novoten
OFF-LINE

  • Jméno
  • Lukáš
  • Věk
  • 32 let
  • Bydliště
  • Praha
Facebook Twitter E-mail
Plakát
24 hodin

11. ledna 2009

100 % lidí si myslí, že se jedná o kvalitní názor
80 % lidí s názorem souhlasí
Vyjádřilo se 10 lidí

Tik, tak

1. série - 85% - S velkým odstupem je až překvapující, jak syrová atmosféra přišla hned na úvod. Na rozdíl od následujících let, které jsou spíše ve znamení akčního thrilleru, je rozjezd více o základní psychologii a politických kličkách a akce funguje až ve druhém plánu. Základním problémem je tak jenom to, jak dokáže divák přijmout občasná klišé. Naštěstí jsou všechna servírována v tak atraktivním obalu, že nemám problém je do jednoho spolknout. Poslední dva díly jsou napětím napěchované do poslední vteřinky.

2. série - 90% - Akce o poznání přitvrdila, Jackova osobní tragédie mu přidala na drsnosti a neústupnosti, Kim stále funguje v rovinách "sexy" i "hysterická" najednou a nejlepší postavou se změnou strany stává Nina. Akčně vyhrocený závěr znovu dodává nádech téměř až nadčasovosti.

3. série - 85% - První polovina třetího dne přináší nového charizmatického parťáka, maximálně nepředvídatelnou zápletku a úžasnou záporáckou dvojici a díky tomu sahá po vrcholu. Ve druhé polovině se ale dostaví lavina schematických situací, které u CTU nemají co dělat a ve své předvídatelnosti občas dokonce nudí. Finále naštěstí přináší téměř nerozdýchatelnou katarzi, která výslednému dojmu přidává nezanedbatelné body navíc. Pocit završení příběhu je dokonalý. A to ještě mělo zlaté období teprve přijít.

4. série - 90% - Zdání, že na konci třetího dne mělo vše skončit, bylo naštěstí jenom zdáním. CTU tentokrát dostává za protivníka velkého vytrvalce, který spojení "hlavní záporák" dodává úplně nový rozměr. Jedinou výtkou jsou tentokrát postavy. Ať už zbytečně protahovaní Arazovi nebo Jackova nová partnerka. Její opakované proměny celkového pohledu na věc kvůli bývalému manželovi trochu kazí pocit reálně vyhlížející vztahové zápletky. Největší sílu má ale příběh ve chvílích, kdy se vrací staří známí a také s houstnoucí noční atmosférou. Kdo by po neskutečném finiši hádal, že to příště může být ještě lepší.

5. série - 100% - Nezastavitelná jízda od šokujícího úvodu až po emocemi nabitý závěrečný díl. Nejlepší záporák (souboj žáka a učitele), nejlepší atmosféra (nikdy nevíte, která z vašich oblíbených postav to odnese příště) a jednoznačně nejlepší série. A velmi temně otevřený konec.

6. série - 65% - Do jisté míry návrat ke kořenům ve smyslu dávání důrazu na rodinné vztahy. Nezanedbatelně lepší efekty a tentokrát už dokonce mírně překvapující brutalita, u které asi fanoušci prvních sérií nestačí žasnout. Co je ale nejdůležitější - nejhorší série. Po efektivním úvodu jsem v prostřední třetině dne nabyl dojmu, že to tentokrát všechno nevyšlo tak jak mělo a seriál svou sice šťavnatou, ale bohužel i repetetivní všehochutí všeho, co už bylo v předchozích sériích viděno, zbytečně zápletku natahuje. Poslední díly se ale naštěstí rozjely do nevídaných obrátek a závěrečných deset minut je svou jedinečnou atmosférou neopakovatelných. Proto se ve mně melou dva ostré protiklady. Na jednu stranu mi tvůrci ukázali, že ještě umějí vymýšlet dostatečně nervy drásající zápletky, ale na druhou už bych nerad zažil ten pocit, že se mi na další díly ani skoro nechce dívat.

Redemption - 70% - To, že Jackovi ublížila stávka z áčkových seriálů snad nejvíc, víme všichni. Proto s jeho prvním záběrem přichází očekávané nadšení, že se i z téhle podpásovky nakonec vylízal. Pořád umí přitvrdit muziku za správnou věc, vzít do ruky cokoli, s čím se dá zneškodnit nepřítel a jakmile má blízko někoho, s kým se osud nemazlil, nebezpečně rychle jihne. Protože jsem ale zastáncem klasického looku Los Angeles, musím jedním dechem dodat, že přemístění do téhle lokace asi nebyl nejšťastnější nápad. Všechno už jsme totiž viděli v Krvavém diamantu, Hotelu Rwanda nebo Městě bohů a ani vysoce politická dějová linka tentokrát nic překvapivého nenabídne. Těžko se zvyká na to, že i Jack Bauer může přijít s (jenom) příjemným průměrem. Přesto není třeba Redemption zatracovat, protože je to ve své podstatě pouze předkrm pro fanoušky, celovečerní prequel. A na takové poměry je ta kvalita naopak vysoká.

