Několik tureckých seriálů už za sebou mám, nicméně tento považuji za jednoznačně nejlepší, jenž jsem z této destinace shlédl a jeden z nejpovedenějších seriálů celkově. Dokonce mě zaujal natolik, že jsem jej shlédl v rekordním čase pouhých čtyř dnů a nocí téměř bez spánku. V žádném případě se nejedná o kýčovitou telenovelu, jde o čisté sociální drama s mnohými humornými prvky, dojemnými scénami a bohatým dějem se svižným tempem. Vycpávkových scén je tu naprosté minimum, zejména pozdější epizody dramatičnost silně vyostřují. Základní příběh tvoří postupné sbližování otce s právě nalezenou osmiletou dcerou, tudíž je zde kladen veliký důraz na patriarchát. Sice v průběhu seriálu pomalu vzniká i láska mezi zlodějíčkem Demirem a veterinářkou Candan, ale v rámci důležitosti jde o sekundární a poměrně upozaděnou zápletku. Mnohé situace mě hluboce dojaly a nebojím se to přiznat, dokonce i rozbrečely, což se mi u seriálů natočených po roce 2000 takřka nestává. Bavil jsem se nad vynalézavými nápady Demira a Uğura, především v době, kdy byli na útěku a aby mohli tajně navštívit Öykü v dětském domově a bezpečně se pohybovat po Istanbulu, byli nuceni vystřídat několik přestrojení od klaunů přes starce, německé turisty až po ženy. Úsměvné též byly situace, kdy Demir žárlil na pozornost, kterou Öykü věnovala Mertcanovi nebo jak nešikovně se Uğur dvořil učitelce Sevgi. Naopak mě hluboce dojímal nezáviděníhodný osud Öykü, čím vším si musela projít od opuštěním nevlastní tetou přes zastrašování a únos Cemalem a Jiletem a později Ahmetem a Reşatem, manipulaci citově oploštělou matkou alkoholičkou, šikanováním spolužačkou Ilaydou, požár domu až po dočasnou amnézii a opakované kolapsy způsobené Niemann-Pickovou chorobou. Představitelka Öykü, Beren Gökyıldız, podala skvělý herecký výkon, taktéž ostatní herci, scénáristé a další tvůrci. I slovenský dabing je na velmi profesionální úrovni, hlasy na postavy skvěle pasují (český dabing je podstatně horší). Poslední epizody mají klidnější tempo pomalu uzavírající všechny dějové linky. Jediné, co mi v závěru schází, že se Candan nedozvěděla, že to Murat jí na kliniku podstrčil zakázané léky. Pro tato všechna pozitiva nemohu jinak, než Moji malé princezně udělit zasloužený plný počet.
Tento dávno zapomenutý francouzský sitcom běžel roku 1995 na Premiéře. Z navazujícího seriálu Nové dívky od vedle Premiéra zakoupila jen prvních cca. 50 epizod. Dívky od vedle jsem (alespoň o prázdninách, neboť je v TV dávali kolem deváté ráno) sledoval celkem pravidelně, ale už si z toho mnoho nepamatuji. Děj se odehrával v činžáku, kde bydlelo několik partají. V jednom bytě tři dívky a ve druhém dva kluci. V přízemí byla plovárna s posilovnou, docela dobře si vybavuji toho recepčního Gérarda, jenž neustále skládal a počítal ručníky a dělal srandovní grimasy. A pak tam taky byla korpulentní nájemnice ve středních letech a ta se téměř v každém dílu pokoušela sbalit toho blonďáka. Za jednoznačně nejvtipnější a nejvýraznější postavy považuji právě Gérarda a paní Bellefeuilleovou, ti byli naprosto skvělí. Z ostatních rolí byl ještě docela vtipný Marc, jinak ty dívky, přestože jsou hlavní role, byly spíš jen do počtu. Charakterově všechny tři splývají, připadají mi málo výrazné, což dokazuje fakt, že když některá z nich odejde a nahradí ji jiná, divák tu změnu sotva postřehne. Ale vtipných momentů i hlášek se v seriálu najde dost, např: "Proč dejcháte do mojí ženy?! Už tak je dost tlustá!" nebo "Někdo ty ručníky snad žere! Dobře, až pojedu vlakem, ukradnu sedadlo!" Zkrátka je to milý, pohodový a vtipný seriál. Na francouzských sitcomech silně ulítávám a ani Dívky od vedle nejsou výjimkou, proto dávám zasloužených 100%. Škoda že zrovna tento žánr je od roku 1998 v ČR navěky nežádoucí.
