Moon Knight je skvělej - takhle bych to především shrnula. Je to taková vážnější Marvelovka, člověk nad tím dlouho váhá, co se tam vlastně děje. Jediný a bohužel velký problém jsem měla s tím, že... to váhání tak nějak neustane. Protože nám je představen Marc a Steven a jejich podstata je vysvětlena, ale co Jake? Spousta prvků, na něž dokonce tvůrci opakovaně upozorňují v "Previously On", stejně zůstane nevyužita, nevrátí se k nim, neukončí se to. A to je ten největší problém. Prostě tomu chybí zastřešení. Konečná bitka je jasná, ale co po ní? Kde je vysvětlení toho, co se všechno dělo? (A podání originu Moon Knighta de facto stejným způsobem, jako tomu bylo u WandaVision, taky nepovažuju za kdovíjak geniální.)
Koncept je jinak dobrý, jako neznalému divákovi mi to pěkně pomotalo hlavu. Egyptská mytologie zakomponovaná zajímavě. Hlavně tu musím vynachválit soundtrack, protože ten mi sedl už od první epizody. Vůbec celé se to nese v duchu Indiana Jonese a Mumie, takže takhle mi to sedlo, děj mě bavil, místy to bylo tak správně absurdně vtipné, jen mě mrzí, že tomu „něco" chybí. Škoda, že tak půlku věcí nevysvětlili. Jinak to je jednoznačně zajímavý počin a jsem zvědavá, jakou roli Moon Knight dostane v nadcházejících projektech.
Miniserie byla patrně míněna jako výchovná Sci-Fi pro adolescenty. Časové hrátky a řešení time loops pro mě představuje mimořádně přitažlivé tema, to nejlepší, co žánr nabízí. Jenže k tomu je třeba scénáristy s mozkem a nadstandardní mírou imaginace. Když se takový nenajde, nebo je problém jej zaplatit, tak to nedopadne dobře.
Nezachrání to ani kamarádka vozíčkářka lesba (sic! :-), ani coming out homosexuálního otce, natož závěrečná tranzice protagonistky z dívky v současnosti do mužské (arabské) postavy v minulosti. (Připadá to komické jen mně?) Ukázky/odsouzení tupého brutálního rasizmu a postavení žen osmdesátých let ve Francii byl patrně další "nutný" prvek. Dokonce ani technické rekvizity a kostýmy se moc nepovedly, natož ukázka toho, jak funguje LSD, natočená zjevně bez jakékoliv zkušenosti/znalosti - hlavně, že nechybělo odsouzení/demonstrace důsledků. To všechno by možná pobavilo, nebýt toho, že je to jeden z mnoha dalších woke "výchovných" průjmů, implementovaných do snadno uchopitelného líbivého obalu pro cílovou skupinu.
Spoilerová část: Samotný nápad (patrně čerpaný z předlohy, kterou neznám) je zajímavý. V minulosti nastala situace, která vedla ke smrti člověka. "Sjetá" maniodepresivní dívka v budoucnosti nalezne jeho ostatky a poté se vrací do minulosti tak, že je její mysl postupně přenášena do těl jednotlivých aktérů událostí, které ve svých důsledcích vedly k tragédii. Děj se začne odehrávat ve dvou časových rovinách, v té minulé si vytvoří "romantický vztah" k budoucí oběti. Při každém návratu se snaží rozplétat události a zabránit smrti. Jenže time loops jsou řešeny velmi zjednodušeně, scénář většinou marginalizuje to nejzábavnější možné - následky zásahů do minulosti. Butterfly effect se po první cestě do minulosti dokonce vůbec neprojeví, jako by neexistoval princip kauzality. Celé to působí dojmem, že nebyly k základní ose příběhu přidávány jednotlivé woke atributy, ale naopak, že byly napřed definovány požadované atributy a teprve poté byl na ně naroubovaný chabý (zjednodušený) příběh.