7. série - 80% - Poprvé bez stálého prostředí, poprvé s podezřelým návratem ze záhrobí, ale posedmé v podobné řece. Nebýt v celém teroristickém snažení zapletena jedna důvěrně známá postava, tak mám s další situací ve stylu "Amerika je v ohrožení a nemáme tušení co s tím dělat" asi už trochu problém. Víc než kdy předtím tak platí, že čím víc má divák rád Jacka, tím víc si sérii užije. Navíc s dokonale napsanou Renee Walker po boku mu to už dlouho takhle nešlapalo. A tak i když nové postavy občas silně lezou na nervy a překvapivé zvraty vypadají poněkud vykonstruovaně, není kam spěchat. Závěr vše vysvětluje velmi uspokojivě a říká, že vůbec nic není ve světě černobílé. Tahle na první pohled banální věta je v podání tvůrců 24 velmi emocionální záležitostí.

8. série - 90% - Triumf. Přál jsem Jackovi další kvalitní sérii. Po nerozhodném začátku jsem si přál dobrodružství na úrovni sedmé série, po překvapivě rozpačité první třetině a oznámení, že osmý den bude posledním, pak odchod alespoň důstojný. Jenže to všechno mi teď přijde jako komentář k nějakému jinému seriálu. 24 se totiž po zásadním twistu otočila o 180°, přidala na tempu, hereckých výkonech, zvratech a hlavně napětí a přinesla mi jeden z vrcholů celé show. Z nenáviděné postavy je prvotřídní protivník, nesmyslně rychlé střídání bossů v popředí získává překvapivé pointy a když už se zdá, že se v CTU po nějaké době jede na maximum, přijde Jackova fatální one-man-show, která nám ukáže, že jsme ještě ani nezačali. Ve výsledku tedy jedno z nejlepších Bauerových období vůbec a trochu překvapivá událost této seriálové sezóny. Kdyby se končilo po šesté nebo sedmé sérii, pořád by Jack zůstal hrdinou. Takhle si ale geniálním finišem udržel místo jednoho z největších králů seriálové historie. Kdo mohl tušit, že začne stanici Fox ohledně pokračování svrbět ruka tak moc, že přijde ten nejkrásnější dárek.

Live Another Day - 90% - Řeči o restartu nebo samostatně fungující minisérii byly falešnější, než bych kdy hádal. Do děje se vrací postavy, co absentovaly už celé roky, vedlejší linky přináší z minulosti nejtemnější duchy a vůbec celé schéma úvodních dílů připomíná klasické dny původní 24 tak moc, jak jen je to možné. Teroristická skupina tak může hrozit světu nejrůznějšími zbraněmi či výbuchy a i ve chvíli, kdy je pro většinu lidí jen pouhou pověstí než reálným člověkem, musí zaskočit Jack Bauer. A přestože jsem se nepatrně zdráhal, nadšení z akčních scén či nostalgických narážek krotil a u technických zkratek či prostředků občas kroutil hlavou, nakonec jsem se nechal pohltit i já. Závěrečné tři epizody totiž nabízí esenci všeho, co mě k těmhle tikajícím hodinám před lety připoutalo. Dokonalou audiovizuální stránku, napětí doslova do poslední vteřiny a emocionální zážitek, z jehož intenzity je mi chvílemi skoro až mizerně. Ty chvíle, kdy nutnost a zápal pro záchranu jiných lidí překročí vlastní potřebu štěstí či dokonce života, fungují perfektně i podeváté. Pátou hvězdu si trochu překvapivě vysluhuje William Devane, který v necelých pětasedmdesáti letech bez problémů charizmatem uzemňuje celý personál Bílého domu.

Plakát
Odpočívej v pokoji

14. listopadu 2017

100 % lidí si myslí, že se jedná o kvalitní názor
75 % lidí s názorem souhlasí
Vyjádřili se 4 lidé

I just wanna celebrate (yeah, yeah)

1. série - 85% - "There's a lot of sadness in this house." - "It's a funeral home." Dokonale poctivá vztahovka se vším všudy, která nejlépe umí vyprávět o tom, že rodinu, předurčené partnery a osud si nevybíráme. Naštěstí. K plné náloži chybí méně, než by se mohlo zdát, a brání tomu snad jen protivné (i když uvěřitelné) postavy typu Gilardiho nebo Gabriela Dimase. O to víc ale fandím celé rodině Fisherovic a jejich milým a blízkým, aby se dokázala se vším negativním na cestách jejich pohřebáku popasovat.

2. série - 90% - We really are just a biology, aren't we? Lezete mi pod kůži, milí Fisherovi. Zatímco takový Nate mi přirostl k srdci od chvíle, kdy se na obrazovce objevila kštice Petera Krauseho, k ostatním jsem si cestu klestil o něco déle, ale o to raději mám teď Claire nebo Ruth. Pořád trochu bojuji s vedlejšími charaktery, neumím docenit linku Keitha a v neposlední řadě kroutím očima téměř pokaždé, když začne Rico moralizovat, ale jako celek funguje Six Feet čím dál lépe. Přeji jim, aby se dokázali povznést nad věci, se kterými nic neudělají (David), aby vyhráli ten boj sami se sebou (Billy) a někdy jim prostě jenom vůbec nerozumím (Brenda). Přesto jsem se s tímhle nevysloveným bojem o každodenní štěstí pomalu, ale nenávratně ztotožnil.

