avatar uživatele

novoten

off
JménoLukáš
Věk32 let
BydlištěPraha
Twitter
Facebookhttps://www.facebook.com/lukas.novotny.1029
Poznámka
Názory uživatele novoten
plakát
Veronica Mars
4. února 2020
další názory k seriálu

People say I'm a marshmallow.

1. série - 85% - A long time ago we used to be friends. Moje věčně unikající fata morgana. Že jsem ji nakonec dostihl až po třicítce mi přijde jako ironie, protože jiné teen fenomény, byť o něco starší (Dawson's Creek, Roswell), znám více než dobře a třeba takový One Tree Hill, který vyrazil mezi televizní konkurenci jen o rok dříve, dodnes považuji za vrchol nejen žánru. Kdyby se ke mně dostala ve správný čas i Veronica, mohlo jít klidně o nejlepší seriál mého života, přesto jsem si první seznámení užil až neuvěřitelně. Chová se totiž na dobu vzniku až překvapivě devadesátkově a zároveň fascinuje tím, že předběhla dobu. Nápadité i obyčejnější zápletky bez problémů kombinuje s dlouhodobými linkami, z nichž některé s klidným svědomím nechá spát třeba půl sezóny - a o to triumfálněji se k nim ve výsledku vrací. Rob Thomas byl zkrátka novátor a já až po letech doceňuji, jak je možné, že má fanklub Kristen Bell dodnes takovou sílu. Se zpožděním dobrých deseti let také začínám chápat, proč svého času znělo napříč fandomy a seriálovými fóry jméno Jasona Dohringa, a to navzdory tomu, že mě herecky zdaleka nepřesvědčil a všechno bohapustě nechává odehrát svoje přirozené charisma a rošťácký výraz. Herecky jde o vůbec roztomilou sebranku, protože i důležitější charaktery (Duncan, Wallace) jsou minimálně v úvodu zahrané přinejlepším úsměvně, ale o to víc mě baví jak nadšení všech zúčastněných, tak obsazení vedlejších rolí. Zatím se snad nenašla epizoda, ve které by se neobjevil host, kterého znám z jiného seriálového počinu a ve Veronice se jenom nesměle oťukával. Nejvíc potěšil v malé roli můj oblíbený gauner Theo Rossi nebo matadorka Alyson Hannigan. A když pak vezmu celý seriál kolem a kolem, ničí mě už teď, že zůstalo jen u tří případů.

2. série - 85% - I thought our story was epic, you know, you and me. Spanning years and continents. Lives ruined, bloodshed. EPIC. Když jsem říkal, jak mě mrzí, že se dočkám jen tří regulérních sezón a tím pádem tří případů, netušil jsem, kolik linek dokáže do jediného roku scenáristický tým napěchovat. Autobus, kóma, krysa, děti, Jackie, Terrence, Woody, Gia, chlamydie, finanční podvody, zakrývání stop, gangy, FBI, útěky přes hranice, podcasty, zvraty v soudních rozsudcích, nevlastní rodiče, vlastní rodiče a spousta hormonů v pouhých dvaadvaceti dílech? Zlaté "previously on", protože v těch desítkách stop, které někdy vedou do dokonale slepé uličky a jindy se triumfálně slijí v příhodně padnoucí vysvětlení, bych se býval ztratil snad na samém začátku. Tu kombinaci tajemství, sarkazmu a v pravý čas přišpendleného melodramatu nemůžu než obdivovat, jakkoli je občas vedlejších postav a linek, které si zabírají hromadu prostoru (Wallace chvíli div ne jako samotář, jindy jako všudypřítomný donchuán), přece jen moc.

3. série - 85% - Why bother with something not good just because it's something? Dlouho to vypadalo, že se změnou prostředí přišel i zdánlivě nevyhnutelný kvalitativní krok dolů, ale jednalo se naštěstí jen o první story arc. Násilník na vysoké je sice zdánlivě vděčné téma, ale snad i vlivem silného návalu nových postav, kde ty původní jen ztuha hledají svoje místo, působil poněkud vynuceně. Symbolicky s nervy drásajícím rozuzlením případu a začátku (vražedného) případu nového je zpět nejen stará dobrá Veronica, ale co se týče napětí, hereckých výkonů Kristen Bell nebo dokonalých sarkasmů (Logan, Mac) či dialogů (Veronica a Keith), jedná se k mému překvapení o jasný vrchol seriálu. Škoda, že tenhle do poslední nitky komplikovaný uzel nebyl rozmotán až v posledním díle a poslední záhada tak sice svého rozřešení dojde, ale na malém prostoru působí téměř až nepatřičně. V neposlední řadě pak musím říct, že když jsem celé dlouhé roky odmítal Veronicu kvůli tomu, že nikdy nedostala řádný konec, měl jsem pravdu. Finále je sice nabité událostmi či poněkud nečekanou (ale nikoli nevítanou) nostalgií po samých začátcích, zároveň ale k nějakému úplnému rozuzlení nejen nedospěje, ona k němu ani nevykročí. Melancholická nálada samozřejmě subžánru so-cal noir sluší, ale zůstat tehdy jako divák na dlouhé roky viset právě v letním dešti, to by pro mě byl až nesnesitelný očistec.

Veronica Mars (2014) - 80% - Na snímek, který původně měl být na koleně dělaným dárkem pro fanoušky až neuvěřitelně precizní práce. Rozhodnutí rozvinout případ v období kolem školního srazu sice považuji za nešťastné, protože se motá kolem postav, na které nikdo moc nevzpomíná - a ti praví přihrávači Wallace, Mac a Weevil mají (tak jako v každé velké zápletce) roli jen symbolickou, ale osobní rovina funguje dokonale. I přes až překvapivě bohatou účast Pize, který mi nikdy k srdci nepřirostl. Snad právě proto je ale natolik do očí bijící, kdo že byl pro Veronicu vždy tím pravým a s kým ji drtivá většina diváků vždy bude chtít vidět, přestože analogie s další dávkou drogy působí překvapivě přesně. Jak řekl sám Jason Dohring, "higher highs, lower lows". V podobě minisérie by vše fungovalo asi ještě o chlup lépe, ale věřím, že sedm let po zrušení seriálu jako takového musel tenhle bonbonek působit jako živá voda pro všechny Marsmallows.