Mike Myers uvízlý v čase a s ksichtem 60 letého herce, který jen trapně variuje své „hity“ jako Austin Powers a jeětě k tomu ho opět vidíme v několika rolích. Hodně mi to připomnělo éru tv Nova, která také v různých estrádách „oživovala mrtvoly“ a divákům stačilo říct nějaké to sprosté slovo a úspěch byl zaručen. Tady je té sprostoty trochu více, ale má mně bavit scéna, kdy černoch se snaží si políbit vlastní prd*l a přitom zemře? To by ho musel hrát Fantozzi. Asi nepřekvapí, že po celou epizodu jsem se ani jednou nezasmál. A to jsem se snažil. Nakonec tam bylo pár sarkastických poznámek a trocha parodie, která se povedla, ale zapadla v pitvoření opuchlého Myerse. The End po první epizodě.
Začátek mě bavil, mám ráda vypravěče, který nás příběhem doprovází. Jenže pak už to bylo samé klišé viděné stokrát jinde, těch vztahů nebylo tolik, naši hlavní hrdinku jsem vůbec nechápala v těch 2 nejzásadnějších vztazích. Teď trochu spoileruju... přítele vyhodí z práce, ze sebejistého zábavného muže s velkými plány se stane otravný uplakánek, který si nenajde několik měsíců další práci ( protože všechny nabízené jsou pod jeho úroveň kuchaře ), hýří penězi z kreditek za hlouposti, evidentně není srovnaný s tím, že jí se v práci daří a celé je to završeno ne tím, že se ho konečně zbaví, ale tím, že řekne ANO na jeho žádost o ruku, jojo, v dobrém i zlém, se všemi jeho dluhy...
No a tady taky spoiler - když už bylo tolik klišé kolem všech vztahů všech postav seriálu, ocenila bych, kdyby bylo i na konci, abych si nemusela myslet ty nehezké věci, co si nakonec o naší hrdince myslím... když dala šanci tomu protivnému sobeckému příživníkovi, proč nedala šanci otci svého dítěte ? Tam bych ráda viděla ten happyend, ten okruh, ale ne že si z nás udělají legraci a ona mu dá vybrat, kterou zprávu chce slyšet dříve a v jedné větě klidně řekne, že se s ním rozchází a že s ním čeká dítě. Ale proč rovnou vzala děcku šanci na úplnou rodinu s jeho vlastním otcem, jsem nepochopila. Tvůrci to asi chtěli okořenit "svobodnou matkou" ...
2. série tam na mě čeká a nedočká se, William Harper mi vadil už v The Good place, ale závěr první série mě opravdu nenadchl, není důvod pokračovat vůbec. Navíc v prvních minutách proběhl mezi dvěma afroameričany docela zvláštní rozhovor o tom, že holka netančí ráda v sále plném bělochů, že na ni všichni civí a ona neví proč. Jednalo se o svatbu. Já zase nevím, proč by se na ni měli dívat nějak speciálně. Nebyla tam jediná afroameričanka, akorát asi nejhezčí. V originále mluví o sále plném "white people". Tak bych jen byla zvědavá, jestli by to mohlo být naopak, a dva white people by mohli mluvit o sále plném zírajících black people...
Iveta bez Ivety.
Je mi hrozně líto, že tenhle typ sitcomů už se prakticky netočí, ještě víc pak z toho, že Outsourced má jenom jednu sérii. Ze seriálu číší barvy, indická kultura a pohodová atmosféra. Většina vtipů je trošku klišoidní, ale jsou vtipné a inteligentní - vtípky na indickou kulturu a Američany v Indii se neomrzí ani po 22 dílech. Seriál je úžasný na rewatch a mám ho za sebou už tak třikrát, vždycky mi udělá radost se podívat znovu. Postavy jsou příjemné, a přestože je většina "Indů" americká naplavenina, tak to pojali velmi etnicky. Ben Rappaport je v tom taky dobrý, ten konkrétně má takový zvláštní osud, stala se z něj velmi příležitostná vedlejší postava, přitom je to hezký chlap, který má talent. V Outsourced mu to sekne a je právoplatně hlavní postavou, v jiných seriálech je často až takový nechutný, nevím, co se to děje, asi vychytali jeho dobré období. Z indických postav asi jasně dominují hlavní postavy - Asha, Madhuri, Rajiv, Manmeet a Gupta. Zvlášntí je postava Charlieho, která je naprosto zbytečná a otravná, ale je to support, bez kterého to tam nefunguje. Nepříjemnou postavou mi pak je Tonya, prostě fiflena a arogantní fuchtle.
