Ostrov

MOJE SERIÁLOVÉ (ASIJSKÉ) SHRNUTÍ ZA DUBEN 2025

Sledovaných seriálů: 19
Viděných epizod: 222*
*Opět je to ale zkreslené tím, že jsem tam měla opravdu hodně krátkometrážních kousků.

Na úvod měsíce jsem si dala Love Scout (80 %), po kterém jsem pokukovala od začátku roku (i díky neustálé propagaci Deaneiry 😂), a rovnou ho použila do dubnového tématu ve výzvě. Seriál to byl fajn, bavil mě, ale až stovkové nadšení se u mě nekonalo, protože já u seriálů, aby pro mě byly fakt TOP, většinou potřebuju i nějakou tu akčnější zápletku (výjimky ale samozřejmě existují), což tady úplně nebylo. Ale i tak to bylo fajn, takový dospělejší office romcom, a hezkých 80 % jsem dala bez problému.

Jako další jsem tedy potřebovala sáhnout po něčem akčnějším, protože jsem měla za sebou na své poměry docela dlouhou šňůru spíše romantických kousků, a cítila jsem se už dost přeslazená, a tak volba padla na akční fantasy Island (80 %). A jak to popsala Kaelee, na Oscara to sice nebude, ale "jako odreagovačka s cool efekty, cool týpky a cool Johanem" to bylo dobré. A jelikož jsem si pořádně nezkontrolovala žánrové zařazení, hned v první epizodě mě pozitivně překvapily hororové vibes, které mi rozpumpovaly adrenalin, což bylo taky super.

Následně, a sice první víkend v měsíci, na mě ovšem přišla jakási krize, kdy jsem asi dvacetkrát projela od začátku do konce svůj seznam Chci vidět a asi šestkrát si rozmyslela, na co přesně budu koukat dál. Tak nějak se mi do ničeho nechtělo (už mám totiž splněná všechna dosud zveřejněná témata v seriálové výzvě a v takovou chvíli se zdráhám rozkoukávat cokoliv dalšího pro případ, že by se mi daný seriál hodil do výzvy později), až jsem si nakonec řekla, že zkusím sáhnout po něčem totálně jednoduchém (v podstatě vymývárně mozků), abych si odpočinula a dostala pak zase chuť koukat na něco pořádného. Padlo to tedy na thajské BL Ossan's Love (40 %), u kterého jsem tak nějak dopředu počítala s tím, že to bude kravina, a mohlo by to tedy být jakožto ona vymývárna mozků to pravé ořechové. No, větší pravdu jsem mít nemohla. 😂😂😂 Sakra, to ale byla blbost. 😂 Thajsko někdy umí natočit fakt ty největší bizáry (ale i naopak super klenoty), a tohle bylo rozhodně jedním z nich. Kdyby tam nehráli Earth a Mix, kteří jsou mou nejoblíbenější dvojicí pod GMMTV, asi bych to vzdala hned po pilotu, protože tohle byla fakt šílená blbina... Chápu, že to měla být komedie, ale tam bylo všechno tak příšerné přehnané (a to i na thajské poměry, ke kterým přehrávání a přehánění patří), že se to nedalo. Hned po dokoukání jsem si musela jít pustit několik editů z mého nejoblíbenějšího počinu s nimi, a sice A Tale of Thousand Stars, abych si spravila dojmy, protože prostě chief Phupha a Tian forever! 😀 (Ale jinak jsou za mě víceméně všechny ostatní EarthMix seriály lepší než tohle.)

Seriál nicméně splnil účel, jelikož jsem hned potom pocítila potřebu znovu kouknout na něco akčnějšího a temnější a vytáhla ze seznamu Hello Monster (80 %). A jó, tohle mi sedlo. Je to akční kriminálka plná sériových vrahů (kteří jsou i součástí hlavních postav, takže ne jen nějaké epizodní roličky) s fakt super obsazením (konečně jsem viděla Park Bo Guma i v něčem jiném než v tom jednom historickém dramatu, a totéž vlastně platí i o Seo In Gookovi, kterého jsem doteď znala jen jako Dooma). A ačkoliv romantika je tu zamíchaná také (a ten pár se mi líbil a fandila jsem jim), nejvíc jsem prožívala sourozenecké pouto bratrů. Ach, jak ti mi lámali srdíčko! Úplný závěr mi nicméně přišel takový... anticlimactic? Nejsem si jistá, co si o něm myslet. Zdál se mi tak trochu divnej. 😀 Ale navzdory tomu za mě super seriál.