4. série - 70% - Sympaticky balancující na hraně odlehčené pátračky z dob klasického seriálu a dospělých nálad filmu, naštěstí většinu času v prvním případě i díky novým přírůstkům (Matty je zlato) nebo pohledům do minulosti. Přestože jsem ale třetí sérii maratonoval jen pár desítek hodin před nečekaně časným zveřejněním nových epizod, někteří z těch, kteří si cameo role střihli, zestárli natolik, že jsem se až po nějaké době mohl plácnout do čela a chápat souvislosti. Tím spíš jsem ale za tolik (mnohdy skutečně nečekaných) návratů rád. Škoda ale, že se tak děje v příběhu, který si musel vypůjčit i tak otřepané propriety, jakými jsou mexické kartely nebo politický kandidát, které se pravidelně objevují snad v každé procedurálce posledních dekád. Narušuje to (a bohužel neodůvodněně) parádní pocit, který jinak z Neptune, jakožto místa krásného i nebezpečného, pořád vyzařuje plnou silou. Velké díky proto za soustředění se na nejoblíbenější tři charaktery. Špíčkování mezi Veronicou a Keithem je totiž snad ještě čistším komediálním zlatem a vztah s Loganem zase dospěl do bodu, kdy řešené problémy jsou vážně problémy a ne jen melodrama. Klidný Logan s vyzrálou tváří Jasona Dohringa je perlou, kterou jsem čekal a které se mi dostalo v ještě větší než myslitelné míře. Návrat je to tedy téměř s plnou parádou, byť Rob Thomas za ty roky ztratil onu lehkost, se kterou vytahoval z rukávu jednotlivé zápletky a zvraty a i to je důvod, proč je revival o krok slabší než školní sezóny. Co se týče finálového (a v emocích opravdu dokonale fungujícího) dílu, kroutím i několikátý den po zhlédnutí bezradně hlavou. I po opadnutí prvního vzrušení a vysvětlení, proč se muselo stát to, co se stalo, uvedené důvody neberu a nechápu. Jak mi byly záměry hlavního tvůrce vždy sympatické, za pět minut dvanáct s ním kontakt ztrácím.

100 % lidí si myslí, že se jedná o kvalitní názor
100 % s názorem souhlasí
vyjádřil se 1 člověk
80 %
plakát
Dobré místo
1. února 2020
další názory k seriálu

Not a girl ;)

Byť se nejednalo o lásku na první pohled, nezvyklý koncept si sedá jen velmi pozvolna a pěkných pár dílů trvá, než mi přestanou vadit některé charakterové mušky i mouchy téměř kompletní hlavní party, vyšlo to. Celá posmrtná anabáze má totiž jednu obrovskou výhodu. Eleanor a spol. se v sitcomových vodách pouští do nepříliš ochozeného prostoru rozvíjení mysteriózní zápletky a nefalšovaných cliffhangerů, které oproti všem žánrovým zvyklostem nejsou jen o vztazích. Opravdu netuším, jestli se mi u komedie někdy stalo, abych se k ní alespoň zpočátku vracel ne kvůli stylu humoru nebo dobré náladě, ale kvůli zvědavosti, kam se celý vesmír dobrých i špatných míst vrtne tentokrát. A že jsou takové výlety v pozdějších sezónách tou nejpřekvapivější pokladnicí chytrého humoru. Extra vydařené opakované vtipy (komolení Chidiho příjmení, Tahani a její známosti nebo COKOLI, co vypadne z neodolatelné Janet v libovolné podobě) jsou pak hodně sladkou třešničkou na dortu. Od úplného nadšení mě většinu času brzdí Jasonova nepřetržitá natvrdlost. Právě ta je tím jediným druhem humoru, který mi do jinak čím dál přesnější mozaiky moc nepasuje. Jinak se ale jedná o velice chytrou jízdu, která umí tu nejzásadnější komediální fintu. Přivodit slzy smíchu i dojetí.

100 % lidí si myslí, že se jedná o kvalitní názor
100 % s názorem souhlasí
vyjádřili se 2 lidé
80 %
plakát
Akta X
1. února 2020
další názory k seriálu

I'm afraid to believe

Pilot - Osudové přidělení agentky Scullyové jako dozoru nad nejvrtavějším agentem FBI navždy změnilo světovou seriálovou tvorbu, podnítilo snahu všech konspiračních teoretiků a milovníkům záhad darovalo bezednou studnici inspirace. A přitom ta úvodní třičtvrtěhodinka proběhne jen tak jakoby se nechumelilo. Ale kulty vždy začínaly nenápadně. Nejzásadnější perličkou je tak to, že archnemesis hlavní dvojice se v seriálu objeví už po třech minutách.

1. série - 65% - Podívat se po těch letech na to, jak tajemní muži v pozadí naženou Scullyovou ke Strašidelnému Mulderovi do kanceláře, je pro mě téměř posvátný okamžik. Jenže ta "moje" Akta X začínají až v samotném závěru sezóny, kdy je už definitivně jasné, že za oponou něco není tak úplně v pořádku. A přestože mě Tooms i po letech děsí a díky Darkness Falls se mi do lesa navečer nikdy nebude chtít, zatím mi tu ještě něco schází. Možná to je tím, že tuto první várku servírovaly televize mnohokrát a já si ji nikdy nenechal ujít, takže ji mám v paměti zakořeněnou dost pevně a nedokáže mě po reprízách a při znalosti point už ničím překvapit. Naštěstí jsou scénáře několikrát natolik neprohlédnutelné, že si i první krůčky k Pravdě zaslouží jistou úctu.

2. série - 75% - Probuzení. Už od samého začátku Little Green Men je jasné, že jsme o úroveň výš. Mulder se vrací v ještě zavilejší formě (která graduje v mytologické bombě Colony+End Game a ještě markantněji ve finální Anasazi) a Scully je ve vztahu k němu už mnohem osobnější, což dává divákovi o poznání větší chuť se pouštět do dalších a dalších vyšetřování. A že jsme tentokrát v mnohem pestřejší sestavě případů. Ať už je to typická carterovka The Host, atmosférický vrchol Die Hand Die Verletzt nebo dokonale bizarní jednohubka Humbug. Škoda, že se pořád najdou epizody, u kterých divák sice netrpí, ale bohužel působí skoro až vynuceně. Jinak ale stoupající spokojenost a nadšení nad gradující příběhovou kostrou.

