novoten
OFF-LINE

  • Jméno
  • Lukáš
  • Věk
  • 31 let
  • Bydliště
  • Praha
Facebook Twitter E-mail
Plakát
Maniac

22. října 2018

0 % lidí si myslí, že se jedná o kvalitní názor
0 % lidí s názorem souhlasí
Vyjádřilo se 0 lidí

Annie, I'm a hawk!

Extra poutavý začátek plný potenciálu a působivý konec, který porazí na kolena všechny slabochy na silná finále. Jen mezi tím je všeho trochu moc. Barev, změn nálad, nápadů, ale než bych obdivoval originalitu a jednotlivé vstupy do nových vizí, připadají mi na mysl jednotlivé předobrazy a více či méně ochotně se přehrabuji v tom, jak se nejlépe inspirovat Matrixem, Klubem rváčů, Mechanickým pomerančem nebo třeba Mr. Robotem. I přes trochu na sílu hnané, ale přesto obdivuhodné žánrové rozkročení zůstává vše v jádru na rovině hlavní dvojice. Páru roztřesených porouchaných dušiček, které díky jako vždy přesné Emmě a k mému nemalému šoku i dokonalému Hillovi nechávají diváka zas a znova žasnout a fandit, ať se někde v tajemném mozkovém zákrutu skrývá tajemství, jak smutek a beznaděj zahnat a (vy)léčit. Bohužel jakmile se začne příliš dlouho mluvit o celém výzkumném projektu, Theroux je nucen hrát karikaturu a dává se prostor Gretě nebo Azumi, vyhodí mě to okamžitě ze sedla. Chápu, že tvůrci mají v hodně nadsazené látce plné velkých vědeckých slov a filozofických parafrází tendenci být v klidnějších vodách trochu poťouchlí, ale vůbec to nefunguje a návrat do hlubin původního konceptu mi pak pokaždé trvá dlouhé minuty. Za uklidňující vědomí, že i přes spoustu poct a zatáček je Maniac v první vlně o záchraně v místech, kde ji člověk nečeká, ale zaokrouhlím hodnocení nahoru. Takových jistot totiž není nikdy dost.

Plakát
Vyšehrad

22. října 2018

67 % lidí si myslí, že se jedná o kvalitní názor
67 % lidí s názorem souhlasí
Vyjádřili se 3 lidé

Génius i dylina

Rekordně rychle vyvařený kult. Svého času se nedalo otřít o kulatý nesmysl bez toho, aby nezačaly létat narážky na Laviho, aby za pár měsíců přesně tak rychle ustaly a z Vyšehradu se místo klasiky stalo upatlaný nevzhledný patvar. Nedokážu pochopit, jak na čtyři svižné díly, které umí skrz Štáfkova nevymáchaná ústa na první dobrou trefit každé okřídlené fotbalové klišé posledních let či klidně dekád, připadne ve zbytku tolik čistého odpadu, kdy je mi za kompletní herecký i tvůrčí ansámbl plně trapně.

Plakát
O klukovi z plakátu

22. října 2018

0 % lidí si myslí, že se jedná o kvalitní názor
0 % lidí s názorem souhlasí
Vyjádřilo se 0 lidí

Lukáš = Lukáš

Poctivých 80 za jeden z nejpozitivnějších večerníčků staré školy plný optimismu, překvapivých nápadů a skvělého dabingu. A když už mě po ústředním capartovi pojmenovali, zaslouží si i těch zbývajících 20.

