novoten
OFF-LINE

  • Jméno
  • Lukáš
  • Věk
  • 32 let
  • Bydliště
  • Praha
Facebook Twitter E-mail
Plakát
Dům z karet

15. června 2019

0 % lidí si myslí, že se jedná o kvalitní názor
0 % lidí s názorem souhlasí
Vyjádřilo se 0 lidí

Aneb záchod

1. série - 80% - Kevin Spacey si pro rázný comeback vybral vděčné místo. Jako mocný a morálně nesvázaný politik může velkolepě hrát ve strhujících dialozích, šibalsky pomrkávat do kamery, dávat divákovi pocit sounáležitosti a díky svému charizmatu také přesvědčovat, že udělat někdy pěknou špatnost může být ku prospěchu (vlastní) věci. Celý domek z karet má pak nejsilnější základy v rámci Frankova pnutí se Zoe (a vůbec jakéhokoli působení těchto dvou postav), zatímco někdo nedokáže kvůli až příliš poklidné lince tak úplně zaujmout (Claire), nebo svými rozhodnutími a jednáním až irituje (Peter). Právě díky atmosféře a náladě, která se nebojí sáhnout po dávce nadhledu je seriál svým způsobem jedinečný. Určitě ale ne díky scénáři. Ten totiž svou domnělou rafinovanost prohraje ve chvíli prvního odhaleného zvratu. Tehdy kouzlo šokovaného diváka odpadá a za každou dějovou zákrutou už tuším nějaký větší plán. Díky konkrétním postavám a příjemně nejednoznačné gradaci to ale zatím nevadí.

2. série - 60% - Překvapivě frustrující zážitek. Postupné vykrajování nejzajímavějších postav a linií totiž nechává cestičku umetenou pro regulérní politiku se všemi jejími rutinními špinavostmi a v tu chvíli se vytratí i kouzelná satira, která dokázala přikovat k obrazovce nejsilněji. Nejhorší ale je, že žádná z odstavených vedlejších linek není uzavřena uspokojivým způsobem a většina ze zakončovacích scén jsou jen zkratky nebo nevěrohodné nárazy. Do popředí se potom nepochopitelně tlačí charaktery, které nemají co nového nabídnout a jsou jen lacinějšími verzemi těch, kteří už jednou Kongres, Bílý dům i další lokace opustili. Prostor tak primárně ovládá mistr Underwood, ale dělá mi to podstatně menší radost než o sezonu nazpět. Proč bych po všech úskocích a sobectví měl fandit právě Frankovi? Jen protože je v centru všeho dění, které sledujeme jeho pohledem? Abych přál vítězství záporákovi, potřebuji víc než to. Tím spíš, že Raymond Tusk není regulérní nepřítel, jen do sebe zahleděný pracháč. Nemůžu samozřejmě jenom nadávat, protože i přes dialogy, které v čistě politických kruzích občas šustí papírem, se příjemně zneklidňující atmosféra nikdy úplně nevytratí a Spacey dokáže zamrazit každým zvýšením hlasu. To je ale u seriálu, který by rád byl neopakovatelnou událostí, najednou dost málo.

3. série - 70% - I přes čím dál vyšší politické kruhy se překvapivě hraje na osobnější notu, ale na vítězství to nestačí. Hraje se totiž pomocí figurek, jejichž úloha v celém velkém soukolí je nezpochybnitelná (Jackie, Remy, Seth), ale pokud nejsou v přímém kontaktu s Frankem, nemám sebemenší potřebu je vidět. Jejich vedlejší linie jsou stejně jako loni pouhou vatou, nehledě na Douga, jehož hnací motor v podobě obsese jistou zrzkou se měl dořešit už dávno a místo toho se pořád opakuje v ubíjejících smyčkách. Naštěstí je stále přítomen ústřední antihrdina, který získal rovnocenného soupeře jak v Heather, tak v Petrovovi, a co je nejlepší - v Claire. Právě opatrně gradující dialogy Spaceyho s Robin Wright jsou tím, co mě k Mr. and Mrs. FU pokaždé připoutá, i kdyby byly ostatní linky sebezbytečnější. U třetí sezóny jsem původně s hodnocením mířil trochu výš, protože politika tentokrát cílila příjemně aktuálním směrem, ale samotné finále ucuklo. Právě v něm se bohužel ukazuje, že showrunner Beau Willimon chce působit velmi rafinovaně, ale zároveň si nechává uniknout drtivou většinu možností, kdy by mohl s vedlejšímu charaktery začít opravdu pracovat a ne je jen nahodile tahat tam, kam se mu to zrovna pro nejbližší epizodu hodí.

