Demi Lovato: Dancing with the Devil

You do them or you don't

Být fanouškem Demi není žádný med. Dostávat žánrově odlišná alba, která mají pokaždé něco do sebe, mě dodnes neomrzelo, ale při každém novém článku o jejím osobním životě cítím od 24. července 2018 značné mrazení. A jakkoli je úleva vidět ji konečně v lepším rozpoložení, stejně mám divný pocit, že zahrávání si se špatným koncem je pořád nebezpečně blízko. Není to totiž poprvé, kdy v dokumentu sleduji samotnou Demetriu, jak se dívá na staré záznamy z koncertů či rozhovorů a posmutněle komentuje, že tam i tam byla pod vlivem nejrůznějších návykových látek - a to i ve chvílích, kdy na kameru upřímně sdělovala, jak čistá a spokojená v danou chvíli je. A já se nemůžu zbavit pocitu, že se situace nikdy docela nezmění. Možná za to můžou jen opatrné komentáře její rodiny, možná až přehnaný optimismus přátel a týmu a možná za to může opatrné ucuknutí očima mimo záběr při přímé otázce, zda v jejím životě ještě hraje heroin nějakou roli. Katarze ze zpovědi o duševním stavu, o dětství, o fyzických traumatech i o všem dalším je až nesnesitelná, první tři epizody jsem si vážně protrpěl. Právě čtvrtý, jakkoli má nabízet pohled do světlé budoucnosti tvůrčí i osobní, mě ale drží v optimismu zpátky. Když sama Demi se zdravým (?) sebevědomím říká, že s tímhle ďáblem stále zkouší tančit, okamžitě dostávám strach, že se ono osudné datum bude v nějaké formě jednou opakovat.