Etiketa

Etiketa (Etiketa)
Chceš seriál do oblíbených? Tak se přihlas!
Facebook Twitter E-mail

Konverzace

Nestačí se jen zdvořile chovat, na své okolí působíme především tím, co a jak říkáme.

L. Špaček: „Dobrý den, tentokrát se soustředíme na to, jak ve společnosti hovoříme.“

Nestačí se jen zdvořile chovat, na své okolí působíme především tím co a jak říkáme. V každém z předchozích dílů jsme narazili na potřebu mluvit - nejen zdravit a loučit se, ale též jednat, děkovat, nabízet, vyprávět, tázat se, zkrátka konverzovat.


Monolog je nespolečenský
Ačkoli je hovor součástí lidské přirozenosti – schopnost přiměřeně, vhodně a zajímavě hovořit si musíme vědomě osvojovat.

P. Studenovský: „…nejdřív já jsem na to samozřejmě zapomněl, že mu telefonuju… Já to dopovim… A von prostě mi volal, vy jste mi volal a já si nejdřív nemohl vzpomenout, tak to zase skončilo… Pak já jsem si blázen uvědomil, že už jsem mu jednou telefonoval…“
L. Špaček: „Tak to byl typický nespolečenský monolog. Vhodné formy monologu probereme později, až budeme hovořit o přípitcích, proslovech, poděkování, předávání cen a tak dále. Mimochodem byli jste včera na té premiéře?“
Helenka: „No byla jsem tam, ta byla úplně výborná.“
L. Špaček: „Jak se ti to líbilo, Petře.“
P. Studenovský: „No první půlka byla výborná, druhá měla svoje rezervy.“
Helenka: „Naopak. Já si myslim, že ta druhá měla spád, ne?“
Zita: „Já tedy jsem se trochu nudila.“



Čemu se vyhnout
Hovoří-li ve společnosti dva lidé, oba se musejí dostat ke slovu, jeden i druhý by si měli vzájemně naslouchat. Důležitá je volba tématu rozhovoru, vyhýbáme se námětům trapným, nepříjemným a konfliktním, i třeba partnerovi nesrozumitelným.

T. Turek: „No a před klinikou jsem do toho největšího šlápnul. No nic… To už jsem si říkal, to je špatný znamení. Jdu nahoru a kdo myslíš, že byl v čekárně: Jiřina, Karel, Vláďa…“



Hlasitost hovoru

Nejen téma ale i hlasitost rozhovoru přizpůsobujeme prostředí. Při rozhovoru mluvíme tak, aby nás nikdo jiný neslyšel, už jen proto, abychom nikoho nerušili. O to složitější je vést rozhovor v dopravních prostředcích, například v tramvaji.

Helenka překřikuje hluk v tramvaji: „Markéto, Markéto, hele, byla jsi v tom novym obchodě?“
Markéta: „Co? Co jsi říkala?“
Helenka: „Jestli jsi byla v tom novým obchodě, v tý parfumerii?“
Markéta: „Myslíš v tý parfumerii u vás?“
Helenka: „No. Já jsem tam byla teďka, koupila jsem si skvělou řasenku. Fakt výborná.“
Markéta: „Koho?“
Helenka: „Řasenku.“
L. Špaček: „Hovor neprotkáváme ani nadbytečnými slovíčky, ani nevhodnými poznámkami, souhlasíš se mnou?“
P. Studenovský: „No já si zkrátka tak nějak myslim, že bych v podstatě s tím zhruba tak nějak v té podobě mohl souhlasit.“
L. Špaček: „Tak to vidíte.“



Přílišná žoviálnost
Omezíme doprovodné pohyby, gestikulujeme tak, abychom podpořili vnímání našich slov, ale odpustíme si zbytečný afekt. Stejně tak je nevhodné začít konverzaci s neznámými lidmi příliš žoviálně.

Opravář: „Dobrý den paninko, tak kdepak máme ten sporák?“

Žena: „Dobrý den. Tudy prosím.“
Opravář: „A co pračka?“
Dívka: „Dobrý den.“
Opravář: „Á, slečinka je taky doma, tak se do toho pustíme.“


Nicméně ke špatnému pocitu z rozhovoru postačí i neúmyslná komisnost. Ve společnosti hovoříme příjemně, srdečně, s úsměvem, klademe otázky, ale nevedeme rozhovor jako výslech, nejsme strozí či povýšení.

