novoten
| Jméno | Lukáš | |
| Věk | 36 let | |
| Bydliště | Praha | |
| — | ||
| — | ||
| https://www.facebook.com/lukas.novotny.1029 | ||
| Poznámka | — |
Všechno dopadne dobře
Devadesátková esence, která právě ve chvílích, kdy je nejšílenější a nejvíc mi u ní tuhnul úsměv, byla nejpravdivější. Na pozadí ulepeného skandálu se odehrává ztráta ideálů i mírný duševní rozklad pár nešťastníků, fascinující cesta internetu a všeho špatného, co s sebou přinesl – a v první řadě i smutný příběh o tom, jak musela jedna holka dospět jen kvůli tomu, že být sexsymbol i charakterní herečka někdy zkrátka nejde najednou. Pamelu jsem na základní škole neuctíval, Tommyho vnímal snad jen jako dutý pařez, ale tady jsem každý jejich životní hrbol či zádrhel div neobrečel. Lily i Sebastian jsou odvážná castingová rozhodnutí, která se ale vrací stonásobně. Ta podoba, grimasy, dikce, úsměv a vzájemná chemie. Klidně bych si dal druhou sérii se vším dobrým a (jak už to u slepovaných věcí bývá) spíše špatným, jen abych mohl jejich interakci ještě chvíli sledovat.
0 % s názorem souhlasí
vyjádřilo se 0 lidí
We were born to make history
Čarokrásná animace bruslí, ledu, sněhu a ladnosti všech pohybů, která sice jde dohromady s okouzlující kariérní pohádkou titulního útlocitného hrdiny, ale už si příliš nerozumí s pár vedlejšími odbočkami. Motivace dalších postav mi totiž doteď přijdou trochu mimo a ať už jeden soupeř romanticky touží po životě se svojí sestrou nebo jiný zase při každé povedené jízdě orgasticky vzdychá (a nejen vzdychá), je mi to nepříjemné, i když jsem s anime absolvoval už ledacos. Nižší hodnocení mě tak nakonec hodně mrzí, protože je mi seriál sympatický už svým vznikem, nadšenou fanouškovskou základnou nebo vzácným úkazem českého sportovce v asijském počinu. Emil Nekola je můj hrdina a to, že je jeho jméno inspirováno legendárním Čechoslovákem Ondrejem Nepelou je tak srdečné pomrknutí, že rád odpustím i minimální prostor právě pro tohoto závodníka. Počáteční nadšení z každého závodu opadne, nedokreslené vztahy mezi oběma Juriji nebo mezi nimi a jejich trenérem mi dávají pocit, že z každé epizody vidím jen polovinu a jediným důvodem, proč jsem do poslední chvíle chtěl při bodování rozhodčích vytasit i čtvrtou hvězdu, zůstává zase onen zmíněný audiovizuál. Jakmile hudba souzní s obrazem nebo dokonce publikum začne zpívat, jihnu během jediné vteřiny. Ve srovnání s nemalým očekáváním je to ale nakonec o pár desetinných čísel málo.
0 % s názorem souhlasí
vyjádřilo se 0 lidí
Zašitá banda
Nechápu, jak mohla taková perla prolétnout kompletně pod radarem pozornosti nebo kritických cen. Už vůbec pak nechápu, že nikdy nevznikla druhá série, ale alespoň Phoebe tehdy přesunula svoji pozornost jinam a mohla vzniknout druhá sezóna Fleabag. Crashing je oproti slavnějšímu kousku mnohem divočejší, vulgárnější a prvoplánovější, takže by v přímém srovnání prohrál. Zároveň je ale díky výbuchům Jonathana Baileyho nebo dojemné anti love story Melody a Colina dokonale nepředvídatelný a vtipný tak třeskutě, že ho budu rád doporučovat všem, kteří absolutně nebudou chápat, o čem to mluvím.
0 % s názorem souhlasí
vyjádřilo se 0 lidí
We're the living.
