Černobyl: Co tvůrci zachytili přesně a co si vymysleli?

Seriál Černobyl v posledních několika týdnech dobývá žebříčky a je označován za jeden z nejlepších seriálů historie. Jedna z jeho hlavních předností je ohromná historická přesnost, zobrazení a mrazivá atmosféra skutečných událostí, které se staly před 33 lety. Pojďme se podívat, jak moc přesné tyto údaje jsou, co bylo v seriálu změněno oproti skutečnosti a projdeme si i pár zajímavostí k oněm tragickým událostem, jež poznamenaly tvář Ukrajiny a Běloruska na desítky a stovky dalších let.

Epizoda 1: 1:23:45

První epizoda seriálu nazvaná podle času, kdy jádro reaktoru explodovalo, začíná uvedením Valerije Legasova, zástupce ředitele Kurčatovova institutu jaderné energie. Legasov namlouvá na magnetofonové pásky vlastní záznam toho, co se skutečně v Černobylu stalo. Poté spáchá sebevraždu, na den přesně dva roky po černobylské katastrofě. Přestože se tato smrt může zdát podezřelá, pravděpodobně za ní stály psychické problémy v souvislosti s vyšetřováním havárie. Nebyl to jeho první pokus o sebevraždu. On sám byl povolán k vyšetřování vlastně náhodou – byl jediným dostupným výše postaveným vědcem, protože ostatní byli na dovolené. Kurčatovův institut sice vynalezl RBMK reaktory, Legasovova specializace ale byla chemie a molekulární fyzika, ne jaderné reaktory.

Poté se pozornost seriálu přesune k nehodě samotné a několika málo momentům, které jí předcházely a které po ní i následovaly. Zastupující šéfinženýr Anatolij Ďatlov nařizuje všem v kontrolní místnosti, aby si poradili. V ten moment oni (nebo minimálně Ďatlov) věřili, že vybuchla nádrž, ne reaktor, protože se mělo za to, že výbuch reaktoru není možný. V tomto ohledu zůstává seriál velice přesný. Dokonce používá i stejné dialogy, které tehdejší noci v kontrolní místnosti proběhly.

Dva muži, kteří vběhli do kontrolní místnosti, aby informovali o tom, co se skutečně stalo, stejně jako odpovědi, ty jsou též skutečné. Některé příběhové linky, které se přímo netýkaly výbuchu, byly vynechány – jako třeba skutečný příběh pracovníka, který pochopil, co se doopravdy stalo, rozhodl se odejít domů, vyspat se a další den přijít zpět do práce s vědomím, že pravděpodobně zem­ře.

Většina první epizody se zaměřuje na zjišťování toho, co se ve skutečnosti stalo. Všichni kromě několika inženýrů věřili, že jádro reaktoru je neporušené. Dva lidé, kteří měli okamžitě řídit řešení této krizové situace, ředitel elektrárny Viktor Brjuchanov a Nikolaj Fomin, také. Fomin přímo nařídil zástupci vedoucího provozního inženýra Ďatlova Anatoliji Sitnikovovi, aby se šel podívat na reaktor ze střechy. Přestože odmítl, uposlechl rozkazu a na střeše reaktoru C pak obdržel smrtelnou dávku radiace. Později byli Brjuchanov a Fomin souzeni za nedbalost a odsouzeni na 10 let ve vězení. Fomin se před soudním procesem pokusil o sebevraždu.

Vedlejší dějová linka Vasilije Ignatenka zachycuje osud skutečného člověka, který byl jeden z prvních u reaktoru poté, co byl spuštěn požární alarm. Má reprezentovat osudy všech hasičů, kteří takto reagovali a byli na místě. Nikdo ale neviděl žádný požár, jen zplodiny valící se z poškozeného reaktoru. Začali tedy do reaktoru pumpovat vodu hadicemi. Jejich snaha byla ale pravděpodobně marná. Voda, kterou tenkými proudy pumpovali do jádra, se pravděpodobně odpařila ještě dříve, než se do jádra vůbec dostala.

