novoten
OFF-LINE

  • Jméno
  • Lukáš
  • Věk
  • 30 let
  • Bydliště
  • Praha
Facebook Twitter E-mail
Plakát
Správná dvojka

14. listopadu 2017

0 % lidí si myslí, že se jedná o kvalitní názor
0 % lidí s názorem souhlasí
Vyjádřil se 1 člověk

Smutná dvojka

1. série - 60% - Projekt, který se Matthew Perry snažil dostat na obrazovky údajně dlouhé roky, nakonec působí trochu smutně. Je totiž i vzhledem ke svému téměř padesát let starému předobrazu kompletně oldschoolový, kvalitativně proměnlivý, ale hlavně zapomenutelný. Alespoň pokud všechno nebere do ruky ústřední dvojka. Jejich dokonalý timing jakkoli triviálních gagů dovede i tu nejočividnější linku k divákovu úsměvu a právě díky nim se tak vyplatí do jednoho rušného bytu zas a znovu vracet. Problém je ovšem u vedlejších postav. Když se do popředí dostanou Dani nebo Emily, je to pořád ještě docela fajn, ale třeba scény s Royem nebo Murphem už jsou občas na hranici utrpení. Na další epizody se přesto docela těším. Lennonovy věčně vytřeštěné bulvy nebo Perryho křečovitý úsměv se nemají šanci omrzet, byť tentokrát ve formě jednorázového nenáročného odpočinku.

2. série - 50% - Oněch deset procent vyjadřuje hlavně jednu věc. Je jí onen drobný, ale bohužel o to palčivější rozdíl mezi loňskou příjemnou staromódností a letošní zbytečnou zastaralostí. Vtip funguje už pouze v přímé interakci Felix-Oscar a nebýt přítomna spolehlivá Teri Hatcher, odstřelím druhý rok nového Podivného páru ještě níž. Aby sympaťáci jako Wendell Pierce nebo Yvette Nicole Brown působili, že nedokážou podat sebebanálnější hlášku, to už je vážně umění.

3. série- 40% - Na stejné vlně jako minulý rok. Opakuje se jak to lepší, tedy nepřekvapivě kontrast hlavní dvojice, tak to horší, tedy nijakost všech ostatních. Bohužel se občas dostaví i okamžiky čiré trapnosti, protože několik epizod (koukám na vás, tučňáci) postrádá sebemenší pointu nebo náznak prachobyčejného humoru. Průměrné hodnocení tak seriálu zachraňuje jen a pouze můj respekt k Perrymu. Zrušení je pro tuhle partu kýženým vysvobozením.

Plakát
0 % lidí si myslí, že se jedná o kvalitní názor
0 % lidí s názorem souhlasí
Vyjádřilo se 0 lidí

Zelený omyl

1. série - 40% - Cílí na děti, ale míjí všechny. Brumlavý zelenáč je mi sympatický od chvíle, kdy jsem před dvanácti lety poprvé viděl celovečerák od Anga Lee, ale dát mu tým, kde mají všichni takřka stejné schopnosti, byl pořádný omyl. Pět bořitelů, mezi kterými je Hulk ten nejchytřejší, mi proto mělo znít podezřele už z premisy. Smutné je, že právě věčně zelený Bruce je i nejzajímavější postavou a ostatní jen naplňují stereotypy. A-Bomb je vtipálek, Red Hulk nesnesitelný mrzout, Skaar natvrdlý divoch a She-Hulk je sice jedinou ženskou postavou (navíc s hlasem Elizy Dushku), ale samostatná linka se kolem ní netočila snad nikdy a paradoxně zůstává tou jednoznačně nejzbytečnější z celé skvadry. Příliš nepomáhají ani jednotlivé zápletky. Dlouhodobá linka souboje s padouchem Leaderem ničím nepřekvapí (snad jen tím, jak je poslední regulérní epizoda Planet Leader svižná a z celé série pravděpodobně nejlepší) a epizodické zápletky zaujmou hlavně při očekávání, kdo z marvelovských kolegů se tentokrát objeví. Občas je z těchto častých návštěv příjemné dobrodružství (Wolverine, Deathlok, Inhumans), ve většině případů dost ospalý průměr a nejednou bohužel i kolosální průšvih (Venom, Galactus). Agenty Smashe proto nejde doporučit opravdu ani těm nejmenším dětem, protože bezhlavou destrukci najdou v každém druhém akčnějším animáku a většinou i s vtipnějšími hláškami a s vizuálně alespoň trochu povedenými nápady.

