A žili šťastně... až do roku 2020

How to Get Away with Murder (Vražedná práva)

Velkých finále bylo v loňském roce docela dost, pro mě byla ale volba jasná od začátku. How to Get Away with Murder tu s námi bylo šest sezón, slovo závěr už se skloňovalo po čtvrté sérii, která působila jako pěkné uzavření, a až na jeden jediný obraz nebyl důvod se pídit po ničem dalším. I tak ale naštěstí došlo ještě na další dvě série.

Před závěrečnou částí bylo najednou rozehráno více příběhů, až se zdálo, že spousta otázek zůstane nezodpovězená. Ale finále jako takové si jelo úžasně. Několik dojemných loučení a úmrtí, slzy tekli proudem až nebylo vidět na překlad, příběhy postav se hezky uzavřeli, vlastně všichni se naposledy pořádně předvedli v pravé podobě. Dostavil se pocit zadostiučinění, ale i smutku. Zlo bylo z větší části potrestáno.

Během poslední série a obzvlášť finále bylo vzpomenuto na většinu postav. Vlastně jediný, na koho se tak nějak zapomnělo, byl Isaac Roa, u kterého to však bylo pochopitelné, a potom Soraya Hargrove, která podle mě mohla být aspoň vzpomenuta. Jinak je už jen škoda vystřižení scén Natea a Tegan z pohřbu, snad se jich jako seniorů dočkáme v rámci nějakého bonusů.

Celá série v sobě nesla zvěst, že Annalise brzy zemře. Tvůrci si to nechali až do úplného závěru a udělali dobře. Ještě před tím se však Annalise dočkala verdiktu „Nevinna“ a dlouhého šťastného života. A tak jsme se i po dvou letech dočkali pro Annalise šťastného konce. A jako třešnička na dortu, závěrečnou scénou se kruh uzavřel. Criminal Law 100 je zkrátka navždy How to Get Away with Murder.

Agents of S.H.I.E.L.D. (Agenti S.H.I.E.L.D.)

Závěrečná série a díl Agents of S.H.I.E.L.D. mě potěšili a zároveň rozesmutnili. Ale než se dostanu k samotnému hodnocení, tak bych hned na úvod chtěla vytknout jednu postavu. Je to Deke, nevím proč, ale tahle postava mi nesedla. Takový namachrovaný frajírek, který těží z ostatních a chlubí se cizím peřím, mi neskutečně lezl na nervy. Co se mi na něm ale líbilo, byl fakt, že pro rodinu a přátele hodlal jít až za hrob a neváhal se obětovat. Za což mi za něj ukápla v závěrečném dílu seriálu slzička.

Slzy tekly i v případě úmrtí jedné z mých oblíbených postav, Enocha. Tento syntetický robot mi přirostl k srdci a dlouho jsem se smiřovala s jeho úmrtím. Nechtěla jsem to přijmout. Byl tak zvláštně potrhlý a prostě k Fitz-Simmons patřil. Co mi ale vyloudilo úsměv na tváři, bylo navrácení postavy Daniela Sousy, a že konečně našel tu správnou ženu po svém boku. Daniela jsem měla ráda už ze spin-offu seriálu a byla jsem velice potěšená, když Coulson rozhodl tohoto úžasného agenta zachránit.

Celkově se mi závěrečná série líbila i z toho ohledu, že se cestovalo časem a bylo možné nahlédnout do různých časových období, a umožněno tak setkání starých postav za jiných okolností, či seznámení s postavami novými, ať už přáteli nebo nepřáteli.