Přestože tento anime seriál v letech 1994-96 vévodil programu Premiéra TV, mé pozornosti téměř unikl. Matně se mi z té dávné doby vybavuje jen pár epizod s Anthonym, jeho následné smrti a asi tři nebo čtyři díly z londýnské misijní školy. Nostalgii tudíž v hodnocení použít nemohu, ale i přesto si Candy zaslouží plný počet a od roku 2008 patří k mým nejoblíbenějším seriálům. Jsem rád, že se mi tento jedinečný seriál podařilo postupně sehnat komplet v češtině a mohu si tak plně vychutnat ty dojemné, srdcervoucí a smutné scény, při nichž oko zaručeně nezůstane suché. Během děje se divák stane svědkem několika nečekaných úmrtí kladných postav, bolestného rozchodu Candy s Terrym a mnoha dalších, ne zrovna radostných událostí. Velký důraz je zde kladen na přátelství, sociální rozdíly, pokrytecké zapírání vlastní identity v zájmu rodinné soudržnosti, péči o nemocné, víru i protiválečnou tématiku. To vše je srozumitelnou formou obsaženo v tomto téměř půl století starém (u nás bůh ví proč prezentovaném coby dětském) animovaném seriálu, jenž je vykreslen až příliš realisticky - kladné postavy umírají, zatímco sviním se nikdy nic nestane, přesně jako v životě. Bohužel, repríza Candy na českých TV nebude již nikdy uskutečnitelná, neboť vedení Primy již dávno nemilosrdně zlikvidovalo český dabing a je nereálné, že by nějaká jiná TV stanice v dnešní překomercializované době k anime (a tím méně romantickému) ze 70. let chtěla vytvořit dabing nový.
Okomentovat tento jedinečný seriál není tak jednoduché, jak by se na první pohled zdálo. Ale vzhledem k tomu, že se jedná o můj nejoblíbenější animovaný seriál, bylo by hříchem k němu nenapsat komentář. Dobrodruzi z vesmíru jsou první Anime, které jsem kdy viděl a dodnes je považuji za raritu mezi animovanými seriály. V letech 1991-93 prolétli postupně TV stanicemi OK3, ČT i STV. Seriál byl sepsán a natočen tak, aby zaujal diváky všech věkových vrstev. Dětského diváka uchvátí poutavé a napínavé příběhy, které na různých planetách zažívá posádka kosmické lodi Střelec. Nespornou výhodou seriálu je, že každý příběh má dějovou linii v trochu jiném žánru a každý si tu najde to své. Střídají se zde příběhy akční, sci-fi, dobrodružné, ale i romantické a humorné. Dospělý divák zas pochopí a ocení hlubší myšlenku a poselství, obsažené v jednotlivých příbězích. V seriálu je kladen silný důraz na přátelství, lásku, mezilidské vztahy a skutečné hodnoty. Hlavní hrdinové, ale i epizodní postavy mají bravurně propracované charaktery se všemi pozitivními i negativními lidskými vlastnostmi. Jsou zde srozumitelnou formou probírána vážná společenská témata, jako např. protiválečná a protizbrojírenská politika, touha po absolutní moci a jiné rozmary vladařů, sociální rozdíly a kastovní systém, drogová závislost, otroctví, ale i to, že svět a lidstvo nelze vnímat pouze černobíle. Proto není divu, že Dobrodruzi jsou trnem v oku kapitalistickému vedení ČT i ostatním našim TV stanicím a je tudíž naprosto jisté, že reprízy se na českých ani slovenských TV už nikdy nedočkáme.:( Přestože prvních cca. 10 dílů působí celkem nudně a leckterého diváka mohou odradit, postupně se děj stává napínavější. Každý další samostatný příběh srší originalitou a nápaditostí. Z hlavních hrdinů jsou mi nejsympatičtější Sibep a Topy (nejspíš proto, že jejich charaktery považuji za nejčistší). Z vedlejších postav samostatných příběhů mě nejvíc zaujala princezna Parbara (epizody 14 - 19), Pinta (ep. 25 a 26), Mína (ep. 50) a Lily (ep. 65 - 67). Dobrodruzi z vesmíru jsou nadčasový seriál a rozhodně mají na mnohem víc, než současných 76%.
