novoten
OFF-LINE

  • Jméno
  • Lukáš
  • Věk
  • 32 let
  • Bydliště
  • Praha
Facebook Twitter E-mail
Plakát
Bodyguard

11. listopadu 2019

100 % lidí si myslí, že se jedná o kvalitní názor
100 % lidí s názorem souhlasí
Vyjádřil se 1 člověk

Bomba s přízvukem

Od první do poslední vteřiny nepředvídatelný příklad všech britských seriálových ctností. Není nouze o překvapivé zvraty včetně jednoho šokujícího, atraktivní prostředí propojené s vedlejšími tématy a strhující herectví všech zúčastněných v čele s dech beroucím Maddenem, kdy divák neustále váhá, jestli se hlavní hrdina zhroutí, provede hrdinský čin nebo postřílí všechny kolem sebe. Velká škoda zapletení se do vlastních sítí intrik v době těsně po přeskočení základní výhybky, do té doby jsem myslel, že mám před sebou pravý seriálový zázrak, takhle alespoň více než pečlivou žánrovku s do neuvěřitelných výšin gradovanou finální linkou.

Plakát
Iron Fist

8. září 2019

100 % lidí si myslí, že se jedná o kvalitní názor
50 % lidí s názorem souhlasí
Vyjádřili se 2 lidé

I am the immortal Iron Fist

1. série - 90% - Kritiky odmítaný, diváky až překvapivě vysmívaný, pro mě ale téměř spásný. Zatímco takový Daredevil drží rovnováhu mezi akcí a dramatem a sahá tak na hranici, kam až seriózní komiks může dosáhnout, jeho následovníci Jessica a Luke byli mnohem více těžkým osobním (respektive ve druhém případě sociálním) dramatem a byť se u obou jednalo o skvělé počiny, začínal jsem pomalu cítit, že potřebuji oddych a změnu nálady, abych potřetí za sebou nemusel zase sahat až na dno sil. Možná právě proto teď za Dannyho oroduji všude, kam se jen vrtnu. Svoje vnitřní démony totiž chlapík s železnou pěstí má, ale nezapomíná u toho klukovsky blbnout, překvapovat a bavit přesně tak, jak si jen můžu od podobného konceptu přát. V kombinaci s fyzickým Tomem Pelphreym jako nevyzpytatelným Wardem, s životní kreací Davida Wenhama v kůži vševědoucího Harolda a hlavně s půvabnou Jessicou Henwick jako neodolatelnou Colleen jsem nevěřil, proč se právě na tuhle po všech stránkách vydařenou jízdu sneslo tolik špíny. Po pár negativních ohlasech se najednou hromada diváků pasovala na hodnotitele toho, zda je akce dostatečně špičková či uvěřitelná, což v případě těch komentujících, kteří o akční film nezakopnou, jak je rok dlouhý, působí více než směšně. Pro mě je ale akční stránka věci onou třešničkou na dortu, protože přináší víc rvaček, než předvedli předchozí dva Defenders dohromady a třeba zúčtování v dešti v předposlední epizodě je tak napínavou a osudově podanou etudou, že ve mně ono ticho rezonuje doteď. Iron Fist se stává nedílnou součástí budovaného příběhu a právě on může být tím vítaným kořením, které z budoucí týmovky udělá vrchol celého univerza.

2. série - 75% - Trochu dýchavičná snaha navázat na úplně všechny motivy z první série je sympatická, ale smutně nevychází v důležité oblasti hlavního záporáka. Davos, jeho zatvrzelý výraz a de facto jediný záměr a cíl toho budiž důkazem. Oproti tomu jsem až nadšený z toho, že zdánlivě nevděčný úkol pokračovat v životních strastech Warda a Joy zůstává snad i nejzajímavější linkou. Colleen totiž většinu času slouží jako morální kompas pro titulního hrdinu či pro celou čtvrť a na to navazující trable s gangy nemají šťávu a značí tak nepochopitelný příklon k nátuře typu Luke Cage. A to nechápu, protože mysteriózní fantastično bylo právě tím, co oddělovalo Dannyho od zbytku vesmíru a jeho minimalizace (či racionalizace, viz rituály) tak degraduje původní tvář seriálu. Přes to všechno je mi ale věčný blonďatý otloukánek pořád sympatický a držel jsem mu palce až do samého parádního konce. Ten sice s přimhouřením všeho, co mám, dokážu brát jako povšechný happyend, ale pomyšlení, že by další sezóna vypadala tak, jak naznačuje posledních pět minut, je při nepřekvapivém zrušení hodně hořkou pilulkou.

