Drunk_Queen
| Jméno | ⁷ | |
| Věk | 25 let — narozeniny slaví za 15 dní (Býk) | |
| Bydliště | — | |
| — | ||
| — | ||
| — | ||
| Poznámka | — |
#1
Vzhledem k mojí seriálové historii by mě už asi nemělo překvapit vůbec nic, avšak stalo se, fakt bych nečekala, že se někdy pustím do něčeho podobného. Z tolika důvodů. Ale nechala jsem se přemluvit a řekla si, že vyzkoušet prvních pět minut mi přece neuškodí. A kdyby mě seriál náhodou, opakuji náhodou, příjemně překvapil, zkouknu ho tempem jedna epizoda denně. To byl můj plán. No, procitla jsem až ve chvíli, kdy končil čtvrtý díl, takže se dá říct, že mi můj původní plán tak úplně nevyšel. Klobouček, opravdu mě to bavilo.
Je to totiž fakt sranda. A to jak takovým tím normálním způsobem (třeba na to Greenovo “Tiiiiiiiiiine!” asi jen tak nezapomenu), tak ujetější cestou, kdy člověk přemýšlí, co to sakra sleduje, a zpochybňuje všechna svá životní rozhodnutí (koukám na tebe, Sarawate). Ačkoliv jsem následně sledovala mnohem "divočejší" seriály, u ničeho jsem nebyla jakožto člověk, který předem netuší, do čeho jde, vyděšená tak jako u tohohle. A to se tam vůbec nic neděje! (Fakt vůbec nic, až tak, že konec seriálu je mezi diváky legendární.)
Ale není to jen o tom. Ten seriál je hrozně milý, roztomilý a pohodový, několik skladeb se mi nastěhovalo do playlistu, postavy a jejich obsazení se hodně povedly (všichni, ačkoliv Sarawat a ty jeho pohledy plné odsouzení mají v mém srdci speciální místo) a neskutečně obdivuju tu propracovanost detailů. Jelikož to jsou často věci, kterých si divák napoprvé nemá šanci všimnout, užila jsem si díky tomu druhé sledování, do kterého jsem se pustila těsně před začátkem sequelu, snad ještě víc než to první. Ano, už jsem to za ten měsíc stihla vidět dvakrát. Než jsem se začala dívat podruhé, trochu jsem doufala, že tentokrát se mi to líbit nebude, přece jenom velkou část prvního sledování jsem strávila pod vlivem antibiotik, ale smůla, nestalo se tak.
Dál musím vypíchnout svoji asi nejoblíbenější scénu aka překvapení, při kterém mi zůstala pusa dokořán, aka já jsem tak hrozně ráda, že mi to nikdo nevyspoileroval v komentářích pod epizodami. A opět, ač jsem tuhle věc absolutně nečekala, zpětně jsem musela uznat, že to prostě dávalo smysl. A při druhém sledování už jsem nechápala, jak jsem to mohla nevidět, když jsem to měla celou dobu na očích.
Co porovnávám s dalšími kousky, které jsem zhlédla, 2gether mi z tohohle stylu seriálů sedlo zdaleka nejvíc a (alespoň zatím) zůstalo v mých očích nepřekonáno.
Zaslouží si tenhle seriál stovku? Ani náhodou. Kdybych si zvládla nasadit svůj vysoce objektivní klobouček, něco málo bych strhla. Už jen za to, že se sama docela začínám bát, že začnu pít tak, aby bylo co nejvíc vidět logo (ale to má tahle stanice všude, netuším proč). Nebo za to, že je to vlastně docela no… ehm.
Ale víte co? Já prostě musím. Nevím přesně, kdy si mě ten seriál obmotal kolem prstu (možná už během toho počátečního voice overu, ach jo), každopádně s tím nemá cenu bojovat. Aneb jak mi řekla kamarádka, “vždyť víš, že je to super, přiznej si to už.”
100 % s názorem souhlasí
vyjádřili se 2 lidé
#3
Číslo tři (ze čtyř) z mého nedobrovolného seznamu "koukni se ještě na tohle 🥺".
