Etiketa

Jestli někam musíme přijít včas, tak to je právě kino či divadlo. Vyhneme se tak mnoha nepříjemnostem a rizikům.

Jdeme do kina, do divadla nebo na koncert.

Helenka: „A kam vlastně jdeme my?“
L. Špaček: „Do kina, miláčku, do kina.“
Helenka: „A co hrajou?“
L. Špaček: „Já jsem zapomněl název.“
Helenka: „Pojídač mrtvol?“
L. Špaček: „Jo, to je ono.“
Helenka: „To je výborný!


Co na sebe do kina?
Pokud nejdeme na slavnostní premiéru, kino lze navštívit v běžném oblečení. Tedy i tak, jak chodíme do práce.

L. Špaček (k návštěvníkům): „Přátelé, když říkám jako do práce, nemám na mysli pracovní oděv. Takhle do kina nemůžete, běžte se převléct.“


Než vyrazíme
Jako zatím u všeho, o čem jsme hovořili, i před návštěvou kina se vyplatí příprava.

pan Chytrý: „Autor tohodle snímku ve svých dvou letech vypadl z dětského kočárku a ten zážitek ho inspiroval vlastně k natočení úvodní scény toho filmu, která je velmi dlouhá, celá v jednom záběru...“

Není snad ani třeba oslňovat partnerku znalostmi dějin kinematografie a filmografií jednotlivých herců a režiséra, spíš je třeba koupit lístky včas a na slušná místa. Taky bychom měli vědět, o jaký film jde, abychom nemuseli v polovině odcházet.


Děti
L. Špaček: „Mimochodem, víš, co radila příručka společenského chování před sto lety?“
Helenka: „Nevím.“
L. Špaček (čte): „Děti do divadla ani do kinematografu, mimo zvláštní dětská představení, vůbec nepatří.“

Mravopočestnost dnes vypadá trochu jinak než před sto lety. A výchova dnešních dětí tomu odpovídá. Přesto bychom zdravý vývoj našich potomků měli mít na paměti, i když jdou do kina.


Jak si sedat
Jestli někam musíme přijít včas, tak je to právě kino, či divadlo. Vyhneme se tak riziku, že se do kina nedostaneme vůbec, či přijdeme se zpožděním. Je přitom jasné, že šikovnější je přijít včas, dokud se v sále ještě svítí. Ti, kteří přijdou později, usedají na svá místa velmi obtížně.

Oč jednodušší to máme my, kteří chodíme včas. Do řady vstupujeme vždy čelem k ostatním divákům, muž jako první a velmi slušně. Žena usedá po pravici muže, o výjimkách z tohoto pravidla hovoříme v následující kapitole.


Kde sedí žena - výjimky
Marie: „Miláčku, přece nebudu sedět na kraji řady.“
T. Turek: „Jsi ženská, máš sedět vpravo.“
Marie: „Ale já si chci sednout doleva.“
T. Turek: „Já jsem si ty pravidla nevymyslel. Máš sedět vpravo, tak seď vpravo.“

Existují však výjimky:

L. Špaček: „Promiňte pane, ale vaše partnerka má pravdu. Pokud by uplatnění pravidla, že žena sedí vpravo, znamenalo současně, že by seděla na kraji řady, učiníte výjimku a na kraj si sednete vy. Přenecháte prostě ženě to lepší místo.“

Podívejme se na druhou výjimku:

Muž: „Neobtěžujte moji ženu.“
Muž (po chvíli): „Miláčku, vyměníme si místo.“

A třetí výjimka:

Jdou-li do kina dva páry společně, muži symbolicky chrání obě ženy mezi sebou. Proto jedna z partnerek sedí po levici muže. To je třetí výjimka.


Takto v kině ne
Známé zdravíme nenápadně. Když někoho poznáme na druhém konci řady, nevoláme na něj přes celý sál.

Pokud nejsme schopni odolat obchůdkům v předsálí kina, konzumujeme nenápadně a tiše. S ohledem na soustředění ostatních.

Přítmí filmového sálu jsme snad jednou za život zneužili všichni, ale kroťme se.

A ještě něco: Je zdvořilé vůči tvůrcům filmu setrvat na místě až do chvíle, kdy skončí závěrečné titulky, neodcházíme v okamžiku, kdy zjistíme, že vrahem je zahradník.


Divadlo
V divadle, či na koncertě platí stejná pravidla jako v kině, avšak mnohem naléhavěji.

P. Studenovskému zvoní mobilní telefon:
P. Studenovský (potichu): „Ahoj.“
Studenovský (nahlas): „Ty kecáš! To snad ne...“
L. Špaček (bere Studenovskému telefon): „Zapamatujme si - před každým představením vypneme mobilní telefon.“

První a zásadní rozdíl mezi kinem a divadlem je oblečení. Smoking a dámské delší šaty bývají vyhrazeny obzvlášť slavnostním premiérám. Oblečení volíme společenské, pánové tmavé šaty, černé boty, dámy polodlouhé šaty, či tmavý kalhotový kostým. Dáma si může ponechat klobouk jen sedí-li v lóži. Rozhodně ne na divadelním představení!

Určitě je rozdíl mezi Státní operou a malým klubovým divadélkem, které je pochopitelně méně formální. Podobně neformální bývají i koncerty jazzové a populární hudby.


Šatna
Lístky musíme mít předem. A také musíme vědět kam, protože budeme-li sedět v lóži, nemusíme si odkládat pláště do šatny.

Pokud využijeme šatnu, pamatujeme si, že muž vždy pomáhá ženě z kabátu, vystojí řadu u šatny, šatnu zaplatí a pak dámu uvádí do hlediště.

Mimochodem všude platí, že čestnější místo bývá to výhodnější, odkud je lépe vidět. V lóži dámu, i třeba neznámou, pustíme na výhodnější místo vpředu.


Pozdní příchod
Přijdeme-li pozdě do divadla, vyčkáme do přestávky a teprve pak se usadíme na svá místa.


Přestávka
Přestávku trávíme společenskou konverzací a náruživí kuřaci si mohou zapálit cigaretu. Ale pozor, jen ve vymezených místnostech, neboť v divadlech jinak platívají přísné zákazy kouření. Návštěva kuřárny, byť krátká, má však své následky. Po návratu do hlediště čpíme kouřem.

Podobně jako v kině, ani při divadelním představení nahlas nekomentujeme děj hry nebo výkony herců.

Na divadelní představení můžeme být vybaveni kukátkem, malým dalekohledem. Na koncerty jej však nebereme.

Bez spěchu a tlačení u šatny vyzvedneme kabáty. Pán nejprve pomůže dámě a teprve potom se obléká sám.


Odcházíme
L. Špaček: „A kde je Helenka? Asi zůstala ve foyer.“

Vyzvedneme kabáty, dáma může počkat třeba i ve foyer v sedě a pán jí potom pomůže se obléknout.