Záběry z řídicí místnosti jaderného reaktoru se natáčely v už odstavené litevské jaderné elektrárně Ignalina, která byla postavena ve stejné době jako Černobyl a obsahuje podobný reaktor.

Epizoda 2: Please Remain Calm

Přestože se nakonec černobylská jaderná havárie zapsala do dějin jako jedna z nejhorších, obyvatelé blízkého padesátitisícového města Pripjať byli evakuování až 36 hodin po ní. Stejně tak byli evakuováni i lidé z desetitisícového městečka Černobyl a dalších. Samotná Pripjať byla založena v roce 1970 a stála až u hranic s Běloruskem, 100 km od Kyjeva. Podle původních plánů přitom měla jaderná elektrárna stát pouhých 25 km od Kyjeva, ale ukrajinská Akademie věd a další orgány se postavily proti přílišné blízkosti elektrárny k městu, ve kterém tou dobou žily přes 2 miliony lidí. Scény z Pripjati se natáčely v litevském hlavním městě Vilniusu.

V epizodě je uveden Boris Ščerbina, tehdejší (v podstatě) druhý místopředseda vlády SSSR. V seriálu je zobrazen jako čistý byrokrat, který později pochopí pravou podstatu černobylské katastrofy. Přestože je o jeho životě známo velice málo, skutečný Ščerbina měl v gesci krizový management podobných událostí (o dva roky později řídil záchranné operace po zemětřesení v Arménii). To, co mu řekl Legasov, tedy že oba kvůli ozáření zemřou do pěti let, byla pravda. Ščerbina zemřel v roce 1990, čtyři roky po katastrofě. Zda bylo příčinou smrti ozáření, ale není jasné – sovětský zákon z roku 1988 totiž zakazoval lékařům uvádět radioaktivní záření jako příčinu smrti nebo nemoci. Několik měsíců před smrtí Ščerbina ještě stihl kandidovat proti Borisi Jelcinovi na předsedu Nejvyššího sovětu (obdoby našeho parlamentu).

Stejně jako je ukázáno v seriálu, probíhala i evakuace. Tu nařídil Ščerbina – ale k jejímu svolení musel volat samotnému premiérovi, protože nikdo nižší mu k tomu ze strachu o svoji kariéru nechtěl dát přímé svolení. Obyvatele odvážely autobusy, rozhlasem běželo hlášení, z kterého je vzat název epizody (Please keep calm and orderly in the process of this short-term evacuation. – Prosíme, dodržujte klid a pořádek během procesu této krátkodobé evakuace.). Nahrávka, která zaznívá v seriálu, je autentická, stejně jako televizní zprávy. Občané si směli vzít jen několik málo kilogramů osobních věcí a evakuace domácích zvířat byla zakázána. Psi, kočky a další zvířata zůstali v Pripjati a byli následně vybiti armádou. Evakuace trvala tři a půl hodiny a do města se pak už vrátil jen málokdo.

V epizodě je poprvé ukázána také Ulana Chomjuková – fiktivní postava, která má být reprezentací vědců, jež pracovali na zmírnění následků černobylské havárie. Měla být tím prvkem, který odkrývá pravdu o havárii a situaci kolem elektrárny. Ač se to může zdát zvláštní, SSSR byl co se týče postavení žen ve vědě a medicíně mnohem dál než západní země – jejich podíl na pozicích vědkyň a lékařek vyšší než na Západě. V seriálu Chomjuková zmíní, že stanice (Forsmark) ve Švédsku zachytila uniklou radiaci z elektrárny. Forsmark byl doopravdy prvním místem mimo SSSR, které tuto radiaci zachytilo, ale stalo se tak až 27. dubna, těsně po evakuaci Pripjati.