4. série - 80% - Chvíli už to vypadalo, že se i zbylá rafinovanost překlopí do čisté politiky, což by pro původní premisu byla čirá katastrofa. Z naznačeného směru se ale ve čtvrté epizodě razantně uhýbá stranou a celý Domek konečně dýchá lehce, do hry vrací k mojí velké potěše snad všechny výraznější vedlejší postavy minulých let a Spaceymu dává šanci na dosud nepoznané herecké výrazy. V osobě spisovatele Toma se ukazuje, jak nápaditě se mohou do hry vracet zdánlivě dohrané charaktery, v osobě Douga se naopak již několikátým rokem ukazuje, že Michael Kelly asi na Netflix něco šeredného ví, jinak nechápu, proč ho za každou cenu drží v hlavním obsazení. Díky neočekávanému a odvážnému vývoji bych ale celému projektu zase hrozně rád věřil, brzdí mě v tom jediná věc, odchod Beaua Willimona z pozice hlavního tvůrce. Ani tahle sezóna zdaleka nebyla bez chyby, ale pokračovat za každou cenu bez něj mi přijde vysoce riskantní.

5. série - 70% - V prvních dvou třetinách se podvratným Frankovým činům rád usmívám a až do vyvrcholení linie s volbami se i náramně bavím. Vše, co přijde potom, ale funguje o stupeň hůře, zejména proto, že se hlavní pár obklopuje čím dál nezajímavějšími charaktery. Mark, Cathy, Alex Romero, Seth a bohužel i Jane Davis v podání neselhávající Patricie Clarkson mi jsou bohužel zoufale jedno a většinu času fungují jen jako reklama na to, jak dokonale díky onomu kontrastu umí hrát Kevin Spacey a Robin Wright. Seriálu bych i v tuhle chvíli pořád věřil, že ví, kam míří, kdyby nebylo událostí, které seriál nechaly bez jeho největšího tahouna.

6. série - 40% - Po Spaceyho vyhazovu jsem věřil, že tvůrci vědí, co dělají. Že labutí píseň nebude jen slabým pokusem o předání žezla, že zkrátka bude o co hrát. Teď je mi naopak líto, že seriál nebyl zrušen, protože tahle loď se potopila ve chvíli, kdy se začaly přepisovat scénáře. Robin Wright mám rád, ale bez svého věčného protipólu v podobě Franka je v obraze smutně navíc, jakkoli si průběžná ženská vítězství uhraje do posledního slova. Dokonce po dlouhé době ocením i Douga, aby vůbec existoval důstojný protihráč a pokus o vyrovnanou dynamiku. Jinak si totiž obrovské množství prostoru kradou sourozenci Shepherdovi. Dosud nikdy neviděné postavy se staví do pozice šedých eminencí celého Washingtonu, bez jejichž dozoru se snad celý kabinet ani neotočí. Když se přidají další nevýrazní protihráči typu Marka, je definitivně jasné, kam až se kdysi ambiciózní počin propadl. Dlouholeté vedlejší charaktery narychlo odchází ze scény, aby vůbec nějaké rozhřešení dostaly, finále nepřinese žádnou logickou pointu dosavadního dění a odhalení, na která se celých osm epizod čeká, působí jako parodie, nemluvě o celkovém směřování, až příliš jdoucím na ruku událostem v zákulisí. Politováníhodná koncovka, kterou od ostudy zachraňuje jen to, jak kvalitní herce se povedlo sehnat i do těch nejmenších rolí.

Plakát
Arrested Development

15. června 2019

0 % lidí si myslí, že se jedná o kvalitní názor
0 % lidí s názorem souhlasí
Vyjádřilo se 0 lidí

The Final Countdown

1. – 3. série – 85% - Uhozené téměř přes čáru, při větší divákově nepozornosti pravděpodobně nepochopitelné a díky gradujícím zápletkám a tvůrčí odvaze čím dál originálnější. Někdo si stejně jako já zamiluje rádoby důmyslného iluzionistu Goba, někdo chladný krk rodiny Lucille a někdo třeba věčně rozpačitého George Michaela. Tak jako tak je ale radost sledovat rodinu, kde ryze obyčejného člena aby pohledal. Některé scénáristické finty jsou u Bluthových pravými diamanty (průběžné vtipy v čele s chicken dance) a jediné, co mi kazí radost, jsou opletačky s uvězněním George staršího či Oscara a s tím související řešení nejrůznějších rodinných podvodů. Jinak jsou ale tyhle tři zbytečně krátké sezónky pravým pokladem pro všechny, kteří v sitcomech hledají něco dosud nepoznaného.

4. série – 70% - Vymodlený návrat, který určitě není pro každého. Koncept propletenosti je doveden na hranici divácké snesitelnosti, některé hlavní postavy působí spíše jako vedlejší (což v pozdějších epizodách nejvíc ubližuje mojí favoritce Lindsay) a Mitchell Hurwitz si pro jistotu rozehrává několik stop pro budoucí počiny. Nové sezóně tak proto chybí ucelenost starších dílů, ale neznamená to, že by s Bluth family nebyla legrace. Jen je zkrátka jiná a velmi, velmi specifická - a s fenomenální Islou Fisher jako novým, téměř již neoddělitelným novým charakterem.