Upřímně po začátku, který mě lehce (fajn, možná trochu víc) vyděsil, mě nakonec směřování seriálu hodně překvapilo, protože jsem vzhledem ke svým minulým zkušenostem čekala něco úplně jiného. Po první epizodě mi seriál totiž trochu připomínal mé číslo dvě, TharnType, ale jak se nakonec ukázalo, nemohla jsem být dál od pravdy.
Je to dobrá odlišnost, nebo není? Sama nedokážu říct. Je to z extrému do extrému. Na jednu stranu se mi líbilo sledovat realistický vývoj postav, na stranu druhou bylo ale všeho tak málo, že po x epizodách sledování toho, jak se si Korn a Knock navzájem vyhýbají a spíš vypadají, jako by se nenáviděli, jsem k nim jako k páru už nedokázala přilnout a ve výsledku mi byli docela ukradení (to už pro mě byly v tomhle směru mnohem zábavnější ty různé ústřižky z interviews, které ten někdo, kdo mě tohle donutil sledovat, občas sdílí na twitteru). Ve výsledku mi přišlo, že jsem fandila víc Phuovi a jeho učitelce/Kornově sestře. A asi bych i fandila Knockovi a Pleng, kdyby to s ní nebylo tak, jak to bylo.
Mnohem víc mě, abych pravdu řekla, bavilo sledovat přátelství té jejich party. Ať už jde o úžasně ráznou Yihwu, Faii (ať už mě ostatní deprimovali jakkoliv, tyhle dvě do seriálu přinášely zábavu a nemám proti nim jediné křivé slovo) nebo ostatní, bylo fascinující vidět, jak všichni drží při sobě a co všechno jsou pro ostatní ochotni udělat. To a Yihwa obecně pro mě byly asi největší klady celého seriálu (teda, ještě mě čeká druhá řada, tak uvidíme).
U sledování jsem se nepochybně bavila, fakt jsem to docela prožívala (hlavně ty momenty, kdy mě někdo štval, a těch momentů frustrace bylo nespočet), zvukové efekty mě občas pobavily, zároveň mě ale trochu mrzí, že jsem si sledování neužívala víc, protože potenciál tam podle mého byl. 65 %
0 % s názorem souhlasí
vyjádřilo se 0 lidí
Vědecky prověřeno
Minimálně dřív jsem snad každých patnáct vteřin v televizi vídala pořady složené z videí, na kterých byli zachyceni lidé, kteří si nějak natloukli. Prvních pár minut je možná sledovat cizí neštěstí a hloupost zábava, ale velmi rychle to omrzí. Přecejen je to jen o padání, bolesti, pitomosti... Zkrátka pořád to samé.
Vědecky prověřeno jsem i přes strach, že to bude stejná nuda jako podobný druh pořadů, začala sledovat hlavně díky... no... přiznejme si to... Richardu Hammondovi. Začalo to Top Gearem a pokračovalo spoustami hodin zábavy či zajímavých dokumentů, takže jsem šla tak trochu na jistotu. A musím říct, že tady uhodil hřebíček na hlavičku. Science of Stupid totiž obsahuje přesně to, co má. Něco navíc. Mlácení, padání a pitomost rychle omrzí, ale s tou špetkou vědy je to najednou o moc zajímavější.
Díky krátké stopáži pořad občas až moc rychle utíká, Richard Hammond plní svůj úkol na jedničku a jak už jsem zmínila, věda je přesně to, co podobným pořadům chybělo. Takže mi nezbývá nic jiného, než tuto prevenci před idiocií doporučit. A samozřejmě, doma to nezkoušet, protože neuposlechnout vědu bolí.
50 % s názorem souhlasí
vyjádřili se 2 lidé
Sběratelé kostí
Sběratelé kostí byli možná úplně první kriminálkou, do které jsem se ještě jako dítě ve věku nevhodném pro sledování kriminálek zamilovala. Doteď si vzpomínám na to, jak jsem rodiče prosila, aby mi tenhle seriál nahráli. Jo, byla jsem divný malý dítě, já vím. Tohle mé pobláznění trvalo docela dlouho, skončilo až v době, kdy jsem se na začátku 9. série naštvala a přestala to sledovat. Proč? Štvalo mě, že se mi to kryje s Top Gearem. Ale pár dní zpátky jsem se rozhodla svůj rest dokoukat a až mě překvapilo, jak moc mě seriál chytnul.