Jak v epizodě zmínil Legasov, pokud by jaderná „láva“ rozpustila podlahu v reaktoru a dosáhla vody pod ní, způsobila by explozi radioaktivní páry, která by spadem pravděpodobně zasáhla většinu východní Evropy. Proto se tři dobrovolníci – inženýři Olexij Ananenko, Valerij Bezpalov a vedoucí směny Boris Baranov přihlásili – a ručně v podzemí vypustili nádrž s vodou, přestože věděli, že to je sebevražedná mise. To všechno je v seriálu věrně zachyceno. Dlouhou dobu se věřilo, že tito tři lidé jsou po smrti (sovětská zpravodajská agentura totiž vypustila zprávu, že „všichni tři jsou po smrti a pohřbeni v utěsněných zinkových rakvích“), ale opak je pravda – Ananenko a Bezpalov dosud žijí, Baranov zemřel v roce 2005. Podle rozhovoru s Olexijem Ananenkem, mnohem víc než hrdinství je do této mise hnal pocit, že je to jejich práce: „Pokud bych to neudělal, vyhodili by mě. A jak bych po tom mohl sehnat další práci? Věděli jsme, kde jsou vypouštěcí ventily, takže jsme byli ti praví.“ Narozdíl od seriálu ale měli jen částečně zakrytý obličej respirátorem, aby spolu mohli komunikovat, nebyla jim nabídnuta finanční odměna a poté, co se vrátili, jim nikdo netleskal. „Byla to naše práce. Kdo by jí tleskal?“

Dalším důležitým bodem v epizodě je zobrazení Michaila Gorbačova jako člověka, kterému došla trpělivost se zatajováním informací ohledně havárie. Není sice známo, co se stalo za zavřenými dveřmi, ale také není tajemství, že černobylská havárie byla jedním z primárních faktorů pro vytvoření politiky „glasnosti“ – otevřenosti a transparentnosti v SSSR. A pro ty, kterým přijde zvláštní příjmení Davida Dencika, který Gorbačova hraje – jeho prarodiče emigrovali z Československa v roce 1939 před nacisty do Švédska, kde Dencikova rodina žije dodnes.

Jedna událost se ale v seriálu kvůli dramatičnosti odehrála jindy než ve skutečnosti. Vrtulník, který se snažil zasypat jádro reaktoru a havaroval, ve skutečnosti havaroval až o půl roku později, když narazil do blízko stojícího jeřábu. Tvůrci zásah do chronologické posloupnosti ospravedlňují snahou o ukázku, jak nebezpečná situace nad reaktorem byla. „Chtěl jsem lidem ukázat, že toto bylo jedno z rizik, s kterým se piloti museli vyrovnat. Přelétnout nad otevřeným radioaktivním reaktorem,“ řekl Craig Mazin, výkonný producent seriálu. „Takových větších či menších incidentů tam byly stovky. Častokrát musely být helikoptéry otevřené a lidé prostě shazovali materiál z paluby (když přiletěli nad reaktor) a vystavovali se radiaci.“

Epizoda 3: Open Wide, O Earth

Epizoda začíná záběrem na tři inženýry, kteří se s pomocí svítilen snaží dostat k uzávěrům vody. Ve skutečnosti se však pravděpodobně orientovali pomocí potrubí a přidržovali se ho, protože věděli, kam které směřuje. Použití svítilen v seriálu má význam pro diváka, aby věděl, co se děje.

Poté jsou v epizodě ukázáni lidé, kteří byli vystaveni smrtelné dávce záření – Leonid Toptunov, Alexander Akimov a další – jak se zotavují z ozáření a následně umírají. Jak ostatně Legasov v epizodě pravdivě vystihl v rozhovoru s Ščerbinou, lidé trpící ozářením se na krátký čas zotaví, ale poté jejich kostní dřeň odumře, imunitní systém selže a vnitřní orgány se rozloží. To vede až do bodu, kdy jsou sedativa a léky proti bolesti neúčinné.