3. série - 100% - I wouldn't change anything. If you change one thing, that changes everything. And some things are the way they should be. O tom, že život na nikoho nečeká. O tom, že můžete někoho milovat láskou nesmírnou, ale stejně ve vztahu nedokážete najít vlastní místo. O štěstí, které se skrývá v nejdepresivnějších situacích. O tom, že na vysoké se člověk může konečně najít, ale zároveň ze sebe hrozně moc ztratit. O životních zlomech, kdy jedni cítí beznaděj a druzí naopak záblesk světla na konci tunelu. A nakonec i o tom, že tohle všechno konečně chápu i já.

4. série - 90% - Maybe it’s true what they say, we all pick the same person over and over again. There’s something nice about that. Že někoho máme opravdu rádi, ukáže nejlépe situace, kdy dotyčnému nerozumíme a přesto za ním stojíme. A já tentokrát nerozumím hned několika z nich. Není mi jasný směr ani pravidla vztahu mezi Davidem a Keithem, nedokážu se vcítit do Brendy, když se pokouší o vážné pouto s Joem a nemůžu se ani dobrat pointám Ricových eskapád. Kladů je ale pořád nepočítaně a tím hlavním je snad čím dál naléhavěji jedna pohledná rusovláska. Claire Fisher se totiž bez zaváhání propracovává do pozice jedné z nejlepších seriálových postav vůbec a právě její cesta vzhůru mě v tuto chvíli zajímá nejvíc. Navíc i tentokrát smutně platí pravidlo nevyřčené, ale o to palčivější. Pokud máte z něčeho v životě strach a neustále se bojíte, že vás to přijde strašit, je velice pravděpodobné, že máte pravdu.

5. série - 100% - “Time flies when you’re having fun, huh?" - “No, time flies when you’re pretending to have fun." Všechno, co se může pokazit, se také zákonitě pokazí, ať už v podobě nenápadných prasklin, tak v podobě nečekaných zlomů či krutých hrátek osudu. V každém takovém okamžiku ale ze seriálu cítím pocit posledního nádechu. Možná nikdy neporozumím Keithově povaze, možná je Ricovi souzeno být až do konce podivně sobecky zaměřeným nevděčníkem, ale to přece nevadí. To je život a v něm mi také není každý blízký člověk srozumitelný. Poslední série mi bez ustání dává do hlavy otázky vlastní identity, budoucnosti a bohužel i smrtelnosti a i těm nejslepějším ukazuje (nejen v absolutním finále), jak všeobjímající celé Odpočívej v pokoji je. Protože každý z nás někdy chce nebo dokonce bytostně potřebuje onu krásnou chvíli zachytit. Jakkoli bolestivě marná taková snaha pokaždé je. You can’t take a picture of this. It’s already gone.

Plakát
Ztraceni

12. března 2018

100 % lidí si myslí, že se jedná o kvalitní názor
75 % lidí s názorem souhlasí
Vyjádřili se 4 lidé

See you in another life

1. série – 90% - U seriálů, které mají status nezlomitelného kultu hned v úvodu, bývám většinou skeptický, jenže zkuste si nevěřit, když vás každá druhá postava neskutečně fascinuje (kralují Sawyer, Charlie a Pan záhada John Locke) a prostředí, jakým je Ostrov, tu ještě nikdy nebylo. Na robinsonovský začátek nás totiž nechá zapomenout už na konci prvního dílu a ustoupí osobním dramatům, snaze o vzájemnou důvěru a strachu z neznámého. Od epizody The Moth ze mě byl fanoušek, od legendárních Numbers pak Ztracenec. A teď už po žebříku dolů do nové králičí nory...

2. série – 85% - Mysteriózní struna zase zahrála správný tón, napověděla nám hluboké možnosti mytologie a ukázala, kdo všechno se může v útrobách džungle skrývat. Scénáře navíc pořádně přitvrdily muziku. Znovu se dočkáme šokujícího odchodu důležitého charakteru, ale i běžné vztahy mezi postavami se pořádně ostří, hlavně kvůli motivu sžití se s novými příchozími. Proti čemu mám výhrady, to je snad jen lehká rozvleklost. Zatímco v první sérii šel Sayid podél pláže doslova pár minut, druhá skupina putuje džunglí na pláž snad tři epizody. Poznáme sice blíže nováčky, ale silně tím trpí napětí a atmosféra, kterou jsme znali, když jsme poznávali o sezonu nazpět Jacka nebo Sawyera. Přesto bych ale druhou sérii neoznačil za výrazně slabou. Ve druhé polovině totiž atmosféra natolik zhoustne, že je každý díl pravým dramatickým klenotem a finále pak gradací doslova bezchybnou. Jen tu zůstal drobný rest vůči tempu úvodní sezóny.

