Our Dining Table

MOJE STATISTIKY - SRPEN 2025

- zhlédnuto 399+ epizod (včetně NPL pilotů)
- ohodnoceno 33 BL seriálů (z toho 9 thajských, 12 japonských, 12 tchajwanských)

Shrnutí mého seriálového srpna vydá na román, takže se připravte. Jak můžete vidět z výše uvedeného celkového shrnutí, tento měsíc jsem měla více epizod než předchozího půl roku. Důvodem není ani tolik to, že bych se nemohla od seriálů odtrhnout (i když... vlastně jo, ale tak to platí po celý rok obecně), ale spíš to, že jsem se rozhodla poprvé za posledních několik měsíců zavítat do vod mimo Thajsko, kde ty díly se stopáží kolem 25 minut prostě jedou jeden za druhým jako na běžícím páse.

Upřímně ani netuším, co mě k tomu vedlo. Asi potřeba dát si pauzu při sledování "pravěkého" Cause You're My Boy, kde matka byla tak nesnesitelná, že jsem to jen těžko rozdýchávala a jak mě seriál ze začátku bavil, tak v druhé polovině přestával dávat smysl, střih byl tragický, přišlo mi, že půlka scén tu chybí a celkově jsem tak nějak cítila touhu trošku změnit prostředí.

Začnu ale od začátku. Jak jste viděli z nespočtu mých (našich) statusů, začátek měsíce jsem si užila mini SZCon s Queenkou, který se nesl ve znamení solidního množství BL maratonů. Už v květnu, v den premiéry The Next Prince (80 %) jsme se domluvily, že jakmile bude venku finále, dáme srazík a mrkneme na to spolu, protože tohle bude fajn prožívat ve dvou. Ve výsledku mě seriál bavil až na ty dva díly uprostřed s tím prachem, ale hlavně jsem byla ráda, že zase vidím Zeeho a NuNewa. Pokračovaly jsme s dalším letošním hitem Reset (90 %), který mě pohltil, naprosto jsem si zamilovala příběh i postavy a užila jsem si ho naplno. Do třetice přišel na řadu My Sweetheart Jom (70 %), který mě doslova šokoval tím, jak šílený byl, to se ani slovy nedá popsat a pořád vlastně nevím, jestli to hodnocení odpovídá :D Řada přišla i na mé první BL opáčko, přesvědčila jsem totiž Queenku, že konečně musí prubnout We Are (100 %) a napodruhé to bylo stejně boží, ne-li lepší než napoprvé. Absolutně ten seriál zbožňuju, zbožňuju všechny jeho postavy, hudbu, příběhy.. už teď se těším, až si ho zase pustím někdy znovu.

No a jelikož v rámci toho týdne bylo oznámeno, že se uspíší vydávání dílů Revenged Love (90 %), tak jsme se rozhodly začít i tento maraton. Netušily jsme, že prakticky celý seriál (22 dostupných dílů z 24) stihneme za jeden den, ale znáte to - když to miluješ, není co řešit. A tady to nešlo nemilovat (a trpět u toho jako zvíře).

Po odjezdu Queenky jsem samotu v duši a stesk nad We Are a Revenged Love vyplnila návratem k mému milovanému GMMTV a konečně jsem si dala opěvované drama Not Me (70 %), které mi ale k srdci ve výsledku až tak nepřirostlo, i když tady byla celá řada mých oblíbených herců. Naopak dušičku jsem si víc než vyléčila překvapivým kouskem Moonlight Chicken (100 %), od kterého jsem tolik nečekala, protože duo EarthMix nepatří k těm, které bych řadila někam k vrcholku GMMTV dvojiček, ale ten příběh se mnou prostě extrémně resonoval, bylo to nádherně emočně natočené a já jsem si to užila od začátku do konce. Hned po skončení jsem potřebovala opět zaplnit díru v duši (očividně to bude problém u sledování spousty BLek), takže jsem vsadila na klasiku v podobě mého milovaného Pertha a pustila si Dangerous Romance (80 %), což bylo přesně to, co jsem potřebovala - nenáročné romantické drama, enemies to lovers, sympatické obsazení a příběh, který plyne jako voda. Potom následoval Cause You Are My Boy (60 %), čímž se dostávám na začátek mého dnešního shrnutí a na konec toho, co jste v rámci mé Timeline aktivity prozatím měli možnost vidět.