1. série - 70% - Jediný způsob, jak si mě v tomto žánru získat, byl ve vyprávění příběhu čistě skrz hlavní postavy. Nucené přestřelky ve zdánlivě klidnou chvíli nebo nečekaná úmrtí jsou příjemným kořením, ale jelikož zombies silně nemusím, přál jsem si jen, abych si zamiloval Ricka, Shana a spol. Povedlo se. Proto je škoda, že je většina dilemat promítána skrz vedlejší charaktery, které znám asi pět minut a jejichž pochyby a utrpení mi jsou zcela upřímně jedno. Po výborném finále ale zůstala překvapivě velká chuť po odpovědích na nové otázky. Chyb a nucených klišé vidím dost, ale díky atmosféře a pudu sebezáchovy přeživší party jich určitě několik odpustím.
2. série - 90% - Stačilo zvolnit tempo, nepřivádět na scénu za každou cenu hordy walkers a poklidně zaplout na farmu. Napětí totiž funguje mnohonásobně lépe, když je prostor i pro chvíle, kdy se neděje zdánlivě nic a postavy k sobě jen hledají cestu nebo se naopak odcizují. To pak každý zvrat má mnohem silnější dopad a loučení s oblíbencem zabolí. A ať už má divák blíže k drsňákovi Shanovi, odhodlané Andree nebo zadumanému Hershelovi, ten strach o jejich osud není lehké hodit za hlavu. Druhá řada tak v mých očích zachránila osud a úroveň celé ságy. Kam nás příběh zavede příště, zůstává velmi příjemně nejasné.
3. série - 75% - Hodnocení vězeňské anabáze je jednoznačně pozitivní, ale přesto po něm zůstává lehká pachuť. Její rozjezd totiž disponoval napětím, strhující akcí a velkou jistotou v charakterech, zatímco druhá polovina vysokým očekáváním příliš nedostála. Ne že by Guvernér nebyl příjemně nejednoznačným prvkem, ale celý příběh v nečekaných chvílích doslova stojí na místě a jindy zase zbytečně mění pravidla známého světa. Na přiměřeně kvalitní divácký zážitek to pořád stačí, ale tváří v tvář až příliš poklidnému finále mi podzimní část sezóny s nejedním zdrcujícím zvratem přišla o třídu lepší.
4. série - 75% - Na šestnáct epizod skutečně odvážná a různorodá kombinace. Škoda jen, že ne všechny její součásti fungují a tvůrci očividně chtějí mrtvolnou odysseu táhnout dál ještě pořádných pár let. Zatímco náhled do nitra antagonistovy duše nebo smrtící gradace posledních dílů si zaslouží podtrženou jedničku, přetažená zápletka s epidemií a hlavně nicneříkající příhody z příručky "Jak se každý sám bezeslovně protloukat koncem světa" výsledným dojmům škodí málem osudně. Samotné finále ale přineslo takovou porci napětí, že i přes moji rozmrzelost nad tím, že zásadně umírají ty lepší postavy a přenechávají tak místo těm nezajímavým, budu příště zase u toho. Šance, že ze scénáře zničehonic vypadne nějaký triumf, je totiž pořád dost lákavá.
5. série - 80% - Více než kdy jindy rozděleno zcela přesně podle jednotlivých linek. Zatímco vypořádání s oblastí tajemně pojmenovanou Terminus přináší již téměř nečekané napětí i šokující zvraty, následné motání kolem nemocnice bohužel dokazuje, že když scénáristé chtějí, dokážou i ze slibné lokace udělat úmornou nudu. A jako pokaždé, když jsem si začínal myslet, že právě v tomto bodě se pojede už jen dolů, mě tvůrčí tým kolem Roberta Kirkmana překvapil a z překvapivě pečlivě připravené linie s Alexandrií vyždímal dokonale fungující sociální drama. Ve výsledku tak onu slepou uličku z podzimní části odpouštím a pátou sezónu oproti všem očekáváním beru jako druhou nejlepší. Kdyby kvalita byla jen o trochu stabilnější, mohla by být ze světa mrtvolníků po tolika letech snad dokonce jistota. Takhle jedinou jistotou zůstává, že bude ve sledovanosti i příští rok (vzhledem k občasnému antitempu stále dost nepochopitelně) trhat rekordy.