Kdybych měl tenhle seriál vynachválit, nevystačil by mi na to ani celý slovník superlativů. Opičí král je už od raného dětství můj nejoblíbenější seriál a ani dnes tomu není jinak. Když ho v roce 1991 poprvé na ČST uvedli do vysílání, bylo mi necelých 10 let. Od prvního dílu jsem se zaujetím sledoval, jaké výtržnosti zas Velký světec rovný nebi Sun Wu-kchung provede. A když pak v létě 1993 seriál zreprízovali, už nezůstalo jen u sledování, pečlivě jsem si všechny epizody nahrál. Můj nejoblíbenější díl je 24. Zkrocení nefritového zajíce (silná nostalgie, ten díl jsem měl nahraný už z prvního odvysílání a jeho dialogy jsem schopen odříkat zpaměti), dále pak epizody 13. Démon v zemi Černých kohoutů (zajímavý a vtipný příběh, nádherná podkresová hudba) a 16. V království žen (převážně romantický díl s nádhernými písněmi). Ale i všechny ostatní epizody jsou výborné, není žádná, která by se mi nelíbila. Nádherným způsobem zde byly skloubeny prvky staročínské mytologie, tradiční kultury, buddhistické učení, ale i humor, zábava, akce a napětí. Opičí král vlastně podnítil můj pozdější zájem o asijskou kulturu, zejména země vyznávající buddhismus. Ať přemýšlím, jak přemýšlím, nenapadá mě nic, co by se tomuto seriálu dalo vytknout. Scénář a dialogy, herecké výkony, triky, scenérie, masky a kostýmy, vše je zde nadmíru propracované. Také hudba (ať už podkresová, ucelené písně nebo třeba jen samotná úvodní znělka) je vynikající. Mnohé epizody, jako např. 13. či 20. díl mají své specifické melodie, které v ostatních epizodách nezazní. Rovněž nesmím opomenout povedený český překlad a kvalitní dabing brněnského studia (zejména nezapomenutelný hlas Suna v brilantním podání Karla Riegela). V roce 1999 bylo dodatečně natočeno dalších 16 dílů pod názvem Xi you ji 2, obsahující zbylé příběhy z cesty na západ, které se však na obrazovky českých TV nikdy nedostaly a dostupné jsou pouze v originále. Opičí král je ve všech směrech klenotem asijské kinematografie.
Ještě se vyjádřím k pokračování z let 1999-2000, což je vlastně druhou řadou původního 25-dílného seriálu z roku 1986. 16 nových dílů obsahuje zbylých 11 samostatných příběhů z Wu Čcheng-enova románu, které kvůli nízkému rozpočtu nemohly být natočeny v prvním seriálu. Druhá řada obsahuje např. příběh o kapřím démonovi (zmíněn v 25. dílu starého seriálu), příběh o třech démonech a lahvičce temných sil (znáte z knihy), příběh o falešném Sun Wu-kchungovi, hadí upírce, démonovi z Černé řeky a mnoho dalších. Epizody mají tentokrát sice jednotnou délku 45 minut, ale už neplatí, že co díl, to samostatný příběh (některé příběhy začnou třeba jen 5 minut před koncem jednoho dílu a pokračují v následujícím). Pokud jde o kvalitu zpracování, v některých bodech je seriál oproti první řadě značně odfláknutý, zejména hudba se tentokrát vůbec nepovedla. Několik zajímavých písní sice v seriálu zazní, ale podkresovou hudbu tvoří cca. jen pět stále dokola se opakujících unylých melodií, což je žalostně málo. Také zdlouhavé dialogy mohly být v mnoha případech nahrazeny pouze obrazovým zpracováním s doprovodnou melodií, tak jako tomu často bylo v prvním seriálu. Jinak ale masky, kostýmy, výprava i triky se povedly, k nim výhrady nemám. Rovněž je k dobru, že Tripitaku a především Suna hrají původní herci (představitelé Čuníka a Píska byli vzhledem k vyššímu věku původních herců přeobsazeni). Můj celkový dojem z pokračování je 80%, nicméně když je to zde v jednom profilu s původním seriálem, jako celek je to stále 100%.
