Ted a spol.

Ted: Je škoda, že jsme se neznali na střední.
Linda: Já vlastně chodila do dívčí školy a byla jsem slušná, teď jsem hodně zhýralá.

(Ted s Veronicou přistihnou Lindu, jak čmárá po obrázcích v jedné kóji.)
Ted: Co to děláš?
Linda: Ou, já už prostě začínám bláznit. Myslela jsem, že výzdoba kójí přinese společenskýho ducha, ale na vymyšlených osobnostech se společnost nevytvoří. Je to jak na střední, jen tu nikdo nebere drogy a nesnaží se otěhotnět.
Veronica: Ta zfetovaná coura má recht, Tede.
Linda: Hej.
Veronica: Dávám ti za pravdu.

Veronica: Přicházím o rozum.
Ted: Vážně? V mé kanceláři si udělali mejdan a ušpinili mi stůl.
Veronica: Chtěla jsem být tak milá, že jsem si začala vymýšlet slova. Dnes jsem řekla Philovi fiškuntální.
Ted: No jo, Phil, začal tě milovat. A jestli se ti tohle nezdá divný, pak už nevím co.
Veronica: Ach, Bože, proto nosím pořád drdol, vytváří odstup, nedostupnost. Ach, chybí mi to. Já už ani nevím, kdo jsem.
Ted: Hele, víš kdo jsi. Jsi skvělá šéfka, co se o všechno postará, a to je to hlavní.
Veronica: Děkuju. A ty by sis neměl nechat špinit stůl od dědků.
Ted: Já vím, je jedno, co si o mně myslí padesátiletí chlapi, teda kromě mýho táty.
Veronica: Máš pravdu.
Ted: S mým tátou? On ti něco říkal?
Veronica: Ne, mluvím o lidech z firmy, ne všichni si tě oblíbí. Našla jsem v autě kočičí hovna!

(ve firemní jídelně pro zaměstnance)
Phil: Ahoj Veronico, ještě nikdy jsem tě tady neviděl.
Veronica: Neblázni, jsem tu skoro pořád. Co to tu smrdí? (Přičichne si k tácu s obědem.) Můj oběd, mňam.
Phil: Jídlo tady není moc dobrý, řekl bych, že i sůl chce přisolit.
Veronica: (se smíchem) Jsi moc zábavný člověk, Phile.
Phil: Myslíš?
Veronica: Jo, vlastně myslím, že jsi fiškuntální.
Phil: Moje žena říká, že bych nepoznal vtip, ani kdyby mi utrhl ksicht.
Veronica: To je moc dobře, že máš ženu.

Linda: Volala jsi mě, šéfko?
Veronica: Ano, zaměstnankyně. Kvůli zvýšení morálky mám za úkol zjistit, co by potěšilo naše pracovníky. Ptám se tebe, protože ty jsi ta nejchytřejší a nejlepší osoba v celé naší firmě.
Linda: Budu hádat, poradili ti, abys nás chválila.
Veronica: Vidíš, jak jsi chytrá.
Linda: Děkuju, ale proč si myslíš, že já vím, jak potěšit zaměstnance?
Veronica: Protože jsi jako skříňka s návrhy, tak ti říkají nahoře.
Linda: Nikdy jsem se nepodepsala pod svoje vynikající návrhy, jak ví, že jsou ode mě?
Veronica: Ostatní si stěžují, že se do té skříňky už nic nevejde.
Linda: Oh, jasně. Víš, když lidi seděj ve stejných kójích, připadají si naprosto anonymní. Není tu společenský duch, osobně jsem se vždycky cejtila vyřazená, jako bych byla čip bez tváře v obřím odlidšťujícím stroji.
Veronica: Óó, pomalu, předsedo Mao, nechci manifestaci, potřebuju něco, co by lidi potěšilo.
Linda: No, firma by mohla začít tím, že nám vytvoří osobitější prostory, třeba nám vyzdobí naše kóje fotkama a obrázkama.
Veronica: Vážně? A to vám stačí?
Linda: Hm.
Veronica: S vámi trubci to je snadné.
Linda: To nebyl kompliment.

Bob: Jo, určitě by se ti moc líbilo ve starejch časech, tehdy neexistovalo sexuální obtěžování.
Manny: Nebylo nic lehčího, než říct ženský, co ti nechtěla dát, ať si vyklidí věci ze svýho stolu a maže domů.
Ted: No, to zní náramně, vážně. Tak, řekněte všem ve své věkové skupině, jak jste se pobavili.
Manny: Zejtra to bude ještě lepší, teď jsi člen naší party, zítra tě zveme na oběd my.
Bob: Budeš potřebovat bankovky a klín.

(na společném obědě)
Manny: Něco mi sem nepasuje, je tu pět stejků a jeden salát Caesar s dresingem bez tuku.
Ted: Mám rád lehčí oběd, abych byl bystrý celý den.
Bob: Podívejme, pan dokonalý, pan v práci vždy ve střehu.
Manny: Tede, ty jsi tak upravenej, jako bys vystoupil z časopisu. Nikdy sis nekápl hořčici na triko a kurva ti nepoblila kaťata?
Ted: Jedno z toho se mi stalo na basketu, když mi bylo 12, neřeknu vám, co to bylo, ale byl to můj životní zápas. Vždyť já se taky rád zasměju.
Manny: Vážně? A co piješ? Ice tea? Kdysi bylo zvykem dát si k obědu pár panáků.
Ted: Dobře, tak to uděláme po staru. (Mávne na číšníka.) Panáka všem. A říkejte mi pan, co dává k obědu panáka, ale nesmíme to přehnat, je pracovní den. Vím, že je dlouhý, ale někdy je to výhoda.

Phil: Vypadám v tý košili jako vačice?
Lem: V týhle ne, proč?
Phil: Moje žena dneska celý ráno mlela - "V tý košili vypadáš jako vačice."
Lem: Jo, někdy nechápu, jak s ní můžeš vydržet.
Phil: Obvykle jsem úplně zticha, dokud neodejde.