Víte, minimálně teď v pozdějších řadách prostě nevěřím, že ta kouzla, která tým z Jeffersonu provádí, mohou být realistická. Ale nevadí mi to. Protože jinak jsou případy moc dobré a seriál mě neustále překvapuje. Postavy mám ráda všechny (tedy občas to u někoho drhne, ale jsem schopná nad tím přimhouřit oči) a obdivuji Bones za to, s jakou grácií jsou schopni tvůrci předat žezlo nové postavě, když někdo jiný odejde.
Ale musím zmínit i něco, co mi občas vadí. Například to, když je linka s úhlavním nepřítelem v popředí každou druhou epizodu a její dopadení / zničení trvá několik sérií. Zkrátka čeho je moc, toho je příliš. Krom toho mě občas obtěžují milostné pletky postav, kdy je to téměř každý s každým. V tom jsem měla raději pozdější série, kdy se tohle ustálilo a hlavní důraz byl kladen na vraždy a jejich vyšetřování.
Celkově jsou Bones skvělým seriálem. Asi se nebude líbit těm, komu se dělá mdlo z televizních mrtvol, a asi vůbec těm, kdo se bojí televizních kostí. Ale já se velmi příjemně bavila, snad to tak bude až do konce. Výhrady mám, takže nemůžu dát plný počet, ale těch 90 % je rozhodně zasloužených.
50 % s názorem souhlasí
vyjádřili se 2 lidé
Jessica Jones. Ale hlavně Kilgrave.
Největším kladem tohoto seriálu je bezpochyby postava Kilgravea ztvárněná bravurním Davidem Tennantem, který je takový záporák, až mně osobně přišel jako jedna z nejkladnějších postav seriálu, a který je famózní, okouzlující, šarmantní a nebudu lhát, pokud jsem u sledování Jessicy Jones chytila záchvat smíchu nebo jsem na chvíli zatajila dech, bylo to právě díky Kilgraveovi. Ale je stejně přesvědčivý i zbytek seriálu?
Příběh občas lehce pokulhával, scénář, že Jessica chytí Kilgravea a ten jí uteče, se opakoval nejméně třikrát, některé scény byly prostě navíc, ale jinak si stěžovat nemůžu.
A postavy? Hádám, že cílem tvůrců nebylo to, aby si diváci (třeba já) nejvíce oblíbili Kilgravea, tudíž si říkám, proč na jeho místě není právě Jessica. Možná je to tím, že jsem jí to, že za to, jaký má život a jaká je, může pouze Kilgrave, úplně neuvěřila. K jiným postavám - moc jsem si neoblíbila Lukea, a Jeri (její linka s bývalkou podle mě nebyla vůbec nutná), naopak Trish a Malcolm byli fajn, u někoho jsem občas váhala, jinak výhrady nemám.
A co říct celkově? Něco mohlo být zpracováno lépe, něco nefungovalo tak jak mělo, ovšem atmosféra byla úžasná a k hereckému obsazení se nemohu vyjádřit jinak než kladně. Co ale tenhle seriál v mých očích vyzdvihlo o tolik výš byl právě famózní Kilgrave v podání famózního Davida Tennanta. Bohužel myslím, že pokud by měla Jessica jiného nepřítele, byla bych méně ochotná přimhouřit oči a mé hodnocení by šlo o takových 20, 30 % níž. Ale (možná jsem to ještě nezmínila) Kilgrave byl vážně skvělý.
60 % s názorem souhlasí
vyjádřilo se 5 lidí
První shledání s japonskou tvorbou
Na tento seriál jsme doma narazili poté, co jsme si nějakou náhodou na herní konzoli nainstalovali aplikaci s japonskými seriály, zalíbil se nám plakát k tomuto a mně nepřišlo nic vtipnějšího, než si pustit první díl (druhé řady, protože proč ne).