6. série - 80% - Kvalita zůstává více než stabilní a scénáře od začátku do konce vědí, co chtějí říct. Občas se zbytečně zadrhávají na celou epizodu ve zdánlivě zbytečných zádrhelích, jindy zase dokážou z atypické situace vydolovat nervy drásající napětí. A nebýt až nereálně mírumilovné postavy Morgana (jehož chování neobhájí ani zbytečný dvojdíl o vývoji jeho charakteru), šla by si šestá sezóna dost možná i pro nejvyšší hodnocení. Přesto nepamatuji, kdy naposledy jsem byl během šestnáctky dílů tolikrát napjatý a velké díky za to, jak se vyplatilo tíživé a patřičně šponované čekání na Negana.
7. série - 80% - V době, kdy značná část diváků seriál opouští, snad kvůli zobrazované brutalitě, snad kvůli nespokojenosti s jeho směřováním, jsem v něm já objevil velkou napínavou stálici. Dříve neoblíbené charaktery se mi jako obvykle nakonec dostaly pod kůži a Morgan nebo Sasha najednou fungují jako jedni z nejspolehlivějších vypravěčů. A i dosavadní oblíbenci, byť mají kvůli rozšiřujícímu se počtu postav prostor třeba jen ve třetině epizod, baví stále spolehlivě. Prubířským kamenem sedmého roku ale zůstává Negan. Dokážu pochopit, proč někomu vadí jeho zpěvné monology, ale pravdou zůstává, že jakmile vezme do ruky Lucille a někoho si přeměří pohledem, bylo by konstatování, že jde do tuhého, jen hrubým podceněním vážnosti situace. V Jeffreyho podání se navíc dá současný záporák chápat mnohem snáze, než svého času Guvernér, který z psychopata do chladně myslícího diktátora přepínal až příliš náhodně.
8. série - 70% - Tak dlouho divácká většina volala po tom, aby se místo psychologických rozborů víc bojovalo, až se tak stalo. Pro mě se jedná o zbytečný krok zpět a co hůř, divácká většina paradoxně zůstala otrávená snad ještě víc než předtím. Seriál bohužel stojí na křižovatce, kdy různé formy nemrtvých i živých nepřátel byly prostřídány nesčetněkrát a těží už jen z charizmatu veteránů a Negana (ve větší míře) nebo z překvapivých zvratů, které nepocházejí z předlohy (v mnohem menší míře). Já bych ale radši návrat k pravému napětí, kdy nebylo očividné, kam která linka směřuje.
9. série - 70% - Málo perfektních momentů na obrovské množství vaty. Na tvrďácké odchody ze scény, hromadná úmrtí nebo šokující časové skoky připadá zbytečné množství řídnoucích dialogů, nově příchozích postav, na které si dlouho zvykám, aniž by mi na nich začalo záležet a situací zavánějících banalitou. Všechny možné housle nebo výpravy za součástkami do promítačky mi s přibývajícími díly do takto vystavěného světa nepasují. Nehledě na to, že každá chvilka s nově příchozí záporačkou je čirým utrpením. Moc bych se chtěl mýlit, ale Šeptači zatím vypadají jako slepá ulička, což po napětím a událostmi nabité podzimní polovině zamrzí o to víc.
10. série - 80% - Konečně se umenšuje prostor pro všemožné nové skupiny a většina děje se soustředí na postavy či seskupení dlouholetá či potenciálně oblíbená. Škoda jen, že potenciál Šeptačů zůstává nevyužitý zejména vinou nesnesitelné Alfy, které zachraňuje většinou dějových linek Beta nebo kdokoli z (anti)hrdinů. A právě díky nim mohlo jít minimálně v klasických šestnácti epizodách o renesanci seriálu. Co se týče vztahů mezi postavami nebo vyprávěcích technik je to totiž zase jednou ono a zásadní překážkou tak je opravdu jen to, že nepřítelem je řecká abeceda. Bonusové epizody - 50% - Nebýt finálového původu neústupného Negana, byl by to zcela upřímně výsměch pojetí dramatického vývoje. Darylovo sbližování, Carolino vaření nebo Gabriel s Aaronem vs. pomatený pocestný jsou náměty na webizody, které divák nevědomky vynechá a nic se nestane. Jejich příběhová síla je maximálně čtvrt hodiny a natažení na trojnásobnou délku je tak utrpením. Klady proto na svých bedrech nese finálový díl plný charizmatu J. D. Morgana a příběhu, který jsem hrozně moc potřeboval vidět, aniž bych si to pořádně uvědomoval. Jako celek je ale těchto šest kapitol nevítanou fackou při čekání na poslední sezónu.
