13. komnata

Věra Martinová začínala jako zpěvačka s Orchestrem Gustava Broma; čtyři roky vystupovala s dívčí skupinou Schovanky, pak se vydala na sólovou dráhu. Popularitu "první dámy české country music" jí přinesly písničky Malý dům nad skálou, Až na vrcholky hor, Dala jsem lásku řekám i debutové album Dál jen vejdi.

V druhé polovině 80. let pěvecká kariéra Věry Martinové strmě stoupala. Vůz řízený jejím manažerem se srazil s neosvětleným vojenským vozidlem sovětské armády. Věru Martinovou s těžkým zraněním obličeje a oka odvezla záchranka do nemocnice v Litomyšli, kde jí oko zachránili. Zpěvačka cítí dodnes dluh k lékařům a sestrám na chirurgii v malé okresní nemocnici. Pak ji převezli do Prahy do Motola a později se léčila ještě na plastické chirurgii v Brně. Když si plně uvědomila, co se stalo a jak strašně má poničený obličej, měla pocit, že s muzikou je navždy konec. V tu chvíli ani nechtěla žít. Při plastické operaci jí doktoři odstranili nejhorší jizvy.

Hodně jich však zpěvačce zůstalo na tváři i na duši. To, co Věře Martinové nejvíce pomáhalo, byly dopisy od posluchačů. I díky jejich povzbuzování se ke zpívání vrátila. Následky havárie cítila ještě mnoho let. Jizvy se staly jejím dlouhodobým traumatem. Každé vystoupení v televizi byl pro ni stres, kamery ji musely zabírat jen z jedné strany, aby následky poranění nebyly tolik znát, musela se stále silně líčit. Před třemi lety jí jizvy v obličeji obrousili laserem a od té doby už nejsou příliš vidět. Osmnáct let prožila s jizvami a postupně se s nimi psychicky vyrovnala.