Plakát
Černobyl

4. září 2019

0 % lidí si myslí, že se jedná o kvalitní názor
100 % lidí s názorem souhlasí
Vyjádřil se 1 člověk

Vztek zaručen za 5:43:21

Nezpochybnitelná quality-tv, která je v emocionálním i racionálním hledisku takřka nesledovatelná. S přibývajícím počtem epizod je totiž vytáčecí faktor vyhnaný z rozjitřené nespravedlnosti téměř k palčivému vzteku nad vší krutou křivdou a výsledným utrpením. Kvůli tomu tak pátou hvězdu už z principu nemůžu přihodit, jakkoli by si to fenomenální Stellan Skarsgård zasloužil každým (ne)mrknutím.

Plakát
Sense8

4. září 2019

100 % lidí si myslí, že se jedná o kvalitní názor
100 % lidí s názorem souhlasí
Vyjádřili se 2 lidé

Milujte se a množte se

1. série - 80% - Dlouho mě odrazoval pocit, že jde v prvním i druhém plánu o mírumilovné poselství a že se ničeho dějově světoborného nedočkám. Ale s postupujícím časem a s čím dál důkladnější choreografií akčních či milostných scén se intenzita zvýšila natolik, že svým nejoblíbenějším charakterům (Riley, Wolfgang) držím pěsti až křečovitě. A ono poselství si mě v nabitém finále získalo v plné míře a snad ještě víc. Pro škarohlídy nesledovatelné, pro otevřenější jedince ale klidně potenciální číslo 1.

Happy F*cking New Year - 100% - Vrchol. Společně s finále první sezóny definitivní důkaz, že za Sense8 se skrývá nápad vpravdě geniální. Je jedno, jestli se prohlubuje příběhová mytologie plná téměř nadpozemských pravd, nebo můžu obdivovat střihově čím dál náročnější akci či intenzivní clusterfuck. Tenhle novoroční dárek byl pokladem pro fanoušky a jeho jedinou vadou tak bylo to, že jeho maximální úroveň už seriál nepřekonal.

2. série - 90% - Kvalitativně vyrovnanější, výpravou i počtem postav rozmáchlejší a i díky tomu, že můžu být od samého začátku na stejné vlně jako cluster, tak i o krok lepší. Logicky ne každá linka může svou intenzitou a vážností soupeřit s bojem proti hlavnímu nepříteli nebo s Wolfgangovými akčními výstupy, ale zprvu poněkud nevyužití jako Sun nebo Lito se tentokrát derou na čelo oblíbenosti. Velká škoda onoho zaříznutí od samotné netflixácké stáje. Jakkoli závěrečný film mohl odpovědět (a také odpověděl) na všechny důležité otázky, ten rozmach mířený na řádku sezon dopředu je patrný.

Amor Vincit Omnia - 80% - I vzhledem k vražedné délce trochu nevyrovnané, ale vzhledem ke konečným dojmům vše odpuštěno. Polovina linek a zvratů je čistým fan servicem, ta druhá zase menší tvůrčí onanií a zkouškou diváka z toho, co všechno ještě dokáže v jediné "epizodě" snést natěsnané na sobě. Vzhledem k tomu, jak potřebně mírumilovný ale celý Sense8 je, akceptuji i to, co by mi v jiném počinu mohlo vadit. Takhle bezelstně láskyplný seriál je totiž potřeba a v každé době také potřeba bude. Láska je všechno. Smiřte se s tím.

Plakát
Dobrá znamení

4. září 2019

100 % lidí si myslí, že se jedná o kvalitní názor
100 % lidí s názorem souhlasí
Vyjádřili se 4 lidé

Grow better!