5. série - 60% - Labutí píseň, u níž bylo nejvtipnější čekání na ni a neustálé ujišťování, že se co nevidět začne točit. Tedy to samé ujišťování, které nakonec trvalo několik let. Způsob jejího naservírování ve dvou částech se nakonec ukázal poněkud macešským rozhodnutím, ale to je ta nejmenší starost. Navazování na původní poetiku je totiž plné křeče, za kterou může jak spousta problémů v zákulisí z posledních let, které ani při největší snaze nejdou zcela odfiltrovat (chování Jeffreyho Tambora vůči Jessice Walter, rasista Cross, alkoholem očividně čím dál zničenější Will Arnett). Dlouhodobé linky jsou buď natažené příliš (Fakeblock, zeď, Lucille Austero) nebo zoufale nudné a mám chuť je přetáčet (bohužel víceméně cokoli s Tobiasem). Naštěstí ani tohle smutné trápení nedokáže zabít potenciál vděčných running joků (The Final Countdown je dokonalá, i kdyby byla použitá stokrát) nebo chemii hlavního ansámblu. O to víc mě mrzí násilně roubované flashbacky nebo nepřítomnost Lindsay a s tím související do očí bijící green screen. Arrested se tak loučí po svém rozhodně nejslabším období, které ale nedokáže zničit vzpomínky na původní koncept - a stejně tak nutí diváka posmutněle přemítat, kam až mohl seriál růst, kdyby při svých začátcích dostal takovou šanci, jakou dostat měl.

Plakát
Santa Clarita Diet

15. června 2019

0 % lidí si myslí, že se jedná o kvalitní názor
0 % lidí s názorem souhlasí
Vyjádřilo se 0 lidí

People can be sweet and dangerous. Example, us. Also koala bears.

1. série - 80% - Castingem okouzlující komedie, která se nebojí bavit. Geniální slovní přestřelky, vizuální groteska, fekální záblesky pro fajnšmekry i kousavě satirická variace na Zoufalé zombie manželky, nejen kvůli přítomnosti Ricarda Chaviry - všechno tu je a každý si vybere. A dokonale sehraná dvojice Barrymore-Olyphant s přihrávkami od půvabně podivné Liv Hewson kombinuje uvěřitelné rodinné momenty s příjemně nejasným očekáváním všeho možného i nemožného, co může přijít za okamžik. Prodloužení na další sezónu trochu překvapuje, protože Santa Clarita dlouho připomínala nekompromisní jednohubku, ale o to sladší bude návrat k realiťákům od vedle, až zase přijde hlad.

2. série - 100% - Snad každá hláška posazená dokonale přesně, vedlejší linky nenápadně gradované až k nepředvídatelnému finále se stovkou zvratů, bláznivé dialogy a situace podpořené salvou hvězdných hostů. V Santa Claritě se letos usedlo k fenomenální hostině, která myšlenky na protahovanou jednohubku zahnala po jediném díle a potvrdila, že ne všechny perly dostávají na Netflixu takovou pozornost, jakou by si zasloužily. Dílko jak z toho nejluxusnějšího katalogu vraždících místností.

3. série - 90% - Čím dál komplikovanější scenáristická výzva, která neměla na seriálové scéně obdoby. Do jakékoli situace se tvůrci dostali, jakákoli nepředstavitelná postava se připletla Hammondovým do cesty, stejně se divák o dvě až tři epizody později ocitl v situaci zcela odlišné, s ještě bláznivější dynamikou. Jakkoli se poslední díl nedá ani při největší snaze brát jako úplné finále a zrušení mi zlomilo srdce jako už dlouho nic, jsem tak trochu proti své vůli vděčný, že jsme se dočkali alespoň třech sezón. A ještě víc pak za to, že si bizarní jednohubka našla takovou diváckou základnu, která za ní bude smutnit ještě několik let.

Plakát
Crazy Ex-Girlfriend

15. června 2019

0 % lidí si myslí, že se jedná o kvalitní názor
0 % lidí s názorem souhlasí
Vyjádřilo se 0 lidí

You do / You don't wanna be crazy

1. série - 90% - I o smutných věcech se dá vyprávět vesele a přestože při trampotách slečny Rebeccy nejednou slzím nad tím, jak beznadějně upřímná, bezhlavá a zoufalá ve svých snahách je, stejně často se vzniklým situacím i nemůžu přestat smát. Byť divák, který dohlédne za první dobrou, tuší za onou muzikálově rozkecanou zábavou jistou občasně vykukující temnotu. Rachel Bloom má ze života odkoukané mnohé, ale právě ty hořkosladké chvíle, kdy člověk miluje, ale milován není, to je její číslo jedna, díky kterému konkurenci bez problémů uniká. Z ostatních postav mě nejvíc překvapil Darryl, který z potenciální vtěrky přerostl do zázračného nahrávače na největší smeče a zároveň si pro sebe krade zcela samostatnou a překvapivě životnou introspekční linku.