11. série - 90% - Snad kvůli vynucené globální pauze, snad kvůli tomu, že se všichni snažili na maximum - poslední sezóna je pro mě sezónou nejvyrovnanější a díky tomu i nejlepší. Velkolepé akční scény, intimní dialogové výměny i celé epizody, které se nebojí zpomalit a důkladně mapovat novou půdu, to všechno tu je. V kombinaci s herci, kteří se vybičovali k nejlepším výkonům snad za celou dobu jejich působení (Eugene, Negan, Rosita) a s přívalem výtečných nových postav (Mercer, Hornsby) jsem nedýchal a i přes vědomí, že Mrtvoláci dávno překročili hranici, kdy mohli skončit včas, jsem si chvíli přál, aby tohle konec nebyl. Tak nabitý závěr to byl a tak dojemný poslední díl mi Angela Kang a spol. naservírovali. Na osudy vyvolených postav se podívám rád, ale loučení s klasickým jádrem fandomu si vážím. Snad i právě proto, že jsem nikdy bezhlavě oddaným fanouškem nebyl a k fenoménu kdysi přičuchnul jen ze zajímavosti, jsem si teď jeho silné stránky mohl vychutnat v tím bohatším zážitku.
33 % s názorem souhlasí
vyjádřili se 3 lidé
Nejtvrdší z natvrdlých
Will Arnett tak, jak ho mám nejraději. Se špetkou talentu, větší porcí neumětelství a nezměrným množstvím sebevědomí. Přestože Terry Seattle připomíná jiné role jeho kariéry, není potřeba měnit to, co perfektně funguje. V Murderville záleží na konkrétním hostovi a na jeho schopnosti se na telecí humor hlavního hrdiny naladit, ale jakmile dojde na running joke "opakuj přesně to, co ti říkám", jdu smíchy do kolen pokaždé.
100 % s názorem souhlasí
vyjádřil se 1 člověk
Texas Forever
1. série - 90% - Jsou seriály, kde v kvalitu doufám a jsou takové, kde už z žánrového zařazení téměř jistě vím, že to musí vyjít. A snad u žádného teenagerovského kousku jsem o tom nebyl tak přesvědčený jako právě u Panterů z Dillonu. Kombinace vztahovky a sportu, pravidelně se umisťující na špičkách žánrových žebříčků? Nebylo obrany. Tím spíše, že mým vůbec nejoblíbenějším seriálem zůstává i dávno po skončení vlastních náctiletých časů tematicky blízký One Tree Hill. Spousta námětů nebo charakterů jako kdyby právě z basketbalového bratříčka vypadla, ale páteční světla svítí přece jen jinak. Mnohem civilněji a mírněji (kdy dějové linky takřka nikdy nepřekračují mýdlovou hranici), zato v ještě o něco rodinnějším duchu. Kdo promluví o rozvodu či nevěře, ten má v téhle komunitě utrum, vždyť se tu modlí před zápasem, při něm, po něm, občas i na zábavě, kde se o příštím zápasu mluví. Nevadí to, když už se děj odehrává v Texasu, budu věřit, že mi dává autentický zážitek. Zmiňované zápasy jsou pak pastvou pro oko a všudypřítomná ruční kamera je k nim obzvlášť přívětivá. S jejich ubývajícím množstvím se pak i na ten nejméně důležitý mač jen třesu, jakkoli právě tyhle vyhrocené chvíle si občas vypůjčí obzvlášť profláknuté klišé sportovních filmů. S emocionálním větrem v zádech ale rád odpustím i to. A protože mě baví linky fotbalové, školní i vztahové, zabydlel jsem se v tomhle městě téměř hned. Nejvyšší hodnocení to není jen proto, že některé konkrétní linky a postavy (Smash) mě baví o poznání méně než tahouni typu Tima nebo Lyly. Zdaleka nejzásadněji jsem ale přilnul k trenérské rodině. Kyle Chandler a Connie Britton si seriál přivlastnili hned první epizodou a dokazují, proč je v zámoří sousloví "Coach Taylor" zacementovaným popkulturním pojmem.