3. série – 100% - S definitivní platností ustupuje mytologie a na prvním místě jsou vztahy a postavy. U mě tedy změna pozitivní a nejlepším důkazem je hned první šestice epizod. Zatímco nemalé množství diváckých názorů označuje toto období za vůbec nejslabší část seriálu, já nevydechl ani na minutu. A protože mě uchvátil i zbytek třetího roku vysílání, nezbylo mi než tleskat. V Desmondovi totiž získal seriál jeden z nových ústředních motivů, nová poloha Johna Locka se stává nejatraktivnější linkou vůbec a geniální finále nám dává tolik překvapení, že to chce skoro ještě jednu projekci. V době zhlédnutí jsem si myslel, že je epizoda Through the Looking Glass dokonce klíčem k samotnému konci seriálu, ale tvůrci měli plány ještě mnohem troufalejší.

4. série – 100% - Flashbacky + flashforwardy, loď s novými postavami a dosud nejlepší série. Hrátky s časovými rovinami a způsobem vyprávění se dostávají na novou úroveň a já můžu jen žasnout. Linou se nám první zásadní odpovědi, ale informace, které by nám daly rozhodující klíč ke komplexní pointě, jsou zatím stále v nedohlednu. Ale copak se můžu na tvůrce zlobit, když mytologii rozšiřují do takových rozměrů, že bez občasného soukromého zrekapitulování by hrozilo, že se v ději lehce zamotám? Epický a komplexní seriálový milník touhle sérií definitivně vstoupil do historie. A ukázal nám, že jakkoli jsou záhady Ostrova neodolatelné, vždy půjde hlavně o postavy. Dokazuje to i fakt, že tři série nevyzpytatelný a nemálo proklínaný Jack najednou patří k mým oblíbencům.

5. série – 100% - Když jsem u čtvrté série myslel, že jsou hrátky s časem a vyprávěním na nejvyšším možném stupni, netušil jsem, že mě tvůrci vezmou za slovo a dají mi – hrátky s časem. Vzpomínky hlavních postav se najednou zdají být schématem úplně jiného seriálu a jakkoli už dříve nešlo tušit, co se stane v příštích minutách, teď už nejde odhadnout, co a kdy na nás vykoukne v příští vteřině. A samozřejmě jsem udělal zase tu samou chybu. Na samém konci finálového dílu jsem měl pocit, že tuším, jak celý seriál skončí. Nemohl jsem být od pravdy dál.

6. série – 100% - Nastal Konec. Nedal nám odpovědi na to, kdo postavil čtyřprstou sochu, neprozradil nám, jak fungují mořské proudy kolem Ostrova, neprozradil nám i daleko důležitější věci. Ale byl to konec, jak má být. Absolutní, uzemňující, zakončující všechny milované postavy, kterým jsem šest sezón fandil. Dokážu pochopit všechny výtky: málo informací o Jacobovi a jeho souputníkovi, málo odpovědí na otázky o samotné podstatě ostrova a jeho nitru, konec měnící tvář celému seriálu. Já ale zůstávám nadšený. Nevědoucí, protože nevím o moc více než postavy, ale tak to snad mělo být. Víme jenom to, co hlavním postavám řekly postavy vedlejší a ti zase vědí jen to, co sami zažili. Nic navíc, žádná odpověď shůry, žádné vodítko, které by nás posunulo dál než osazenstvo Oceanic 815 a všechny, kteří se k nim časem přidali. A za to díky. Jen takhle totiž mohl být The End tak dechberoucím, osobním a dojemným zážitkem.

Plakát
Bylo, nebylo

12. června 2018

100 % lidí si myslí, že se jedná o kvalitní názor
100 % lidí s názorem souhlasí
Vyjádřili se 4 lidé

I will always find you

1. série - 85% - Bylo nebylo jedno pohádkové království, kde zlá královna kazila štěstí úplně všem, Sněhurka a Prince Charming se z pravé lásky vždycky našli a trpaslíci spokojeně pracovali a pokukovali po kouzelných vílách. A jedni z hlavních scénáristů mých milovaných Ztracených se rozhodli, že by tahle parta měla zkoušet znovu najít svůj osud v říši, kterou všichni známe o něco důvěrněji. Once Upon a Time je tak občas fantasy (díky Rampelníkovi), občas pohádka (díky Henrymu) a občas drama (díky Emmě), ale celou dobu hlavně poutavá dobrodružná podívaná plná charakterů, na které se nelze každou epizodu netěšit. Návykové dobrodružství s magickou atmosférou, kterému v nejvyšším hodnocení brání jen příliš mnoho uzlů na některých dějových provázcích.