A to bych nebyla já, abych u závěrečného dílu nebrečela jako želva. Fakt, že každý člen týmu šel vlastní cestou – založili rodinu, cestovali vesmírem, začali učit nebo byli na misích – mě rozesmutnil. Malé uspokojení jsem nalezla v tom, že se jednou za rok všichni sejdou na pokec. I tak mě ale mrzelo, že se tento úžasný tým musel rozpadnout, neboť si Marvelovku bez nich nedokážu představit. Rozhodně si myslím, že šlo o úctyhodné zakončení seriálu, které ne bez jednoho, ale tuny kapesníčků nelze shlédnout. I když vím, že všechno musí jednou skončit, tak za sebe bych seriál neukončila asi nikdy :D

Criminal Minds (Myšlenky zločince)

Po úžasných 15 letech jsme se loni rozloučili s jedním z velkých veteránů. V dvouhodinovém finále se vracíme k jednomu z nejhorších sériových vrahů se kterými se naši agenti setkali. Je to rok co málem zemřel David Rossi rukou Evereta Lynche alias Chameleona, muže který ženám odřezával obličeje. Několikrát jsme se k tomuto případu již vrátili a teď nás čeká poslední hon.

Celé díly se nesou na úžasné retro vlně, již na začátku David v místě kde vznikl BAU rozpraví z mladým Gideonem. Postupně odhalujeme další části z života Lynche, vracíme se k jeho matce a tomu, že zavraždil i vlastní dceru, která mu pomáhala. V předposledním díle se blížíme k jeho zatčení, ale jeho matka s ním měla svoje plány a vše končí obrovskou explozí při které umírá šest agentu FBI Chameleon i jeho matka, nebo to tak přece jen není? Díl končíme spolu s Reidem v jeho bytě, přemýšlí nad událostmi a dochází ke správnému závěru, že Everet Lynch je stále naživu, poté upadá do bezvědomí.

Následně se spolu s Riedem dostáváme pro mě k nejkrásnější části posledního dílu, v jeho mysli se ocitáme v kancelářích FBI a vidíme jeho mladé já, Gideona, Hotche, Morgana a Elle, následně sledujeme Garcinu do její kanceláře a místo ní je tu Erin Straussová, se kterou vede rozhovor. Přesouváme se k další známe postavě z minulosti, k Georgi Foyetovi, muži, který zabil Hotchovu ženu. Ten ho přivádí k sobě domů, kde leží bezvládné tělo a poslední duch minulosti Maeve. Mezitím se Rossi rozhoduje pro důchod. V tomto čase se i k týmu dostává zpráva, že Lynch při výbuchu nezemřel. Rychle se rozhodnou chránit své rodiny a JJ s Garcinou konečně nachází Reida. Lynch se odhodlá k poslednímu kroku a unáší Davidovu ženu Krystall. Na letišti si bere jejich tryskáč a David se mění za Krystall, naštěstí i on má svůj plán, plán, který vznikl před dvaceti lety, když Rossi a Gideon žádali o první letadlo. Zbavuje se pout, v tajné přihrádce si bere zbraň a uniká z letadla. Lynchovi se uniknout nedaří, poté co agenti střílí na palivovou nádrž a JJ vystřelí světlici, letadlo exploduje.

O měsíc později Rossi na zahradě vzpomíná na svatbu JJ s Willem a rozlučku s Erin. Jeden po druhém dorazí všichni naši známí – Emily, Matt, Luke, JJ, Tara, Penelope a plně uzdravený Spence. Každý mluví o tom, co se teď bude u nich dít. Zjišťujeme, že David odchod do penze trochu odloží, naopak odchází Penelopa. Emily a JJ přináší přípitek a nakonec Penelopa přednáší srdečnou řeč, která vede k mnoha slzám, rozhodně mě to stálo hodně papírových kapesníčků. Vidíme všechny tančit, pít, plakat, smát se… a Luke se konečne odváží pozvat Penelope na rande! Možná bychom si řekli konec, ale ne, ještě narážíme na Garcinu, která se snažila v tichosti vyklidit věci a tým jí načapal. Takže v zasedačce si dáme čaj a svačinu, znovu se rozloučíme a následně tým vyráží za novým případem ve zbrusu novém letadle. Tým odchází, loučíme se s nimi ve výtahu, Garcina jde k sobě napsat vzkaz, který ukrývá ve stole, vypíná počítače a zhasíná. Krásný konec po 15 úžasných letech, kdy se tvůrci nebáli smrti oblíbených postav nebo jejich odchodů, některé zasáhli nás fanoušky víc některé méně. Někdy se konce nepovedou, ale tenhle k nim rozhodně nepatří, byla to dvoudílná jízda od začátku až do konce. Co říci na závěr? Snad jen, že doufám, že se plánovaný revival opravdu natočí.