Ať si zamerikanizované stádo říká co chce, pro mě je Helena a její chlapci jednoznačně nejlepší seriál, jaký kdy byl natočen! A je mi úplně jedno, že jdu proti davu, tento seriál je moje vlastní citová záležitost. Nádherným způsobem je zde kladen důraz na lásku a přátelství, dva hlavní motivy seriálu. Divákům je jasné, že takhle to v reálném světě nechodí a ani autoři se nesnaží o tom někoho přesvědčovat. Snahou tvůrců je poukázat na to, jak by mezilidské vztahy měly fungovat. Každá z hlavních postav má svůj osobitý charakter. S některými se v mnohém ztotožňuji (Natálie, Manu), jiné obdivuji pro jejich serioznost a autoritu (Helena, Mikuláš), s dalšími se hezky od plic zasměju (Johana, Kristián, Lola, José, Róza) a na některé dívky (Benedikta, Anežka, Zaza, Taxi) se prostě jen krásně kouká.:-) Ale téměř všichni na mě působí velice sympaticky (averzi mám pouze vůči Lindě a Tereze, neboť rozvrátily vztah Johany a Kristiána). Musím také zmínit protřelé záporáky, jako je narkomanka Ariela a hudební producent Thomas Fava, kteří partě nejednou pořádně zkomplikovali život. I přes obrazovku se natolik vžívám do děje, problémů a milostných zápletek hlavních hrdinů, až mám pocit, že jsem také členem jejich party. Všechny radosti i zármutky prožívám s nimi a nejedna scéna mě i po tolika shlédnutí dokáže dojmout. Zpočátku byly epizody pouze v humorném duchu a každý díl měl samostatný příběh. Zhruba od 90. dílu začaly mít epizody na sebe přímou návaznost a děj postupně nabývá na dramatičnosti. Objevují se vážnější společenská témata, jako např. drogová závislost, pokus o znásilnění některé z dívek, potrat nebo nákaza virem HIV. Vůbec mi v seriálu nevadí to studiové prostředí, pořád je tam mnohem větší rozmanitost interiérů, než bývá u amerických seriálů tohoto typu. Jsem rád, že se mi v době vysílání podařilo nahrát všech 280 dílů + prvních 65 dílů navazujícího seriálu Rozmary lásky. Díky tomu i po tolika letech, kdy seriál dávno upadl u diváků i vedení všech našich TV v zapomnění, mám stále možnost sledovat tento romanticko-komediální skvost francouzské kinematografie. Každoročně si alespoň jednou dávám "maraton Heleny" od začátku do konce a pokaždé se ujistím, že mě tenhle seriál nikdy neomrzí. A když vidím, jak nízké hodnocení dává tomuto skvělému seriálu naprostá většina tehdejších diváků, nepočítejte s tím, že se s vámi o tento skvost s českým dabingem podělím! Proamerický režim jednou provždy na území ČR uvalil na francouzské sitcomy přísné embargo a já toto rozhodnutí hodlám respektovat. Snad až si český národ začne francouzských sitcomů více vážit a zdejší hodnocení se vyšplhá alespoň na 70% bych mohl změnit názor. Ale to by české stádo ovcí nesmělo být zblblé amerikanistickou propagandou a komerční sračkou Přátelé, což není nic jiného, než trapná a obscénní kopie Heleny. Na seriálu Helena a její chlapci je nejlépe zřetelné pokrytectví českých diváků. Všichni na to tenkrát čuměli, ale přesto jako jednotné stádo to teď všichni zatracují, aby před ostatními nebyli za exoty. Pro mě stále plný počet.