Každopádně i když jsem se na Timeline odmlčela, moje seriálová závislost zůstala stále stejně intenzivní. Už při sledování Boye jsem si od něj musela chvilku odpočinout a shodou okolností jsme nějak s Queenkou řešily, že jednomu japonskému herci soud vyměřil trest za sexuální napadení a že je s jeho kariérou konec. Už jsme o něm za poslední měsíce mluvily několikrát, tak jsem se rozhodla, že se teda mrknu, o koho jde, a bez jakéhokoliv předchozího plánování jsem si pustila Our Youth (80 %), moje první japonské BLko. No a jak jsem z Japonců měla tak dlouho strach a nechuť si cokoliv od nich pouštět (Color of Romance mi vypálilo díru do mozku na dlouhou dobu), tak jsem s překvapením musela uznat, že to vlastně vůbec nebylo špatné!

Když už jsem se odhodlala do Japonska, tak jsem si říkala, že rovnou můžu v prozkoumávání neprobádaných oblastí pokračovat dál a vydala jsem se do Tchaj-Wanu. MDL jsem si seřadila podle nejlepšího hodnocení, abych zkoušela automaticky sázet na jistotu a netrpěla, protože v nabídce japonských/tchajwanských BLek se absolutně nevyznám, a volba nakonec padla na See Your Love (8.5/10 - 80 %). Seriál byl extrémně fajn! Sympatičtí herci, zábavný příběh, vtip i emoce, myslím, že první setkání s TWN jsem nemohla zvolit lépe, no a úplně mě to naladilo zkoušet další BLka z této země. Pokračovala jsem dramatem Unknown (7.5/10 - 70 %), které za mě bylo krásně natočené a mělo silný příběh, ale nemohla jsem se přenést přes to morální dilema, kdy je tady romance vytvořená ze sourozeneckého dua. I když nejde o pokrevní bráchy, týpek se o něj prostě od dětství do dospělosti staral a bral ho jako bráchu, takže i když jim to spolu ve výsledku slušelo, nemohla jsem se přes to přenést a přišlo mi to prostě divné, proto i to nižší hodnocení.

I přesto jsem ale chtěla dál zůstat u TWN, takže jsem přešla na další dobře hodnocený kousek - The On1y One (70 %). Seriál se mi moc líbil, ale bohužel pro mě jsem si někde u sedmého dílu začala pročítat názory na MDL, kde jsem se dočetla, že se ta jejich romantická linka v podstatě vůbec nerozjede a že asi měla vzniknout druhá řada, která ale nakonec natočená nebyla. To mě tak otrávilo, že jsem seriál zase musela přerušit a dát si na uklidnění něco jiného :D Volba padla na Kiseki: Dear to Me (9.5/10 - 90 %) a nemohla jsem zvolit lépe. Aktuálně stále je to pro mě nejlepší TWN BLko, co jsem zatím viděla, sedlo mi tam úplně všechno - příběh o studentovi a členovi gangu, kterého zachrání, skvělá sympatická vedlejší dvojička, chemie off the roof, celková atmosféra, hoši byli fakt hot af… Prostě jsem si to užila od začátku do konce a ani mi nevadil ten telenovelový vývoj událostí (ztráta paměti, vězení) :D

Po tomhle akčnějším kousku jsem si dala zase středoškoláky, extrémní disneyovku About Youth (8.5/10 - 80 %), kde teda na rozdíl od Kiseki žádná akce nebyla, ale kluci byli extrémně kjůt, takže mi to vlastně vůbec nevadilo (a na konci kissík padl, takže cajk!). Asi chápete, že touhle dobou už jsem byla extrémně zaháknutá, takže jsem plynule přešla k My Tooth Your Love (80 %) a už mě ani nepřekvapilo, jak moc se mi seriál líbil. I když TWN herci nejsou zpravidla tak krásní jako Thajci, tak mi to ty seriály vynahrazují zábavnými příběhy, které jsou fakt dobře natočené, že u nich sedím jako přikovaná a mají mou pozornost od začátku do konce a je úplně jedno, jestli jsou laděné na odlehčenější notu jako tento Zubař, nebo jedou spíš vážnější drama. Prostě další parádní maraton, užila jsem si ho na maximum.