Las chicas del cable (Holky na drátě)

V červenci se uzavřela cesta Holek na drátě (Las chicas del cable), seriálu, který není pro každého (nebo spíše pro každou, 90 % sledujících jsou ženy) a který si za svých pět sezón prošel několika turbulencemi. Pokud ovšem přistoupíte na určitou přepjatost, která v dalších sériích stále více telenovelovatí, dostane se vám příběhu o síle ženského přátelství rámovaného atraktivním a neobvyklým prostředím telefonní společnosti a výpravou, která je pastvou pro oči (především Lidiiny kostýmy a účes stály za to).

Karty jsou rozdány dobře – čtveřice (pětice) hlavních hrdinek je dostatečně rozdílná, takže jsou jejich příběhy zajímavé a žádná z nich tam není navíc. (Osobně jsem od začátku měla nejraději Lidiu a Margu, nejmíň mi seděla Carlota.) Prostředí telefonní společnosti je neokoukané a zvláště v první sérii je pro příběh i mimořádně důležité. Jeden z problémů pro mě nastal právě ve chvíli, kdy se děj stočil jinam a holky přestaly být telefonistkami.

Úroveň seriálu bohužel s přibývajícími sériemi upadá. Už v první řadě se objeví několik nedotažeností a nesrovnalostí, postupem času je ale zápletka vyloženě na efekt, v logice příběhu je děr jako v ementálu, postavy mění charakter, jak se scénáristům hodí, přibývá bombastických motivů a všudypřítomných intrik, zkrátka telenovela jako vyšitá. Navíc tvůrci do děje zakomponovali snad všechny problémy (ženského) světa. Situaci do jisté míry zachraňuje jiskření mezi Lidiou a Franciscem, které vydrží po čtyři série, a pevné pouto mezi ústřední pěticí.

Kamenem úrazu je poslední, pátá série. Zatímco čtvrtá by byla důstojným zakončením, v páté jsme skočili v čase do doby občanské války a přišli o většinu toho, co dělalo seriál atraktivním.

Ze vztahu mezi Franciscem a Lidiou se vytratila jakákoli jiskra; když nejsou holky pohromadě, příběh je poloviční; přesunem do doby války má seriál úplně odlišnou atmosféru; zpodobňované události jsou nepřehledné (to je ale možná jen můj problém, ve španělských dějinách se nevyznám, takže jsem si musela dohledávat kdo, kdy, co, jak, kde a proč); děj a zvraty už o moc přitaženější za vlasy být nemůžou…

Z Lidie, které od začátku šlo hlavně o vlastní přežití, je najednou svatá Jana z Arku bojující za všechny ženy a lepší svět. Nová postava Sofíi mě otravovala, Carlotiny a Óscarovy šarvátky mě nebavily a celý příběh táhla už jen Marga, která z vyplašené myšky dospěla v ženu s pevnou páteří. Seriálu neprospěla ani skoro půlroční pauza mezi první a druhou půlkou série (to už naštěstí odpadá).

Závěrečná epizoda si ale s rozdanými kartami poradila velmi dobře. Po úspěšném útěku z vězení čeká všechny nebezpečná cesta za hranice. Během epizody dojde několikrát ke konfliktu, který naši uprchlíci svou sehraností a odhodlaností překonají, i když ne bez ztrát. Po krátkém vydechnutí, kdy vše vypadá dobře a happy end je na spadnutí, přichází další konflikt. Tvůrcům se povedlo odkázat na počátky celého příběhu, vrátilo se i něco z kouzla mezi Lidiou a Franciscem.