3. série - 85% - S kritickými úspěchy a vysokou sledovaností přichází samozřejmě i vyšší rozpočty a Carter a spol. toho dokázali jaksepatří využít. Hlavně v první polovině tak o zakrvavená či znetvořená těla a větší počet uvěřitelnějších efektů není nouze. Tím základním zlepšením je ale příběh. Z vládního pozadí se už definitivně stala neprostupná síť intrik a z mimozemských náznaků získáváme jasné stopy, které se hlavní linky jen tak nepustí. To, co nabízí velkolepá Paper Clip, paranoidní Wetwired nebo asi nejlepší z dosavadních epizod, legendární Apocrypha, jsou záležitosti, o kterých by se i v dnešní seriálové lavině mluvilo dlouhé týdny. Rutinérské až špatné epizody typu Oubliette nebo Hell Money jsou pořád přítomny, ale jako výplně mezi Kuřákem, černým olejem, dokonalou atmosférou nebo překvapivým humorem je rád odpustím.

4. série - 90% - Vítejte ve zlatém věku. Mytologie kraluje, samostatné případy srší originálními nápady a špatné epizody ani neexistují, to jen občas nějaký experiment nevyjde. Scully bojuje sama se sebou, Mulder se všemi ostatními a já se definitivně dočkal série, ve které není místo pro pauzu. Vzpomínky Muže s cigaretou střídá krutě realistická a zároveň hypnotická epizoda Paper Hearts, na dveře zaklepe znetvořená rodinka a možná přiteče i olej. Čtvrtá sezóna zkrátka jedné malé zapadlé kanceláři přála.

5. série - 90% - Krasojízda pokračuje a s ní i nepřeberná studnice tvůrčích nápadů. Tentokrát si vybere úplně každý - milovník paranoie v tísnivé Folie a Deux, příznivci akčnějších případů v lesní Detour nebo teroristické The Pine Bluff Variant a humornou náladu uspokojí špičková Bad Blood. Výtky tak skoro ani nejsou výtkami. Tak jako já musím stavět pomník za jednu epizodu (úvodní dvojdíl Redux si to v mém pomyslném žebříčku namířil až na úplný vrchol), jiní zase aplaudují těm, které nesedly mně (konkrétně Kingova nepřesvědčivá Chinga nebo až příliš rutinní Mind's Eye). I díky tomu jde ale snadno poznat, jak moc bylo myšleno hlavně na fanoušky. Díky za to.

Fight the Future - 100% - Jako samostatný film je první celovečerní dobrodružství nejúžasnější dvojice v dějinách FBI bravurním napínavým zážitkem, ale až když jsem ho viděl jako součást většího celku, porazila mě jeho genialita plnou silou. Téměř bezprostředně po skončení páté série funguje Fight the Future jako hluboká katarze. Mulderovo břímě definitivně nese i Scullyová, Syndikát odhaluje prapůvod svého fungování a tím pádem se mezi řádky ukrývá ona Pravda, kterou celé roky hledáme. Filmová X Files tak fungují jako pocta seriálu, jako pozdrav všem fanouškům, ale i jako ta nejlepší návnada pro příští série. Srdce pravého shippera nemohlo plesat víc.

6. série - 90% - Úvodní epizoda šestého roku nese název The Beginning a nejedná se jen o nový začátek v dějovém významu, ale i v tom smyslu, že se štáb z nehostinného Vancouveru stěhoval pěkně na jih a na zápletkách je to hned vidět. Samé slunce, poušť a o třídu pozitivnější vizuální atmosféra. A co je nejdůležitější - kvalitativně jde stále o vrchol seriálu. V mimozemské story se leccos uzavírá (One Son) a v epizodických zápletkách se naráží na takové archetypy jako je výměna těl nebo časová smyčka. Stále tu máme brilantně napsané a pointované thrillery (Milagro, Field Trip), nostalgii (Three of a Kind a Duchovnym napsaná The Unnatural) a více než kdy jindy i humor. Vždyť každou chvíli se objeví epizoda, která si sice ze samotné premisy tak trochu utahuje, ale zároveň dává seriálu i něco navíc. Z tohoto soudku u mě vede jedna z vůbec nejoblíbenějších epizod How the Ghosts Stole Christmas. A jak naznačuje finále, stále je kam pokračovat a co rozvádět.

7. série - 80% - Krok dolů a hodnocení po menší úvaze také nostalgicky nadstřelené. Jak mi vždy vyhovoval systém sázení různorodých nápadů do epizodického dění, v sedmé sezóně je pár námětů nevšedních způsobem, který mi z principu nesedí. Hlavně ve druhé polovině se objevují témata, ze kterých přímo čiší, jak chtějí být za každou cenu na první pohled jiná a First Person Shooter, Theef nebo Fight Club jsou všechno, jen ne skvělé díly. Na ty se najednou scénáristé až nečekaně nadřou a vydařené případy jako Amazing Maleeni nebo Je Souhaite za sebou schovávají hodně potu. Takže proč osmdesátiprocentní série? Protože hlavní příběh, Samantha a finální Requiem. Všechno, kde se vyskytují postavy z pozadí všech konspirací a konfliktů, jsou dobrodružství ze zlatého fondu Akt X a poslední díl pak jedním velkým pokladem, který by fungoval dokonale i jako úplný konec seriálu. Mně se ale ještě končit nechce.

8. série - 75% - Jsem rád, že do tajných složek pořád mohu nakukovat, ale rozjezd nové éry ze začátku pořádně drhl. Agent Doggett jako nepřístupný tvrďák funguje dokonale, jenže návrat ke kořenům v podobě drsných epizodických případů mi moc nesedí. Jednotlivé záhady jsou těžce průměrné a i divácky oblíbené kousky jako Roadrunners mě z unavené letargie nevytrhávají. Naštěstí se nemění fakt, že mytologie znamená krok nahoru a skvělé Per Mannum nebo nervy drásající DeadAlive vrací sérii do jistějších sfér. Po jednom vymodleném návratu pak dokonce osmá sezóna zařadila rychlost doslova kosmickou a výsledné dojmy jsou tak pozitivnější než bych se někde v polovině odvážil byť jen doufat. Ústřední linka už je ale očividně vyčerpaná a nerad bych se svých oblíbených konspirací dočkal v podobě násilím udržované výplně. Proto je dobře, že konec a pravda už jsou hodně blízko.