Plakát
Ajin: Demi-Human

17. září 2018

100 % lidí si myslí, že se jedná o kvalitní názor
100 % lidí s názorem souhlasí
Vyjádřili se 2 lidé

Na nejvyšší level

1. série - Poutavý akční hit, který má tu smůlu, že se o něm nejčastěji mluví v souvislosti s jeho netypickou, místy až trhanou animací. Jinak se totiž jedná o netypicky gradovanou nadpřirozenou naháněčku tří stran, kde paradoxně té divácky nejbližší fandím méně než pronásledovatelům. Hlavní hrdina totiž má tu smůlu, že mu v rámci uvěřitelnosti byl uprostřed celé série přidán nečekaný charakterový rys a z úst jeho sestry se dozvíme, že zdánlivý sympaťák stíhaný nešťastnými událostmi umí ve skutečnosti být vypočítavý neřád. Osobně to považuji za nešťastné rozhodnutí, protože si tento směr později ve druhé sérii trochu protiřečí, ale jsem ochoten ho odpustit tváří v tvář tomu, jak mi přirostli k srdci ostatní. Zejména dobrák Kaito a neúnavný Tosaki se totiž okamžitě zařadili mezi moje nejoblíbenější anime charaktery vůbec. A konečně to, kvůli čemu si cestu k Ajinům našla většina diváků - akce. Každý souboj ghostů, ale i každá přestřelka (jakkoli občas zbytečně přepjatá kvůli nepochopitelným rozhodnutím všemožných vojenských jednotek) fascinuje každým úderem a výstřelem a nejen z vynikající poslední epizody dělá podívanou, při které jsem napětím v klidu neposeděl.

2. série - Vynucené spojenectví Nagaie s Tosakim přináší příjemné pnutí mezi jednotlivými charaktery, větší prostor pro dosud vedlejší figury (a že Shimomura i Nakano daný prostor bohatě využívají) i sevřenější příběhovou linku. Celý svět se spojil proti sílícímu Satovi, logicky přicházejí fatální ztráty či klíčové prohry a vše spěje k nekompromisnímu finále. A já se bavím jak při odlehčených tréninkových pasážích, tak při klidnějších chvílích (překvapivě působivá epizoda z vězení) a samozřejmě i při akční symfonii s přibývajícím počtem ghostů. Mojí jedinou výtkou je tak hlavní záporák a nekončící řada neúspěšných pokusů o jeho zadržení. Koncept Sata jako člověka, který se chce jen a pouze bavit a díky jeho zálibě v co nejnáročnějších videohrách má automaticky dispozice porazit nejrůznější vládní, policejní, tajné či protiajinské jednotky mi ne a ne úplně sednout a je tak tím jediným, ale bohužel značným důvodem, proč se neuchýlit k nejvyššímu hodnocení. Ať se třetí série dočkáme nebo ne, budu nakonec počin o soubojích nesmrtelných antihrdinů považovat za moderní odpověď na legendární Death Note. Akčnější, svižnější, vyváženější a - jak už to u novějších přírůstků bývá - jednodušší a divácky přívětivější.

Plakát
Komparz

10. září 2018

0 % lidí si myslí, že se jedná o kvalitní názor
0 % lidí s názorem souhlasí
Vyjádřilo se 0 lidí

Ian McKellan čarodějem není - jen ho hrál!