Zajímavé je, že i když jsem výlet mimo Thajsko začala Japonskem, neměla jsem nějak tak potřebu se k němu vracet a pořád jsem zůstávala u toho Tchaj-Wanu. Pokračovala jsem s Be Loved in House (7.5/10 - 70 %). Opět mě to bavilo, ale extrémně si dávali na čas, měli doslova miliardu příležitostí - týpci spolu v podstatě celý seriál spali v jedné ložnici, a vůbec nic z toho nebylo až tak do za pět minut dvanáct 😂 Plus mě trošku otrávil speciál, místo abychom je konečně viděli spolu, tak nám ukážou vztah s ex... koho to zajímá?! No a protože mě tam pořád strašily ty nedokoukané resty, tak jsem to vzala na jeden zátah a dokoukala The On1y One, kde jsem teda opravdu dle očekávání byla extrémně, ale extrémně frustrovaná z toho vývoje a konce, a to nejen u hlavní dvojičky, ale i u vedlejšáků učitelů. Celý ten seriál a všechny postavy by potřebovaly pokračování, ještě aspoň dalších pět dílů, aby se to celé uzavřelo, takhle to na mě působilo ve výsledku jako hrozná ztráta času, i když ten příběh byl super a bylo to krásně natočené, takže proto to hodnocení "jen" 70 %. No a dokoukala jsem i toho thajského Boye a tam bych hodnocení taky začínala na 80, ale s tím, jak to v druhé půlce šlo do kytek a jak otravná ta matka byla, tak nakonec jsem se teda ustálila na 60 % a je to jeden z mála GMMTV serošů, u kterých rewatch nepotřebuju.

S čistým štítem a bez restů jsem pak začala DNA says love you (80 %), kde teda Amber byl neskutečně krásnej, ale neskutečně! Musím vypíchnout scénu, jak si tam týpek představoval hlavní dvojičku ve známých romantických scénách a natočili tam BL verzi CLOY - když Ri doprovázel Seri na hranici a "jeden krok snad nebude problém", tlemila jsem se smíchy z téhle BL verze :D No a potom mě seriál totálně emočně dorazil, když jsme se dozvěděli celý příběh toho, co si Amber za posledních deset let musel prožít, to byla ždímačka jak blázen a jak víte, co mě totálně emočně semele, to moje sebedestruktivní dušička vnímá vždycky jako nejlepší! Bohužel pro tento seriál ale až na tento silný moment (nebo obecně tak dva, tři poslední díly) zbytek seriálu nebyl tak zábavný a poutavý, takže jsem hodnocení nechala na 80. Nebo spíš jsem plánovala hodnotit níž, ale příběh od Amber(a) mi to nakonec zvednul, páč to bylo fakt neskutečně smutné a dojemné a I could feel all the feels.

No a světe div se, potom jsem si řekla, že bych mohla zase zkusit nějaké to Japonsko, protože jsem začala přemýšlet o tomhle shrnutí a říkala jsem si, že tam nemůžu mít jen jednoho japonského zástupce, že na základě toho si o celém JBL průmyslu nemůžu udělat ještě nějaký ani obecný obrázek :D Tak jsem s trochou napětí a trochou přemáhání pustila When It Rains, It Pours (90 %) a OU MAJ GOD! To bylo tak dobrý!!! Jen jsem po třech dílech už začala stresovat, že to má jen sedm epizod a že obecně tady ty JPN/TWN seriály hrozně rychle utíkají tím, že jsou fakt extrémně krátké :D Ale tenhle příběh mě fakt pohltil, hrozně moc se mi to líbilo a zjistila jsem, že i Japonci můžou být hezcí (Kaelee mi prostě doteď posílala nevhodné exempláře!!!).