Ještě lepší než už tak výtečná předloha. Co dělalo knihu nápaditou nadpřirozenou komedií a satirou, je dodrženo nebo zvýrazněno, překombinované části jsou díky vizuálním hrátkám srozumitelnější a třeba finále, které mi při čtení přišlo trochu na sílu, je tady zručnou a svižnou třešničkou na dortu. Gaiman se navíc nebojí protěžovat dvojici Sheen-Tennant, protože dobře ví, že většina čtenářsky nezainteresovaných diváků dorazila právě kvůli nim. Díky za tuhle jednohubku, která suverénně ospravedlnila téměř dvouleté čekání.

Plakát
Bonding

4. září 2019

100 % lidí si myslí, že se jedná o kvalitní názor
100 % lidí s názorem souhlasí
Vyjádřil se 1 člověk

Snap

Tam, kde by s delší minutáží nebo větším počtem epizod přišel nevyhnutelný útěk do nimrání se v roztodivných klientských praktikách, tam má Bonding čas adekvátně říznout charakterům do povah, rozházet je na pole vztahů, kariér, cílů a mindráků a ještě občas trefně, občas nechutně a občas příjemně mimózně diváka rozesmát. Jednohubky od Netflixu jsou sázka do tuze široké loterie témat i kvality, tentokrát jde ale o trefu téměř do čistého středu.

Plakát
Fam

19. června 2019

0 % lidí si myslí, že se jedná o kvalitní názor
0 % lidí s názorem souhlasí
Vyjádřilo se 0 lidí

UnFamous

Radost nad návratem Niny Dobrev na televizní obrazovky je vykoupena jedním z nejkřečovitějších pilotů, co jsem kdy viděl. Žádný vtip není původní, postavy se chtějí navzájem přehrát častěji hulákáním než dobrým vtipem a já si už na konci první dvacetiminutovky přál, aby tenhle pilot nebyl býval na CBS odklepnut pro plnou sezónu. Přesto jsem se s rodinnou partou protrápil až do finále a i když až do konce nešlo o žádnou slávu, začalo se v samém závěru paradoxně blýskat na lepší časy, které nepřijdou. Scénář postupem času téměř rezignuje na postavu Freddyho v podání trestuhodně nevyužitého Garyho Coleho. Mistr jednovětných hlášek z Veep je tady degradován na součet všech policejních a otcovských klišé a pro něco takového je ho škoda. Vzájemnou chemii s Ninou Dobrev nakonec našel i překvapivě nesympatický (a v komickém výrazivu smutně stereotypní Tone Bell, ale hlavní poklad se překvapivě skrýval v Shannon. Odessa Adlon sice musí předříkávat spoustu prvoplánových replik řadového nezvedeného výrostka, ale činí tak zcela bezprostředním způsobem, že jí nejde odolat. Právě její neuvědomělá teenagerka tak seriál tahá téměř k lepšímu hodnocení. Kvůli extrémně špatnému začátku ale nakonec jen takhle.

Plakát
Dům z karet

15. června 2019

100 % lidí si myslí, že se jedná o kvalitní názor
100 % lidí s názorem souhlasí
Vyjádřili se 2 lidé

Aneb záchod

1. série - 80% - Kevin Spacey si pro rázný comeback vybral vděčné místo. Jako mocný a morálně nesvázaný politik může velkolepě hrát ve strhujících dialozích, šibalsky pomrkávat do kamery, dávat divákovi pocit sounáležitosti a díky svému charizmatu také přesvědčovat, že udělat někdy pěknou špatnost může být ku prospěchu (vlastní) věci. Celý domek z karet má pak nejsilnější základy v rámci Frankova pnutí se Zoe (a vůbec jakéhokoli působení těchto dvou postav), zatímco někdo nedokáže kvůli až příliš poklidné lince tak úplně zaujmout (Claire), nebo svými rozhodnutími a jednáním až irituje (Peter). Právě díky atmosféře a náladě, která se nebojí sáhnout po dávce nadhledu je seriál svým způsobem jedinečný. Určitě ale ne díky scénáři. Ten totiž svou domnělou rafinovanost prohraje ve chvíli prvního odhaleného zvratu. Tehdy kouzlo šokovaného diváka odpadá a za každou dějovou zákrutou už tuším nějaký větší plán. Díky konkrétním postavám a příjemně nejednoznačné gradaci to ale zatím nevadí.