1. série - 85% - Elegantní boj s věčnými nástrahami trapnosti. Ricky Gervais se mi dodnes nějakou záhadou téměř úplně vyhýbal, o to zvědavější jsem byl na jeho milovaný počin, protkaný plejádou známých tváří. A protože ona plejáda v sobě skrývá třeba Kate Winslet nebo Patricka Stewarta, jenom nevěřícně zírám, jak vděčným zdrojem může být koncept, kde si ze sebe "jen" někdo rád udělá srandu. Byť se ve výsledku jedná primárně jen o za sebe poskládané jednohubky, ve většině případů fungují více než utěšeně a jako instantní dobrá nálada. 2. série - 70% - Krok dolů jde paradoxně na vrub dlouhodobé linky. Přihrávačovo trápení bylo působivější v rovině vymodlených štěků, raketová cesta ke slávě v podobě banálního sitcomu se rychle přejí a byť po dramatické stránce funguje a Gervais má co hrát, není to ono. Druhou vadou je také skutečnost, že se zveličuje to, co diváky očividně bavilo minule, tedy Maggie a její dar dostat nejlepšího kamaráda do té nejnemožnější situace a pomocí své bezelstnosti ho v ní ještě vymáchat. A to mi trochu vadí, protože její inteligence klesá až příliš strmě, stejně jako Darrenova schopnost zařídit byť tu nejjednodušší maličkost. Linek založených na tom, že je Andy v problémech, protože ho do nich nechtěně nastrčili blízcí, je tak až moc a zrovna to je druh humoru, který mi moc vtipný nepřijde. Mrzí mě to dost, protože hosté jsou snad ještě lepší než minule a zejména Daniel Radcliffe sází jednu vtipnou nemožnost za druhou. The Extra Special Series Finale - 80% - Něco mi říká, že právě tohle je ten směr, kterým chtěl vždycky hlavní tvůrce běžet. Na místo jisté sebereflexe, na pointy o tom, že peníze ani sláva vám nenahradí pocit přátelství. Ve veskrze britské náladě jsou i scény opatrně zavánějící patosem čistě civilní a přesto až překvapivě dojemné. Chápu sice, že pro diváky, kteří si přišli pro obvyklou dávku celebrit, jen ve větším balení, musí podobně niterný přístup být krutým vystřízlivěním, já mám ale vážná finále komediálních počinů dlouhodobě rád.

Plakát
The Alienist

4. září 2018

100 % lidí si myslí, že se jedná o kvalitní názor
100 % lidí s názorem souhlasí
Vyjádřili se 2 lidé

Ilustrace vraždy

Žánrově tak čistá a poctivá dobová detektivka, že jsem víc dostat ani nemohl - a přesto zůstávám nepatrně zklamaný. Vynikající herecká sestava a pověst černého koně sezóny vyšponovaly moje očekávání tak vysoko, že jsem zbytečně dlouho doufal, že se z Alienisty (i kvůli nesourodému trojlístku hlavních hrdinů) vyklube nová Ripper Street. Atmosféra špinavého New Yorku s tolika nekalými živly, na které si jen divák vzpomene, dělá samozřejmě svoje, ale pocit, že všechny charakterové linky dospěly dost přesně tam, kde jsem je očekával, se mě ne a ne pustit. K větší spokojenosti by musela být vyškrtnuta postava zavilého příslušníka místních jednotek, který hrdinům kazí tak moc věcí a má v důsledku na svědomí tolik špatného, že mě časem iritoval až příliš a odtrhával tak pozornost od přesného vizuálu nebo v životní formě excelujícího Evanse. Paradoxně v těch epizodách, kde to poslední, na co si vzpomenu, je dumání nad identitou vraha, zůstává seriál nejsilnější.

Plakát
Andělé v Americe

3. září 2018

0 % lidí si myslí, že se jedná o kvalitní názor
0 % lidí s názorem souhlasí
Vyjádřilo se 0 lidí

Race, taste and history finally overcome. And you ain't there.

Pro někoho už pár let po vzniku zastaralé, pro mě, který jsem jeden z nejslavnějších původních počinů HBO nechával ležet ladem trestuhodných patnáct let, stále aktuální, stále živé, stále řešící témata, která nikdy nezestárnou. A je úplně jedno, kdo je u moci, kdo se musí stydět přiznat orientaci či u lékaře slyšet libovolnou osudovou diagnózu. Lidé budou vždycky chladní, nepřístupní, ale jiní zase budou přející, věřící a plni naděje. Snad. Samotný seriál pak je v mých očích neopakovatelným rozsvícením pochodně, kterou nesou zejména můj navždy milovaný Pacino, čarokrásná Mary-Louise a jako kometa zářící a srdnatě hořící Justin Kirk. Je mi smutno za všechny ztracené duše, za všechny zapomenuté anděly, za všechny diváky, kteří Nicholsův (a zejména Kushnerův) opus odsuzují jako nudu nebo jako ostudu a v neposlední řadě je mi smutno z toho, že jakkoli patří Andělé v Americe rokem natočení do tohoto století, mám těžko vysvětlitelný strach z toho, že takové podívané už se dnes netočí.