Každopádně tím, jak jsem si ty Dešťáky užila, tak jsem prostě musela u Japonska ještě zůstat, a náhodně jsem na Viki vybrala My Personal Weatherman (8.5/10 - 90 %) a šmarja panno, to taky bylo boží! Úplně jiný vibe, týpci jsou spolu od začátku celou dobu, ale i tak tam bylo tolik emočních vrstev a krásných, smutných i dojemných scén... a opět jsem se zamilovala i do herců, ach jo. Trošku nižší hodnocení dávám jen proto, že to místy byla až moc depka a probíhala až moc nekomunikace.

Nope, stále zdaleka nekončím, protože ty seriály se stopáží 8× 25 minut prostě utíkají ještě při zrychleném sledování fakt mega rychle, omlouvám se! 😂 Jako další maraton jsem vybrala TWN Fight for You (7.5/10 - 70 %), kde jsem byla spíš zklamaná, protože téma zní parádně, ale zpracování mi přišlo hrozně plytké a nedotažené. Myslela jsem, že budu hodnotit níž, ale poslední dva díly se mi líbily hodně, takže jsem to nakonec zvedla. Hoši měli skvělé kissy, jen bych ten příběh ráda viděla zpracovaný víc do hloubky. No a když už jsem se předtím tak hezky rozjela u toho Japonska, rozhodla jsem se pro jeden risk, do kterého se mi až tolik nechtělo, s tím, že přinejhorším budu hejtit a pár lidí (ehm, AdaW, ehm) mě vydědí 😂 No a pustila jsem si Our Dining Table (9.5/10 - 90 %). Už při sledování prvního dílu mi bylo jasné, že se na černou listinu nedostanu, protože jsem se culila jako sluníčko na hnoji. To bylo tak strašně krásný! Ten malý klučina byl neskutečně roztomilý (doslova jsem psala kaelee: nechci vidět tvoje vaječníky, až budeš na tohle koukat :D ), Blondie extrémní sympoš a Brejlounek takový hodný suchar, hrozně se mi líbilo, jak v nich našel své zázemí a novou rodinu a jak se jen tak náhodně v práci usmál, když si na ně vzpomněl - prostě takové detaily, které fakt pohladí na duši. Plný počet nedávám jen proto, že Brejlounek byl fakt extrémní asociál a hrozně mě iritovaly ty jeho myšlenkové pochody na konci, to přemýšlení ve stylu jsem tak šťastný, ale co když se rozejdeme a přijdu o tuhle rodinu? Nebude lepší, když se s ním rozejdu hned, aby to tolik nebolelo? UGHHHH! Plus ve speciálu to stejné, totální nekomunikace a nedorozumění z obou stran, místo aby k sobě byli ťuťuňuňu, když mají jen 20min stopáž! :D Ale jak se tam učil chystat lunchbox, bože moje srdce se roztavilo kjůtností.

Jako další jsem si dala Eternal Yesterday (80 %), což, jak jsem posléze zjistila, se stalo mým prvním BL traumatem. Nebudu lhát, ten poslední díl jsem doteď nerozdýchala, to bylo na mě trošku silné kafe. Nevím, co jsem čekala, jak tohle skončí, ale tohle jsem si rozhodně nepředstavovala a taky jsem o tom napsala kaelee pomalu esej se svými frustracemi :D O to horší to bylo o den později, kdy se rozhodla sebetrýznit Queenka a pustila si to taky... a pak mi jen posílala gify, jak se chce zabalit do klubíčka a umřít.