2. série - 40% - Zařekl jsem se, že jako komiksový fanoušek se kousnu a dotáhnu to s touhle partou do konce a nutno říct, že horší nápad jsem asi v poslední době nedostal. Nuda je totiž srovnatelná s předchozí sezónou, ale pro diváka o to horší, protože už ví, do čeho jde. Z dětského diváka, na kterého se tu cílí očividněji než kdy jindy, se dělá víceméně hlupák a najít chytřejší vtípek, hříčku či zápletku je nadlidský úkol. Vždyť i časové paradoxy jsou tu v pětidílném Days of Future Smash předkládány extrémně polopatě, aby následně porušovaly všechny možné myslitelné paradoxy. Další záhadou je pak Spider-man. Je až neuvěřitelné, že právě epizody, kde se objeví pavoučí miláček publika, patří svou stupiditou téměř do odpadu a dělají tak populární postavě medvědí službu. Jinak potěší asi jen epizody, které se zkouší zabývat Hulkovou osobností (Banner Day), naopak vyloženě naštvou "hravé" díly typu Wheels of Fury. Jedné věci si ale u tvůrců vážím a to ukončení celého seriálu. Nevím, zda si byli vědomi blížícího se zrušení, ale způsob, jakým se ve Spirit of Vengeance a následném dvojdílném finále Planet Monster vypořádali se všemi rozjetými zápletkami, je férový a příjemně tak ruší pravidlo, že superhrdinský komiks musí vždy končit naznačením dalšího dobrodružství. V apokalyptickém finiši, kde se perou snad všichni, které jsme v seriálu potkali, je sice poněkud smolně naznačeno, že Smashers toho sami moc nedokážou a když jde do tuhého, musí si zkrátka Avengers, X-Men, Fantastickou čtyřku nebo Strážce galaxie (v tomto případě pak ještě mnohem víc hrdinů!) pozvat na sraz, ale za tu galerii Marvelu to skoro i stálo. Pocit promarněného seriálu, u kterého si nejzavilejší fandové předloh zeleného bručouna musí rvát vlasy od začátku do konce, ale zůstává hodně hluboko.

Plakát
One Big Happy

14. listopadu 2017

0 % lidí si myslí, že se jedná o kvalitní názor
0 % lidí s názorem souhlasí
Vyjádřil se 1 člověk

Tak zase někdy, Elisho...

Z nenápadných komediálních pokusů sezóny 2014-15 mi právě OBH přišlo jako vůbec nejslibnější, ať už díky fajn nápadu, tak hlavně zásluhou Elishina návratu do seriálových vod. Když se k ní navíc přidala další kráska, která před nějakým tím rokem pravidelně obsazovala monitory dospívajících chlapců, zdálo se být napůl vyhráno. Jenže jindy sympatická Kelly Brook až neuvěřitelně přehrává, Zano působí díl od dílu otrávenějším dojmem a scénář pokaždé potřebuje několikrát za oněch dvacet minut za každou cenu vyřvat, že Lizzy je vážně lesbička. Vzhledem k tomu, že to divák pochopil přibližně po dvou minutách a pak šest epizod marně čekal na stálejší děj, který by se dokázal vyvinout z původního námětu, zůstává jediným pozitivem miss Cuthbert, i tentokrát jako nezdolatelně rozzářené slunce. Všechno ostatní je ovšem nečekaně ukřičený propadák.

