Phantom: Requiem for the Phantom

Phantom: Requiem for the Phantom (Phantom: Requiem for the Phantom)
Chceš seriál do oblíbených? Tak se přihlas!
Facebook Twitter E-mail
Avatar uživatele
Skogen

25. února 2014

0 % lidí si myslí, že se jedná o kvalitní názor
0 % lidí s názorem souhlasí
Vyjádřilo se 0 lidí

Rekviem

Kóiči Mašimo je zpátky poněkolikáté stejně a přece jinak. Opět v příběhu plném dramatu, snahy o odhalení vlastní minulosti, temného podsvětí a úsilí o dosažení čehosi i za cenu vlastního sebezničení... Pokud nemáte rádi sloveso „korosu“ (zabít), ani na to nekoukejte, moc jiných sloves se zde nevyskytuje.

Pokud bych měl srovnávat, oproti Noir tady daleko lépe fungují příběhové zlomy a zatímco u Noir mě uvrhly do zmatku, co to jako vlastně mělo znamenat, zde první z nich krásně uzavírá několik ne zrovna přesvědčivých dílů, kdy se Ein s Zweiem ráchají v sentimentu a jejich charaktery jsou vylíčeny natolik protikladně, že i Santa Klaus je postavou důvěryhodnější. Tomu první příběhový zlom rázně zatne tipec a zanechá diváka v údivu, že když už to tak rychle skončilo, o čem to kristovanoho bude dál? Bude - a značně stylově. Stejně tak každý další zlom nabídne jakési dílčí rozuzlení a posune příběh kupředu.

Postavy jsou veskrze vydařené, skvělí jsou tentokrát i záporáci, rozhodně nesrovantelně lépe vyvedení než v Madlax a samotný Scythe Master disponuje přesně tou správnou dávkou ujetosti a rafinovanosti, jakou by pro potěchu padoušského koutku duše každého z nás disponovat měl. S pohlednou a nostalgie plnou Ein si trošku zaharašíme, s Claudií zaintrikujeme, malinko si užijeme citového vydírání s Cal a afektovanosti s Drei, i když té afaktovanosti by se možná mohlo zdát už trochu příliš. Jenže, když je to Američanka... Snad jen ta Lizzie se mi ve své skalní zásadovosti zdála už mimo realistické mantinely.

Kdo by chtěl proniknout hlouběji do příběhové logiky a porozumět víc i závěru, měl by si určitě nastudovat pojem „karma“, aby si ho nepletl ani s plynovým kotlem, ani s internetovým systémem hodnocení autorů, a už vůbec ne s fatalisticky pojatým osudem. Česká wiki tento hluboce filozofický princip, kterému mimochodem vzdor svému skepticismu čím dál víc sám podléhám, docela pěkně popisuje.

Samotný závěr, ačkoliv se nesnadno vystihuje čím přesně, na mě zapůsobil jako málokterý jiný. I když pěkně po Japonsku nic polopatě nevysvětluje, zanechá po sobě jakási tušení a tak nějak kdesi uvnitř zabrnká na řádně naladěnou melancholickou strunu. Sore dake de... Atmosféra toho neuvěřitelně podprahově působivého konce mě zkrátka dostala, takže i kdybych všech 25 a 3/4 dílu hodnotil jako sice slušnou, nicméně ničím až tak nevybočující podívanou, najednou to díky pár minutám závěru dostane hloubku, jako když se propadne strop Macochy (už se propadl a musela to být řacha).

Tak tedy díky Mašimovi, že v neustálém koloběhu znovuplození de facto totožných příběhů došel až k Fantomovi a třeba v něm už tentokrát svou karmu uzavřel.

Více: http://www.animeblog.cz/index.php?id=82

Preacher