Po tomhle jsem se radši vrátila zase do TWN a dala si obě série We Best Love (obě za 80 %), opět velmi příjemná podívaná se sympatickým obsazením. První série z univerzity, druhá z pracovního prostředí, za to odloučení bych se naštvala úplně stejně jako hlavní hrdina, ale celkově se na to dívalo fakt dobře, kluci opět měli perfektní chemii, takže můžu doporučit.

No a pak jsem si pustila My Beautiful Man (70 % pro obě série) a "konečně" jsem se dočkala přesně toho, co jsem původně od japonských BLek čekala. To bylo tak extrémně divné, ale extrémně! 😂 Oba dva hrdinové absolutně neumí komunikovat. Ten krasavec... jakože ještě v rámci normy, chápu ho. Ale ten asociál, nevím co má za nemoc, ale jeho myšlenkové pochody absolutně postrádaly jakýkoliv náznak logiky. Kdykoliv otevřel pusu, vypouštěl z ní takové bláboly, a ještě to doprovázel chováním / řečí těla, že jsem na to koukala stylem WTF, na co to koukám a proč na to koukám, ale zároveň jsem nemohla odtrhnout oči, co se to tam odehrává. A aby toho nebylo málo, možná si to jen vsugerovávám, ale přišlo mi, že seriál mi asi ve třech různých případech naznačoval, že Hira je top?! Jak? V jakém vesmíru? Jak by toho vůbec byl schopný? 😂 Ale jinak chci poděkovat tomu, kdo přidal speciál na SZ do epizod, protože podle MDL bych nepoznala, že to nějaký speciál má, a na Viki jsem ten film viděla a říkala jsem si, že to asi bude jen kompilace - nope, není, je to regulérní skoro dvouhodinový speciál a určitě stojí za vidění.

Jelikož stále ještě nebyl konec měsíce, další na řadu přišel japonský kousek I Hear the Sunspot (7.5/10 - 70 %). Ze začátku jsem byla nadšená, obecně miluju tady ty příběhy, kdy má jeden nějakou formu nemoci/postižení a druhý ho svou osobností a láskou ujistí v tom, že je v pořádku a zaslouží si lásku, přátelství i místo ve společnosti. Ze začátku jsem byla nadšená, ale od momentu, kdy seriál někde uprostřed neukázal jejich kiss (prý to tak bylo nakreslené v manze, ale no tak, nečteme mangu, sledujeme seriál z roku 2024) a na konci, když si konečně vyznali city, ale ani se nekissli, jen se tak divně objali, tak jsem z toho byla bohužel otrávená. Škoda, protože příběh byl fakt silný, herci sympoši, ale ve výsledku to nezafungovalo, jak mělo.

Dalším pánem (pány) na holení bylo Candy Color Paradox (70 %) a ani k tomu nemám moc co říct. Takový pohodový seriál, který sjedete na jeden zátah, ale nezanechá žádný extra velký dojem ani příběhově, ani obsazením, ani BL složkou. Dobře se na to koukalo, ale za pár dnů nebudu tušit, o čem to bylo. Tady v tuhle chvíli už jsem začínala mít pocit, že jsem všechno nejlepší z těchto zemí už viděla a další seriály už nebudou tak skvělé... ale přestala jsem sledovat? Nope, never. Takže přišla řada na The Sparkle in Your Eye (70 %), které za mě bylo moc uspěchané, ten citový vývoj hlavního hrdiny mi přišel takový náhlý, bez varování, nepřišlo mi to přirozené. A jako další jsem dala You Are Mine (80 %), což teda působilo trošku jako morální trauma, šéf tam lehce asistenta sexuálně obtěžoval, když se mu vetřel domů a začal mu ocucávat ucho 😂 Ale zvráceným způsobem mě to bavilo a chemie byla prvotřídní, takže dobrý.