V polovině měsíce jsem sáhla po Suspicious Partner (80 %), což je opět můj žánr, a sice nějaká ta romantika zamíchaná v akční zápletce. A navíc tam hraje můj největší oblíbenec Ji Chang Wook, takže neber to, že... Bavilo mě to, nicméně souhlasím se slovy ragelly z před několika měsíci, že tomu trochu uškodila délka. Čtyřicet dílů (oficiálně vysílaných jako dvojdíly, takže spíše dvacet) je na dojení jedné krimi zápletky opravdu zbytečně moc, a kdyby to mělo těch u k-dramat typických 16 epizod, myslím, že by to bylo výrazně lepší, protože ke konci už to jaksi ztrácelo dech.

No, ale jinak byl můj duben hlavně měsícem BL seriálů a z těch 19 viděných serošů byly mimo BL žánr vlastně jen čtyři (výše zmíněné). Mrkla jsem na spoustu těch korejských krátkometrážních jednohubek, co dá člověk na posezení, konkrétně na Tinted with You (60 %), Cherry Blossoms After Winter (80 %), The Tasty Florida (80 %), Jazz for Two (70 %) a WISH YOU: Your Melody from My Heart (70 %). Všechny byly opravdu kratičké, což vždycky zamrzí, ale bavilo mě koukat na všechny, takže pohoda. 😊

Kromě Koreje jsem však zavítala i do dalších zemí. Jak jsem slíbila ve svém březnovém shrnutí, rovnou jsem se pustila i do prozkoumávání vod japonského BL, z něhož jsem viděla Our Dining Table (100 %), I Cannot Reach You (80 %), Love is Better the Second Time Around (70 %) nebo Our Youth (80 %). Dokonce jsem vyzkušela i jedno BL anime, a sice Dakaichi (60 %), které mě ovšem utvrdilo v tom, že anime opravdu není a nebude můj žánr. Vzhledem ke všem hodnocením je každopádně asi jasné, že nejvíc jsem byla nadšená z Our Dining Table, nicméně o tom jsem psala i vlastní ministatus, tak si myslím, že není třeba zmiňovat víc. 😊

Z Thajska jsem pak kromě již výše zmíněného Ossan's Love viděla i Kiseki Chapter 2 (70 %), v němž byly opravdu výborné ty... ehm... dospělejší scény, které mě docela překvapily, a to navzdory tomu, že vím, že se toho thajské BL nebojí. Tady se mi totiž zdálo, že se odvázali ještě víc než obvykle. 😀 Nicméně samotný příběh mi přišel tak trochu o prdu (😂), takže výš než na 70 % jsem jít nemohla. I tak jsem ale zvědavá na pokračování, kterého bychom se měli dočkat ještě letos. Pak jsem sáhla ještě po Chains of Heart (70 %), o kterém už jsem se ale taky vykecávala na timeline zvlášť, a měsíc jsem zakončila s Hidden Agenda (taktéž 70 %).

A ano... v dubnu jsem rovněž podlehla a rozkoukala aktuálně vysílané Top Form, které je naprosto boží, především od čtvrté epizody dál, takže zatím sedím na hodnocení 90 % (uvidíme, jak to bude s dalšími epizodami a jestli s tím hodnocením budu později hýbat). Teď už ale hurá utrpení při každotýdenním čekání na nové díly. 😂 Další epizoda ale už zítra, juch!

Jednou za čas si průběžně chystám zástup nových tapetek, které (dá-li Fruiko) v prosinci přihodíme do databáze, a na žádost Kaelee jsem zrovna vytvořila i Island, který je nejvíc nejbožejší. Takže vám dávám taky ochutnávku 🤤

OHLEDNUTÍ ZA MÝM KOREJSKÝM ÚNOREM 2025

Během února jsem zvládla 10 seriálů, přepočítávat to na prosledované hodiny radši nebudu, každopádně si držím svůj standard - v lednu 209 epizod, v únoru 210.

Když odmyslím přešlap s Warm and Cozy, který mě naprosto zklamal a doteď jsem rozhořčená, tak jsem měla šťastnou ruku při výběru a ostatní seriály jsem hodnotila 80-90%. Nicméně nebudu psát o všech, zmíním jen ty, které mě zaujali nejvíce.