Plakát
Masters of Sex

14. listopadu 2017

0 % lidí si myslí, že se jedná o kvalitní názor
0 % lidí s názorem souhlasí
Vyjádřilo se 0 lidí

Cesta vzhůru

1. série - 60% - Báječný námět na poutavou minisérii, který se ve štědré stopáži dvanácti hodinových dílů čím dál víc rozmělňuje. Má dost prostoru rochnit se ve všem pozitivním i negativním, co souvisí se snahou být v medicíně jiný, když jsou právě šedesátá léta a vy jste žena nebo novátorský průkopník. Zároveň ale dopodrobna zkoumá nejen linky a postavy skvělé (ústřední studie Billa a Virginie, osudy Bartona Scullyho), ale i ty trochu unavené (Libby) nebo dokonce nezajímavé (přehnaně sebevědomý doktor Langham). S mužskými postavami je tu obecně trochu problém, byť jde o záležitost poplatnou právě dané době. Nic to ale nemění na tom, že fandit domýšlivému Ethanovi i tvrdohlavému dějetvůrci Billovi je občas vážně složité. Snad se pokračování zakousne do charakterů a vztahů mezi nimi s větší intenzitou a vášní. Na startu mě totiž veškeré zdejší motivace a touhy baví, ale opravdové emoce ve mně probouzí jen zřídka.

2. série - 70% - Čím víc 60s, tím lépe. Zatímco rozjezd trpí stejnými neduhy jako předchozí sezóna, Libbyina linka téměř otravuje a vše stojí na hluchém bodě, nastává s mou vůbec nejoblíbenější epizodou Asterion naprostý obrat. Časový skok dává možnost rozehrát úplně nové linky, přivést zpátky známé tváře a konečně i nechává naplno rozehrát jak Michaela Sheena, tak Lizzy Caplan. Pořád se sice nemůžu zbavit pocitu, že jsou Masters s Virginií zajímaví hlavně svou studií a soukromé dění kolem nich musí scénáristé čím dál divočeji kroutit (a tím dávat na frak skutečným událostem), ale dokud bude tempo takhle stabilně stoupat a charaktery se nepřestanou příjemně prohlubovat, nebudu mít důvod jakkoli lpět na historických předobrazech.

3. série - 70% - V dialozích pevný jako diamant, ve střídání nálad překvapivě nesebevědomý a v sympatiích k postavám vlastně na stejném místě jako doposud. Třetí etapa vyprávění o jedné důkladné osvětové snaze tak doplácí na to samé, na co předchozí roky. Snad všichni, kteří se v centru dění alespoň na chvíli ohřejí, tedy nejen moji favorité Betty, Lester a Barton, ale i Libby, Tessa, Paul nebo Dan jsou totiž sympatičtější či obdivuhodnější než Bill s Ginny. A to je ve chvílích absolutního zoufalství či milostných taktik hlavního hrdiny trestuhodná chyba. Bilancování tvůrců mezi životními mezníky předobrazů hlavních postav a zcela vymyšlenými (a tím pádem už trochu obehranými) peripetiemi už je navíc docela na pováženou. Nechápejte mě špatně, ono využívání dobových kulis k vyprávění (ne)obyčejných lidských příběhů pořád funguje. Ale k dobrému seriálu je toho potřeba přece jenom o chlup víc. Potenciálu je ale pořád hromada, takže nepřestávám věřit v alespoň jednu vyloženě skvělou sezónu.

4. série - 90% - Poprvé působí jako obraz doby i jako funkční a promlouvající vztahové drama, poprvé mi záleží na tom, aby opravdu všichni našli svoje štěstí a v neposlední řadě mě poprvé donutili k slzám. Masters of Sex našli svoji ideálně vybalancovanou náladu, nepřehánějí to s Billem opět v pozici uprostřed všeho vztahového dění a v linkách Betty nebo Libby předhánějí všechno, čemu se kdy seriál v zobrazování žen v nepříliš přející společnosti dosud věnoval. Epizody uprostřed série (začínaje kabátovým večírkem) jsou tak dokonale všeříkající, že nedokážu uvěřit, že jsem předchozí tři roky sledoval stejný seriál. Nečekané zrušení proto od stanice Showtime působí jako špatný vtip, ale u málokterého počinu tak moc platí, že odchází na jasném vrcholu.