2. série - 60% - Překvapivě frustrující zážitek. Postupné vykrajování nejzajímavějších postav a linií totiž nechává cestičku umetenou pro regulérní politiku se všemi jejími rutinními špinavostmi a v tu chvíli se vytratí i kouzelná satira, která dokázala přikovat k obrazovce nejsilněji. Nejhorší ale je, že žádná z odstavených vedlejších linek není uzavřena uspokojivým způsobem a většina ze zakončovacích scén jsou jen zkratky nebo nevěrohodné nárazy. Do popředí se potom nepochopitelně tlačí charaktery, které nemají co nového nabídnout a jsou jen lacinějšími verzemi těch, kteří už jednou Kongres, Bílý dům i další lokace opustili. Prostor tak primárně ovládá mistr Underwood, ale dělá mi to podstatně menší radost než o sezonu nazpět. Proč bych po všech úskocích a sobectví měl fandit právě Frankovi? Jen protože je v centru všeho dění, které sledujeme jeho pohledem? Abych přál vítězství záporákovi, potřebuji víc než to. Tím spíš, že Raymond Tusk není regulérní nepřítel, jen do sebe zahleděný pracháč. Nemůžu samozřejmě jenom nadávat, protože i přes dialogy, které v čistě politických kruzích občas šustí papírem, se příjemně zneklidňující atmosféra nikdy úplně nevytratí a Spacey dokáže zamrazit každým zvýšením hlasu. To je ale u seriálu, který by rád byl neopakovatelnou událostí, najednou dost málo.

3. série - 70% - I přes čím dál vyšší politické kruhy se překvapivě hraje na osobnější notu, ale na vítězství to nestačí. Hraje se totiž pomocí figurek, jejichž úloha v celém velkém soukolí je nezpochybnitelná (Jackie, Remy, Seth), ale pokud nejsou v přímém kontaktu s Frankem, nemám sebemenší potřebu je vidět. Jejich vedlejší linie jsou stejně jako loni pouhou vatou, nehledě na Douga, jehož hnací motor v podobě obsese jistou zrzkou se měl dořešit už dávno a místo toho se pořád opakuje v ubíjejících smyčkách. Naštěstí je stále přítomen ústřední antihrdina, který získal rovnocenného soupeře jak v Heather, tak v Petrovovi, a co je nejlepší - v Claire. Právě opatrně gradující dialogy Spaceyho s Robin Wright jsou tím, co mě k Mr. and Mrs. FU pokaždé připoutá, i kdyby byly ostatní linky sebezbytečnější. U třetí sezóny jsem původně s hodnocením mířil trochu výš, protože politika tentokrát cílila příjemně aktuálním směrem, ale samotné finále ucuklo. Právě v něm se bohužel ukazuje, že showrunner Beau Willimon chce působit velmi rafinovaně, ale zároveň si nechává uniknout drtivou většinu možností, kdy by mohl s vedlejšímu charaktery začít opravdu pracovat a ne je jen nahodile tahat tam, kam se mu to zrovna pro nejbližší epizodu hodí.

4. série - 80% - Chvíli už to vypadalo, že se i zbylá rafinovanost překlopí do čisté politiky, což by pro původní premisu byla čirá katastrofa. Z naznačeného směru se ale ve čtvrté epizodě razantně uhýbá stranou a celý Domek konečně dýchá lehce, do hry vrací k mojí velké potěše snad všechny výraznější vedlejší postavy minulých let a Spaceymu dává šanci na dosud nepoznané herecké výrazy. V osobě spisovatele Toma se ukazuje, jak nápaditě se mohou do hry vracet zdánlivě dohrané charaktery, v osobě Douga se naopak již několikátým rokem ukazuje, že Michael Kelly asi na Netflix něco šeredného ví, jinak nechápu, proč ho za každou cenu drží v hlavním obsazení. Díky neočekávanému a odvážnému vývoji bych ale celému projektu zase hrozně rád věřil, brzdí mě v tom jediná věc, odchod Beaua Willimona z pozice hlavního tvůrce. Ani tahle sezóna zdaleka nebyla bez chyby, ale pokračovat za každou cenu bez něj mi přijde vysoce riskantní.