2. série - 80% - Všudypřítomná magická atmosféra možná o malý kousek zevšedněla, ale přesto se do Storybrooke vrací samo. Nejvíc tomu pomáhá neutuchající charisma Roberta Carlylea nebo dvě perfektní nové postavy Hooka a Neala. Jenže každý seriál se musí vyvíjet a OUAT se rozhodl posunout velmi brzy. Z pohádky, která se o čistě vážnou notu otírala jen občas, je najednou rodinné drama ve fantasy prostředí a čím dál častější intriky (doby, kdy starosti dělala jen Regina, jsou dávno pryč) mohou pro být pro někoho stravitelné podstatně hůře. Jenže tahle vyprávěnka je ve tvůrčích rukou usazena až překvapivě pevně a přestože se občas zdá, že dějově odbočuje téměř nesmyslně (Aurora nebo Tamara to mají s opodstatněním trochu složitější), všechno do sebe nenápadně a pozvolna zapadá. Hromada zajímavých nápadů na samotném konci dokazuje, že ještě zdaleka nekončíme.

3. série - 100% - Z příjemné zábavy se stala čirá esence dobrodružství a jedna z nejspolehlivějších seriálových rychlodrah. Krasoňovic rodinka totiž dokonale funguje i po opakovaných monolozích plných dodávání odvahy a úvah o osudu každého z nás, Rampelníka nelze nemilovat, i když zrovna provádí něco nechvályhodného a nové vedlejší postavy jsou v centru dění úžasní a zdravě tak na sebe strhávají pozornost (Ariel, Robin). Hlavní rozdíl je ale na pozici záporáka sezóny, kde tentokrát fungují bezskrupulózní teenager a závistí hnaná čarodějnice toužící po vlastním odepřeném štěstí. A i přes notnou porci překombinovaných plánů jsou příběhy protkané obrovskou dávkou emocí, překvapivých zvratů (podzimní finále dost dlouho působilo ve všech ohledech jako úplné finále seriálu) a pocitu, že týdenní čekání na další díl bude opravdu neúnosné. V případě, že nastavená laťka vydrží, nebudou mít občané Storybrooke v dobrodružném dramatu konkurenci ještě pořádnou dávku let.

4. série - 90% - Množství zvratů, které se stihne odehrát za jedinou sezónu, snad ani nejde spočítat. Dokud ale celý vzorec funguje tak výstavně jako tady, nechám se rád balamutit novými kouzly, záplavou deus ex machina i faktem, že pox-té funguje v prvním plánu heslo "Jsme rodina, máme se rádi a díky tomu zvítězíme". Obzvlášť podzimní část s obyvateli Arendelle je opět dokonalým dobrodružstvím, které díky Georgině Haig v roli Elsy zůstává možná tím nejpoutavějším příběhem, který kniha pohádek odvyprávěla. Jarní část s královnami zla se totiž docela dlouho hledá a spousta linek končí překvapivě rychle (byť dostatečně efektně). Dostali jsme ale výtečnou naháněčku s Autorem, ďábelskou Cruellu a jako obvykle i zvraty, které přes letní pauzu nedají spát. Pro mnohé diváky se už dvojice hlavních scénáristů nějakou dobu točí v kruhu, já zůstávám spokojen, protože v tomhle světě se dá najít opravdu všechno.

5. série - 80% - Leckdy je to vzhledem k neustálým změnám a kličkám ve zdánlivě neměnných zákonech a pravidlech už trochu bolehlav. Vděčné prostředí pevně semknuté rodinné party, které i na menším prostoru nadále vévodí Ginnifer Goodwin, ale pořád mnohé vynahrazuje, nehledě na to, že Temná Swann i Podsvětí jsou dostatečně nosnými zápletkami na to, aby unesly nejen jeden hrdinský či podlý čin za druhým, ale klidně i zdánlivě bezvýznamnou odbočku stranou. Nově příchozí občas zklamou (Liam Garrigan Artuše zkrátka neuhrává), ale když zazáří, stojí to za to. Amy Manson jako Merida i Greg Germann jako Hades jsou dokonalí a jakmile se objeví v záběru, kradou si pro sebe každou repliku. S celým rokem jsem tak jako obvykle spokojený, byť opravdové nadšení ze mě vydolovala jen druhá polovina sezóny a to ještě ve svém hlavním vyprávěném partu. Přesto přemýšlím nad tím, zda není správný čas na odchod ze scény. Některé motivy se začínají nenápadně opakovat (Rumple), pohádkových světů, které by skýtaly potenciál k návštěvě na celou půlsezónu, už také mnoho nezbývá a po finále si nejsem úplně jistý, jestli bude nově nastolená cesta tou správnou.

6. série - 80% - Pohádkové srdce stále bije silně, přestože výhrad by klidně mohlo být zase dost a dost. Předpokládaný nový záporák má mnohem méně prostoru, než by se dalo čekat, noví hrdinové, na které jsem zatraceně dlouho čekal (Aladdin a Jasmína), jsou spíš vzácností, než pravidelně se objevujícími postavami a snad u poloviny osob se ten či onen motiv opakuje z dřívějška. Stejně mě ale všichni přítomní pořád baví, staré známé rád vítám zpátky a v první řadě si užívám dost možná nejlepší díl vůbec. Muzikálové epizody mám ve velké oblibě a právě The Song in Your Heart dokazuje, že nápadů je ve Storybrooke pořád slušná hromada. Přesto jsem trochu nervózní z toho, kam cesta povede dál. Spousta charakterů se dočkala šťastného konce, jejich linky navíc v dalším roce nepovedou dál a přestože se o čistokrevný restart rozhodně nejedná, pořád před Henrym zůstává obrovská transformace, na kterou bude téměř sám. Vzhledem k tomu, jak pozitivně na mě i po letech seriál pokaždé působí, fandím ze všech sil, aby tenhle záměr vyšel.