Plakát
Durarara!!

14. listopadu 2017

0 % lidí si myslí, že se jedná o kvalitní názor
0 % lidí s názorem souhlasí
Vyjádřilo se 0 lidí

Největší vypravěčský uzel všech dob

Jednou vypráví svoje zážitky nenápadný středoškolský nováček, příště uvolní prostor pohledu do života neblaze proslulého intrikána a jindy se do popředí dostane bezhlavý jezdec z dávných legend. A není to parodie. Anime s nejobtížněji vysvětlitelným názvem dokáže sloučit linky jak zdánlivě obyčejných hrdinů, kteří našim školním letům snad nemohou být bližší, s nadpřirozeným hledáním sebe sama tak, že obojí funguje zcela nenásilně, civilně a uvěřitelně. Navíc ve chvílích, kdy situaci vidíme z pohledu Mikada a úplně jindy zase z pohledu Celty, jsou sice relativně vypravěčsky průhledné, ale zas a znova dokonale působivé. O podrobnějších dějových zákrutách se mi vlastně ani psát nechce, protože v takhle komplikovaném vyprávěcím schématu je i to nejmenší překvapení důležitým střípkem mozaiky. Pro milovníky netradičního řazení scén a zásadních změn tempa vyprávění jsou osudy postav z Ikebukura povinností.

Plakát
Eden of the East

14. listopadu 2017

0 % lidí si myslí, že se jedná o kvalitní názor
0 % lidí s názorem souhlasí
Vyjádřilo se 0 lidí

Na východ od ráje (alespoň trochu)

Kdyby se mi někdo snažil Ráj východu nějak žánrově zařadit a doporučit, měl by to hodně těžké. Příběh Saki a jednoho potrefeného cizince totiž funguje jako pohádka a přitom v něm není špetka kouzel. Umí hrát na romantiku a přesto se všechny vztahově silné chvíle odehrají zdánlivě mimoděk. A konečně je celá hlavní linka o odhalování minulosti nebo letících raketách, ale při rekapitulování celého seriálu si vzpomenu na něco úplně jiného. Na to, že kouzlo obyčejnosti a uvěřitelnosti může být i při líném vyprávěcím tempu takhle silné.

Plakát
Banshee

14. listopadu 2017

100 % lidí si myslí, že se jedná o kvalitní názor
100 % lidí s názorem souhlasí
Vyjádřili se 2 lidé

O sexu a krvi

1. série - 80% - Čistokrevná, sexuálním napětím nabitá a na nic si nehrající akce se vším, co k tomu patří. Jak tím dobrým, tedy s diamantově nerozbitnou čelistí hlavního hrdiny, odhalovanými přednostmi přítomných krásek i tvrďáckými hláškami, drsně proceděnými skrz ústa místních gaunerů - tak tím horším, kdy v mnohých vyhrocených situacích dostane ránu na solar nejen šerif Hood, ale i nejzákladnější logika a chování jindy rozvážných až geniálních charakterů. Přesto se do zapadákova, kde je každý druhý chlapík zločinec nebo rváč, vracím moc rád. Každá rvačka, přestřelka, honička nebo vloupačka je totiž audiovizuální bombou, při které na výtky nezbývá čas. A v neposlední řadě mi už dlouho hlavní seriálová postava nepřišla tak sympatická, jako když z vězení vykráčel Antony Starr. Tahle jasně rozvržená hra na hodné a zlé možná stojí na vratkých nohách, ale nedá se jí nefandit.

2. série - 85% - Větší, dospělejší a pokud to ještě jde, tak i akčnější. Co fungovalo minule, šlape ještě lépe, koho jsem měl rád, toho teď vítám na obrazovce s ještě širším úsměvem (Siobhan, Job) a naopak neoblíbeného Gordona definitivně nemůžu vystát. Onen pověstný fous, o který je druhá sezóna lepší, spočívá v sotva znatelných chvílích odpočinku, kdy se šerif zamyslí, odkud přišel a kam směřuje a každá taková sklenička nebo pohled do zpětného zrcátka mě k němu dostává zase o něco blíž. Škoda jen, že chování hlavních charakterů v nejklíčovějších okamžicích stále překvapuje uspěchaností a nelogičností. Na uvěřitelnosti si naštěstí seriál chce zakládat až na posledním místě.