2. série - 90% - Nešťastná Rebecca je o pořádný kus lepší než sobecká Rebecca. Milostný trojúhelník a vše kolem něj má sice na svědomí jako vždy skvělé songy, ale až když se daná vztahová situace vyřeší (a že se vyřeší dost překvapivě), začíná ta pravá druhá série, která by bez onoho těžkopádného rozjezdu patřila k vrcholům toho, co jsem kdy viděl. Holčičí síla, kterou hlavní hrdinka sdílí s Paulou, Heather a překvapivě hlavně s Valencií, je totiž nezměrná a ať už se na hostovačku zastaví Brittany Snow nebo nově příchozí šéf Nathaniel, jedná se o řetězce bránici trhajících gagů a geniálních hudebních nápadů.

3. série - 100% - Jestli nebyla třetí sezóna z West Coviny tím nejlepším, co jsem za poslední rok na obrazovkách měl tu čest sledovat, byla alespoň rozhodně tím nejzábavnějším. Těch sotva postřehnutelných muzikálních gagů, parodií a dokonalých veršů je tolik, že se ani nechce věřit tomu, jak dlouho si je parta kolem Aline Brosh McKenny šetřila. V kombinaci s gradující "duševní" linkou, která pro mě vždy byla tím základním dějovým předivem, se jedná o dokonale komplexní a přesto pro leckoho maximálně rozporuplný a nepřijatelný zážitek. To, že se sledovanost pohybuje takřka kolem nulových hodnot a relativně předvídatelná taktika stanice CW přesto zahrnovala i odklepnutí pro finální sérii, je nemalý zázrak.

4. série - 90% - V něčem jiná, vážnější, chvílemi snad i vyzrálá, ale v rozhodujících momentech bezhlavá i intimní zároveň. Poslední sezóna odpovídá na všechny zásadní otázky, zlehka poodhaluje závoj budoucnosti, končí přesně tak, jak podle tvůrčího týmu od samého začátku měla - a díky účasti Skylara Austina mě úspěšně nutí zapomenout na moji nenávist ke Gregovi. Možná to není pohádkový konec, ale takový ani nikdy být neměl. V mých očích Rebecca patří do konkrétní náruče, ve které nakonec neskončila. Nevadí mi to. I u vztahově muzikálové komedie, která má slovo girlfriend v názvu, může happyend spočívat v něčem mnohem vyšším.

Plakát
Viceprezident(ka)

15. června 2019

0 % lidí si myslí, že se jedná o kvalitní názor
0 % lidí s názorem souhlasí
Vyjádřilo se 0 lidí

Nej(více)prezidentka

1. série - 80% - Strach o to, že se svou minimální teoretickou znalostí americké politiky nemám šanci stíhat souvislosti, se definitivně rozplynul u epizody o nelichotivých přízviscích. Mnohem víc než o zákulisí Bílého domu a dalších klíčových vládních budov je Veep o vtipkování ve zcela nevhodných situacích a situačním Murphyho zákonu, který ukazuje, že když se nějaký trapný moment může stát ještě horším, zcela určitě se tak stane. Seriál, který jsem zkusil čistě kvůli touze po přezkoumání humoru značky HBO, se stal nejen díky geniálně všudypřítomnému Garymu velmi příjemnou a chytrou jistotou, která zaručuje takřka nepřetržitý úsměv.

2. série - 80% - Nevyrovnané, ale v důsledcích o to vděčnější. A hlavně sebevědomé. Danovi to od úst pálí s větší kadencí, Gary je ještě milejší a ty opravdu dobré díly patří k tomu nejlepšímu, co sitcomová scéna v současnosti nabízí. Kdo ale dokáže vládnout prostoru nejtriumfálnějším způsobem, je Julia Louis-Dreyfus. Její výraz a mimika jsou totiž natolik odzbrojující, že bych se do jejího týmu přidal téměř bez váhání. Proto je velká škoda slabých epizod ve druhé polovině sezóny, které vlivem vyloženě nasíracích postav (Furlong, Andrew) spíš rozhořčí než pobaví.

3. série - 90% - Kdo mrkne jednou, přijde o fajn hlášku, kdo mrkne dvakrát, ten rovnou o celou břitkou pointu. Tvůrčí tým kolem Armanda Iannucciho má sice nabroušeno konstantně, ale až právě letos se jim daří střílet ostrými prakticky po celou pětihodinovou stopáž. Královna Julia si svoji roli snad nikdy neužívala tak moc jako právě teď. Tu rafinovanost, kterou spousta lidí vidí ve druhé sérii House of Cards, jsem já našel ve třetím roce Veepu. Možná nepřekonatelný vrchol celého seriálu, možná definitivně nalezená vlastní tvář.

4. série - 85% - Zase o něco ostřejší a ke svým postavám krutější. Ale čím větší sodu dostávají Mike s Garym (o chudince Catherine nemluvě), tím lépe chápu všechny herecké či tvůrčí nominace na nejrůznější seriálové ceny. Taková Anna Chlumsky totiž kvete sezónu od sezóny a právě lapálie, které si scénáristé na její Amy přichystali letos, ji vyhouply až k hereckým výkonům na hranici mrazivé dokonalosti. Naštěstí se pořád jedná o chytrý čistokrevný sitcom, takže za nejbližším rohem čeká přesná glosa (třeba od nováčka Ericssona) nebo prvotřídně nepasující hovězí hláška od bezelstného Richarda Spletta. V těchto kruzích zkrátka všechno i nadále funguje a já si moc přeju, aby fungovalo dál i po odchodu současného hlavního tvůrce.