Potom jsem zkusila Jack O'Frost (7.5/10 - 70 %) a opravdu začínám mít pocit, že už jsem to nejlepší viděla. Doufám, že mě ještě čeká nějaké příjemné překvapení, ale pomalu se chystám na návrat do Thajska, kde mám zábavu zaručenou v podstatě téměř vždy. Tady opět dobrý, kluci jsou sympoši, ale nebylo tady nic, kvůli čemu bych si seriál měla zapamatovat. Každopádně jsem tedy ve snaze najít ještě nějaké skryté poklady v tuto chvíli dala dotaz na Timeline a jako další jsem si na základě doporučení AdaW dala Old Fashioned Cupcake (7.5/10 - 80 %). Na seriál jsem natrefila už dřív, ale upřímně mě odrazoval věk hlavního hrdiny, kterému táhne na čtyřicítku, v podstatě od počátku mé BL éry jsem zvyklá na cucáky a do dospěláků se mi moc nechtělo :D Ale seriál příjemně překvapil, byl fajn, jen teda zamrzelo, že si na konci ani nedali kissík. Už se těším na návrat k otevřenějšímu Thajsku :D

Nebojte, už se blížíme pomalu konci, přichází 30. srpna a já si dávám souběžně dva seriály. Rozhodla jsem se pro japonskou verzi Cherry Magic! Thirty Years of Virginity Can Make You a Wizard?! (70 %), ale tak nějak jsem kolem pátého dílu cítila potřebu si to proložit něčím jiným, tak jsem si do toho pustila ještě Love Is a Poison (7.5/10 - 70 %), což jsem nakonec dokoukala dřív. Nebylo to špatné, ale necítila jsem tam mezi nimi chemii, i když podvodníček byl moc pěkný. U Cherry jsem byla víc rozladěná, protože vím, že je to sice pravěk (2020), ale že nám neukážou ani jeden kiss… to bylo velké zklamání. Navíc Achi (teda Adachi) mě neskutečně vytáčel. Jediné pozitivum vidím v tom, že díky kratší stopáži tady neměla vedlejší dvojka, která mě sejřila i v thajské verzi, skoro žádný prostor. Ale velké zklamání kromě absence kissů bylo i to, že jsme byli ochuzeni o nadšenou reakci místního Karana na Achiho schopnost a jejich teleskopické dorozumívání, plus v thajské verzi bylo krásné, jak jsme viděli, jak Karan o Achiho tajně pečoval v kanclu celé ty roky, to tady taky vůbec nebylo. Upřímně bych nejradši hodnotila i níž, ale objektivně ten seriál nebyl tak špatný, aby si aspoň tu sedmdesátku nevysloužil. Pokud ale můžu, tak rozhodně vždy zvolím radši thajskou verzi.

Dnešek aneb poslední srpnový den už trávím u NPLek, takže mi ještě pár epizod do celkového srpnového počtu naskáče, ale to už jsou malé a nedůležité věci :D Jo a kluky si tentokrát nechám do samostatného příspěvku, protože už je to dlouhé až hanba.

No a celková top 5 (ok, top 6 tentokrát) je za můj srpen následující:
6. When It Rains, It Pours
5. Revenged Love
4. Reset
3. Kiseki: Dear to Me
2. Our Dining Table
1. Moonlight Chicken (plus We Are rewatch, ale nepočítám)

MOJE SERIÁLOVÉ (ASIJSKÉ) SHRNUTÍ ZA DUBEN 2025

Sledovaných seriálů: 19
Viděných epizod: 222*
*Opět je to ale zkreslené tím, že jsem tam měla opravdu hodně krátkometrážních kousků.

Na úvod měsíce jsem si dala Love Scout (80 %), po kterém jsem pokukovala od začátku roku (i díky neustálé propagaci Deaneiry 😂), a rovnou ho použila do dubnového tématu ve výzvě. Seriál to byl fajn, bavil mě, ale až stovkové nadšení se u mě nekonalo, protože já u seriálů, aby pro mě byly fakt TOP, většinou potřebuju i nějakou tu akčnější zápletku (výjimky ale samozřejmě existují), což tady úplně nebylo. Ale i tak to bylo fajn, takový dospělejší office romcom, a hezkých 80 % jsem dala bez problému.