Tak nějak jsme to naprosto vážně začali sledovat. Ač jsme na to ze začátku koukali s vytřeštěnýma očima, co to má být za šílenost, naprosto vážně nás to bavilo, seriál v nás vyvolával bouřlivé reakce a my si pouštěli díl za dílem.
Vlastně ani nevím, která z postav se stala mou nejoblíbenější, protože jak studený čumák Naoki, zasněná Kotoko, šílená maminka Noriko nebo oba tatínci dotvářeli jakoukoliv situaci do skvělého celku.
Upřímně netuším, zda je vše z Japonska takto šílené, ale hádám, že lepší úvod do asijské tvorby celkově jsem si snad ani nemohla přát. Ano, mnohokrát jsem na televizi jen zmateně zírala, klepala si na čelo, ale krom toho jsem se i skvěle bavila a těšila se na další díly. Tudíž mi nezbývá nic jiného, než dát plný počet a těšit se na nějaké repete.
0 % s názorem souhlasí
vyjádřil se 1 člověk
Common Law - Společná terapie
Při čtení článku o 5+1 zrušených kriminálkách jsem se nejvíc začetla do obsahu právě tohoto, neboť vraždy a k tomu vzájemné pošťuchování zkrátka můžu. Naštěstí jsem neskončila pouze u stisknutí tlačítka "chci vidět" a rozhodla se podívat hned. A můj strach z toho, že obsah byl lepší než samotný seriál, se díkybohu velmi rychle rozplynul.
Celá hlavní čtveřice je sympatická a já prostě zbožňuju kombinaci dramatu, hodně velké dávky humoru a ještě větší dávky akce. A ač jsem myslela, že dvojka rozhádaných detektivů na terapii pro páry nemůže fungovat, tenhle seriál mě dostal. A vůbec ničemu nevadí, že než na případy je větší důraz kladen právě na vztah Travise a Wese, který je všechno, jen ne nudný. Seriál ubíhal jako voda a mé obavy z toho, že se kvůli tak malému počtu epizod nedočkáme uzavřeného konce, byly naštěstí zbytečné. Právě naopak. A já díky tomu skončila na konci dojatá a schopná ze sebe vyrazit jenom "Páni.".
Seriál jsem si zkrátka perfektně užila, užila jsem si každičkou chvíli, ať už jsem byla zrovna napjatá jak struna, smála se a nebo si jen vychutnávala sledování.
100 % s názorem souhlasí
vyjádřili se 2 lidé
So Random & Mackenzie Falls
Na tenhle seriál jsem natrefila kdysi v roce 2010, kdy jsem byla ideální Disney věková skupina a oblíbila si ho. Pak ležel 4 roky hluboko v mých vzpomínkách, až do doby, kdy jsem se rozhodla podívat na Melissu & Joeyho. Protože se ve třetí řadě objevil v jedné ze skorohlavních rolí Sterling Knight. Tak jsem si vybavila Sonny a rozhodla se, že se se svým dalším maratonem vrátím zpátky v čase. I přesto, že jsem seriál viděla naposled nejspíš někdy na konci roku 2011 a že si budu nejspíš toužit vyškrábat oči. Ale víte co? Pořád se mi to líbí a chápu své 12leté já. Vlastně se ve svých šestnácti cílovce až tak nevzdaluji, dítě jsem pořád.
Tohle je taková něco jako pohádka od Disney, proto ho tak i beru, nebudu předstírat, že je to veledílo. Je to takové disneyovsky pitomé, stejně jako postavy. Ale na druhé přesto úžasně sympatické a vtipné, mile střelené. Skeče mě bavily (i když psíka Gassieho bych si odpustila). A celkově můžu s klidem říct, že se mi seriál líbil a že ty tři dny, za které jsem seriál dokoukala, rozhodně nebyly ztráta času.
Doufám, že není nějaké nepsané pravidlo, že postava, podle které se seriál jmenuje, musí být divákova nejoblíbenější. Protože u mě na celé čáře vyhrává právě Chad Dylan Cooper (Sterling Knight). Ať už v řadě první nebo druhé. Tawni, Gradyho, Nica i Zoru mám ráda. Naopak někde na chvostu je u mě právě Sonny Munroe (Demi Lovato), která mi prostě nesedla. Což se projevilo hlavně v posledním díle druhé série.