3. série - 80% - Pořádný akční kolos. Sousta, která se tvůrci snaží přežvýkat v akční rovině, jsou čím dál vydatnější a třeba pořádně dlouhá first person akce nebo přepadení stanice jsou tak dokonale vysoustružené okamžiky, že nestačím mrkat na drát a jen si říkám, že by si inferno z Banshee zasloužilo několikanásobně víc diváků. Jenže pak opět dorazí momenty buď zbytečně vychtěné nebo dokonce zarážejícím způsobem směšné (teenagerovská verze Klubu rváčů a hlavně terminátoří vlastnosti už tak dostatečně děsivého Chaytona). Esence zábavy to ale stále je, protože pozitiva jsou ve svých silných momentech až nerozdýchatelně brilantní. Rozhodnutí o tom, že příští sezóna bude sezónou poslední, je ale spásou, protože počet důvodů, kvůli kterým Hood zas a znova zůstane v pekelném městě, nemůže být neomezený.

4. série - 70% - Když hlavní tvůrce Jonathan Tropper začal pokorně oznamovat, že vymýšlet neustále se vyvíjející akční seriál je taková dřina, že raději všichni odejdou na vrcholu a darují divákům nejnabitější sezónu, poslouchalo se to krásně. Vzhledem k tomu, jak přímočaře a nápaditě dosud všechny série mířily ke svému cíli, se zdálo, že se touhle cestou nemůže sáhnout vedle. Jenže se ubralo na akci, mnohonásobně přidalo na detektivním vyšetřování a hlavně se ze scénářů vytratili naši oblíbenci. Místo toho, abychom si vychutnali poslední epizody s Sugarem, Devou, Proctorem nebo Jobem, dostává velký čas na obrazovce Calvin Bunker, pravděpodobně nejhorší záporák celého seriálu. Na nadprůměrné hodnocení tak dostává bansheeskou labutí píseň účast mojí milované Elizy Dushku a dokonale westernové finále. Takové množství stylových odchodů, srdceryvných doznání a chlapských slz mi z paměti dlouho nevymizí.

Plakát
Penny Dreadful

14. listopadu 2017

100 % lidí si myslí, že se jedná o kvalitní názor
100 % lidí s názorem souhlasí
Vyjádřili se 2 lidé

Za krásami Londýna

1. série - 90% - Čarokrásná braková historka si mě ukradla už svou premisou. Namíchat ve viktoriánském Londýně směs napětí, ikonických příběhů spjatých s tímto obdobím a dokonalých herců, kteří nejvíce září ve scénách, kdy by to divák nečekal - už to je nápad za milion. Přidat k tomu poutavé charaktery, které mě zajímají díl od dílu víc, je pak krokem k instantní trvalce a v kombinaci s Korzeniowského omamnou hudbou pak i k nadšení. Pavučina osudů kolem Vanessy, zapletená od samého začátku a divákovi odkrývaná s elegantní opatrností, nakonec do cíle propadne až překvapivě přímočarou cestou a snad jen to jediné ji drží krůček od absolutního hodnocení. Ani to ale nemění nic na tom, že si cestu do domu sira Malcolma vždycky najdu.

2. série - 100% - Umělecké dílo se vším všudy. Na první pohled působí jako nová verze předešlého, ale postupně řeže do emocí a životů hlavních hrdinů čím dál hlouběji, velkolepou výpravou unáší i do nejposlednějšího londýnského kouta a při dokonalých hereckých výkonech vyráží dech. Eva Green, Billie Piper nebo Rory Kinnear jsou brilantní ve všech polohách a nejen oni tak mažou hranice běžného seriálového zážitku. Druhý i třetí pohled totiž vnáší do divákova srdce tolik protichůdných pocitů, že ve mně budou doznívat ještě hodně dlouho. Boj za kus štěstí a snaha vstát po každé ráně, kterou vám osud a vlastní výjimečnost předurčí, jsou totiž stejně vyčerpávající a zničující v našem životě, i v tom, kde nás provázejí čarodějnice či nesmrtelní.