Nicméně co je důležité vědět - tohle je sitcom, co se nebere příliš vážně a tak je potřeba ho taky brát. Myslím, že když si za další tři roky dám další rewatch, tak mě potěší jako vždy a budu to opakovat, dokud půjde sehnat. :D
Máme tu další variaci na Válku světů. První polovina sezony je o seznámení s postavami, budujeme atmosféru, očekávání velkolepé invaze se sice nenaplňují, ale seriál pracuje s obyčejnými lidmi, lidmi, kteří mají své problémy a ukazuje, jak by mohli reagovat na tuto krizi. První polovina sezony má slušně dramatickou atmosféru. Zlom nastává přesně v půlce, když už konečně přijde naše invaze. Z obyčejných lidí se stávají svým způsobem hrdinové a tady už to někdy přijde až přitažené za vlasy, ano, pořád to má slušnou atmosféru, ale ukázání invaze je slabší. Přesto mě seriál dostal k obrazovkám a shlédl jsem téměř na jeden zátah. Obsah ohlášené další sezony je naznačen na konci poslední epizody, ale trochu mám obavu, zda to na hlavní hrdiny nebude už příliš přehnané. Každopádně očekávání jsou a na druhou řadu se těším, snad to dopadne lépe než u jiné variace na Wellsovo dílo.
Už jsem to psal několikrát, takže se již opakovat nebudu, ale jen ve zkratce i tady se dočkáme té stejné ingredience, jako v předchozích seriálech podle Cobena. Takže motiv, který se postupně rozrůstá o další "záhady" a několik dějových linek, které se proplétají. A tohle ukočírovat už chce hodně kvalitní tvůrčí tým. Poláci už jednou přesvědčili, že to umí, ale jak se říká, nevstoupíš dvakrát do stejné řeky. Režie je tentokrát slabá, řada scén se vynoří a zmizí bez souvislosti, kdyby tam nebyly, nic se neděje. Chování policistů je někdy z kategorie blbý a blbější. Děj se nakonec rozvětví tak, že odvádí pozornost od nosného motivu (vražda Igora). K tomu dvojka, která zavraždí pár žen, je jak ze špatného filmu. Naštěstí je tu i několik dobře vymyšlených a zahraných postav (např. Adamovi rodiče), solidní hudební podkres a občas se vytvoří i dobrá atmosféra. Tady to chtělo více stříhat a výsledek by byl o dost lepší.
Toto anime má zcela vymyšlený děj, takže nic není podle skutečností. Ale na jednu stranu se řeší téma, které reálné je. A to sebevražda. Řeší se, jestli se má uzákonit nebo ne.
Ohledně tohoto tématu by se dalo hodně řečnit. Já sama bych to neuzákonila, ale třeba bych udělala výjimku pro nemocné lidi, kteří trpí bolestí a už stejně jim není pomoci. Eutanázie někde povolena je, někde ne. Já bych ji uzákonila, protože člověk co umírá bolestivou smrtí a nic jiného ho už nečeká, tak tady bych k této sebevraždě zelenou dala. Ale jinak ne.
Anime se mi líbilo, že tu hlavně řešilo toto téma. Hodně psychologie je zde. Konec je docela otevřen, takže bych pokračování uvítala nebo nějaké vysvětlení, jak to tedy skončí.
Postavy byly sympatické, až na Ai, kterou jsem fakt ráda neměla a cestu jsem si k ní nenašla. Ale jinak jsem s anime spokojená, i když ten konec není uzavře a jestli bude pokračování je nejspíš ve hvězdách. :)
Emocionální válka bez vítězů. Hannah Fidell se vrací k srdcovému námětu a až terapeuticky detailně se vypisuje ze všech smutných, žhavých, hřejivých i zničujících myšlenek. Na sledování je proto Učitelka občas příhodně nepříjemná, ale zároveň jako droga, od které se nejde odtrhnout. Nick Robinson je jako zamilovaný student přesvědčivý, Kate Mara jako šťastně nešťastná Claire ale hraje v životní formě a hypnotizuje každým pohledem nebo pohybem. A i když teen žánr můžu sledovat od rána do večera, v takhle realistické formě jsem ho dost možná ještě nepotkal.