Sice už jsem teď někde jinde, ale Sonny jsem projela díl za dílem a vážně si to užila. Možná, že na Sonny zas někdy za pár let narazím a že mi konečně začne vadit, jaká blbost to je, ale prozatím si připouštím, že se mi to i tak, nebo možná proto líbí. V rámci disneyovek dávám palec nahoru a fakt tomu tu stovku asi dám.
0 % s názorem souhlasí
vyjádřili se 2 lidé
But first...
Na Selfie jsem se plánovala podívat už od samého začátku hlavně kvůli obsazení. Karen Gillan je zkrátka Karen Gillan a to pro mě, jako diváka seriálu Doctor Who, znamenalo jistou povinnost. A netuším, jestli vůbec odněkud znám Johna Cho, ale je to prostě sympaťák. Ale i námět celkově nezněl vůbec špatně.
Pak mě ale Selfie začalo neskutečně překvapovat. Vyšel trailer a zalíbil se mi, bavila jsem se a nemohla dočkat prvního dílu. A tohle nadšení mě neopustilo. Pokaždé jsem se nemohla dočkat dalšího dílu a pokaždé jsem byla překvapená.
Musím říct, že se seriál od počátku měnil. Užívala jsem si každičký díl, ale stejně musím říct, že Selfie bylo díl od dílu lepší, vyspělejší. Ukázalo svou pravou tvář, stejně jako hlavní postavy. Komediální stránka lehce ustupovala, nikdy nezmizela, ale stejně musíme všichni uznat, že Selfie v průběhu času lehce zvážnělo. Od lehce naivního, sebestředného k neskutečně sympatickému. Donutilo mě se zamyslet nad určitými věcmi.
Ale sakra, přála bych si pro Selfie víc dílů. Aby plně ukázalo svůj potenciál, protože to v sobě prostě má. Už předem jsem si říkala, že pokud nějak hezky skončí, vyrovnám se s tím. A hezky skončilo, to uznávám. Konec byl perfektní.
Nebudu tu tvrdit, že je Selfie nějaké veledílo, to ne, spíš je to takový oddechový seriál, ale i tak si mě dokázal získat. A já nezapomenu.
88 % s názorem souhlasí
vyjádřilo se 16 lidí
Flynn Carsen
Filmy s Flynnem Carsenem se mi líbily, strašně moc. I přes to, že efekty jsou spíš úsměvné a celkově to nebude nic světoborného. Stejně to ale doma "žereme". A asi vím proč. Flynn je úžasná postava s nekonečnou inteligencí, ale stejně trochu idiot. V dobrém smyslu, samozřejmě. A i celkové vyprávění je prostě pěkné.
Ke Knihovníkům jsem přistupovala s rezervou, protože i přes filmy jsem zkrátka nemohla vědět, jak to dopadne. Zjištění, že se objeví i Noah Wyle, neboli Knihovník, neboli Flynn Carsen, mě ale utvrdilo v tom, že se prostě musím podívat. Po dvou dílech můžu říct, že Flynn to pořád táhne. Pro mě je to pořád nej postava, čímž ovšem neříkám, že mu ostatní postavy zdatně nesekundují. Na jejich zhodnocení sice potřebuji ještě nějaký ten díl, ale myslím, že mé sympatie mají všichni. Ale už teď musím "Knihovníkům" něco přiznat - doteď jsem nikdy nesmutnila nad smrtí meče.
Podle konce prvního dvojdílu a traileru na díl třetí to vypadá, že jsme se nejspíš původních postav (Judsona, Charlene a hlavně FLYNNA) elegantně zbavili. Takže teprve zjistím, jak budu seriál vidět, když tam více méně nebude Flynn a jestli mé hodnocení nepoletí dolů rychlostí blesku. Uvidíme, rozhodně koukám dál.
63 % s názorem souhlasí
vyjádřilo se 16 lidí