Jako další jsem tedy potřebovala sáhnout po něčem akčnějším, protože jsem měla za sebou na své poměry docela dlouhou šňůru spíše romantických kousků, a cítila jsem se už dost přeslazená, a tak volba padla na akční fantasy Island (80 %). A jak to popsala Kaelee, na Oscara to sice nebude, ale "jako odreagovačka s cool efekty, cool týpky a cool Johanem" to bylo dobré. A jelikož jsem si pořádně nezkontrolovala žánrové zařazení, hned v první epizodě mě pozitivně překvapily hororové vibes, které mi rozpumpovaly adrenalin, což bylo taky super.

Následně, a sice první víkend v měsíci, na mě ovšem přišla jakási krize, kdy jsem asi dvacetkrát projela od začátku do konce svůj seznam Chci vidět a asi šestkrát si rozmyslela, na co přesně budu koukat dál. Tak nějak se mi do ničeho nechtělo (už mám totiž splněná všechna dosud zveřejněná témata v seriálové výzvě a v takovou chvíli se zdráhám rozkoukávat cokoliv dalšího pro případ, že by se mi daný seriál hodil do výzvy později), až jsem si nakonec řekla, že zkusím sáhnout po něčem totálně jednoduchém (v podstatě vymývárně mozků), abych si odpočinula a dostala pak zase chuť koukat na něco pořádného. Padlo to tedy na thajské BL Ossan's Love (40 %), u kterého jsem tak nějak dopředu počítala s tím, že to bude kravina, a mohlo by to tedy být jakožto ona vymývárna mozků to pravé ořechové. No, větší pravdu jsem mít nemohla. 😂😂😂 Sakra, to ale byla blbost. 😂 Thajsko někdy umí natočit fakt ty největší bizáry (ale i naopak super klenoty), a tohle bylo rozhodně jedním z nich. Kdyby tam nehráli Earth a Mix, kteří jsou mou nejoblíbenější dvojicí pod GMMTV, asi bych to vzdala hned po pilotu, protože tohle byla fakt šílená blbina... Chápu, že to měla být komedie, ale tam bylo všechno tak příšerné přehnané (a to i na thajské poměry, ke kterým přehrávání a přehánění patří), že se to nedalo. Hned po dokoukání jsem si musela jít pustit několik editů z mého nejoblíbenějšího počinu s nimi, a sice A Tale of Thousand Stars, abych si spravila dojmy, protože prostě chief Phupha a Tian forever! 😀 (Ale jinak jsou za mě víceméně všechny ostatní EarthMix seriály lepší než tohle.)

Seriál nicméně splnil účel, jelikož jsem hned potom pocítila potřebu znovu kouknout na něco akčnějšího a temnější a vytáhla ze seznamu Hello Monster (80 %). A jó, tohle mi sedlo. Je to akční kriminálka plná sériových vrahů (kteří jsou i součástí hlavních postav, takže ne jen nějaké epizodní roličky) s fakt super obsazením (konečně jsem viděla Park Bo Guma i v něčem jiném než v tom jednom historickém dramatu, a totéž vlastně platí i o Seo In Gookovi, kterého jsem doteď znala jen jako Dooma). A ačkoliv romantika je tu zamíchaná také (a ten pár se mi líbil a fandila jsem jim), nejvíc jsem prožívala sourozenecké pouto bratrů. Ach, jak ti mi lámali srdíčko! Úplný závěr mi nicméně přišel takový... anticlimactic? Nejsem si jistá, co si o něm myslet. Zdál se mi tak trochu divnej. 😀 Ale navzdory tomu za mě super seriál.

V polovině měsíce jsem sáhla po Suspicious Partner (80 %), což je opět můj žánr, a sice nějaká ta romantika zamíchaná v akční zápletce. A navíc tam hraje můj největší oblíbenec Ji Chang Wook, takže neber to, že... Bavilo mě to, nicméně souhlasím se slovy ragelly z před několika měsíci, že tomu trochu uškodila délka. Čtyřicet dílů (oficiálně vysílaných jako dvojdíly, takže spíše dvacet) je na dojení jedné krimi zápletky opravdu zbytečně moc, a kdyby to mělo těch u k-dramat typických 16 epizod, myslím, že by to bylo výrazně lepší, protože ke konci už to jaksi ztrácelo dech.