5. série - 70% - V prvních dvou třetinách se podvratným Frankovým činům rád usmívám a až do vyvrcholení linie s volbami se i náramně bavím. Vše, co přijde potom, ale funguje o stupeň hůře, zejména proto, že se hlavní pár obklopuje čím dál nezajímavějšími charaktery. Mark, Cathy, Alex Romero, Seth a bohužel i Jane Davis v podání neselhávající Patricie Clarkson mi jsou bohužel zoufale jedno a většinu času fungují jen jako reklama na to, jak dokonale díky onomu kontrastu umí hrát Kevin Spacey a Robin Wright. Seriálu bych i v tuhle chvíli pořád věřil, že ví, kam míří, kdyby nebylo událostí, které seriál nechaly bez jeho největšího tahouna.

6. série - 40% - Po Spaceyho vyhazovu jsem věřil, že tvůrci vědí, co dělají. Že labutí píseň nebude jen slabým pokusem o předání žezla, že zkrátka bude o co hrát. Teď je mi naopak líto, že seriál nebyl zrušen, protože tahle loď se potopila ve chvíli, kdy se začaly přepisovat scénáře. Robin Wright mám rád, ale bez svého věčného protipólu v podobě Franka je v obraze smutně navíc, jakkoli si průběžná ženská vítězství uhraje do posledního slova. Dokonce po dlouhé době ocením i Douga, aby vůbec existoval důstojný protihráč a pokus o vyrovnanou dynamiku. Jinak si totiž obrovské množství prostoru kradou sourozenci Shepherdovi. Dosud nikdy neviděné postavy se staví do pozice šedých eminencí celého Washingtonu, bez jejichž dozoru se snad celý kabinet ani neotočí. Když se přidají další nevýrazní protihráči typu Marka, je definitivně jasné, kam až se kdysi ambiciózní počin propadl. Dlouholeté vedlejší charaktery narychlo odchází ze scény, aby vůbec nějaké rozhřešení dostaly, finále nepřinese žádnou logickou pointu dosavadního dění a odhalení, na která se celých osm epizod čeká, působí jako parodie, nemluvě o celkovém směřování, až příliš jdoucím na ruku událostem v zákulisí. Politováníhodná koncovka, kterou od ostudy zachraňuje jen to, jak kvalitní herce se povedlo sehnat i do těch nejmenších rolí.

Plakát
Arrested Development

15. června 2019

0 % lidí si myslí, že se jedná o kvalitní názor
0 % lidí s názorem souhlasí
Vyjádřilo se 0 lidí

The Final Countdown

1. – 3. série – 85% - Uhozené téměř přes čáru, při větší divákově nepozornosti pravděpodobně nepochopitelné a díky gradujícím zápletkám a tvůrčí odvaze čím dál originálnější. Někdo si stejně jako já zamiluje rádoby důmyslného iluzionistu Goba, někdo chladný krk rodiny Lucille a někdo třeba věčně rozpačitého George Michaela. Tak jako tak je ale radost sledovat rodinu, kde ryze obyčejného člena aby pohledal. Některé scénáristické finty jsou u Bluthových pravými diamanty (průběžné vtipy v čele s chicken dance) a jediné, co mi kazí radost, jsou opletačky s uvězněním George staršího či Oscara a s tím související řešení nejrůznějších rodinných podvodů. Jinak jsou ale tyhle tři zbytečně krátké sezónky pravým pokladem pro všechny, kteří v sitcomech hledají něco dosud nepoznaného.

4. série – 70% - Vymodlený návrat, který určitě není pro každého. Koncept propletenosti je doveden na hranici divácké snesitelnosti, některé hlavní postavy působí spíše jako vedlejší (což v pozdějších epizodách nejvíc ubližuje mojí favoritce Lindsay) a Mitchell Hurwitz si pro jistotu rozehrává několik stop pro budoucí počiny. Nové sezóně tak proto chybí ucelenost starších dílů, ale neznamená to, že by s Bluth family nebyla legrace. Jen je zkrátka jiná a velmi, velmi specifická - a s fenomenální Islou Fisher jako novým, téměř již neoddělitelným novým charakterem.

