Opravdu vydařený český „špionážní“ seriál, který mě příjemně překvapil. Je to dobře zahrané, všem jsem jejich postavy věřila, zápletka a děj jsou taky věrohodné (zvlášť všechno to kupčení na ministerstvu a korupce na vysokých postech), jediné trochu navíc mi přišla osobní dějová linka plukovnice Váchové a její sestry/dcery, i když chápu, že se nejspíš tvůrci snažili ukázat, že lidé s tímhle povoláním vlastně nemají čas na nějaký osobní život. Naopak se mi líbilo, že nezapomněli naznačit problematiku PTSD, a i podmínky v iránském zajetí byly dost věrohodné. Za mě tedy naprostá spokojenost, seriál mě dokázal udržel nalepenou na obrazovku - jednak jsem chtěla vědět, jak to celé dopadne (spíš postup, než výsledek, protože je to přece jen odvozené od skutečného případu dvou zajatých českých dívek, a u toho všichni víme, jak to dopadlo), a za druhé mi bylo s postavami chlapáckých extraktorů i plukovnice prostě dobře. Mimochodem postava plukovnice a její herecká představitelka si vysloužila můj obdiv za to, jak dokázala zůstat v klidu a dokonce se usmívat i v situacích, kdy by byl člověk naštvaný na maximum, což jí pak dost pomáhalo při vyjednávání, to bylo parádně zahrané.
Kdyby byla stejně povedená, s chutí si nechám líbit další sérii s novým případem :-)
boži serial
kveli
najjjj lepši ♥♥♥♥ na prime tv)))))))))))))))))**************
**********************************1************♥
Po přečtení knihy a zhlednutí čínské verze jsem byl zvědaví na verzi netflix o proti knize dost velké zjednodušení, změna postav a zrychlení děje.
Čínská verze rozebírá víc do hloubky a vysvětluje uváděné pojmy z dějin a fyziky. Pro někoho je lepší více vysvětlení a pro další rychlejší děj, čínská verze je víc pro ty kteří znají/četli knihu, obě verze určitě najdou své fanoušky kteří budou bojovat za tu svou.
Palm Royale je poslední knižní počin spisovatelky Juliet McDanielm po které skočil Apple TV+ a převedl jej na obrazovky. A možná se to tvůrcům podařilo ještě lépe, než v knize. Feministicky založený příběh o krásných ženách, které se "prodávají" formou soutěží krásy a chtějí z toho vytěžit snový život, má ten správný feeling, vhodný pro nenáročnou a zábavnou podívanou. Sledovat skoro dědičku velkého bohatství (díky svému manželovi, jehož matka je hodně zazobaná a je v komatu, z kterého se možná neprobere), která se chce chopit příležitosti a dostat se do nejvyšších pater smetánky, dokáže vykouzlit úsměv skoro v každém druhém záběru. Jistě, zvednutý prostředníček tu je, nechybí kritika jak high society, bohatých paniček a žen, tak i těch, které jim závidí, ale je potlačen nadsázkou a skvělým herectvím Kristen Wiig jako Maxime Simmons, nebo Laury Dern, hrající postavu ženy, která takovéto bohatství má, ale odmítá jej. Názorové střety se nerozebírají do hloubky, ale v jednotlivých dialogových scénách si dámy vcelku svižně sdělí svůj obsah a jde se dál, vždyť za rohem čeká nějaké to potěšení. Nechybí ani soutěživost, skloubená s pokryteckým přátelstvím a intrikami, převážně kolem události sezóny. K tomu spousta úlisnosti a nevraživých pohledů, jenž dokáží navodit výbušnou atmosféru a první tři epizody jsem zhltnul jak maliny se šlehačkou. Jen je nutné se spokojit s tím, že mnohé problémy, které jsou v seriálu vsazeny do konce 60. let minulého století jsou přeci jen už za námi a společnost se posunula, ale nakonec jde o retro komedii, tak se lze s tím smířit, jako s faktem, že na pudru a líčení se nešetřilo. Jo a Ricky Martin tu je moc fajn.
Adaptovanie niečoho z obrazovky na obrazovku je náročné. Niekedy mi seriál pripadal ako fan fiction k pôvodnému - prepletenie postáv, miest, dejových liniek do kompaktnejšieho prevedenia.
Čo bolo dobré
+ casting
+ krásne prostredie
+ vystihnutie atmosféry
+ pútavé linky z originálu
+ hudba - tiež z originálu
+ pridané pozadie niektorých postáv
Čo by sa mohlo zlepšiť
- svet je síce krásny, no sterilný
- niektoré dialógy sú nudné
- chýba humor
- urýchlené dejové linky - napr. vzťahy Yue boli z rýchlika, pričom už v originály sú uspechané
Premisa je tady nesmyslná, z žánru sci-fi, je tu luxusní léčebna, zahrnující jakési izolované alpské údolí s léčebnou a sruby pro jednotlivé psychopatické pacienty. Přijmeme-li ale toto nastevení jako danost a neřešíme, pak se tu vyloupné slušný thriller až Kafkovského ražení.
Je to slušně zahrané, hlavní hrdinka je výborná. Od smutku, přes zoufalství po naději, vše věrohodně zahraje. Ostatní pacienti i lékaři vcelku dobře mlží a jsou nejednoznační.