Příběh Ludmily Ignatenkové byl zčásti pravdivý – například její podplácení při vstupu do nemocnice, aby se mohla na třicet minut vidět se svým manželem, její prohlášení sestře, že nemá děti, nebylo pravdivé. Ve skutečnosti jí řekla, že má už děti dvě. Několikrát je pak v seriálu viděna, jak se s manželem dotýkají a objímají, podle slov skutečné Ludmily jim lékaři nepovolili se k sobě vůbec přiblížit. Přesto, podle rozhovoru s ní v knize Modlitba za Černobyl od běloruské novinářky Světlany Alexijevičové na to nedbala, manžela se dotýkala, objímala ho, převlékala ho a starala se o něj. Poté, co Vasilij umře a je pohřbíván, Ludmila drží v rukách pár bot – tento detail není bez významu. Skutečný Vasilij měl totiž z radiace nohy natolik rozteklé a gumové, že ho museli pohřbít bez bot.

Zobrazení účinků radiace je v seriálu velmi věrné. Olexij Breus, bývalý pracovník v černobylské elektrárně, mluvil několik hodin po explozi s Akimovem a Toptunovem: „Slušně řečeno, nevypadali dobře. Bylo jasné, že jsou nemocní. Oba byli velice bledí. Toptunov doslova zbělal.“ Toptunov i Akimov za dva týdny zemřeli v nemocnici v Moskvě. „Viděl jsem i další kolegy tu noc. Jejich kůže byla zářivě červená. Když jsem dokončil svou směnu, moje kůže byla hnědá, jako bych byl na celém těle opálený. Části těla, které jsem neměl zakryté – ruce, obličej nebo krk – ty byly červené.“

Další část epizody se zaměřuje na horníky a kopání tunelu a podzemní místnosti pod elektrárnou, aby pod betonovou deskou čtvrtého reaktoru mohl být instalován výměník tepla, který zabrání roztečení betonu a styku horkého jádra s vodou pod reaktorem. Tato část se stala i ve skutečnosti, horníci byli sváženi z průmyslových oblastí jako Tula nebo Donbas. Několik málo detailů ale bylo změněno. Zatímco v seriálu „všechen tekutý dusík v Sovětském svazu“ po Gorbačovovi chce Ščerbina, ve skutečnosti to byla práce Viktora Brjuchanova. Pokud by to totiž neudělal, velice pravděpodobně by ho čekal trest smrti (toto se stalo ještě předtím než byl on a Nikolaj Fomin zatčen).

Zobrazení Michaila Ščadova, sovětského ministra uhelného hospodářství byla seriálem změněno, byl omlazen a jeho zkušenosti byly kvůli dramatickému efektu sníženy. Ščadovovi tou dobou už táhlo na šedesátku. Sám začal v dolech pracovat už ve svých 15 letech a postupně se vypracoval až na ředitele dolu. Celý život se zabýval důlním inženýrstvím a mezi horníky měl obrovský respekt. Ti koneckonců pocházeli z větší části z řad bývalých vojáků – nebylo je potřeba vůbec přesvědčovat, aby do Černobylu odjeli, brali to jako rozkaz.

Celá procedura s kopáním a instalováním výměníku tepla se ale ukázala jako nepotřebná. Do dnešního dne se jádro reaktoru neprotavilo skrz betonovou desku (a nikdo neví proč). To ostatně říká v epizodě i Legasov – že je šance, že jádro beton neroztaví a zůstane na místě. Přestože v seriálu při kopání jsou všichni horníci nazí, ve skutečnosti měli na sobě spodní prádlo a čepice, úplně nahých bylo pouze několik z nich.