7. série - 60% - Renesance původního konceptu se rozpadla hned na začátku. Při pohledu na nové charaktery a protrpění triviálních linek jsem Horowitze s Kitsisem proklínal za to, že si nedali říct a ještě jednou to zkusili. Victoria, Ivy, Gothel, Drew a v první řadě Jacinda a Lucy jsou herecky několik pater pod hrstkou navrátilců a epizody, které se na ně soustředí, jsou bohužel tím nejhorším, co seriál za celých sedm let nabídl a jen si hrají s několikrát dohraným konceptem. K novým postavám jsem si vztah hledal velice těžko a jejich (mnohdy uspěchané nebo zmatečné) odchody ze scény mnou pohnuly jen velmi zřídka. Záchranou je v první řadě trojlístek veteránů, v čele s Lanou Parrillou, která během seriálu herecky fascinujícím způsobem dozrála do herečky první velikosti. Žolíkem je pak Rose Reynolds, díky které je nejednoznačná Tilly neodolatelným pokladem. Poslední záchranou je pak stoupající kvalita. Zatímco v první polovině je jediná skvělá epizoda (Beauty), závěrečná třetina nasadí k takovému tempu, že jsem v samotném dvojdílném finále cítil regulérní lítost nad tím, že jsme na konci. V těch chvílích se totiž vrací OUAT v plné síle a pohádková srdce znovu buší nejrychlejším rytmem. Je pro mě symbolické, že v době, kdy klasický formát rodinně nadpřirozených dramat, běžících celou sezónu, pomalu vyklízí pole, loučí se právě to, které bylo vždy o víře, o naději a o síle šťastných konců (i začátků).

Plakát
Black Books

14. listopadu 2017

100 % lidí si myslí, že se jedná o kvalitní názor
100 % lidí s názorem souhlasí
Vyjádřili se 3 lidé

Tady nakupovat nechcete

Každý správný knihovník má rád svoje zákazníky, protože díky nim je živ. Bernard Black není správný knihovník a svoje zákazníky ze srdce nenávidí. Kromě toho kolem sebe jen zřídkakdy někoho snese a je proto zázrak, že se v jeho blízkosti bez (závažnější) újmy na zdraví dokážou pohybovat náhodně přijatý podřízený Manny a sociálně nepružná Fran. Ale ještěže tak, protože s tímhle nesourodým trojlístkem je legrace přímo náramná. Nejde sice o tak šikovně vybroušený poklad, jakým se pro Linehana o pár let později staly vybrané série IT Crowd, ale o to snad ani nejde. Hovězí hlas a gumová tvář Dylana Morana dokážou totiž i ty přepálenější linky povýšit na příjemnou zábavu a nejlepší epizody pak na rodinný festival smíchu. Není se tedy čemu divit, že se o více než dekádu později, v době na vyloženě vtipné sitcomy čím dál střídmější, vzpomíná na Black Books jako na legendu.

Plakát
Penny Dreadful

14. listopadu 2017

100 % lidí si myslí, že se jedná o kvalitní názor
100 % lidí s názorem souhlasí
Vyjádřili se 3 lidé

Za krásami Londýna

1. série - 90% - Čarokrásná braková historka si mě ukradla už svou premisou. Namíchat ve viktoriánském Londýně směs napětí, ikonických příběhů spjatých s tímto obdobím a dokonalých herců, kteří nejvíce září ve scénách, kdy by to divák nečekal - už to je nápad za milion. Přidat k tomu poutavé charaktery, které mě zajímají díl od dílu víc, je pak krokem k instantní trvalce a v kombinaci s Korzeniowského omamnou hudbou pak i k nadšení. Pavučina osudů kolem Vanessy, zapletená od samého začátku a divákovi odkrývaná s elegantní opatrností, nakonec do cíle propadne až překvapivě přímočarou cestou a snad jen to jediné ji drží krůček od absolutního hodnocení. Ani to ale nemění nic na tom, že si cestu do domu sira Malcolma vždycky najdu.

2. série - 100% - Umělecké dílo se vším všudy. Na první pohled působí jako nová verze předešlého, ale postupně řeže do emocí a životů hlavních hrdinů čím dál hlouběji, velkolepou výpravou unáší i do nejposlednějšího londýnského kouta a při dokonalých hereckých výkonech vyráží dech. Eva Green, Billie Piper nebo Rory Kinnear jsou brilantní ve všech polohách a nejen oni tak mažou hranice běžného seriálového zážitku. Druhý i třetí pohled totiž vnáší do divákova srdce tolik protichůdných pocitů, že ve mně budou doznívat ještě hodně dlouho. Boj za kus štěstí a snaha vstát po každé ráně, kterou vám osud a vlastní výjimečnost předurčí, jsou totiž stejně vyčerpávající a zničující v našem životě, i v tom, kde nás provázejí čarodějnice či nesmrtelní.