2. série - 70% - Tak trochu divočina, která snad přiletěla z jiné stanice. Rozumím tomu, proč se tvůrci rozhodli okořenit ospalé městečko novými motivy. Přece jen druhé sezóny jsou k tomu jako stvořené, když v první poznáváme všechny hrdiny, ve druhé se experimentuje s jejich charaktery a zápletky se posouvají na nejzazší únosnou mez a někdy ve třetí či čtvrté se začne vše vracet zpět ke kořenům. V Pátcích to platí dokonale. Snad každý (z teenagerů) si prožije moment, který k jeho dosavadnímu vývoji příliš nesedí. Julie si šlape po štěstí, Tim balancuje na hraně nebezpečí a zločinu, z Matta je Casanova a to se teprve dostáváme k těm největším obrátkám. Lyla, Tyra a Landry si zkrátka vytáhli nejkratší scenáristickou slámku a byť ji všichni ustojí se ctí, jedná se o zbytečnou sbírku klišé, která působí o to zbytečněji, že nakonec kvůli tehdejší stávce zůstane zapomenuta. Což o to, pořád bych v tomhle městě nějakou nepochopitelnou záhadou chtěl žít a dospívat, ale nerozumím v tomhle rozhodnutí ani hlavním postavám, ani sám sobě.
3. série - 80% - Návrat k úplným základům, kdy se potvrzují všechny oblíbené příběhové šablony, variují se povědomá schémata - a odchází některé stálice. Takové chvíle jsou ale plnohodnotným emocionálním vodopádem, ať už má divák k danému charakteru vztah jaký chce. Chvíle, kdy tahouni vyklízejí pozice, mě zaskočily trochu nepřipraveného, ale díky nekonečnému charizmatu figury nejdůležitější budu rád svědkem všeho, co Dillon ještě čeká. I přes natahování motivů v rámci uvěřitelnosti jsem tu totiž pořád doma. Při hořkosladkém konci, kdy se každá emoce až archetypálně zračí na tvářích hlavních postav, jsem chápal, proč se právě k téhle sportovní sáze v zámoří obrací zas a znova, jakkoli je na mě té průzračnosti jednotlivých motivací přece jen trochu moc.
4. série - 80% - Nejriskantnější krok, který seriál ze školního prostředí může udělat. Částečný restart s novými postavami, kterým přihrávají známé tváře, se kterými není úplně jasné, co po tvůrčí stránce udělat. Kouzelná novicka Becky si okamžitě krade všechny scény, zato Jess nebo Luke jsou překvapivě dost prázdní a mimo nejdůležitější chvíle i zbyteční. Celá sezóna je ale v první řadě zasmušilým příběhem tří smutných mužů, kterými jsou samozřejmě Eric, Tim a Matt. Všichni shodně cítí, že přestáli svoje pozvání a teď jen čekají, co jim osud může přivát a kterým směrem s nimi zacloumá. Ten způsob, jakým se v texaských pláních i z té největší katastrofy či facky zvednou, mě nepřestává fascinovat.
5. série - 80% - Je až neuvěřitelné, že natolik oblíbený a objektivně výborný seriál se snad v každé sérii neubránil onomu nenáviděnému tvůrčímu kroku, kdy zajímavá postava ze sezóny minulé najednou chybí a v mnoha případech už nikdy není zmíněna. Ať už to byli Waverly, Noelle, Santiago a víceméně i J.D McCoy, ti všichni do dění promluvili více či méně výrazně a pak zmizeli a nevrátili se. K teen seriálům to patří, ale mít takovou fintu v záloze doslova v každé sérii je k divákovu zbláznění. Tentokrát se něco podobného stane dokonce v průběhu jedné série, kdy dost možná nejnosnější linka skončí z minuty na minutu (Epyck) a hojně protěžovaný nový charakter se pár epizod před koncem začne klidit jen do okrajových záběrů (Hastings). Jinak ale současné dění funguje na jedničku. Vyčnívá fenomenální Michael B. Jordan, jehož Vince sice občas postrádá sympatie, ale jeho výkon všechno přebíjí civilností i uvěřitelností. Pravým opakem je Luke. Scénáře ho opakovaně staví do pozice pěkného hodného kluka, ale já nemůžu vystát žádné jeho rozhodnutí a v kombinaci se sveřepým či naopak nijakým výrazem Matta Laurii je pro mě s přehledem tou nejméně oblíbenou hlavní postavou a vědomí, že právě on skončí s tou, se kterou skončí, je pokus o fanservis, který u mě hrubě nevyšel. Přesto budu mít pro texaskou labutí píseň slabost. Návraty všech známých, ať trvají několik epizod nebo jen pár minut, trhají srdce a dokazují, o jak dobře napsané charaktery se jednalo. A s mojí slabostí pro hořkosladké konce si nemůžu pomoct a dobrovolně pateticky mávám s okřídleným "Clear Eyes, Full Hearts, Can't Lose!" na rtech.