´Zrodila se hvězda´ (2018) ryze po česku v třídílné minisérii, která spíše evokuje k množnému číslu. Ano, motto ´zrodily se hvězdy´ je daleko přesnější. Příběh sice nahlíží na počátky pěvecké kariéry Ivety Bartošové, ale když do děje hodně brzy vstupuje její pěvecký partner Petr Sepeši, už to rázem není jen o ní. Navíc ve druhé a třetí části jakoby bylo právě Petrovi dáno daleko více prostoru. S Ivetou jen kratičká etuda z dětství a potom už v tom jsou oba. Samotný závěr, s o něco starší Ivetou, už je spíše navíc jen jako lákadlo na případné další pokračování. Příběh tedy popisuje Ivetinu kariéru s Petrem Sepešim, což je pochopitelné, ale chtě nechtě, seriál tak prostě není jen o ní. Skutečně se to mělo jmenovat ´Iveta a Petr´ Příběh se veze ve značné jednoduchosti a stále jde ve všem ihned k věci. Nějaké vedlejší motivy navíc by nejen nebyly na škodu, ale hodně by děj povznesli. Ta ohromná přímočarost tomu všemu dost škodí. Dramatičnost pokulhává, zato v emocích se hodně tlačí na pilu, což tomu jako celku také moc nepřidává. Na škodu je také vůle udělat z Patra Sepešiho jen vyloženého sígra, který Ivetu neustále kárá kvůli dokonalosti všeho, zatímco on samotný kazí kde co. Jeho druhá stránka věci, kdy se o Ivetu staral v nejtěžších chvílích, je vynechána. Záměrně, protože se to k jeho charakteru nehodí? To mu spíše ubližuje. A scéna s jeho smrtí, co tomu předcházelo a co se dělo později, vlivem toho jaksi postrádá logiku. Tvůrce lze pochválit za vymanutí se sexuální scény Ivety a Patra. Jasně že tu je, ale jen jako mírný dějový doplněk bez oplzlostí a erotiky, jak je jinak u českých tvůrců zvykem. Minisérie neurazí, ale ani nenadchne. Nostalgická vizuální stránka je dokonalá, emoce tak silné, že může po divácké stránce i zasáhnout, chytlavé písničky mnohé připomenou, ale to je asi tak všechno. Má to až moc přílišnou televiznost. Hodně tomu chybí, ale ke vzpomínce na Ivetu Bartošovou snad postačí.
Lucifera jsem si zamilovala hned po prvním dílu, přestože byl vlastně úplně o něčem jiném, než jsem původně čekala :-) Zbožňuju Luciferovy hlášky a svým způsobem se mi líbil i onen detektivní základ seriálu. Ze všeho nejlepší byly první tři série, pak mě trochu mrzelo, že právě ubylo oněch krimi případů, a celkově se to začínalo moc šmodrchat, ale vydržela jsem až do samého konce (který mě teda dost naštval, ale co už), a musím říct, že i tak byl v každé sérii minimálně jeden naprosto dokonalý díl, který hýřil vším potřebným, včetně interních vtípků :-)
Už i při sledování jsem si dávala opáčko některých epizod a rozhodně si v budoucnu ráda zopakuju i celý seriál.
Přidanou hodnotou je tady navíc hudba, která je skvělá (soundtrack z první série sjíždím ještě teď), ale ze všeho nejlepší jsou covery, které zpívá sám Lucifer a v drtivé většině v mých uších překonaly originál.
Zkrátka po dlouhé době seriál, který mě zcela pohltil, což miluju :-)
Přiznám se, že jsem na Mirandu začala koukat hlavně kvůli Tomu Ellisovi, ale velice rychle jsem jí propadla. A to jsem předtím hlavní představitelku Mirandu Hart znala snad jen z komedie Špion s Jasonem Stathamem a moc jsem ji tam nemusela. Tady jsou však gagy vypracované k dokonalosti, a byť se Miranda většinu času chová jako slušné hovádko a já se dost často přistihla, jak vykřikuju: "No to snad ne!", je to prostě neskutečná prča a nebyl snad jediný díl, kde bych se jejím eskapádám neřehtala nahlas :-)
Tom Ellis coby Gary je k zulíbání a skvělé jsou i ostatní postavy jako například Mirandina matka nebo její spolužačka z intru :-)
Seriál mi doporučila kamarádka a první díly mě úplně neuchvátily, ale vydržela jsem a ke konci se to zlepšilo, byť jsem u toho bůhvíproč měla celou dobu jakýsi pocit odosobnění, jakože mě to prostě nechytlo za srdce, i když scény a dění jako takové vlastně byly vtipné. Možná to bylo částečně tím, že ačkoli mám oba herce ráda, tady jsem si ani jednoho z ústřední dvojice nějak nezamilovala a strašně mě to mrzelo :-(
Jednoznačným zlatým hřebem celého seriálu byly Crowleyho pěstitelské metody :-) A mojí nejoblíbenější postavou byl lovec čarodějnic seržant Shadwell :-)