No, ale jinak byl můj duben hlavně měsícem BL seriálů a z těch 19 viděných serošů byly mimo BL žánr vlastně jen čtyři (výše zmíněné). Mrkla jsem na spoustu těch korejských krátkometrážních jednohubek, co dá člověk na posezení, konkrétně na Tinted with You (60 %), Cherry Blossoms After Winter (80 %), The Tasty Florida (80 %), Jazz for Two (70 %) a WISH YOU: Your Melody from My Heart (70 %). Všechny byly opravdu kratičké, což vždycky zamrzí, ale bavilo mě koukat na všechny, takže pohoda. 😊

Kromě Koreje jsem však zavítala i do dalších zemí. Jak jsem slíbila ve svém březnovém shrnutí, rovnou jsem se pustila i do prozkoumávání vod japonského BL, z něhož jsem viděla Our Dining Table (100 %), I Cannot Reach You (80 %), Love is Better the Second Time Around (70 %) nebo Our Youth (80 %). Dokonce jsem vyzkušela i jedno BL anime, a sice Dakaichi (60 %), které mě ovšem utvrdilo v tom, že anime opravdu není a nebude můj žánr. Vzhledem ke všem hodnocením je každopádně asi jasné, že nejvíc jsem byla nadšená z Our Dining Table, nicméně o tom jsem psala i vlastní ministatus, tak si myslím, že není třeba zmiňovat víc. 😊

Z Thajska jsem pak kromě již výše zmíněného Ossan's Love viděla i Kiseki Chapter 2 (70 %), v němž byly opravdu výborné ty... ehm... dospělejší scény, které mě docela překvapily, a to navzdory tomu, že vím, že se toho thajské BL nebojí. Tady se mi totiž zdálo, že se odvázali ještě víc než obvykle. 😀 Nicméně samotný příběh mi přišel tak trochu o prdu (😂), takže výš než na 70 % jsem jít nemohla. I tak jsem ale zvědavá na pokračování, kterého bychom se měli dočkat ještě letos. Pak jsem sáhla ještě po Chains of Heart (70 %), o kterém už jsem se ale taky vykecávala na timeline zvlášť, a měsíc jsem zakončila s Hidden Agenda (taktéž 70 %).

A ano... v dubnu jsem rovněž podlehla a rozkoukala aktuálně vysílané Top Form, které je naprosto boží, především od čtvrté epizody dál, takže zatím sedím na hodnocení 90 % (uvidíme, jak to bude s dalšími epizodami a jestli s tím hodnocením budu později hýbat). Teď už ale hurá utrpení při každotýdenním čekání na nové díly. 😂 Další epizoda ale už zítra, juch!

Our Dining Table CUUUUUUUTE!!! Tohle bylo tak zatraceně cute, že jsem měla co dělat, abych se z té samé roztomilosti nerozbrečela. 😭❤️ Dává to smysl? Mně moc ne, ale bylo to tak... Ten prcek byl cute, simping Minoru byl cute a Yutaka, jak se mu postupně bortily všechny stěny, jakbysmet.
Musím říct, že found family byla vždycky má oblíbená trope, a tady se jim ji podařilo představit perfektně.
Jak jsem ve svém březnovém shrnutí psala, že se chystám trochu víc prozkoumat vody japonského BL? Hned první pokus od té doby a rovnou to byla trefa do černého. To byl tak neskutečně feel-good seriál (a healing!), že si jsem jistá, že jsem ho neviděla naposledy. Tohle si snad budu pouštět pokaždé, když se budu cítit pod psa. ❤️

Jediný problém, který jsem s tím seriálem měla, je ten, že jsem měla při sledování v podstatě nonstop hlad, protože tam naprosto v každé epizodě něco žerou (a většinou i víc než jednou)! 🤣