Epizoda 4: The Happiness of All Mankind

Tato epizoda se z větší části věnuje odklízení následků havárie, a to velmi přesně. Nejprve bylo potřeba odklidit ze střechy reaktoru grafitové úlomky, aby se v budoucnu mohl celý reaktor zakrýt. K tomu se nejdříve používali dálkově ovládaní roboti – někteří práci zvládali – STR-1 a Moboti, německé MF-2 a MF-3 už ale práci v radioaktivním prostředí nezvládaly. Tak, jako je ukázáno v epizodě, byli nasazeni vojáci, většinou středního věku, aby trosky jednoduše shazovali ze střech. Stejně jako zmínil Legasov v epizodě – byli označováni jako bioroboti, část černobylských likvidátorů. Stejně jako zmínil Legasov – každý byl na střeše jen jednu až dvě minuty, jinak by absorbovaná dávka záření mohla ovlivnit délku jejich života. Stejně tak ochranný oblek a vybavení bylo po prvním použití zlikvidováno. Tato část likvidace byla časově natolik náročná, že zabrala celé léto 1986.

K 3 828 biorobotům, kteří uklízeli střechy černobylské elektrárny ale musíme připočíst i desítky tisíc vojáků a civilistů, jež byly ubytovány uvnitř uzavřené černobylské zóny. Jejich příběhy ilustrují postavy, které hrají Barry Keoghan a Fares Fares. Dostávali denní úkoly od kácení lesů a jejich srovnávání se zemí po zabíjení zvířat, které dostaly smrtelnou dávku radiace. Tato fáze úklidu si ale vyžádala měsíce až roky práce.

Jednu z největších dávek umělecké licence si tvůrci vybrali v postavě Ulany Chomjukové. Ta je celá vymyšlená a má reprezentovat ostatní sovětské vědce. Ti ostatně nemuseli ani žádnou pravdu odkrývat – ve vědeckých kruzích se vědělo, že reaktory mají problémy. Její působení ve čtvrté epizodě je ale poměrně reálné. Zpráva, kterou předala Legasovovi, je ta, kterou skutečný Legasov doručil Mezinárodní agentuře pro jadernou energii. Zpráva obsahovala popis mnoha porušení a nedbalostí, které byly uvedeny v průběhu epizody. Skupina pro jadernou bezpečnost, podorgán agentury, potom následně vypracovala vlastní zprávu označovanou jako INSAG-1.

Chomjuková v epizodě pronese, že potenciální druhý výbuch radioaktivní páry by měl sílu 4 megatun, vymazal by z mapy celou populaci Kyjeva a Minsku, a radioaktivní spad by zasáhl celou Ukrajinu, Lotyško, Litvu, Bělorusko, Polsko, Československo, Rumunsko, Maďarsko a většinu Východního Německa. Přestože se dají účinky takového výbuchu jen předpokládat, v tomto případě šlo o zveličení.

To, jestli někdo navedl Legasova k tomu, aby mluvil na konferenci Evropského energetického fóra ve Vídni upřímně a otevřeně, není známo. Jeho snaha, aby se taková katastrofa neopakovala ale v jeho rodné zemi nebyla přijata vlídně. Jeho spolupracovníci a země ho zesměšňovali a jako jediný z komise, která vyšetřovala incident, nedostal státní vyznamenání Hrdina socialistické práce. Následně mu bylo odmítnuto i místo v technické komisi Kurčatovova institutu (výzkumný ústav pro jadernou energii sovětské Akademie věd). Když zemřel, o jeho smrti neinformovaly desítky sovětských deníků.

Co se týče příběhové linky Vasilije a Ludmily Ignatenkových, v epizodě je ukázáno Ludmilino těhotenství. Stejně, jako v seriálu, skutečná Ludmila porodila dceru Natašu, která zemřela čtyři hodiny po porodu na cirhózu jater. Dnes je Ludmila pořád naživu, znovu se vdala a má dospělého syna.

Epizoda 5: Vichnaya Pamyat

Poslední epizoda seriálu má dvě hlavní dějové linky – soudní proces s černobylskými pracovníky a havárii samotnou, které vypráví společně. Ďatlov, Brjuchanov a Fomin 12 hodin před nehodou naznačují, že když bude test úspěšný, budou povýšeni, což má být impuls k Ďatlovově lehkovážnosti. I když je možné, že povýšení mohlo být ve hře, ve skutečnosti nehodu přímo zapříčinily levné materiály, zatajování a úslužní pracovníci.