Závěrečné scény jsou nejemotivnějšími okamžiky celého seriálu. Čtveřice hrdinek se obětuje pro ostatní, a zatímco vlak ujíždí pryč, ony jsou vystaveny palbě. Neodvratný konec je rámován flashbacky mapujícími společné chvíle. Snad jen dovětek na konci byl na mě až příliš patetický.

Finální epizoda završila příběh důstojně a na poslední chvíli dala konání hrdinek i hlubší smysl (jak moc násilně, to je na posouzení každého), takže mě víceméně smířila s nepovedenou pátou řadou.

Strike Back (Protiúder)

Finále Strike Backu je napumpované akciou, výbuchmi, naháňačkami, jednoducho konštantnou akciou tak, ako sme na to zvyknutí. Napriek tomu, že ide o ďalšie finále tohto seriálu v poradí (druhé/tretie, ako si to vezmete), nechýba mu naozaj nič. Epizóda začína útekom Coltranea z väzenia a spoločná scéna s Wyattom na koňoch nám hneď na úvod dielu naznačuje, že toto bude fakt pecka. :D Nie je to ďaleko od pravdy, nakoľko hneď v nasledujúcich scénach sledujeme Novinovú, ako nakladá všetkým naokolo v kasíne v Arménsku, aby pomstila Chetriovú. Priaznivci Strike Backu, akým som napr. ja, už mali oslintané všetko okolo seba. Následné prechytračenie Sekcie 20 Ariannou, útek z Nova Golensk, boj o prežitie, naháňačka na Čiernom mori čln vs. vrtuľník s raketami a pomsta Arianne po skoku v čase boli len čerešničkami na už tak veľmi chutnej, akčnej torte. Čo ma na finále naopak zamrzelo, je, samozrejme, že sme tam nevideli Maca ani Chetriovú, avšak ich smrti boli riadne potrestané, a to sa ráta. Záver epizódy sa niesol v podobnom duchu, ako záver seriálu so Scottom a Stonebridgeom. Bolo to veľmi odľahčené a priestor pre nové série je tu vždy. Neverím, že sme sa so Sekciou 20 stretli naposledy.

The Good Place (Dobré místo)

Na začátek bych chtěla říct, že celý seriál byla jedna velká jízda, která tu a tam zpomalila, ale nedonutila mě vystoupit. A ukončení seriálu přišlo v ten nejlepší možný čas, aby nedošlo ke zbytečnému protahování. Finále obsahovalo vše, co člověk potřebuje k tomu, aby se smířil s tím, že seriál končí. A že to byla jedna velká emotivní jízda. Slzy smíchu střídaly slzy dojetí. Momenty, kdy hlavní protagonisté našli svůj klid a uvědomění, že je čas odejít, byly hezky napsané a pasovaly na konkrétní postavy. U Jasona to bylo vtipné, u Tahani úsměvné. A Chidi s Eleanor? Stejně jako celý jejich vztah, vtipně smutné. Jejich loučení při západu slunce a teorie s vlnou mi vehnala slzy do očí. Jenže pak se Eleanor probudila s Chidiho kalendářem a já se musela začít smát. Nejvíc se mi ale líbilo zakončení Michaela, který si splnil svůj sen a stal se člověkem. Prožíval dobré i špatné dny, ale co je nejdůležitější – konečně se naučil hrát na kytaru. Co mě velmi potěšilo, bylo množství vedlejších scén, které pohladily na duši. Například Doorman a jeho posedlost žábami. Celý díl byl protknutý scénami, kde jeho láska přecházela přes otrávenost až k nezájmu. Dokud nedostal živou žábu. Ano, přiznám se bez mučení, i v tomto případě mi ukápla slzička dojetí. A úplný závěr seriálu, kdy Eleanor projde dveřmi a změní se v esenci? Příjemný odkaz na to, že jsme všichni jen vlna v oceánu. Zmizíme, ale svým způsobem jsme stále tady. Navíc její esence, která se vrátí na zem, ovlivní náhodného člověka k nesobeckému aktu laskavosti. Dokonalost.