50 % s názorem souhlasí
vyjádřili se 2 lidé
Vanilla Salt
Vytěžení žánru na maximum. Romantická komedie, která umí být opravdově romantická (a tudíž i přemýšlivá, tuze dojímavá a plná velkých gest) a stejně tak moc i komediální (a tudíž i k zbláznění absurdní). Toradoru jsem po dlouhém odkládání absolvoval až čtrnáct let po jejím vzniku, kdy už byla ozvěnou minulosti, ale tím spíš jsem se do jejího bezhlavého světa okamžitě s nadšením propadl. Školní anime jsou krásným subžánrem a Ryûji s Taigou patří na jeho úplný vrchol. Nadšení, se kterým se tvůrci vrhali do všech kalendářních příležitostí v čele s Vánoci jen tak někdo nenapodobí.
0 % s názorem souhlasí
vyjádřilo se 0 lidí
Ani dopisy sem nechodí.
Ukřičené opakování několika vtipů s předvídatelným dějem a nepochopitelnou kombinací černého humoru a grafického znázornění právě takových lékařských nezdarů, které jsem nikdy graficky znázorněné vidět nepotřeboval. Obsadit jako starší verzi hlavního hrdiny Jona Hamma mi zpočátku přišlo nepochopitelné, ale postupem času se Radcliffe do své budoucnosti otiskl až neuvěřitelně. Škoda jen, že se tak muselo stát právě v téhle nesympatické sestavě ztracených duší. Na jeden dobrý vtip připadnou klidně dvě epizody mých nechápavě přimhouřených očí.
0 % s názorem souhlasí
vyjádřilo se 0 lidí
Ve včerejších zprávách jste viděli.
Nesourodá skupina lidí spojena výstřelem. Zajímavě rozvinutý koncept klasické detektivky přesunutý do sociálního dramatu ale selhává od prvního do posledního dílu. Propojit přesně uvažující vyšetřovatelku, rozervaného politika, šikanovanou vojenskou důstojnici nebo farářku s nedořešenými osobními vztahy sice slibuje komplexní pohled na společenskou krizi Velké Británie, ale v praxi jen nahazuje témata jak vystřižená ze včerejších zpráv. Mnoho zúčastněných tak slouží jen jako věšák na palčivé otázky včerejška i dneška, ale nikdy do sebe nezapadnou jinak než jako slepé uličky.
0 % s názorem souhlasí
vyjádřilo se 0 lidí
The Punishing Cop
Spousta dat, faktů a mluvících hlav. Jenže se nejedná o dokument, ale o krimi drama, které si pod sebou podřezalo nejednu větev. S výjimkou čtvrtého dílu jde totiž o nedramatickou a uzívanou parafrázi na všechno, co bylo kdy o hlídkujících špinavých poldech k vidění. Radost mi udělala jediná věc, která mě ale zároveň k minisérii vůbec přivedla. Nepřekvapivě je to Jon Bernthal. V roli tvrďáka, co má na srdci měkká místa, která mu ale nebrání v tom být většinu času na facku, je obsazen tak přesně, až to hraničí s klišé. Bohužel jeho chování je stejně jako v případě většiny kumpánů ode zdi ke zdi. Třikrát za zloděje, rasisty nebo zkrátka hejsky, jednou pak za kajícného slušňáka. Právě za onu nekonzistentnost a zbytečnou nelinearitu klíčových událostí zůstávám v hodnocení dole. K tématům korupce, Black Lives Matter nebo hierarchie přehlížených přestupků nebylo nového řečeno nic.
0 % s názorem souhlasí
vyjádřilo se 0 lidí