5. série - 60% - Labutí píseň, u níž bylo nejvtipnější čekání na ni a neustálé ujišťování, že se co nevidět začne točit. Tedy to samé ujišťování, které nakonec trvalo několik let. Způsob jejího naservírování ve dvou částech se nakonec ukázal poněkud macešským rozhodnutím, ale to je ta nejmenší starost. Navazování na původní poetiku je totiž plné křeče, za kterou může jak spousta problémů v zákulisí z posledních let, které ani při největší snaze nejdou zcela odfiltrovat (chování Jeffreyho Tambora vůči Jessice Walter, rasista Cross, alkoholem očividně čím dál zničenější Will Arnett). Dlouhodobé linky jsou buď natažené příliš (Fakeblock, zeď, Lucille Austero) nebo zoufale nudné a mám chuť je přetáčet (bohužel víceméně cokoli s Tobiasem). Naštěstí ani tohle smutné trápení nedokáže zabít potenciál vděčných running joků (The Final Countdown je dokonalá, i kdyby byla použitá stokrát) nebo chemii hlavního ansámblu. O to víc mě mrzí násilně roubované flashbacky nebo nepřítomnost Lindsay a s tím související do očí bijící green screen. Arrested se tak loučí po svém rozhodně nejslabším období, které ale nedokáže zničit vzpomínky na původní koncept - a stejně tak nutí diváka posmutněle přemítat, kam až mohl seriál růst, kdyby při svých začátcích dostal takovou šanci, jakou dostat měl.

Plakát
Santa Clarita Diet

15. června 2019

100 % lidí si myslí, že se jedná o kvalitní názor
100 % lidí s názorem souhlasí
Vyjádřil se 1 člověk

People can be sweet and dangerous. Example, us. Also koala bears.

1. série - 80% - Castingem okouzlující komedie, která se nebojí bavit. Geniální slovní přestřelky, vizuální groteska, fekální záblesky pro fajnšmekry i kousavě satirická variace na Zoufalé zombie manželky, nejen kvůli přítomnosti Ricarda Chaviry - všechno tu je a každý si vybere. A dokonale sehraná dvojice Barrymore-Olyphant s přihrávkami od půvabně podivné Liv Hewson kombinuje uvěřitelné rodinné momenty s příjemně nejasným očekáváním všeho možného i nemožného, co může přijít za okamžik. Prodloužení na další sezónu trochu překvapuje, protože Santa Clarita dlouho připomínala nekompromisní jednohubku, ale o to sladší bude návrat k realiťákům od vedle, až zase přijde hlad.

2. série - 100% - Snad každá hláška posazená dokonale přesně, vedlejší linky nenápadně gradované až k nepředvídatelnému finále se stovkou zvratů, bláznivé dialogy a situace podpořené salvou hvězdných hostů. V Santa Claritě se letos usedlo k fenomenální hostině, která myšlenky na protahovanou jednohubku zahnala po jediném díle a potvrdila, že ne všechny perly dostávají na Netflixu takovou pozornost, jakou by si zasloužily. Dílko jak z toho nejluxusnějšího katalogu vraždících místností.

3. série - 90% - Čím dál komplikovanější scenáristická výzva, která neměla na seriálové scéně obdoby. Do jakékoli situace se tvůrci dostali, jakákoli nepředstavitelná postava se připletla Hammondovým do cesty, stejně se divák o dvě až tři epizody později ocitl v situaci zcela odlišné, s ještě bláznivější dynamikou. Jakkoli se poslední díl nedá ani při největší snaze brát jako úplné finále a zrušení mi zlomilo srdce jako už dlouho nic, jsem tak trochu proti své vůli vděčný, že jsme se dočkali alespoň třech sezón. A ještě víc pak za to, že si bizarní jednohubka našla takovou diváckou základnu, která za ní bude smutnit ještě několik let.

Předchozí