Bonusem je příroda, i když v protikladu s dějem je tam stále hezky.
Tenhle seriál je hodně vztahové drama jedné rodiny. Smrtí otce rodiny eskalují problémy a vyplývají na povrch utajované skutečnosti a traumata. Hodně mi to připomíná seriál Bad sisters, protože je tam také hlavní ženský rodinný klan, ale trochu jinak. Každá série je vyřešená, ale každou další se to posouvá do jiné rodiny. Zatímco první je klasicky pátrání po pachateli, druhá jde více po rodiných tajemstvých a dramatech a třetí série je regulerní thriller. Je to hrozně napínavé, hodně konverzační.
Dobrá detektivka o odloženém případu z australského venkova, kde každý zná každého a každý někomu něco dluží nebo na někoho něco ví, navíc se řeší ne právě korektní vztahy k původním obyvatelům a všechno je to patřičně zašmodrchané, takže jsem až do konce netušila, kdo by mohl být vrah (v průběhu se moje tipy různě měnily), což oceňuju. Sympatický byl i hlavní vyšetřovatel z oddělení odložených případů z velkoměsta v podání „vikinga“ Travise Fimmela, který ve vedlejší dějové lince řeší své osobní trauma. Seriál je napínavý (byť nečekejte moc akce, jde spíš o psychologické drama) a navzdory všudypřítomnému australskému horku i slušně temný, bez problémů mě udržel přilepenou na obrazovku, tudíž spokojenost a poměrně milé překvapení.
Britský komediální seriál o mladém manželském páru, který po vzdálené příbuzné zdědí šlechtické sídlo plné duchů. Seriál není žádná taškařice, u které se budete popadat za břicho, ale spíš úsměvná mozaika britského humoru. Čím déle jsem na seriál koukala, tím víc jsem si jeho postavy oblíbila, a určitě se našlo i pár okamžiků, kdy jsem se u toho nahlas smála (jako u šedé dámy, která s křikem padala z okna stále ve stejnou hodinu brzy nad ránem :-). Poměrně nepoužitelný manžel Alison mě sice občas vytáčel a říkala jsem si, k čemu ho vlastně taková chytrá a podnikavá holka jako ona má, ale jako celek to fungovalo dobře a byla to příjemná oddychovka.
Zkusila jsem kouknout i na americký remake, ale u toho jsem nevydržela – vzhledem k tomu, že jsem začala s britským originálem, přišlo mi to pak trapné, zejména ty změny v postavách duchů, kdy kromaňonce nahradili indiánem apod., a protože dějově očividně nešlo o nic nového a tvůrci opravdu čistě opisovali, byla by to pro ně jen ztráta času, když jsem s BBC verzí byla spokojená :-)
Za minisérií, která má překvapivě jen čtyři části, tentokrát stojí němečtí tvůrci, ale zcela podle tvůrčích standardů Netflixu. A tak tu máme další mix různých témat ze starších filmů. Hned první motiv sci-fi příběhu „Kontakt“ (1997) upoutá pozornost, a to tajemný signál z vesmíru nesoucí nějaké informace. A to je vše. Příběh už je na to vymyšlený jiný. A jako obvykle ve dvou dějových liniích. V té hlavní s událostmi na Zemi a jako retrospektiva nad Zemí na Mezinárodní vesmírné stanici, známé pod zkratkou ISS, a v návratovém modulu. Myšlenka příběhu možná nezní účelově, ale je jasná. Plně se tu pracuje se starou známou xenofobií. Proč lidstvo reaguje tak skepticky na vše, co je cizí a hlavně neznámé? Vědci si již mnoho let kladou otázku, zda ve vesmíru existuje jiný život. No jo, ale co když takový život jednoho dne přiletí na Zemi? Bude přátelský, nebo nepřátelský? Jak se lidstvo zachová, když o takovém životě nikdo nic neví? Na politické frontě je to jasné. Koneckonců je to zde dokonce přímo uvedeno: „Zná někdo nějaké příklad, kdy by se nějaké společenství státu ujalo epochálního problému a našlo nějaký rychlé a chytré řešení? Každý by udělal to co vždycky. Jít na jistotu. Vyhnout se nebezpečí a zajistit si znovuzvolení. A to bez alternativy.“ A právě o tom to ve své podstatě celé je. Každý zvládá očekávanou událost jinak. Takže pokud jde o motiv ze snímku „Blízká setkání třetího druhu“ (1977), závěr je sice poněkud skeptický, ale z realistického hlediska to ani jinak dopadnout nemohlo. Moralizující myšlenka o lidstvu a lidskosti, která samozřejmě ke konci zazní, je tedy cílená, ale spíše se zase rychle z diváckého povědomí vytratí. Co se týče výpravy a vizuálních efektů, není co vytknout. Co je však tragické, je tempo a z něj plynoucí neskutečné množství hluchých míst. Scénář by vystačil na celovečerní film o délce něco málo přes dvě hodiny. Na celkovou stopáž čtyř hodin se toho děje příliš málo, takže umělé natahování z toho dělá spíše nezáživnou nudu. Zvláště retrospektiva vyznívá jako naprostá zbytečnost. Atmosféricky se to sice dotýká hranic umění, ale pokud zbytečně se vlekoucí děj nezaujme už v první části, zůstane se jen u otázky: K čemu to vlastně všechno bylo?