9. série - 85% - S přehledem do cíle. Existovala sto a jedna odpověď na otázku "proč by se mohla poslední série pokazit" a je pro mě obrovskou úlevou, že se tak nestalo. Doggett si našel svoje trvalé místo a Monica Reyes se jako nováček prosadila už na konci minulé sezóny. Hodně samozřejmě dělají hluboké oči Annabeth Gish, ale ještě víc potěší fakt, že Monicu není na rozdíl od Scully nebo Doggetta potřeba přesvědčovat o tom, že může "uvěřit". Scénáře opouštějí koncept zbytečně častých temných epizod a nebojí se překvapivě úspěšně experimentovat (4-D, Audrey Pauley nebo nahláškovaná Improbable). Samostatné příběhy jsou tak až na malé výjimky (zbytečná Underneath a k smrti únavný John Doe) o úroveň výš než poslední dvě sezóny zpátky a série jako celek chvílemi pokukuje po stejném hodnocení jako zlaté časy od čtvrté do šesté série. O pohlavek níž ji ale posílá mytologie. Pořád se sice jedná o nadprůměrné nebo napínavé epizody, ale dvojdíly Nothing Important Happened Today a Provenance / Providence jsou bohužel z ústředního příběhu celého seriálu nejslabší. Naštěstí jsou přítomny i takové kousky jako dojemný William a dokonalá Release, ve kterých se zakončí téměř všechny vedlejší linky posledních let. Jedna velká odpověď na sebe však stále nechávala čekat.

The Truth - 90% - Mnozí se během dlouhých let a stovek epizod vzdali jejího hledání, ale přesto je tady. Pravda se na samém konci ukázala v celé své kráse a dokázala jednu zásadní skutečnost - k Aktům X patří Fox Mulder. Samozřejmě nedám na Danu Scully dopustit a a zamiloval jsem si i Doggetta a obzvlášť pak Monicu, jenže ty nejzajímavější nitky kolem syndikátu, kolonizace, únosů, černého oleje nebo Samanthy zkrátka pasují k onomu nenápadnému geekovi se zálibou ve slunečnicových semínkách. Poslední díl ukazuje, že supervojáci nebo William bezpochyby uměli zaujmout, ale přece jen byli kvalitativně o schod níž. Samotná The Truth je ve své rekapitulující náladě napínavá, osvobozující a hlavně nostalgická. To množství známých tváří nepřestane překvapovat ani na samém konci, mě osobně nejvíc potěšil Krycek a nejvíc dojali Osamělí střelci. A k posledním minutám snad jako pravověrný shipper můžu říct jen Maybe there's hope..

I Want to Believe - 90% - Čistočistý dárek pro fanoušky, který se maskuje za film, který ocení i nezasvěcení či polozasvěcení. Neocení. Paradoxně právě ti, kteří seriál před lety sledovali a mají ho v paměti jako sérii případů monster z lesů, kanálů či polárních krajů, prokládanou mimozemskou naháněčkou, budou nejvíce zklamaní. Kdo si ale s Mulderem a Scully prožil oněch devět seriálových let a chápe tak jejich rozvinuté pouto či narážky na Williama, docení zimní odyseu o poznání víc. Temných epizod, kde paranormální jevy nebyly ústředním bodem scénáře, nabídl seriál několik. Tady je ale všechno o dvě třídy osobnější. Díky tomu je tak z podceňovaného snímku nejen napínavý thriller, ale v první řadě i duševní očista obou hlavních hrdinů. Zkrátka (doslovné) zamávání nezapomenutelnému fenoménu, které si seriál bezpochyby zasloužil. Vzpomínalo se krásně. A ani to ještě neměl být konec.

10. série - 80% - Do poslední chvíle jsem nevěřil, že se v dnešní době, navíc po neslavných výsledcích druhého filmu, může povést celý projekt dovést ke zdárnému konci a o to víc jsem svítil nadšením po prvním promu. Seriál, který mě k televizním příběhům na pokračování přivedl, je zpátky a má v sobě úplně všechno, co se mu kdy před lety povedlo. Nejpozitivnějším překvapením je zjištění, že se bez okolků pokračuje ve stejné náladě, ve které se minule končilo. Veškerou původní lavinu otázek totiž uzavřel finální (a dnes již takřka legendární) dvojdíl The Truth a následující (fanoušky do jisté míry odmítaný) I want to believe není o hledání návštěvníků, konspirací a utajovaných skutečností, ale o hledání sebe sama. K mému nadšení je ale svou náladou novým příběhům nejblíž. Vlastní pochybnosti jsou totiž největším hnacím motorem celého revivalu a dostávají svoje místo překvapivě ve VŠECH epizodách. Divácky nejvděčněji z toho pro mě trochu překvapivě vychází Darin Morgan, jehož obě dílka, Founder's Mutation i Home Again, jsou dostatečně děsivé, ale v prvním řádu obestřené dojemnými rodinnými linkami, které dokazují, že dění kolem Williama z posledních sérií má nezanedbatelný a i po dlouhých letech neodvratně tragický nádech. Mezi Morganovy epizody nenápadně vplula divočejší Mulder & Scully Meet the Were-Monster, která u neznalých diváků zákonitě způsobila pobouření či nepochopení, zato u pamětníků legendárních vážně nevážných jízd typu Bad Blood nebo Jose Chung's 'From Outer Space' přivodí snad až nadšení. Tvůrci totiž kromě obvyklých vyprávěcích postupů vrátili i shazování sebe sama a to si užije opravdu jen ten, kdo před lety dával pozor a pamatuje si z původního seriálu víc než žluté Toomsovy oči nebo fosforeskující lesní hmyz. Kapitolou sám pro sebe ovšem zůstává Chris Carter. Zatímco pro překvapivě vysoké procento diváků byl dlouholetý příběhový podklad plný únosů, kolonizace nebo černého oleje do jisté míry nutným zlem, pro mě tyto příběhy redefinovaly slovo mytologie. Všechny linky (včetně mezi fanoušky nechvalně známých supervojáků) byly vždy, i ve slabších obdobích, něčím navíc, co mě pokaždé spolehlivě zmagnetizovalo. Právě proto mě šokovalo, když jsem po úvodní My Struggle musel uznat, že takhle slabý mytologický díl tu zkrátka ještě nebyl a o osud vymodleného revivalu jsem měl v tu chvíli pořádný strach. Když mě výše zmíněná trojice epizod vyvedla z omylu, přišel opět Carterem napsaný Babylon - a opět mi přivodil zklamání, protože stejně jako v předchozím případě fungoval v jednotlivostech (pouto hlavní dvojice, narážky, vtípky za hranou parodie), ale jako celek přežvýkával zoufale nezajímavou báchorku. Proto byl ten balvan, který mi po finální My Struggle II spadl ze srdce, těžký jak ten největší meteorit. Právě tady konečně vy-víte-kdo odhalí něco ze svých věčných plánů, právě tady hrozí další blízká setkání a mám o osud legendárních hrdinů pořádný strach. Na samém konci se nezlobím, že šestidílná nostalgie, původně zamýšlená jako poslední poklona, je nakonec řadovou sérií, která se pravděpodobně dočká pokračování. Nezlobím se, protože nálady při sledování se ani po letech moc nezměnily a do seriálu bez problémů zapadly. Vyloženě mě pak dojímá herecký výkon Gillian Anderson, která trochu překvapivě přehrává i jinak perfektního Duchovnyho. Zatímco on hraje Muldera jako pořádně omláceného člověka, jehož bezhlavá víra i zničující skepse si již vybraly svoji daň, Scully má úlohu litující, nejisté a do poslední chvíle doufající ženy pořádně těžkou a s postupujícími díly je čím dál jasnější, že z některých rolí se zkrátka nevypadává. A já chci věřit, že tohle je jen začátek něčeho většího.