P. Studenovský: „Co říkáš holkám takhle ve firmě, líběj se ti?“
T. Turek: „No, jsou to vesměs sympatické dámy. Já jsem zatím neměl s nikým konflikt.“
P. Studenovský: „Hele, Turek, ty seš tichá voda. Ty prej si stihnul za ty dva dny něco začít s tou sekretářkou ze třetího?“
T. Turek: „Ne, to není pravda, pane Studenovský.“
P. Studenovský namiřuje rozsvícenou lampičku na kolegu: „Turek, nekecej a přiznej se! To je sranda, promiň.“



Tempo řeči
Tempo řeči je sice individuální, ale ve společnosti musíme brát ohled na ostatní. Měli bychom zvolnit nebo zrychlit tempo, kdykoliv cítíme, že nás partneři špatně vnímají. Chceme přece, aby nám rozuměli, ne? Usnout při našem vyprávění by však také nemuseli.


Téma rozhovoru


M. Kocáb: „Ty nejseš roker.“
P. Studenovský: „Ty mi budeš něco vykládat. Zrovna ty s tím svým namodralým tričkem.“
M. Kocáb: „Od tebe to zrovna sedí čoveče. A co to tvoje véčko, to je jako Viktorka, jo? Tak to jsi se o patnáct let sek, kamaráde.“
P. Studenovský: „Vo jakejch patnáct let, to je normální tričko.“


Vyhneme-li se všem zmíněným nebezpečím, zjistíme, jak důležité bývá téma rozhovoru. Už jsme si připomněli, že se vyhýbáme námětům trapným, nepříjemným, kontroverzním, které by mohly rozhovor změnit v hádku, např. válka, náboženství, feminismus, nemoci, registrované partnerství, politické preference.

Jako dobrý společník bych měl hovořit vždy o tom, co zajímá mého partnera, ne o tom, co zajímá mě. Příliš odborná témata stěží zaujmou posluchače.

P. Studenovský: „Proudění je laminární. Jestliže začnou odpadávat proudnice při překročení kritického úhlu náběhu, vznikne co?“
L. Špaček: „Petře, my tomu vůbec nerozumíme.“
P. Studenovský: „No počkej, to je důležitý.“
Zita: „Petře, já jsem letadlem nikdy neletěla.“
L. Špaček: „Ani nás to nezajímá.“
P. Studenovský: „No tak já vám to proto chci vysvětlit. Tak podívejte se, eště vám to vysvětlim ještě jednou.“


Protesty signalizují, že překračujeme hranici společenské konverzace a dostáváme se do konfliktu. Ustupme od tématu, které způsobilo takové rozladění.

P. Studenovský: „Tudíž to vodorovné je analogicky… no VOP, že ano… VOP.“
T. Turek: „Á, vidím, že jste aviatik. Já jsem četl o letadélku Káněti…“
P. Studenovský: „Promiňte. Promiňte. Nepochybně dostanete příležitost, já to jenom dopovím. Takže, zopakujme si to. SOP a VOP, prosím vás. Nechte mě to domluvit. Kde jsme skončili?“


Do rozhovoru můžeme vstoupit, ale v žádném případě nebudeme nikomu skákat do řeči. Užíváme jen krátké věty, které pomáhají rozvíjet dialog.

T. Turek: „No právě to mě taky napadlo.“
P. Studenovský: „Pane, já jsem ještě nedomluvil, tak mi neskákejte do řeči.“


Rozhodně nebudeme nikoho okřikovat, ba ani zvyšovat hlas. A hlavně ovládněme svoje nutkání stát se středem pozornosti.


Co dělat a nedělat při rozhovoru
Při rozhovoru se díváme do očí toho, s kým hovoříme. Při větším množství debatujících netěkáme pohledem z jednoho na druhého, ale ani nehovoříme jen k jednomu jedinému a rozhovor nezneužíváme ani k tělesné prohlídce společníků. Mezi zlozvyky, mimo ty zmíněné, patří i vstup do intimnějšího hovoru jiných osob.

Snad ještě nepříjemnější je, když třetí osoba do rozhovoru přímo nevstoupí, ale po příchodu jen naslouchá. Pak se neostýchejme zareagovat.

P. Studenovský: „Promiňte, mohu vám nějak pomoct?“
T. Turek: „Pardon. Mě se tady zakutálela mince, promiňte.“
L. Špaček: „Zdá se vám, že takové absurdity se nemohou stát? Ale stávají se. A chcete-li vědět, co ještě vás může potkat, přečtěte si i další díl. Na shledanou.“

INFORMACE K EPIZODĚ

  • Český název
  • Původní název
  • Číslování
  • Rok natočení
  • Délka epizody
  • Konverzace
  • Konverzace
  • 1. série, 5. epizoda (celkově 5. díl)
  • 2004
  • 8 minut

NAVIGACE

TOOL BOX

AUTOŘI PROFILU

Furiant
Preacher