5. série - 100% - Že cestu na samotný kvalitativní vrchol dokončí právě až nový showrunner David Mandel, bych nečekal ani v nejrůžovějších snech. Za následek to tak má nejen dokonalou diváckou slast při sebečernější průpovídce, ale i čím dál hlasitější povzdechnutí nad tuzemskou ignorací tohoto skvostu. Zatímco za mořem si Julia Louis-Dreyfus chodí rok od roku k čím dál zaslouženějším Zlatým glóbům, tady je Víceprezident(ka) pravděpodobně navždy odsouzena do modrého pásma při vzorku pár stovek hodnocení. A jakkoli je mi často většinový názor víceméně jedno, tváří v tvář dokonalým running jokům ("podoba" Marjorie a Seliny, odkazování Catherine mimo jednací místnost, snaha ambiciózní Candi o zaměstnání v Bílém domě) tuhle ignoraci zas a znovu nechápu. Nespočet druhů humoru napěchovaných do půlhodinky už dlouho nechutnalo takhle komplexně.

6. série - 80% - Scenáristé letos poprvé pocítili, jaké je to mít volnou ruku. Konečně mohou zamířit i mimo politické spektrum a na výsledku je to pořádně vidět. Jakoukoli odbočku mimo Washington nebo do té doby obvyklá témata píšou jako pořádně divokou jízdu, která ale občas až vybočuje ze standardu, na který jsem zvyklý. Jakmile se totiž hlavní hrdinka ocitne na všelijakých oslavách či zábavách, jde zápletka i humor až tak daleko za pomyslnou hranici, že začnou eskapády všech zúčastněných působit až trochu křečovitě. Jakmile se ale přepne zpátky do obvyklých vod, je ostrý slovní humor zpátky v plné síle a jakákoli hláška, která z úst bezchybné Louis-Dreyfus spadne na kohokoli z přítomných, je dokonalým zlatem. Jako obvykle toho nejvíc slízne Catherine, což vzhledem k její naivitě a roztomilosti zamrzí, ale zároveň od podobných slovních bitev nejde odtrhnout zrak.

7. série - 80% - Se všemi průvodními znaky a s přesnou dávkou konkrétních running jokes. Přesto ani odchod ze scény není na čistou jedničku, jakkoli scenáristický záměr byl dokončen přesně podle dlouhodobého plánu. Ze Seliny je tak s přibývajícími sériemi definitivně osoba, která je schopná hodit pod vlak kohokoli z přítomných nahrávačů a pomocníků a na to se mi i přes dokonalou nadsázku nedívá snadno. Přesto trvám na tom, že právě Veep je hereckou i kousavou stránkou to nejlepší, co jsem v politických seriálech kdy viděl a poslední dialog Seliny a Garyho nejlepším momentem celých sedmi let.

Plakát
Nejsem do tebe blázen

15. června 2019

0 % lidí si myslí, že se jedná o kvalitní názor
0 % lidí s názorem souhlasí
Vyjádřilo se 0 lidí

Nejčistší průběžná nenávist

1. série - 50% - Přilít do vod vztahových sitcomů něco nového chce v posledních letech, kdy jednotlivé stanice oznamují (a o pár týdnů později pravidelně ruší) nejrůznější pokusy o nové romantické party desetkrát do roka, už docela kumšt. A u FX na to šli od lesa, protože aby se ústřední pár dal dohromady hned na startu, vyspal se spolu a pak se zvládal čím dál častěji urážet a otevřeně i skrytě posílat do zakázaných míst, to jsem vážně ještě v seriálu neviděl. Jenže originální neznamená vždycky dobré. Jak Jimmy s Gretchen, tak i jejich přátelé Edgar a překrásná Lindsay jsou natolik do sebe zahledění, že si ani jeden (snad právě s výjimkou smolaře Edgara) neuvědomují, jak jsou ve své sobeckosti pro své okolí toxičtí. A právě v těch chvílích, kdy se svým okolím nejhůř zametají a já bych se měl nejvíc smát, jsem maximálně znechucený. Proto velké díky za pár chvil "vyměklé" sebereflexe a dokonale funkční melodramatické finále. Pro ostatní možná body dolů za předvídatelnost, pro mě záchranný skok do slabého průměru v poslední chvíli.

2. série - 40% - Povedený konec úvodní sezóny přinesl velkou past. Jak udržet obhroublý humor a neotesané povahy Jimmyho a Gretchen při pokusu o vztah a nepůsobit nevěrohodně? Přesně tenhle úkol Stephen Falk fatálně nezvládl a veškeré snahy o navrácení obou poloviček do úlohy vulgárních pařezů jsou smutně vynucené. Pomáhá mu k tomu i vychtěná linka Gretcheniny nemoci, která nejen, že působí jako z jiného seriálu, ale ani ji Aye Cash nedokážu na jedinou sekundu uvěřit. A když stále suverénně nejlepší Kether Donohue dostává do scénářů scénky typu "aplikace horkého spermatu z mikrovlnky", je mi za ni stydno a smutno zároveň. YTW je totiž seriál, který je viditelně hrdý na to, že je z kabelovky. Ale možností s tím souvisejících využívá paradoxně k tomu, aby se konstantně horšil.