11. série - 90% - For so long, I believed. Několikrát jsem četl názor, že nejufňukanějším fandomem jsou Star Wars. "Pravověrní" milovníci staré trilogie označují prequely za moc romantické, jeden sequel za moc stejný, další pak pro změnu za moc jiný - a jsou proto tak trochu k smíchu. Souhlasím s tím, s jedinou výhradou. Ve fňukání jim patří až druhé místo. Profesionálními plačkami jsou totiž ortodoxní příznivci Akt X, kteří si pokračování vykřičeli nejspíš jen proto, aby na něj mohli neustále nadávat. Ať je totiž epizoda jakákoli, zaslouží si smáznout. Jeden se pak dozví, že vtipné epizody příliš často znevažují odkaz seriálu, temné se do současnosti nehodí, mytologické linky dnes už nikoho nezajímají, vzpomínky na staré zápletky otravují nové či zapomnětlivé diváky, moderní kousky působí směšně a stále dokola, ať už se původní nápad povede přetavit v libovolný výsledek. A zcela nepřekvapivě první vlnu kritiky chytil sám Chris Carter. Což o to, přinést zvrat z nejzásadnějších hned při první epizodě, to byl i pro mě slušný oříšek, ale zatracovat hlavního tvůrce s tím, že zničil seriál, bylo na můj vkus trochu moc. Tohle je jeho dílo a ať udělá cokoli, je to jen jeho vývoj, žádné ničení. Nehledě na to, že ránu na solar už jsme od něj dostali nejednou v původních sériích, kdy mě v šoku či slzách nechalo nejedno odhalení. On jen onu hru s divákem dohrává jako jeden z mála tvůrců do absolutního konce a ne každý na to má žaludek. Nic to samozřejmě nemění na tom, že My Struggle je pro oba (v součtu s předchozí sezónou pak všechy čtyři) takto pojmenované díly výmluvný název. Carter s novou mytologií bojuje, každou hlášku či posun potí v krvi a jak svého času dokázal vystřihnout za sezónu hned několik perel, je znát, jak strašně se na ně teď nadře. Snad o to radši je mám a právě finále celého seriálu (?) bych s klidem zařadil mezi nejoblíbenější díly vůbec. Do černého pálí ale i ostatní tvůrci. The Lost Art of Forehead Sweat je dokonale uvědomělou poctou v poťouchlém duchu, kterou docení opravdu jen ti srdcem zainvestovaní, Kitten dává vzpomenout na na Skinnera soustředěné pecky Avatar a Zero Sum. Nothing Lasts Forever zase připomíná devátou sérii, konkrétně moment, kdy se poslední epizodická zápletka (tehdy v případě Sunshine Days) věnovala jedinci, který neustále sleduje televizi a podle ní upravuje svůj okolní svět - a i přes krvavou tvrdost (tedy tu stránku, kterou mám na seriálu rád nejméně) sbírá body ve velkém díky adekvátní péči o hlavní postavy. A konečně téměř odtržená chuťovka s vyloženě trolícím názvem Rm9sbG93ZXJz, která nejvíc dokazuje posun, který seriál za své čtvrtstoletí prodělal. V začátcích totiž i tehdy aktuální případ zlobící techniky Ghost in the Machine působil úsměvně, zatímco dialogů prostý thriller už mrazivost, aktuálnost, černý humor ani nadhled nepostrádá - a zcela mimochodem si levou zadní podává celé slavné Black Mirror. Ze sezóny jako celku ale překvapivě často a překvapivě silně cítím nostalgii. Všichni, kteří mohli psát jednotlivé příspěvky i letos, jsou klidnější, rozvážnější, oproti desítce vědí více, na čem jsou, vědí, co si mohou dovolit, protože pauza tentokrát byla jenom dva roky a ne víc jak dekádu. V první řadě je ale ode všech cítit smíření se s koncem. Dostali šanci, jakou mnoho seriálů nedostává - skončit ještě jednou, poupravit to, co na původním konci třeba podle nich nebylo dotažené. A všechny emoce, které v nich při psaní mohly pracovat, cítím i já, nejen v posledních deseti minutách, které v duchu obří antické tragédie dovádí do konce dějové provázky, které vlály ve větru dvacet let.

0 % lidí si myslí, že se jedná o kvalitní názor
0 % s názorem souhlasí
vyjádřilo se 0 lidí
90 %
plakát
Mr. Robot
28. ledna 2020
další názory k seriálu

Tell me you're seeing this too.

1. série - 65% - Potenciálu bylo tak moc, až bylo zklamání nevyhnutelné. Soustředěný Rami Malek, specifické prostředí neprůhledné hackerské tematiky, pohledná sousedka, nepředvídatelný aktuální stav hlavního hrdiny. Takhle nabitý pilot tu zkrátka nebyl dlouho, ale záhy se začalo ukazovat, jak moc vhodnější by byla samostatná minisérie. V deseti epizodách se všechno napětí postupně rozmělní, některé postavy svými zbytečnými linkami téměř ztratí opodstatnění (Wellick si z nečitelného prošel proměnou do fatálně nepochopitelného) a když dojde na velké revoluční činy, ztrácí děj paradoxně šťávu nejvíc. Ve druhé polovině sezóny už dokonce ztrácím pozornost ve všech linkách, ve kterých se nevyskytuje samotný Elliot a byť mu tvůrci přisoudili až neuvěřitelnou kombinaci psychiatrických diagnóz (nehledě na to, že s pomocí morfinu by z něj asi byl myšlení neschopný jedinec raz dva), Malek všechno odehraje tak dokonale, že hltám i to nejposlednější nervózní mrknutí do divákových očí. Druhá řada je obrovský risk, který může vyjít jen při pokusu o převrácení premisy do zcela nových rovin. Dějové skoky pomocí šokujících zvratů se totiž vyčerpaly za minutu dvanáct.