Supernatural (Lovci duchů)

Ach finále Supernaturalu, co si budeme, když něco sledujete 10 let (ano naskočila jsem na tuto jízdu později) a hlavně seriál, který rád čas od času hodí něco meta, nejde, aby vás to nevtáhlo, abyste neměli pocit, že jste taky takovou malou součástí jejich fiktivního světa. Takže ano, bylo to emocionální a dala by se na to napsat asi celá esej.

Osobně jsem za ty roky začala hodně vnímat to, že ten seriál v podstatě má vždy 2 linie. Máme tu patnáct let bobtnající obrovský universe mytologie a velkých, nějakým způsobem propletených příběhů. A pak jsou tu ty krásné jednoduché epizody, kde kluci jdou prostě jen na „hunt“. Samozřejmě andělé, Levianthani, jiné dimenze, tohle všechno bylo skvělé a fascinující, ale za ty roky postupně všechny tyto velké zápletky jednoduše vyčerpaly všechen potenciál, kam bratry dál posunout a jak se stává čemukoli, co běží tak dlouhou dobu, byly čím dál tím slabší. Proto jsem postupně čím dál víc oceňovala tu druhou stranu, to jádro, co bylo nastoleno na začátku. „Saving people, hunting things, family business.“

Když jsem viděla 19. díl byla jsem značně zmatena. Vždyť to vypadá jako finále seriálu, porazili to největší, co jen šlo na tomto světě, ta vzpomínková montáž snad na každou důležitou postavu, co se za ty roky objevila, jízda v Impale a západ Slunce? Jeden z konců, o kterém jsem přemýšlela, že bych přijala a byla spokojená. Tak o čem bude to finále? A pak jsem si přečetla vyjádření tvůrců, že máme čekat „old school“ epizodu a já hned věděla, že to bude dost možná perfektní finále (aspoň pro mě). A ono bylo (aspoň pro mě). Vcelku mě zklamala reakce internetu (jak už to bývá). Lidi tak moc řešili, že to musí být velkolepé, že vše musí být uzavřené tím způsobem, že vám vše podají na stříbrném podnosu, že mám pocit, že jim unikla ta krásná jednoduchost a poklidnost toho dílu a smysluplnost konce. Celý příběh začal tím, že Sam chce tomuto životu uniknout a Dean je lovec skrz naskrz. Lovci umírají při lovu. Kolikrát Dean řekl, že ví, že takto jednoho dne umře a taky že doufá, že Sam naopak zestárne a zažije to z čeho ho kdysi vytrhl. Celá tato dynamika byla jeden obrovský motiv, tak čím jiným by to mělo končit? Můžete namítnout, že to byla ale hloupá smrt, vždyť normálně by to byl případ, co by zvládli i se zavázanýma očima, jenže nezapomeňme, oni už všechno porazili, všechna strhující finále jsme zažili. Už jim zbylo být jen lovci a lovce občas dostihne obyčejná smůla. Líbilo se mi, že se celý díl soustředil jen na Winchestery, že tam nenacpali XY postav (na to podle mě měli použít celou tu sérii, to už je jiné povídání). A omlouvám se, ale ani Castiel mi tam nechyběl, jeho linka byla uzavřena nádherně, a to že jen zmínili, že je v pořádku, mi naprosto stačilo. V jednoduchosti je krása. Tohle finále nebyl velký konec s „a žili šťastně až do smrti“, jestli chcete tohle, skončete u 19. epizody a západu Slunce. Tohle finále byl epilog, uzavření kruhu ze samého začátku, a přitom vlastně když se zamyslíte nenápadný otevřený konec – „…nothing ever really ends, does it?“.

Pokud vím, tak Kripke poznamenal, že konec podle něj by byl určitě méně šťastný. Věřím tomu, protože vemte si, že on končil Swan song, kde Sam „umírá“ v kleci s Luciferem a Dean má jít žít poklidný život s rodinou – naprosto obráceně, než jací oba byli. Trošku depresivní, ne? Tak buďme rádi za ten happy end.