Především musím vypíchnout Doctor John Hustokrutopřísný hrdina, jehož nejde nemilovat, který necítí bolest. Kolem toho vznikne strašná aféra, protože jak může někdo, kdo se nedokáže vcítit do bolesti druhých, být doktorem. Nevím, za mě to problém není, ale asi jsem divná :) Nebo možná kdyby mě léčil někdo, jako on, tak je mi to úplně ukradený, protože je hot :D Jde spíše o lékařské drama, ale nějaká romantika tam též kvete. Sice v omezené míře, ale sledujeme postupný přerod ze vztahu mentor-žák, přes přátelství až k lásce.

Jako druhý ve mě zanechal největší dojem Island. Příběh mě bavil, bojové scény epické, hlavní hrdina tajemný, zachmuřený a k sežrání. Ale totální třešnička na dortu je Cha Eun Woo. Šlo o moje první setkání s ním v seriálu (ačkoliv ho znám už dlouho díky ragelly) a teda, klobouk dolů. Na to, že jde o takového mladíčka, tak si mě naprosto získal. Jeho Priest Yohan, exorcista, je totální božan a žeru ho i s navijákem. Romantiky se zde nedočkáme, ačkoliv nějaké náznaky byly, nikdy to nepřerostlo v něco víc, ale i tak jsem si to užívala a bylo mi líto, když seriál skončil.

Musím zmínit i What's Wrong with Secretary Kim. Abych pravdu řekla, čekala jsem to o ždibíček lepší. Všichni z toho byli nadšení a chápu, vztah sekretářky a Narcise je strašně cute a nejde jim nefandit. Na druhou stranu, přetrvávající narcistická stránka Narcise až do konce je na přesdržku. Také mě mrzelo, že poté, co odhalili tajemství ohledně toho, kdo tam s ní byt zavřený, což bylo asi v půlce, tak už tam chyběl nějaký větší příběh na pozadí. A já mám ráda seriály, kde prostě nejde jen o to kdo koho sbalí a kdy, ale je tam i zajímavý příběh...a tím se dostáváme k:

Queen of Tears. Když jsem začínala s Koreou, tak tohle byl asi třetí seriál, který jsem si pustila a po 20 minutách jsem ho vypnula, že se mi hlavní hrdina nelíbí a je to takové "meh". Na druhou stranu jsem si to pustila po Crash Landing on You a Descendants of the Sun, takže to mělo před sebou vysokou laťku. Každopádně po shlédnutí musím konstatovat, že nechápu nepovedený první pokud. Hlavní hrdinka Tearsák je k sežrání, záporák taky, ale v pozici slizouna, takže se těším, až na něj narazím v nějakém normálním díle. Příběh suprový, bavilo mě to, čekala jsem s napětím, jestli dostanou zpět své majetky a jak to vlastně celé dopadne.

No a také jsem tento měsíc poprvé navštívila maškarní, konkrétně Rookie Historian Goo Hae Ryung a Alchemy of Souls. Zatímco první zmíněné mě bavilo příběhem o historicích, jejich úloze na královském dvoře a postavení žen v té době (a Cha Eun Woo, ehm), tak druhé zmíněné bylo nabité akcí, Jang Uk a Seo Yul byli k sežrání, u scén s korunním princem se nedalo nesmát (zdravím želvu), vztah mezi strejcem a komornou byl frustrující a zábavný, bojové scény excelentní a romantická linka? Yes, please. Rozhodovala jsem se mezi 90 a 100 %, nakonec jsem dala méně, ale má to ke stovce velmi blízko.

Hm, nechtěla jsem se rozepisovat a hle, kde jsem... tak už jen zmíním, že jsem ještě viděla Death's Game, ke kterému jsem psala samostatný post; The Trunk, což byla taková jednohubka se super toxickým vztahem a super k sežrání hodným Goblinem; a nakonec Marry My Husband s tak neuvěřitelně zápornými postavami, až jsem si říkala, že to už není přirozené. Pokud bychom je rozdělovali na černo-bílé, tak oni byli černočerní.

Ještě musím zmínit rozkoukaný The White Olive Tree na který jsem se těšila, že mě bude bavit, ale postavy se chovají tak primitivně a některé situace jsou tak polopaticky vysvětlené, že si připadám, jak kdybych měla IQ tykve, že ve mě začíná přerůstat nadšení v jistou nespokojenost. Navíc mě strašně irituje hrdinka, která má imrvére sklopený zrak k zemi, protože je tak asi strašně roztomilá a hlavní hrdina zas "roztomile" uhýbá pohledem. Nicméně to vidět chci, tak doufám, že to v průběhu března dojedu.