Legasov v seriálu připustí, že jeho zpráva ve Vídni byla lež. Toto přiznání je do jisté míry založeno na skutečnosti. Ale jeho zpráva je ve skutečnosti – také do jisté míry – pravdivá. Legasov světu přiznal problémy s personálem, výcvikem pracovníků a dodržováním bezpečnostních pravidel. V ten moment mu svět věřil. Časem se ale ukázalo, že jeho otevřenost sice byla upřímná, ale ne stoprocentní. Měl přikázáno zatajit některé podstatné informace a ty nevyšly na světlo dokud se neobjevily pásky, které nahrál před svou smrtí.

Důležité ale je to, že Legasov ani nemohl prohlásit před soudem, že jeho zpráva byla lživá, protože u tohoto soudního procesu nikdy nebyl. I když je seriál až do tohoto okamžiku nadmíru přesný, soudní proces je něco, co bylo velice zdramatizováno už jen z toho důvodu, že žádná ze tří hlavních postav se ve skutečnosti u soudu neobjevila a nemohla by se tak v páté epizodě objasnit situaci. Navíc byl v seriálu soudní proces zestručněn, z toho, co v běžném životě byly týdny, v seriálu se stal jeden den.

Na druhou stranu, další aspekty soudního procesu, jako vnitřní zařízení místnosti včetně boxu, ve kterém seděli obvinění, jsou téměř identické se skutečným procesem. Ten se paradoxně konal v evakuovaném, prázdném a několikrát dekontaminovaném městě Černobyl, na konci července 1987, rok a čtvrt po evakuaci. Proces se konal v místním kulturním domě, který, opět paradoxně, dříve sloužil jako synagoga ruským židům. Soudní proces s černobylskými inženýry byl jedním z posledních politických procesů před rozpadem SSSR.

V seriálu jsou souzeni Ďatlov, Fomin a Brjuchanov, ale ve skutečnosti byli souzeni ještě tři další lidé – starší inženýr a inspektor Jurij A. Lauškin, vedoucí směny v reaktoru 4 Boris V. Rogožin a ředitel čtvrtého reaktoru Alexandr P. Kovalenko. Zatímco Ďatlov, Fomin a Brjuchanov byli odsouzeni všichni na deset let, Lauškin na dva roky, Kovalenko na tři a Rogožin na pět let. Fomin byl jako jediný obviněn navíc i ze zneužití pravomoci (jinak byl obviněn z nedbalosti). Ďatlov, Fomin i Brjuchanov byli v roce 1990 omilostněni v rámci amnestie (Ďatlov kvůli zdravotním důvodům) a po třech letech propuštěni z vězení. Ďatlov do konce života nevěřil, že by měl hlavní podíl na nehodě a vinil z katastrofy hlavně špatnou konstrukci elektrárny.

Co se týče děje v kontrolní místnosti těsně před výbuchem, tady se snažili být tvůrci maximálně věrní skutečnosti. Třeba v klíčovém momentu, kdy Ďatlov vyhrožuje pracovníkům ztrátou zaměstnání, pokud neprovedou test. Podle záznamů Toptunov navrhl vypnout reaktor a Akimov ho podpořil, ale Ďatlov nedbal na jejich protest a nařídil provést test. Zobrazení Ďatlova a v návaznosti na to i Fomina a Brjuchanova ale podle slov bývalého pracovníka Olexije Breuse není vůbec přesné. Přestože práce s Ďatlovem vůbec nebyla jednoduchá, šikanoval podřízené a kdykoliv byl na pracovišti, atmosféra kolem něj byla dusná, mělo se jednat o opravdového profesionála, ne o kariéristu, který neví, co dělá.

V závěrečných titulcích se objevuji i „Most smrti“, na němž měli lidé pozorovat hořící elektrárnu a modrý sloup ionizovaného vzduchu nad ní a všichni do jednoho zemřít na nemoc z ozáření. Ve skutečnosti se jedná spíš o městskou legendu. Přestože je známo, že se v době požáru na mostě několik lidí nacházelo, už se neví, zda a jaké následky si odnesli. S jedním z těchto lidí navíc po třiceti letech vedl rozhovor britský deník The Guardian.

