Shin seiki evangelion
(Shin seiki evangelion)
Co ti trvalo tak dlouho?
Zázrak z devadesátek, který by se už dnes neprosadil. Ani ne tak z důvodu opadnutí zájmu o obří roboty, ale čistě protože je svůj. Za následek to má nejproměnlivější nálady, které jsem kdy v anime viděl. A mě stejně tak baví úvodní poťouchlý lechtivý fanservis i neustálé pubertální pištění, jako přitahuje dobově přesná rozevlátost. Dokud je Evangelion jenom mladistvá mecha akce prokládaná hláškami nebo naivními epizodickými klišé (ať jdou hrdinové do školy na dovolenou nebo doslova kamkoli, pokaždé se budou muset utkat s Andělem), je to více než slušná zábava, na kterou se dívá samo. Po přerodu do vážnější roviny, která postupně graduje do náročné psychologie či thrilleru pak seriál definitivně dostává své pověsti nezapomenutelného a hlavně nezaměnitelného zakladatele jednoho subžánru. Tenhle skok od věčných úsměvů a shazování sebe sama navíc přijde z dílu na díl a o to větší dopad na diváka má. Scénář se v tu chvíli nebojí v očekávání největšího akčního inferna doslova couvnout do mysteriózní detektivky nebo introspekce hlavního hrdiny a z podobných dilemat až do samého závěru vykukuje jen velmi neochotně. Úplný finiš asi svého času musel vyrazit všem dech a i přesto, že jsem na něj byl připraven, stejně mi z neustálého chaotického drmolení a duševního sebepoškozování šla hlava kolem. Jakkoli bych si konec představoval jinak (ať už ten seriálový nebo filmový), zůstávají Shinji, Rey i Asuka jedinečnou vzpomínkou.
Mecha
Není lepší Mecha než Evangelion. Možná člověka odrazí hlavní uplakaný hrdina, ale upřímně opravdu na tom tolik záleží? Možná. Co mě se týče příběh je naprosto skvělý, Rei je skvělá, a ten konec. Prostě pořád si to musím v hlavě přetáčet, jelikož člověk to nepochopí.
Ten guláš je udělán takhle schválně, ale já jsem za něj rád.
No toto...
Shin Seiki Evangerion (ve zde uvedeném originálním názvu je chyba, Japonci "L" nemají) je jedním z prvních anime seriálů, který začal dobývat západní svět. Nutně musel oslovit odlišným přístupem k animované tvorbě, protože na rozdíl od Disneyho a spol. japonská tvorba nemusí být zásadně kýčovitě přeslazená, naivně jednorozměrná a směřující k očekávanému hepáči. Naopak se leckdy děje cosi hnusného, řeší se veskrze vážné věci a dobře to nekončí. Aspoň ne moc.
Z důvodu průkopnictví se asi dodnes traduje pověra o jedinečném vystižení charakterů postav, otevřenosti příběhu a asociativnosti děje. Ve skutečnosti existují anime s ještě lépe vylíčenými charaktery hrdinů a ještě více nepochopitelná. Jen jsme je tehdy neznali a mnozí neznají ani dnes...
Evangelion má ovšem docela slušně rozehrané postavy a komplikovanost příběhu zdařile dohání tím, že se ho nijak nesnaží objasňovat. Méně je ale někdy přece jen více, takže Shinjiho neustálé lemrácké a ukňourané hledání sebe sama už mě místy dost dráždilo a Asučin jekot na mě mnohdy působil jak skřípání vidličky po talíři. Nebudu hodnotit všechny postavy, jen zmíním, že nejlépe ze všech tak na mě působila nejméně afektovaná Misato a vzhledem k osudové tragice i Dr.Akagi.
Evangelion kromě otázky sebepoznání a sebeurčení těží z všudypřítomné symboliky a mystiky, komunita fanoušků se vlastně dodnes neshodne, co to všechno vůbec znamenalo. Notnou měrou tomu nahrává i překvapivý a stejně tak neuzavřený, jedním slovem divný, konec. Ten se zdál fanouškům divný až natolik, že přiměli režiséra, aby natočil ještě jeden alternativní konec, který je ovšem ještě mnohem divnější. Není se co divit, pro režiséra byla práce na celém NGE jakousi psychoterapií, takže úplně normální to být asi nemůže. Soudě podle toho alternativního konce se pak zdá, že se nepovedlo a s režisérem to šlo poměrně rychle strmě s kopce.
Určitě a zcela vážně už však tvrdím, že NGE není špatný seriál a jako průkopnický "NGE dobyvatel" si místo v archivech otaku bezpochyby zaslouží.