The Magicians (V zajetí kouzel)

Ho ho ho, motherfuckers! Zničení Fillory je na spadnutí a kouzelníkům už chybí pouze pár, avšak velmi důležitých, kroků k záchraně její obyvatel. Tak proč by Santa naše hrdiny nemohl obdarovat „vánočními“ dárky?

Líbilo se mi, že i tato finální epizoda si udržela svou magickou absurditu. Co by to bylo za finále bez kouřících mluvících králíků, vyšinuté kočky, noži rostoucími na stromě nebo semínka přechovávaného ve Fenině..ehm.. A upřímně, automatická evakuace pomocí zmáčknutí tlačítka na sněžítku? Kéž by se to dalo patentovat. Naopak exploze samotné Fillory byla srdcervoucí i s premisou znovuobnovení v novém světě a se všemi jejími původními obyvateli.

Když je ale řeč o explozi, nemůžu se nezmínit o bombastické Margo. Nejen, že se chtěla obětovat pro záchranu svých přátel, ale podílela se i na zrodu nové Fillory. Kdo by to do ní při sledování první série řekl. Jednoznačně ten nejlepší vývoj postavy v celém seriálu.

Bez čeho bych se ale obešla, byla celá ta dějová linka s Dark Kingem a to nejen ve finále. Tu armádu nemrtvých mohli do Fillory přivést i jiným způsobem. A taky bych se obešla bez Joshe. Místo něj měli dát více prostoru Fen.

Se všemi osudy postav jsem nebyla úplně spokojená. Penny 23 a Julia měli nejšťastnější konec s jejich dcerou, Kady na tom v čele Hedges byla taky dobře. Margo, která si udržela svůj post krále, se společně s Alice, Joshem a Fen ocitli na nové Fillory, ale bez kontaktu s jejich kamarády nebo původním světem. Osud Eliota byl ale nejsmutnější. Přišel o svou nejlepší kamarádku a pojítko se světem, který ho velmi ovlivnil. V podstatě zůstal sám jen s Charltonem.

5. série pro mě byla nejslabší a tvůrci jednoznačně měli zvážit završení seriálu 4. sérií s odchodem Jasona Ralpha, představitele Quentina. I když se všechny postavy postupně provázaly s magickým světem Fillory, Quentinova prezence v samotném závěru při tvoření nové Fillory výrazně chyběla.

Blindspot (Mrtvý bod)

Určitě jsem ráda, že seriál už skončil. Ze začátku jsem ho milovala, ale časem kvalita upadala a na sledování jsem už nebyla tolik nedočkavá. Přesto jsem za poslední sérii ráda, zvlášť proto, že byla předem ohlášena a tvůrci se tak na to mohli připravit a seriál tedy neskončil cliffhangerem. Dostali jsme sice méně epizod, ale myslím, že to bylo jedině dobře a tvůrcům to stačilo a krásně těch 11 epizod využili. Navíc seriál skončil na pěkně kulaté 100. epizodě.

Líbilo se mi, že konec seriálu byl zároveň i koncem jedné etapy jejich životů. Skončili s prací pro FBI a tím opravdu skončil příběh, který měl seriál vyprávět. Hodně jsem ocenila, jak díky halucinacím Jane, se tam na chvíli objevili snad všechny, ať už více či méně, důležité postavy, které jsme za těch 5 let viděli. Závěrečná epizoda byla určitě prostě skvělá a to hlavně díky právě zmíněným halucinacím, které posloužili jako takové skoro flashbacky, ale i díky tomu, že symbolicky to skončilo přesně tam, kde to začalo – tedy na Times Square.

Na závěr musím samozřejmě dodat něco k posledním minutám, protože to je ten závěr, který rozpoutal nemalé diskuze. Někdo věří, že Jane umřela a celá večeře je jen v její hlavě. Já jsem ale milovník šťastných konců, takže tohle si nehodlám připustit a věřím tomu, že vše dopadlo dobře a to co jsme následně viděli, byla pouze představa Jane, jak by to mohlo špatně dopadnout.