2. série - 70% - Snaha o další zásadní zvrat tentokrát vyznívá poněkud naprázdno, ale druhá série drží pohromadě překvapivě lépe. Napomáhá tomu jak ještě brilantnější Rami Malek, tak skutečnost, že zmizelý Tyrell nemá jak otravovat. Obecně mám ale s Mr. Robotem jeden zásadní problém, který mi kazí celý seriál. Jakkoli chápu jeho oblibu a touhu diváka pitvat se v každém záběru, nedokážu se zbavit pocitu, že se mi Sam Esmail snaží celou sérii dokázat hlavně to, jak dokonale cool jeho seriál je. Tuhle okatou snahu cítím z každého záběru, a i když mnoho scén skutečně formálně dokonalých je, dojmy jdou vzápětí dolů při do sebe zahleděných, nesnesitelně pomalých dialozích a bohužel i při zbytečných vedlejších linkách. Při účasti božské Grace Gummer mě to mrzí obzvlášť, ale přes tři hvězdy se stále vyšplhat nemůžu.

3. série - 70% - Matoucí manipulace s postavami (nešťastně málo Dom, šťastně málo téměř vykoupeného Tyrella), neúměrně protahovaná zápletka všech možných "stages", ale přesto s přimhouřenýma očima uspokojivý výsledek se specifickou a díkybohu dostatečně paranoidní a napínavou atmosférou. Stále mě nejvíc mrzí vlastní úvahy nad tím, jak dokonalou minisérií mohl Mr. Robot být a je místo toho jen mírně nadprůměrnou technopohádkou. Je otázkou, jestli mi čím dál víc vypulírovaná a vyšlechtěná vizuální stránka dokáže i v příštím roce vynahradit skutečnost, že mě Darlene nebo Angela přestaly bavit už před drahnou dobou.

4. série - 85% - Am I his monster? Nebudu lhát, při rozporuplném vztahu k seriálu samotnému a vzhledem k pauze mezi sezónami, která trvala téměř dva roky, jsem se už k dalšímu hackování neměl. Předchozí roky i přes nezpochybnitelnou kvalitu natahovaly ústřední zápletku neúměrně dlouho a jedinou možnou cestou vzhůru bylo soustředit se opět na jádro příběhu. A stalo se. Pryč jsou nekonečné teorie a fáze, Esmail píše až na drobné výjimky o hlavních postavách, o jejich nejistotách a o cíli, ke kterému příběh směřoval viditelně od samého začátku. V napínavých chvílích mi nervy šponuje až nesnesitelně, ve chvílích zvolnění pak dynamice vyprávění rozumím o poznání méně, ale v rámci celku do sebe věci zapadnou tak snadno jako nikdy předtím. Neodpustím si ale poznámku k extatickému vynášení do nebes jednotlivých epizod. Nezpochybňuji, že žánrově uzavřené díly berou dech, ale jak šokující dlouhodobé pointy, tak ty krátkodobé (mátová káva) jsou vidět už z dálky a žádné fascinované zírání na obrazovku se u mě proto nekoná. Pro mě tak na rozdíl od divácké většiny ony top okamžiky nesouvisí s věčně bezútěšnou náladou a koupání se v diagnózách hlavních postav, ale v příslibech naděje (letiště) nebo odzbrojujících katarzích (celé pečlivě budované finále).

100 % lidí si myslí, že se jedná o kvalitní názor
0 % s názorem souhlasí
vyjádřil se 1 člověk
80 %
plakát
Dracula
28. ledna 2020
další názory k seriálu

Conversation precedes dinner.

Dlouho mnohem skromnější, než bych čekal, kdy se první díl odehrává na dvou lokacích a druhý většinu času dokonce na jediné. Až ve finále se naplno rozpálí přesně ten zápal, který bych od tvůrčí dvojice čekal. Moffata s Gatissem mám rád ve všech autorských polohách a Dracula mi nejvíce připomíná jejich slavného Sherlocka. Klasické dílo se i tentokrát často cituje, často parafrázuje, často staví na hlavu a často se střílí dost odvážně od boku, občas přesně do těch míst, které diváci budou milovat a občas úplně vedle. Já je za tuhle odvahu vždycky obdivoval a právě u Sherlocka jim všechny roviny vyšly s plnou parádou. Jenže tam se jejich postupně obměňovaný a čím dál rozevlátější styl tvaroval na ploše třinácti epizod natočených během dlouhých sedmi let. Napichovač se pokouší o ten samý přerod během tří dílů odvysílaných ve třech dnech. Tím pádem nemůže oslnit dlouhodobým vývojem a dokážu pochopit, proč je konec někomu tak silně proti srsti. Mně se naopak Temný kompas trefil do nálady úplně přesně, snad svým bezuzdným blázněním, snad pocitem, že se tu zase jednou plní scenáristické sny, a snad protože ústřední měření sil titulního antihrdiny s věčným nepřítelem skončilo jinak, než čtenáři chtěli. Občas taková atmosféra hraničí až s bezhlavým fan servisem, ale nezlobím se. Proč taky, zasáhl plnou silou právě mě. Za jiných okolností bývám v dodržování předlohy, klasiky, tradic a kánonu často konzervativní, tenhle hrabě mi ale přirůstal k srdci tím víc, čím dál se od klasického (a nutno říct, že už stokrát viděného) pohledu odkláněl.

50 % lidí si myslí, že se jedná o kvalitní názor
50 % s názorem souhlasí
vyjádřili se 2 lidé
90 %
plakát
Shin seiki evangelion
2. ledna 2020
další názory k seriálu

Co ti trvalo tak dlouho?