3. série - 30% - Netušil jsem, že se dá klesnout ještě níž. Vzpomínám si, jak v samotných začátcích celé show spousta diváků vychvalovala tvůrce za to, jak všechny zdejší vztahy působí neotřele a realisticky. Zajímalo by mě, jestli by to někdo řekl i teď. Lindsay je místo obvyklé sobeckosti zničehonic retardovaná a veškeré její chování kolem těhotenství mě slušně řečeno uráží, navíc její linka s sebou nese mnoho prostoru pro nesledovatelného ohavu Paula. Gretchen je nesnesitelná lidská bytost, se kterou by nikdo v domácnosti nevydržel ani hodinu a Edgar? Ten je pravou ukázkou toho, jak to vypadá, když je jeden charakter zoufale navíc, protože zápletky typu Dr. Weed se nedají nazvat jinak než trapasem. Záměrně vynechávám Jimmyho, který nějakou záhadou stále zůstává ve středu dění jen díky tomu, že píše knihu. Nad jednou věcí ale žasnu čím dál víc. Jak dokonale mě tahle parta dokáže vytočit během jediné scény. Když už se totiž všichni alespoň trochu uklidní, dorazí teprve ten pravý odpad typu Shitstain a spol. Kdybych mohl přát zrušení jedinému seriálu, byl by to tenhle.

4. série - 0% - Snižování inteligenčního kvocientu postav v rámci udržení dojmu souvislého pásma gagů je tak moc v kontrastu s pokusy o smutné drama, že bych byl upřímně raději, kdyby mi showrunner Stephen Falk dal ránu mezi oči, než aby se snažil ústřední již nenatáhnutelnou linku přece jen vést dál. Čirá nenávist, kterou si masochisticky naočkuji i v její poslední (!) sezóně.

5. série - 40% - Smíření. Alespoň do té míry, do jaké sahá Falkova snaha přesvědčit mě, že Gretchen a Jimmy mají být opravdové postavy s několika odžitými momenty. Jedině proto jsem schopný překousnout dobře vystavěné (ale v konečné pointě bohužel poněkud jalové) flashforwardy nebo trapností svítící epizodu s Paulovou rodinou, která bůhvíproč paroduje skvělý film Dej mi své jméno. Za největší selhání, na které se teď vší silou snažím zapomenout, je ale zacházení s charakterem Lindsay. Kromě toho, že v poslední sezóně působí definitivně jako prázdná figurka, vymetou s ní scénáristé i to poslední myslitelné klišé a zakončí ji - zkrátka tak, jak zakončí. Nebýt toho, je z posledního roku (snad i díky epizodě The Intransigence of Love, která ukazuje, že mimo tuhle toxickou sebranku by hlavní tvůrce přece jen mohl odvyprávět dobrý příběh) smysluplná podívaná. Takhle trochu paradoxně zůstávám i přes nulová původní očekávání zklamaný - a už o nich nikdy nechci slyšet.

Plakát
Hra o trůny

15. června 2019

0 % lidí si myslí, že se jedná o kvalitní názor
0 % lidí s názorem souhlasí
Vyjádřilo se 0 lidí