3. série - 100% - Brilantní dialogy, hudba, která bere za srdce každým tónem, herecké výkony na hranici dokonalosti a pocit, že tenhle seriál byl snad až příliš dobrý, aby mohl běžet dlouhé roky. Třetí série dění kolem slečny Ives je esencí všeho, co mám rád na Londýně koncem 19. století, rodokapsových vyprávěnkách i příbězích o věčné lásce. A jak jsem se původně k seriálu dostal téměř náhodou, ve výsledku je z něj moje milovaná věc a bez zaváhání i nejlepší seriál posledních let. Tenhle příběh byl psán krví i slzami a pár desítek minut po skončení finálového dílu vím, že ve mně bude žít napořád.

Plakát
Banshee

14. listopadu 2017

100 % lidí si myslí, že se jedná o kvalitní názor
100 % lidí s názorem souhlasí
Vyjádřili se 3 lidé

O sexu a krvi

1. série - 80% - Čistokrevná, sexuálním napětím nabitá a na nic si nehrající akce se vším, co k tomu patří. Jak tím dobrým, tedy s diamantově nerozbitnou čelistí hlavního hrdiny, odhalovanými přednostmi přítomných krásek i tvrďáckými hláškami, drsně proceděnými skrz ústa místních gaunerů - tak tím horším, kdy v mnohých vyhrocených situacích dostane ránu na solar nejen šerif Hood, ale i nejzákladnější logika a chování jindy rozvážných až geniálních charakterů. Přesto se do zapadákova, kde je každý druhý chlapík zločinec nebo rváč, vracím moc rád. Každá rvačka, přestřelka, honička nebo vloupačka je totiž audiovizuální bombou, při které na výtky nezbývá čas. A v neposlední řadě mi už dlouho hlavní seriálová postava nepřišla tak sympatická, jako když z vězení vykráčel Antony Starr. Tahle jasně rozvržená hra na hodné a zlé možná stojí na vratkých nohách, ale nedá se jí nefandit.

2. série - 85% - Větší, dospělejší a pokud to ještě jde, tak i akčnější. Co fungovalo minule, šlape ještě lépe, koho jsem měl rád, toho teď vítám na obrazovce s ještě širším úsměvem (Siobhan, Job) a naopak neoblíbeného Gordona definitivně nemůžu vystát. Onen pověstný fous, o který je druhá sezóna lepší, spočívá v sotva znatelných chvílích odpočinku, kdy se šerif zamyslí, odkud přišel a kam směřuje a každá taková sklenička nebo pohled do zpětného zrcátka mě k němu dostává zase o něco blíž. Škoda jen, že chování hlavních charakterů v nejklíčovějších okamžicích stále překvapuje uspěchaností a nelogičností. Na uvěřitelnosti si naštěstí seriál chce zakládat až na posledním místě.

3. série - 80% - Pořádný akční kolos. Sousta, která se tvůrci snaží přežvýkat v akční rovině, jsou čím dál vydatnější a třeba pořádně dlouhá first person akce nebo přepadení stanice jsou tak dokonale vysoustružené okamžiky, že nestačím mrkat na drát a jen si říkám, že by si inferno z Banshee zasloužilo několikanásobně víc diváků. Jenže pak opět dorazí momenty buď zbytečně vychtěné nebo dokonce zarážejícím způsobem směšné (teenagerovská verze Klubu rváčů a hlavně terminátoří vlastnosti už tak dostatečně děsivého Chaytona). Esence zábavy to ale stále je, protože pozitiva jsou ve svých silných momentech až nerozdýchatelně brilantní. Rozhodnutí o tom, že příští sezóna bude sezónou poslední, je ale spásou, protože počet důvodů, kvůli kterým Hood zas a znova zůstane v pekelném městě, nemůže být neomezený.

4. série - 70% - Když hlavní tvůrce Jonathan Tropper začal pokorně oznamovat, že vymýšlet neustále se vyvíjející akční seriál je taková dřina, že raději všichni odejdou na vrcholu a darují divákům nejnabitější sezónu, poslouchalo se to krásně. Vzhledem k tomu, jak přímočaře a nápaditě dosud všechny série mířily ke svému cíli, se zdálo, že se touhle cestou nemůže sáhnout vedle. Jenže se ubralo na akci, mnohonásobně přidalo na detektivním vyšetřování a hlavně se ze scénářů vytratili naši oblíbenci. Místo toho, abychom si vychutnali poslední epizody s Sugarem, Devou, Proctorem nebo Jobem, dostává velký čas na obrazovce Calvin Bunker, pravděpodobně nejhorší záporák celého seriálu. Na nadprůměrné hodnocení tak dostává bansheeskou labutí píseň účast mojí milované Elizy Dushku a dokonale westernové finále. Takové množství stylových odchodů, srdceryvných doznání a chlapských slz mi z paměti dlouho nevymizí.

