Borgiové

Rodrigo Borgia: (O svém mrtvém synu Juanovi.) Kdo by něco takového udělal? Kdo by se opovážil? Kdo by mu chtěl způsobit bolest?
Lucrezia Borgia: (Tiše a hledíc na Juanovo mrtvé tělo.) Kdokoliv z těch, kterým ublížil.
Rodrigo Borgia: Cože? Cos to řekla?
Lucrezia Borgia: Nic, otče.
Rodrigo Borgia: Cos to řekla?
Lucrezia Borgia: Ptal jsi se, kdo by něco takového udělal. Odpověď je hodně lidí, otče. Hodně lidí.
Rodrigo Borgia: Tomu nerozumíme. Tady leží tvůj bratr, chladnokrevně zavražděn a ty mluvíš jako kdyby... Hodně lidí. Hodně lidí, říkáš? Počítáš sebe do toho počtu?
Lucrezia Borgia: Proč...?
Cesare Borgia: Otče!
Rodrigo Borgia: (křičí) Nech ji mluvit!
Lucrezia Borgia: (také křičí) Co chceš, abych řekla? Víš, co mi udělal! Co mi vzal! Všichni to víte. A ty jsi nic neudělal kvůli rodinné cti. Přála jsem si ho mrtvého tisíckrát. A teď chceš, abych truchlila? Je mi to líto, otče, ale nemohu. (Stoupne si po bok Cesaremu.)
Rodrigo Borgia: (na Cesareho) A ty? Byl to tvůj bratr. Neuroníš žádné slzy? Jsi snad z kamene?
Cesare Borgia: Uronil jsem je už před dlouhou dobou. Znovu a znovu. Viděl jsem ho padat a slzel jsem. Měl bys to vědět, byl jsi u toho. A přesto jsi mu byl neustále nakloněn.

Cesare Borgia: Co jsi dělal s rukama, otče?
Rodrigo Borgia: (Dívá se na své ruce špinavé od hlíny.) Pohřbili jsme našeho syna. A teď si uvědomujeme, že si za to můžeme sami.
Cesare Borgia: Otče?
Rodrigo Borgia: Ty jsi naše dílo. To, co jsi udělal, je také naše práce. Donutili jsme tě k tomu.

Rodrigo Borgia: (k Cesaremu) Jsi příliš jako já. Člověk cítí méně náklonnosti ke svému odrazu.

(Cesare se zpovídá otci ze zabití svého bratra Juana.)
Cesare Borgia: Jedná se o to, že jsem vzal na svou zodpovědnost čin, který se nikdo neodvážil spáchat, přesto jeho spáchání vyhovuje všem.

Rodrigo Borgia: (o mrtvém Juanovi) Taky jsi ho chtěla mrtvého?
Vanozza Cattaneo: Ne. Ne, byl to náš syn. Ale byly chvíle, mnoho chvil, kdy jsem si přála, aby se nikdy nenarodil.