Dracarys

Největší televizní fenomén desátých let. Od nenápadné šeptandy zvěstující podívanou pro všechny milovníky fantasy, kterým přišel Pán Prstenů jako moc velká pohádka, přes sílící hype vítající každý nový díl jako smilování - až po osmou sezónu, před níž snad nemohli uniknout ani ti nejzavilejší odpůrci. Trůny byly všude a i po jejich poslední epizodě, která dle očekávání rozdělila diváky hned na několik táborů, rád přiznávám, že jejich sláva přišla zaslouženě. Propracovaný svět Západozemí mě upoutal od úvodní scény, od finále první sezóny jsem chtěl o sedmi královstvích vědět snad úplně všechno a i přes nejrůznější klopýtání mě tahle cesta fascinovala až do samého hořkosladkého konce. Stejně jako má svá slabá místa Martinova knižní předloha, má je logicky i adaptace. V ranných letech se drží knih křečovitě zuby nehty, sází na komornost a šetří s velkolepými momenty, později dává důraz na linky, které se v knihách dočkaly značného prostoru, ale nikdy k nim nedodá pointy a posléze je začne trochu necitlivě osekávat. V sedmé a osmé sérii, tedy v prostoru, kam se předloha ani po dlouhých letech čekání dosud nevydala (a podle mě se na tom vzhledem ke stoupající ješitnosti marnivého autora už nic nezmění), přeřazuje o tři rychlostní stupně nahoru a za jednu epizodu se stihne odehrát hned několik zvratů, na které bychom jindy čekali třeba několik let. Je mi ale až trochu k smíchu, jak je rozmazlená divácká veřejnost, v současnosti s nabídkou snad desítek nových počinů měsíčně, nespokojena takřka pokaždé. Ať se jede rozvláčně nebo unáhleně, pokaždé jsou slyšet záplavy reptalů, kterým ani jedna varianta nevoní. Ani mně sice dokonale nevyhovuje za každou cenu odvážná kulisa hlavních událostí, od začátku očividný důraz na možnosti divácké nepřístupnosti na HBO nebo kruté a náhlé osudy postav, jejichž motivace se důkladně rýsovaly mnoho let. Jenže tenhle svět mě ani o slušných pár let později nepřestal fascinovat a jeho seriálovou mutaci mám dokonce ještě raději než tu knižní. Není sice ani zpola tak propracovaná a na literatuře v samém závěru už téměř jen parazituje, ale na rozdíl od takové Hostiny pro vrány nebo Tance s draky u ní nemám pocit, že mě její autoři chtějí ve druhém (a chvílemi snad i v prvním) plánu jen škádlit lavinou vedlejších postav a donekonečna natahovaných linek (viz Dorne - prubířský to kámen obou verzí). A těch nezapomenutelných postav, které jsem si oblíbil a které se navždy staly součástí popkultury (u mě vítězí Daenerys, Missandei, Jon a Robb). Svět mocenských pletich, který čím dál vydatněji kořenily boje, lásky, sváry, draci, nemrtví a odhalení ze světů ledu i ohně mi sice nenabídl konec, který jsem si vysnil, dokonce ani jeho střídmou verzi, kterou jsem očekával. A na rozdíl od ostatních se těchto konců dokážu vzdát a přijmout ten, který mi Weiss s Benioffem nabídli, jakkoli i oni jsou lišky podšité a nedělám si iluze, že by se nám divákům s blížícím se koncem několikrát při psaní nevysmáli právě tím, jak očividný fan service střídají s podtrháváním veškerých očekávání. Každá sezóna měla spoustu nezapomenutelných momentů, střetů, setkání či zvratů, takže i přes nejedno rozčarování zůstávám i na samém konci na nejvyšším hodnocení. Valar Morghulis a na shledanou.

Plakát
Most!

15. června 2019

0 % lidí si myslí, že se jedná o kvalitní názor
0 % lidí s názorem souhlasí
Vyjádřilo se 0 lidí

Když vám uteče freon

Jestli existoval seriál, který jsem už z principu nechtěl nikdy vidět, byl to právě příběh z mého rodiště. Ještě dřív, než jsem jeho existenci zaregistroval, se totiž usadil snad v každém českém obýváku, na ulici se v úterý ráno mohutně hláškovalo ze včerejší epizody a když se člověk osmělil ozvat, že zatím Luďana a spol. nesleduje, odpovědí mu byl zaražený a nechápavý pohled. V okamžiku, kdy jsem získal dojem, že budu nejspíš opravdu ta poslední osoba, která ještě do Severky nezavítala, jsem tedy sebral odvahu - a zavítal. A jak se rozjezd překvapivě dravě daří salvou více či méně vtipných situací (a druhý díl to nadšení zase brzdí neutuchající snahou udělat z hlavní postavy nesnesitelného blba), musel jsem být chtě nechtě zvědavý, jak se z relativně nesourodé podívané dá vybruslit. Prušinovského zručnou ruku totiž většinou blokuje neustálé cílení na echt sociálno, ve kterém se sice silné malé příběhy hledají snadno, ale žánrové vybočování v jejich rámci často kvůli nutné nadsazenosti nefunguje. Tady tomu tak není a v první i poslední řadě za to vděčí hercům. Bez dokonale padnoucího obsazení by totiž skoky do romantiky, do existenciality a sporadicky až téměř do akce nemohly fungovat. Jenže jak nejoslavovanější Hofmann, tak fatální objev Stárková a můj osobní favorit Michal Isteník si uhrají jak prvoplánové grimasy, tak překvapivě nosné glosy, které nemohly než zlidovět a konečně i tu nejvážnější stránku. Za všudypřítomným "Dycky Most" nebo vulgaritou v každém vyhrocenějším dialogu se totiž skrývá překvapivě trefné poselství, které k mému šoku v mnoha bodech odpovídá mému náhledu na svět. V kombinaci se zvážněním posledních epizod rád odpustím úvodní rozevlátost a nesoudržnost a když se na samém konci rozezní první tóny jedné z nejoblíbenějších písní mého života, zapadne do sebe už úplně všechno. Na pár sekund jsem tak zvažoval i nejvyšší hodnocení, ve kterém mi brání jen ona nemilá upocenost českých počinů, které se pořád ne a ne zbavit ani v prvotřídních kouscích. Most! ale přesto k této skupině patří a i když bych před měsícem nevěřil, že to někdy napíšu, kultovní status mu přísluší plným právem.

