Vlčí mládě

Scott: Mé atsma se vrátilo. Nevím jak, ale vrátilo se. Zrovna tak zlé, jako bývalo. Takže teď s sebou pořád nosím svůj inhalátor. Stejně jako dřív. A už je to pět dnů. Neviděli jsme žádné nové chiméry, ani Dread Doctors. Všichni chodíme do školy, předstíráme, že se nic neděje.. Ale zdá se, jako by všichni věděli. Prostě jdeš chodbou a nikdo se neusmívá. Nikdo se nesměje. Máš pocit, jako by všichni vycítili, že se něco blíží. Jen nevědí, co to je, nebo jak zlé to bude. Po každé, když mám pocit, že bych s tím měl něco udělat, přistihnu se, jak sahám po svém inhalátoru. Jako bych s ním něco zmohl, a jako bych díky němu mohl přijít s brilantním řešením, jak všechny zachránit.

Scott: Zabil jsi Donovana?
Stiles: Chystal se zabít mýho tátu. Co? Měl jsem ho prostě nechat?
Scott: Neměl jsi udělat tohle. Nikdo z nás by neměl.
Stiles: Myslíš, že jsem měl na výběr?
Scott: Vždycky máš na výběr.
Stiles: Jo, no... já nedokážu to, co ty, Scotte.
Scott: Vím, že ty bys to neudělal.
Stiles: Ty bys nejspíš prostě na něco přišel, že?
Scott: Pokusil bych se.
Stiles: Jasně, protože ty jsi Scott McCall! Ty jsi pravý Alfa! Hádej co. Ne všichni můžeme být pravým Alfou. Někteří z nás musí chybovat. Někteří z nás si musí občas trochu ušpinit ruce. Někteří z nás jsme lidé!