Plakát
Torchwood

12. března 2018

100 % lidí si myslí, že se jedná o kvalitní názor
67 % lidí s názorem souhlasí
Vyjádřili se 3 lidé

Uvnitř je smutnější

1. série - 90% - Sci-fi plné osobní roviny a vztahy na velmi otevřené úrovni? Ano, prosím. Na hravé zápletky v modré telefonní budce můžu velmi rychle zapomenout, ale Jack Harkness (se svým zcela jiným typem hrátek) umí zaujmout stejně rychle. A když po jeho boku stojí cynický Owen nebo krásná Gwen, je zaděláno na tým, které není snadné milovat, ale stejně se nedokážu ubránit pocitu, že bych v Torchwoodu začal pracovat klidně zítra. Jednoduše znějící věta "Doctor Who je pro celou rodinu, ale Torchwood pro dospělou část publika" je v důsledku velmi pravdivá.

2. série - 100% - Seriál, který bolí. Tohle nejsou emoční pochody, které se posouvají ve prospěch seriálu, tohle je obyčejný život proti vědě a každodennost proti neodvratnému osudu. Kapitán Jack smutně hledí vstříc budoucnosti, odmítá svou minulost a z Torchwoodu je tak silná nálož pocitů i napětí, že musím uznat R.T. Daviesovi zásluhy za dokonale fungující vesmír, kde se seriály vzájemně perfektně doplňují a zároveň bezchybně fungují každý sám za sebe.

Children of Earth - 90% - Zvyknout si na nový koncept souvislého příběhu sice nějakou dobu trvá, ale čím skutečnější hrozba je a čím větší oběti je nutno přinášet, tím drásavější zážitek tentokrát Torchwood přináší. Žádné falešné stopy nebo odpustitelná šlápnutí vedle. Děti Země znamenají spoustu ustupování a momentů, kdy je nutné se vzdát. A počítat závěrečné ztráty občas trhá srdce. Od začátku do konce komplexní zážitek a občas (dobře míněné) divácké peklo.

Miracle Day - 100% - Pointa všeho a zároveň asi i konec cesty. To, co mohl být poloviční restart, je nakonec spíše tečkou, protože americké publikum se Daviesovy nahláškované a zároveň nekompromisní jízdy odmítlo zúčastnit. Přesto je Zázračný den perfektně vystavěnou mozaikou nových postav (u mě vede Rex v podání drsňáka Mekhiho Phifera), následků minulosti a důkazů, že spletité linky mohou vést trochu jinam než čekáme. Největší výhrou je ale trochu překvapivě Gwen, která v úloze neústupné vůdkyně smečky zastiňuje i zářícího Jacka Harknesse. Torchwood tak nuceně odchází v úloze perfektního seriálu, kterého od těch nejvyšších příček v mém osobním seriálovém žebříčku odděluje ona hmatatelná deprese, která občas tne do diváka v neočekávaných situacích a bolestivých zvratech. Kdo ale tenhle fakt rozdýchá snadněji než já, tomu nezbývá než se zamilovat.

Plakát
Invaze

12. března 2018

100 % lidí si myslí, že se jedná o kvalitní názor
100 % lidí s názorem souhlasí
Vyjádřili se 3 lidé

Krásné ženy u močálu

Je smutné to říct, ale zánik Invaze byl prakticky jasný už po dvou dílech. Prezentovat napínavý sci-fi thriller a naservírovat čistokrevné mezilidské drama s lehkým (většinu času až příliš lehkým) mysteriózním pozadím je zkrátka komerční sebevražda. A tak i přestože si nejde Larkin nebo Rose nezamilovat, pořád vás to táhne spíš k Tomovi a k tomu, aby se díky jeho postavě posunul onen tajemný nadřazený příběh zas o kousek dál. V pozdějších epizodách ale už ani to nestačí a z Invaze se stává zajímavý pokus, neúměrně roztažený do celé série. Druhá vlastně ani nikdy neměla proč vzniknout. Takovýhle (byť relativně otevřený) závěr toho zachraňuje dost a dost a dojmy jsou tak díky němu převážně příznivé.

Plakát
Zlatá sedmdesátá

14. listopadu 2017

100 % lidí si myslí, že se jedná o kvalitní názor
50 % lidí s názorem souhlasí
Vyjádřili se 2 lidé

Down the Street

Více než vděčná podívaná, která mi svou upřímností, přímočarostí a překvapivou neměnností náramně zpříjemnila léto roku 2010, kdy jsem si ji proti svým zvyklostem dávkoval po větších porcích jako potřebný životabudič. Je to ale právě ona neschopnost změnit ducha vyprávění, která mi po letech zabraňuje ponechat Sedmdesátkám nejvyšší hodnocení, i když budu na Hydeho sociální natvrdlost, Ericovu vztahovou natvrdlost a Kelsovu natvrdlost ohledně úplně všeho vzpomínat s hodně širokým úsměvem. Ona pozitivní atmosféra dalece převyšuje případnou kyselost ze změn v obsazení v poslední sérii i ze všeho s tím souvisejícího.

Předchozí