Plakát
Princess Principal

15. června 2019

0 % lidí si myslí, že se jedná o kvalitní názor
0 % lidí s názorem souhlasí
Vyjádřilo se 0 lidí

Princezna a chuďaska

Ještě nikdy se mi nestalo, abych naslepo sáhl po seriálovém anime čistě kvůli jeho žánru či tématu a zůstal oněměle zírat, jak přesně jsem se trefil. Dobrých počinů, které se ke mně dostaly jen náhodou, jsem sice pár viděl, ale až Princess Principal je i při takřka nulových očekáváních naprostou trefou do černého. Kromě alternativní viktoriánské doby, tedy důvodu, proč jsem se do Albionu vůbec vydal, je v ní snad úplně všechno. Mezi narážkami na dobové skutečnosti, osoby nebo romány se odehrává děj, ve kterém je princezna, špionky, střední škola, humor, napětí, elegantní akce, stylové hlášky, dětinské momenty, lidumilná poselství, létání, politika, automobilové honičky i emoce. Občas jsem během jediné epizody vystřídal škálu nálad a nevěděl, jestli čtu román od Dickense, listuji Ligou výjimečných nebo na konzoli hraji Gravity Rush. Při takové hromadě střípků (se subžánry relativně přesně oddělenými epizodickým konceptem případů) se zdálo nemožné, aby výsledek držel pohromadě, ale právě takový zázrak se stal. Končí se sice dost narychlo, což by mě při běžné dvanáctidílné porci zklamalo, ale při odklepnutí série filmů se nemůžu dočkat, kam se parta holek (v čele s mojí od prvního momentu milovanou Dorothy) vrhne příště. Pro diváky, kterým při prvním zvuku infantilního pištění mrzne úsměv, tu moc prostoru nebude, ale já jsem se s Cavoritem v kapse našel.

Plakát
Luke Cage

21. března 2019

50 % lidí si myslí, že se jedná o kvalitní názor
50 % lidí s názorem souhlasí
Vyjádřili se 2 lidé

Sweet Christmas

1. série - 80% - Nejproblematičtější netflixovský Marvel, který se až podezřele dlouho tvářil jako zbytečný příspěvek do perfektně sestavené mozaiky. Jenže právě to, že Luke je nám známý díky svojí zásadní účasti na příběhu Jessicy Jones, není zádrhel, ale ta největší devíza. Jeho zápal a tvrdá neústupnost působí přirozeně a do nelítostného prostředí Harlemu dokonale zapadá. Právě zdejší atmosféra plná gangsterů, korupce, rapu a jazzu diváka velmi rychle topí v labyrintu, ze kterého není úniku a dává alespoň částečně zapomenout na až zbytečně pomalé tempo druhé poloviny. Obrovským plusem zůstávají také vedlejší postavy, nejvíc mi k srdci přirostla zavilá detektivka Misty v až sugestivním podání Simone Missick.

2. série - 60% - Snad každý seriál z místního univerza provází každým rokem stížnosti na počet epizod a jejich délku. Nikdy jsem se s podobnými námitkami neztotožňoval, ale právě tady poprvé (a snad naposledy) musím souhlasit. Třináctka epizod je v tomto případě neúnosná, každý záběr se protahuje donekonečna, spousta banálních dialogů či monologů překročí načasování pointy a dějové linky by se s klidem vešly do polovičního prostoru. I přesto, že je stále o čem vyprávět. První vlna krvežíznivých nepřátel je pryč, zůstává druhá, rozpůlená. V jedné části přináší spoustu nesrozumitelného přízvuku za doprovodu neposlouchatelného reggae a s tváří animálně zavilého bojovníka, ve druhé pak starou známou sebranku, v jejímž čele je i tentokrát Mariah, nejafektovanější, nejpřehrávanější a v důsledku jednoznačně nejhorší záporná postava celého Defenders vesmíru. Subjektivně mi přišlo, že má prostoru skoro tolik jako sám Luke, který prošel zbytečnou změnou. Zatímco v první sezóně si nesl dávné šrámy a z nich pramenící traumata se ctí, teď mu scénáristé přihráli jakýsi "vnitřní vztek", kterým od sebe odhání spojence i blízké osoby a nejednou ho takové pnutí donutí ke když ne špatným, tak alespoň pochybným rozhodnutím. Jeho síla stoicky klidného harlemského svalu tak razantně otupuje a při nedostatečném prostoru pro mou oblíbenou Misty zůstává jediný opravdový klad. Shades. Tenhle kluzký had, o kterém jsem celou předchozí řadu přemýšlel, jestli mě baví nebo ne, se najednou bez potíží stává králem celého seriálu. Ať kuje další pikle, sleduje osobní cíle nebo jen musí zakusit následky svých rozhodnutí, září Theo Rossi každým svým šibalským úsměvem. Trochu smutně to tak není titulní hrdina, ale právě nevyzpytatelný seňor Alvarez, kvůli komu bych si přece jen pořád přál, aby se bezútěšný svět neklidných rytmů a hlasů na obrazovky ještě někdy vrátil. Po vpravdě kmotrovsky laděném finiši totiž tvůrčí záměr chápu, ale pachuť z něj zůstává palčivě nahořklá.

Předchozí