Zázrak z devadesátek, který by se už dnes neprosadil. Ani ne tak z důvodu opadnutí zájmu o obří roboty, ale čistě protože je svůj. Za následek to má nejproměnlivější nálady, které jsem kdy v anime viděl. A mě stejně tak baví úvodní poťouchlý lechtivý fanservis i neustálé pubertální pištění, jako přitahuje dobově přesná rozevlátost. Dokud je Evangelion jenom mladistvá mecha akce prokládaná hláškami nebo naivními epizodickými klišé (ať jdou hrdinové do školy na dovolenou nebo doslova kamkoli, pokaždé se budou muset utkat s Andělem), je to více než slušná zábava, na kterou se dívá samo. Po přerodu do vážnější roviny, která postupně graduje do náročné psychologie či thrilleru pak seriál definitivně dostává své pověsti nezapomenutelného a hlavně nezaměnitelného zakladatele jednoho subžánru. Tenhle skok od věčných úsměvů a shazování sebe sama navíc přijde z dílu na díl a o to větší dopad na diváka má. Scénář se v tu chvíli nebojí v očekávání největšího akčního inferna doslova couvnout do mysteriózní detektivky nebo introspekce hlavního hrdiny a z podobných dilemat až do samého závěru vykukuje jen velmi neochotně. Úplný finiš asi svého času musel vyrazit všem dech a i přesto, že jsem na něj byl připraven, stejně mi z neustálého chaotického drmolení a duševního sebepoškozování šla hlava kolem. Jakkoli bych si konec představoval jinak (ať už ten seriálový nebo filmový), zůstávají Shinji, Rey i Asuka jedinečnou vzpomínkou.

0 % lidí si myslí, že se jedná o kvalitní názor
0 % s názorem souhlasí
vyjádřilo se 0 lidí
90 %
plakát
Watchmen
2. ledna 2020
další názory k seriálu

All those moments

Jeden z nejatraktivnějších komiksových vesmírů obývají tři dekády po jeho nejzásadnějším příběhu jen proměnlivé zajímavé nové charaktery, vypráví se více než rozvážným tempem a ústřední témata, dříve tak neodolatelně rozprostřená napříč společností, se slévají k tolik kritizovanému, ale paradoxně žánrově průzračně pojatému rasismu. Tak dlouho jsem se snažil na novou strážcovskou atmosféru naladit, až byl téměř konec. Pokaždé mě rozčarovala zbytečná nepochopitelná vsuvka, která jen pozvedla moje obočí, místo toho, aby mě nutila zajímat se, jaká bude pointa. Zamrzel mě i černobílý flashback, který může přinášet střihových nebo režijních nápadů, kolik chce, ale ve své podstatě neodpovídá na nic, co bych chtěl vědět a "jenom" odvážně podrývá dávné teorie, které ale byly vždy jen teoriemi a nikdy ne pravdami. Ale ani přes zmíněnou odvahu se jak předloze, tak její vypulírované filmové adaptaci nikdy docela nepřiblíží. Respektive přiblíží, na pouhou jednu epizodu, konkrétně rozhovor v baru. Právě při něm poprvé a naposledy naplno cítím ono mrazení v zádech a očekávání možného i nemožného, jakkoli jsem se nejednou musel trpce zatvářit při směru, jaký právě tahle stará známá milovaná i nenáviděná postava míří. Na druhou stranu Jean Smart je dech beroucí a vy-víte-komu dodává vrstvy, o kterých jsem netušil, že se v ní skrývají. Jenže co naplat, po nepřekvapivém a smutně zdlouhavém finále mám jasno o tom, že z téhle události ve mně převládá zklamání. Když je pokračování nejsilnější ve chvílích, kdy vzpomene nebo na scénu vrátí původní postavy a ty nové mě většinu času zdržují od toho, co mě doopravdy zajímá, je něco špatně.

0 % lidí si myslí, že se jedná o kvalitní názor
0 % s názorem souhlasí
vyjádřilo se 0 lidí
70 %
plakát
Temný případ
25. prosince 2019
další názory k seriálu

I had to leave my life behind

1. série - 80% - Stát blízko souboje světla s temnotou se nemusí vyplatit, v případě některých klání to ale neplatí. Ve světě lesa, vidin, parohů, prapodivných obyvatel a Rustyho zabíhavých monologů mi totiž i přes počáteční problémy s naskočením na danou trať bylo moc dobře. To, že si věčně nasupený Harrelson i v nejlepším slova smyslu jetý McConaughey kradou celý Případ pro sebe, je asi jasné každému, kdo o tenhle profil zavadil. Každá promluva či (ne)shoda je dohrána do extratřídy a je to právě pouto hlavní dvojky, díky kterému zůstává po prvním příběhu v hlavě tak pozitivní dozvuk. Čím déle se znají, tím více se odlišují a paradoxně čím rozdílnější jsou, tím jsou navzájem provázanější. Bohužel ve chvílích, kdy se oba naplno věnují vyšetřování vraždy, unikala moje pozornost i vzhledem k pozvolnému tempu všemi směry a nezbývalo než si přát zaslechnout nějakou další neprůhlednou metaforu. Až ve dvou finálních dílech jsem konečně onomu hledání stop přišel na chuť, ale tím spíš bych se na začátku obešel bez poněkud vynuceného střídání časových rovin. Přistála nám tu zkrátka audiovizuální a herecká bomba, u které zvěsti o výjimečné události z větší části nelhaly. Důvody pro nenadálé zatracování televizní tvorby mimo HBO pro mě ale zůstávají větší záhadou, než jakou byla pro hlavní nesourodou dvojici identita ústředního vraha.

2. série - 80% - Na příběh Martyho a Rusta začal padat prach, který pomohl ukázat, že se sice jednoznačně jednalo o atmosférickou podívanou, ale o přelomový okamžik seriálové historie určitě ne. Proto je dobře, že se začíná ve zcela odlišném prostředí urbanistického Vinci. Politici i policie tu rádi dostávají občasný dolar bokem, řetězec erotických služeb vesele bují a vůbec tu na každém kroku něco smrdí. Až smrt jednoho z místních hlavounů spustí řetězec událostí, na jehož konci zůstane pár mrtvých – a možná i něco navíc. A řetězec je to zajímavý, takže o to víc mrzí, že stejně jako minule nechybí hlubokomyslně cílené dialogy, které ale bez McConaugheyho specifického charakteru (a hlasového projevu) postrádají smysl a působí jako špatný vtip. Navíc akční scéna v závěru čtvrté epizody nutí přemýšlet, jestli je přítomna vážně jen kvůli tomu, aby překonala legendární přestřelku ze stejného dílu řady minulé. Co je ale naštěstí obráceně, to je gradace. První sezóna začala ve velkém stylu, aby ve finiši trochu vyšuměla. Kalifornská anabáze místo toho klame tělem, kdy se pět hodin zdánlivě nic neděje a pak, ve chvíli, kdy netrpělivější diváci celé snažení dávno vzdali, nasadí smrtící atmosféru tepajícího nepřátelského prostředí a skrz dokonale fungující finále ospravedlní i úvodní rozvláčnost. Poté, co každý ještě nedávno hrnul na McConaugheyho veškerá herecká ocenění, zaráží mě, že je ticho po pěšině po výkonech proti typu obsazené Rachel i bezchybného ztroskotance Farrella, který si s cigaretou a panákem během pár vět uzmul životní roli. Zkrátka a dobře je Detective příběhem i seriálem plným rozporů. Zatímco po osmi dílech to vypadalo, že je pro každého, po šestnácti už proti sobě štve několik táborů. Pro mě je ale zárukou (specifické, ale nezpochybnitelné) kvality.