3. série - 100% - Brilantní dialogy, hudba, která bere za srdce každým tónem, herecké výkony na hranici dokonalosti a pocit, že tenhle seriál byl snad až příliš dobrý, aby mohl běžet dlouhé roky. Třetí série dění kolem slečny Ives je esencí všeho, co mám rád na Londýně koncem 19. století, rodokapsových vyprávěnkách i příbězích o věčné lásce. A jak jsem se původně k seriálu dostal téměř náhodou, ve výsledku je z něj moje milovaná věc a bez zaváhání i nejlepší seriál posledních let. Tenhle příběh byl psán krví i slzami a pár desítek minut po skončení finálového dílu vím, že ve mně bude žít napořád.

Plakát
Black Books

14. listopadu 2017

100 % lidí si myslí, že se jedná o kvalitní názor
100 % lidí s názorem souhlasí
Vyjádřili se 2 lidé

Tady nakupovat nechcete

Každý správný knihovník má rád svoje zákazníky, protože díky nim je živ. Bernard Black není správný knihovník a svoje zákazníky ze srdce nenávidí. Kromě toho kolem sebe jen zřídkakdy někoho snese a je proto zázrak, že se v jeho blízkosti bez (závažnější) újmy na zdraví dokážou pohybovat náhodně přijatý podřízený Manny a sociálně nepružná Fran. Ale ještěže tak, protože s tímhle nesourodým trojlístkem je legrace přímo náramná. Nejde sice o tak šikovně vybroušený poklad, jakým se pro Linehana o pár let později staly vybrané série IT Crowd, ale o to snad ani nejde. Hovězí hlas a gumová tvář Dylana Morana dokážou totiž i ty přepálenější linky povýšit na příjemnou zábavu a nejlepší epizody pak na rodinný festival smíchu. Není se tedy čemu divit, že se o více než dekádu později, v době na vyloženě vtipné sitcomy čím dál střídmější, vzpomíná na Black Books jako na legendu.

Plakát
Maoyuu Maou Yuusha

14. listopadu 2017

0 % lidí si myslí, že se jedná o kvalitní názor
0 % lidí s názorem souhlasí
Vyjádřilo se 0 lidí

Mezirasová ekonomika

Jak Hrdina potkal Krále démonů, padli si do oka a byla z toho láska jako trám. A jen tak mimochodem i nový způsob zemědělství. Maoyu hledá příběhové linky na místech vskutku netradičních, a přestože tak činí trochu zbrkle, moje sympatie si získává okamžitě. Ať už příjemně přestřelenými povahami hlavní dvojky, překvapivě vydařenou animací občasných válečných výjevů nebo nemožností po většinu času byť jen vytušit, o čem a o kom by mohla následující epizoda vyprávět. Právě tady ale tkví i zásadní problém. Z nepravidelně obměňované hromady vedlejších charakterů se mi k srdci přiblížila jen posmutnělá Služka Starší Sestra a v citlivějších chvílích i Rytířka. Ostatní sice mají dostatek potenciálu, ale když jediným poznávacím znamením Kouzelnice je časté usínání uprostřed důležitého dění, nemám moc šanci se jí (nebo dalším podobně ošizeným sympaťákům) dostat pod kůži. Protože stejně zkratkovitě či nečitelně působí i motivace všech vládců, církví nebo potenciálních záporáků, nezbývá mi, než zůstat u průměrného hodnocení. V množství uskutečněných či jen hrozících bojových konfliktů mám i po posledním díle slušný zmatek. Při dvojnásobné délce celého seriálu mohlo být všechno o třídu srozumitelnější a přirozeně i lepší.