Plakát
In the Dark

26. srpna 2018

0 % lidí si myslí, že se jedná o kvalitní názor
0 % lidí s názorem souhlasí
Vyjádřilo se 0 lidí

Ripper Land

Podle očekávání pořádně tuhá kriminálka, která nejde daleko pro scény, na které se nedívá snadno. Případ unesených dívek je v případové rovině snad až příliš schematickou kriminálkou, kde identita pachatele je téměř tím posledním, co mě zajímalo, londýnská anabáze je pak o něčem jiném a ve své nečitelnosti a silnějším sociálním podtextu je i o třídu zajímavější. MyAnna Buring je už od Ripper Street královnou emocí a i v sevřenějším žánru na sebe strhává veškerou pozornost jak v gradujícím thrilleru, tak ve zranitelných pasážích, kdy je z uzavřené policistky opět jen těhotnou ženou, která je na spoustu věcí chtě nechtě sama.

Plakát
Alex, Inc.

26. srpna 2018

100 % lidí si myslí, že se jedná o kvalitní názor
100 % lidí s názorem souhlasí
Vyjádřil se 1 člověk

After Scrubs

Kolik už seriálů mi v posledních letech přišlo na ruku svou rodinností či alespoň zajímavým nápadem a kolik jsem jich musel v závěru sezóny oželet? Na všechny Sean Saves the World, Weird Loners, New Normal nebo Selfie mám zkrátka "štěstí" a můj vkus na příjemné sitcomy do lehce nostalgické nálady relativně nedávných seriálových ér, kdy se hitová komedie mohla stát takřka z čehokoli, mě zkrátka předurčuje k tomu, že znovu a znovu zaplouvám do předem ztracených případů. Alex Inc. to měl spočítané už snad před samotnou premiérou, protože jakkoli se Zach Braff na sociálních sítích snažil šířit osvětu, o seriálu nevěděl takřka nikdo, natož aby ho někdo sledoval sledoval. A to se přitom na samém startu on i všichni zúčastnění tvůrci snažili o ozvláštnění okoukaného schématu. O to zábavnější pak bylo sledovat, jak se jen na ploše několika epizod začne z Alexe stávat čím dál větší dětina, který čím dál častěji promlouvá pomocí voice-overu a chtě nechtě tak z hlavní postavy začne tvořit o něco dospělejšího a vyzrálejšího doktora Johna JD Doriana. Nekonají se ale noví Scrubs, nekoná se ani žádná nová stálice. Braff, roztěkaná Hillary Anne Matthews nebo jako vždy stoicky klidný Michael Imperioli si sice dokázali na minimálním prostoru vypěstovat dokonalou pracovní chemii, ale ať už právě proto, že rádiová linka značně převyšovala tu rodinnou, nebo protože celý seriál většinu času připomíná to či ono místo toho, aby razil vlastní cestu, je zrušení logickou volbou, jakkoli mi jeho nálada byla mnohem příjemnější, než leckteré současné sitcomové hity.

Plakát
67 % lidí si myslí, že se jedná o kvalitní názor
67 % lidí s názorem souhlasí
Vyjádřili se 3 lidé

Sní androidi o Bryanu Cranstonovi?

Většina krátkých příběhů z pera Philipa K. Dicka v sobě skrývá zábavu, tajemství, nápad, poselství. V padesátiminutových verzích jim ale zůstává možná ten nápad, v některých případech protivně natažený na neúnosnou délku, jindy nosný jen v první třetině a pak trestuhodně opuštěný. I přes pár vydařených Arnaldsových melodií tak z Elektrických snů zůstal nedotažený pokus, ve kterém mi jako jediná učarovala epizoda Human Is, ve které Bryan Cranston opět hraje Bryana Cranstona. Takový mile výmluvný paradox.

Předchozí