3. série - 70% - Snaha o co nejširší záběr se trochu míjí účinkem. Zprvu vítané osvěžení v podobě vietnamských dozvuků vyvane ve chvíli, kdy se Wayne o válce baví snad s každou mužskou postavou, stejně tak linka zkoušeného manželství nikdy nedosáhne uspokojivé katarze a většinu konfliktů jen nesměle přetřese. Přestože bych tak případ z West Finger zařadil za dva jeho předchůdce, nebylo by to o moc. Ali a Dorff totiž se sveřepým výrazem s přehledem utáhnou celé vyšetřování (jakkoli je Pizzolatto i tentokrát vysazený na odhalování point z trochu nefér dějových směrů) a i potřetí, byť jakkoli na samé hraně, nechává zahrát koncept detektiva, který desítky a desítky minut bloudí, hledá, nahlíží a pak teprve možná něco nachází, nedejbože odhaluje. Trpělivost mi ani tentokrát neodešla, přesto už bych dál štěstí nepokoušel.

100 % lidí si myslí, že se jedná o kvalitní názor
50 % s názorem souhlasí
vyjádřili se 2 lidé
80 %
plakát
Bodyguard
11. listopadu 2019
další názory k seriálu

Bomba s přízvukem

Od první do poslední vteřiny nepředvídatelný příklad všech britských seriálových ctností. Není nouze o překvapivé zvraty včetně jednoho šokujícího, atraktivní prostředí propojené s vedlejšími tématy a strhující herectví všech zúčastněných v čele s dech beroucím Maddenem, kdy divák neustále váhá, jestli se hlavní hrdina zhroutí, provede hrdinský čin nebo postřílí všechny kolem sebe. Velká škoda zapletení se do vlastních sítí intrik v době těsně po přeskočení základní výhybky, do té doby jsem myslel, že mám před sebou pravý seriálový zázrak, takhle alespoň více než pečlivou žánrovku s do neuvěřitelných výšin gradovanou finální linkou.

100 % lidí si myslí, že se jedná o kvalitní názor
100 % s názorem souhlasí
vyjádřil se 1 člověk
90 %
plakát
Iron Fist
8. září 2019
další názory k seriálu

I am the immortal Iron Fist

1. série - 90% - Kritiky odmítaný, diváky až překvapivě vysmívaný, pro mě ale téměř spásný. Zatímco takový Daredevil drží rovnováhu mezi akcí a dramatem a sahá tak na hranici, kam až seriózní komiks může dosáhnout, jeho následovníci Jessica a Luke byli mnohem více těžkým osobním (respektive ve druhém případě sociálním) dramatem a byť se u obou jednalo o skvělé počiny, začínal jsem pomalu cítit, že potřebuji oddych a změnu nálady, abych potřetí za sebou nemusel zase sahat až na dno sil. Možná právě proto teď za Dannyho oroduji všude, kam se jen vrtnu. Svoje vnitřní démony totiž chlapík s železnou pěstí má, ale nezapomíná u toho klukovsky blbnout, překvapovat a bavit přesně tak, jak si jen můžu od podobného konceptu přát. V kombinaci s fyzickým Tomem Pelphreym jako nevyzpytatelným Wardem, s životní kreací Davida Wenhama v kůži vševědoucího Harolda a hlavně s půvabnou Jessicou Henwick jako neodolatelnou Colleen jsem nevěřil, proč se právě na tuhle po všech stránkách vydařenou jízdu sneslo tolik špíny. Po pár negativních ohlasech se najednou hromada diváků pasovala na hodnotitele toho, zda je akce dostatečně špičková či uvěřitelná, což v případě těch komentujících, kteří o akční film nezakopnou, jak je rok dlouhý, působí více než směšně. Pro mě je ale akční stránka věci onou třešničkou na dortu, protože přináší víc rvaček, než předvedli předchozí dva Defenders dohromady a třeba zúčtování v dešti v předposlední epizodě je tak napínavou a osudově podanou etudou, že ve mně ono ticho rezonuje doteď. Iron Fist se stává nedílnou součástí budovaného příběhu a právě on může být tím vítaným kořením, které z budoucí týmovky udělá vrchol celého univerza.

2. série - 75% - Trochu dýchavičná snaha navázat na úplně všechny motivy z první série je sympatická, ale smutně nevychází v důležité oblasti hlavního záporáka. Davos, jeho zatvrzelý výraz a de facto jediný záměr a cíl toho budiž důkazem. Oproti tomu jsem až nadšený z toho, že zdánlivě nevděčný úkol pokračovat v životních strastech Warda a Joy zůstává snad i nejzajímavější linkou. Colleen totiž většinu času slouží jako morální kompas pro titulního hrdinu či pro celou čtvrť a na to navazující trable s gangy nemají šťávu a značí tak nepochopitelný příklon k nátuře typu Luke Cage. A to nechápu, protože mysteriózní fantastično bylo právě tím, co oddělovalo Dannyho od zbytku vesmíru a jeho minimalizace (či racionalizace, viz rituály) tak degraduje původní tvář seriálu. Přes to všechno je mi ale věčný blonďatý otloukánek pořád sympatický a držel jsem mu palce až do samého parádního konce. Ten sice s přimhouřením všeho, co mám, dokážu brát jako povšechný happyend, ale pomyšlení, že by další sezóna vypadala tak, jak naznačuje posledních pět minut, je při nepřekvapivém zrušení hodně hořkou pilulkou.

100 % lidí si myslí, že se jedná o kvalitní názor
50 % s názorem souhlasí
vyjádřili se 2 lidé
80 %
1/24
1234567 ... 24