The 100

Dlouho jsem zvažovala, jak tuhle příležitost, napsat ohlédnutí za koncem jednoho z mých navždy nejoblíbenějších seriálů, pojmout. Jestli mám vzdát poctu tomu, co jsem na něm milovala a navždycky budu, nebo jestli mám vyjádřit své zklamání nad znetvořením konce mojí srdeční záležitosti Jasonem Rothenbergem. Jako nechápejte mě špatně, ten chlap je génius, o tom žádná. Vzal vybrané postavy a myšlenku postapo knižního světa a udělal z toho něco neuvěřitelného. Mount Weather, ALIE a City of Lights, Praimfaya, Conclave, všechny ty zápletky na Zemi, jedna lepší než druhá. Jak ale potom na závěr dokázal tak stupidně zahodit několikaleté budování jednoho z těch nejloajálnějších vztahů a nejryzejších charakterů v historii, to mi hlava (a hlavně teda srdce) nebere.

Jason se nikdy netajil tím, že mu nedělá problém v průběhu zabíjet významné, kolikrát až hlavní postavy. Už od první série to tam kosil, řekla bych až s určitou pravidelností. Nejsem ani zastánce umírání hlavních a/nebo mega oblíbených postav, ani proti tomu v zásadě nic moc nemám, pokud, a tady nastává jedno obrovské ALE, má ta smrt smysl. Musí mít smysl pro děj, pro vývoj příběhu, pro ostatní charaktery. Musí být důstojná, kvalitní, s úctou k té postavě. Ten, kdo (případně to, co) tu postavu zabije, musí mít pádný důvod. Taky by bylo fajn, kdyby to bylo aspoň minimálně dojemné, s předešlým uzavřením klíčových linek dané postavy, a úplně nejlíp s happyendem, ale to už bych zabředla asi někam do utopie :D

Bohužel asi tušíte, proč tady o tom píšu. V případě Bellamyho se totiž nekonalo ani jedno. Takové zneuctění srdce celého seriálu by člověk pohledal. Již předtím mě v průběhu sérií několik úmrtí naštvalo, např. trapná a nedůstojná smrt Roana, který mě hodně bavil a který si zasloužil víc. Některé odchody byly naopak promyšleny dobře, byly provedeny na správném místě a zasáhly mě tam, kde měly. Rozhodně neříkám, že byly nutné, ale byly buď důstojné, smysluplné, logické, nebo dojemné, a nejlépe všechno dohromady, jako třeba smrt Finna, Lincolna či mého milovaného Kanea. Jenže slova, co perfektně shrnují úpadek a totální zničení podstaty Bellamyho postavy, jsou tato: zbytečné a nesmyslné. Dalo se to udělat jinak? Dalo. Nemuselo se to stát vůbec? Nemuselo. Prostě zbytečnost.

Posledním hřebíkem do rakve bylo, že nejenom, že tím zneuctili Bellamyho, ještě to udělali na úkor Bellarke. Já jsem chtěla a celých 5–6 let, co jsem s The 100 prožívala, jsem věřila v jejich romantický vztah, a i teď po té době si jsem pořád jistá, že měl přijít. Kdo by nevěděl, tak kdyby se Jason držel knih, Bellarke by se stalo už v první řadě… i proto se není čemu divit, že to fanoušci očekávali alespoň na úplný konec, navíc po tom, co pro sebe doslova žili v 6. sérii. Všem, a to i když jste jim nefandili, muselo být jasné, že se milovali. Ale nejen to, tady šlo o víc. Bellamy a Clarke byli ústřední dvojice, rodina, nejlepší parťáci s tím nejpřirozeněji vyvíjejícím se, úžasným vztahem, kteří za jejich spolupráce nesli celý seriál na ramenou. “The head and the heart.” Prostě to nemělo dopadnout tak, jak to dopadlo. Tady nejde o žádné fanatické párování, tady jde o zdravý rozum. Takový nedůstojný a nedojemný konec si Bell ani v mé nejhorší představě nezasloužil.

