a dostat mě na pokraj depky). Náladu vám to asi o moc nezvedne. Ale vlastně ani nesníží – je tu také spousta pozitivních okamžiků, které jsou plné optimismu. No a když se sem tam objeví nějaký humor, je příjemně reálný a pobaví. Trochu mi to tím připomíná Red Band Society, což taky dokázalo zlepšit i zkazit váš den najednou.

Hlavním tahákem celého pilotního dílu není příběh, který vás dostane do kolen i pozitivně naladí, ale jsou to především postavy. Hlavní hrdina, trpící autismem a milující tučňáky, je zajímavě nevšední, a právě on se stará o tu depresivní stránku – zato jeho sestra zařizuje tu pohodovou a ve valné většině scén vás dokáže rozesmát. Líbí se mi, jak neklasicky jsou vykresleny postavy rodičů – matka není ta vždycky dobrá, moudrá žena (která v amerických seriálech hraničí se ztělesněním dokonalost), otec pak není typickou hlavou rodiny. Právě atypičnosti (shoda s názvem seriálu je náhoda?) postav jim dodávají na věrohodnosti a mnohem snadněji si je pak dokážete představit a oblíbit.

Mít skvělé postavy by však ani v nejmenším nešlo bez herců – válí tu především mladá dvojice sourozenců: KeirGilchrist a mně zcela neznámá Brigette Lundy-Paine. Překvapila mě i Jennifer Jason Leigh a ani Michael Rapaport dle očekávání nezklamal. Avšak ačkoliv chválím a jsem nadšen, myslím si, že pilotní epizodě chybí něco, díky čemu by vám utkvěla v hlavě, nějaká zapamatovatelná scéna. A ačkoliv je třeba rána pěstí od sestry hlavního hrdiny velmi pěkná, už chvíli po skončení pilotu si na ni vzpomínám jen dost mlhavě.

• originální příběh
• forma svižné dramedy
• sympatické reálné postavy
• výborní herci
• dokáže vám to náladu zlepšit i zkazit zároveň
• až moc rychle se vypaří z hlavy, chybí něco zapamatovatelného