Co se týče zobrazení života v Sovětském svazu, zachycení nehody, úklidu, následků, v tom je seriál na umělecké dílo abnormálně věrný. V čem lehce selhává, to je vykreslení vztahů mezi jednotlivými postavami v Sovětské hierarchii. Ač se třeba proslov staršího státníka Žarkova v první epizodě při krizovém jednání městské rady („Věřte. Uzavřeme město. Nikdo z něj neodejde. Odřízněte telefony. Zamezte úniku dezinformací. Takhle ochráníme lidi od podrývání ovoce jejich vlastní práce.“) jakkoliv bizarní, je na tuto dobu až mrazivě přesný. Stejně přesná je i scéna z poslední epizody, kdy při soudním procesu vstane Boris Ščerbina a přikazuje soudci, aby vyslechl Legasova. I když ani jeden u soudu nebyl, stávalo se, zvláště u politických procesů, že žalobce měl mnohem větší moc než sám soudce.

Během seriálu ale stejně tak nastalo několik situací, které by se ani v realitě SSSR stát nemohly. Kupříkladu když Legasov a Ščerbina letí do Černobylu helikoptérou (což samo o sobě je diskutabilní, Moskva a Černobyl jsou od sebe vzdáleny 900 km) a Ščerbina vyhrožuje Legasovovi, že ho dá zastřelit, když mu neřekne, jak funguje jaderný reaktor. Ne že by v Sovětském svazu neexistoval trest smrti, ale rozhodně se už několik desítek let neudílel na osobní rozkaz jednoho člověka. Sovětští lidé fungovali a dělali, co se jim řeklo, i bez vyhrožování.

Stejně pochybné je i dotazování a hrdinské vzpírání se sovětskému systému ze strany vědců. V třetí epizodě se Legasov ptá: „Odpusťte, možná jsem strávil příliš mnoho času ve své laboratoři nebo jsem možná jen hloupý. Takhle to opravdu funguje? Neinformovaný aparátčík, straník, vynese rozhodnutí podle vlastní vůle?“ Jenže přesně takhle to fungovalo. Fakt je ten, že kdyby nevěděl, jak systém funguje, nikdy by neměl svou laboratoř.

Ulana Chomjuková je ještě mnohem konfliktnější než Legasov. V druhé epizodě třeba řekne: „Já jsem jaderná fyzička. Vy jste předtím, než jste se stal druhým tajemníkem, pracoval v továrně na boty.“ Toto by nikdy neřekla. Pokud aparátčík – tedy politik na plný úvazek – opravdu pracoval v továrně na boty, určitě to nebylo na nižší pozici, ale v kanceláři. A jeho následná reakce, kdy si uprostřed dne nalije sklenici vodky z karafy a prohlásí: „Ano, pracoval jsem v továrně na boty. A teď to tu vedu. Na všechny pracovníky světa!“ je spíše karikatura než reálné zobrazení. Člověk v jeho postavení by minimálně nenaléval a nepil alkohol v přítomnosti neznámého a nepřátelsky naladěného návštěvníka, který mu mohl potenciálně ohrozit celou kariéru.

Problém s Chomjukovou ani není tak v samotné postavě jako spíš v objemu a typu znalostí, které má. Realita Sovětského svazu, zatajování informací, cenzura a propaganda totiž zapříčinily, že učení a hledání těchto informací bylo téměř nemožné. Realitu určoval stát. Příběh Černobylu je zjednodušeně zobrazen jako boj tří lidí o záchranu Evropy, jejíž potenciální zkázu způsobili jiní tři lidé, kteří chtěli povýšení za každou cenu. Realita byla mnohem komplikovanější, zahrnovala mnohem více lidí, vyvíjela se mnoho let a Černobyl byl až na jejím konci.