Dějově mě na závěrečné sérii asi nejvíce bavila, k mému překvapení, počáteční linka s O./Hope a “anomaly”. Bylo to jako koukat v podstatě na úplně nový, jiný seriál. Byť všechny původní postavy, Bellamyho s Clarke, Raven, Murphyho, O., Millera s Jacksonem a tady především teda Indru, která konečně dostala tolik prostoru, kolik si zasloužila, naprosto miluju, já se s nimi rozloučila už v sérii předcházející. Prozkoumávání nových planet i to prolínání časových linií bylo zajímavé, jenomže pouze do určité míry, přesněji první polovinu série. Pak to šlo, spolu s Bardem, jednoduše do kytek. Bylo to neskutečně zdlouhavé, a jak jsem se minulé série modlila, aby mělo The 100 více epizod, tady by stačila polovina. Promyšlené to Jason měl, to se musí nechat – návaznost na Beccu, Bunkr, zmínka Sinclaira a další věci ze starého dobrého The 100 byly těmi světlými momenty – ale prostě to s tím metafyzičnem přepálil. Ze začátku, když jsem si říkala, že mohl zapomenout na ten otravný chaos na Sanctu a nechat staré dobré postavy si odpočinout, jsem nevěděla, že mě v bdělosti nakonec budou držet jen Murphy, Raven a Indra, která v mých očích převzala Marcusovy vůdcovské jediný-to-mám-v-hlavě-v-pořádku otěže. Na vysvětlení – Kane byl moje nejoblíbenější postava a při příštím rewatchingu (s vynecháním 7. série), a to si pište, že ten přijde, dokonce bych řekla, že ještě několikrát, si musím někam zaznamenávat jeho repliky, protože to bylo co věta, to citát.

Asi vidíte, že tak nějak pluju někde mezi obdivem a nenávistí k Jasonovi. Narovinu, je obdivuhodné, že si stál za svým, dělal si co chtěl, kompletně kašlal na fanoušky a ignoroval, že ho minimálně polovina fandomu bude nenávidět. Na druhou stranu je to, že si dělal co chtěl a kompletně kašlal na fanoušky až tak moc, hrozně smutné. Já prožívám seriály hodně obecně (víc než realitu :D), ale málo co se mě kdy dokázalo tak moc dotknout, jako když mi zprznil něco, v co jsem slušnou řádku věřila a budovala si k tomu vztah (a že ten můj k The 100 je hluboký – je to jeden z hrstky seriálů, který jsem začala sledovat spolu s 2. sérií v roce 2015 a pravidelně se ho rok co rok nemohla dočkat).

Ať už jsem se tedy s oficiálním koncem rozloučila s obdivem či nenávistí, stálo mě to hromadu nervů. Znepřátelit si většinu svého fandomu chtělo pořádný koule, a troufám si říct, že ty Jason má. Pravdou však zůstává, že nejen, že by se nic nestalo, kdyby tato závěrečná série nevznikla, dovolím si tvrdit, že by udělali líp. Všechna čest Murphymu, kterého jsem měla (až na ty kiksy v 1. sérii) po celou dobu neskutečně ráda a který měl ten nejlepší vývoj charakteru, a Indře, jež téhle sérii zaslouženě vévodili. Jinak se hodlám tvářit, že to neexistuje. Ani ta Země, ani ten vytlačený happyend BEZ BELLAMYHO (ve kterém mi mimo něj chyběla další hromada postav, od Kanea s Abby přes Montyho až po Diyozu) to nezachránil. Jediné, co mě při vzpomínce na tohle finále uklidňuje, je skutečnost, že jsou Bob a Eliza manželé (odignoruju-li fakt, že jejich soukromí má na jejich zpackaných postavách lví podíl). Pro mě The 100 skončilo buď hláškou “End Book One”, či poslední epizodou 6. série, když si odmyslím poslední 4 minuty. Prostě tak, jak si to zasloužilo.

May We Meet Again.