Poslední názory

Tenhle koncept mně baví. Zaprvé je to oživení toho, co bylo už několik let stále stejné (Geňa a Suchoš v každém díle v naprosto stejných úlohách) a zadruhé mají všichni mnohem větší příležitost ukázat, co v nich opravdu je (a Igor Chmela opět dokazuje, že je z celé Partičky nejlepší, akorát, že je tady ještě lepší). Tohle odsýpá a skutečně to vypadá jako pořádná improvizace, což se v klasické Partičce občas ztrácelo (a občas víc). Leoš Noha do party perfektně zapadl a to, jak si vychutnali Geňu v jeho dvojroli, bylo absolutně geniální! Samotné charaktery jsou nastavené taky docela dobře a fakt mně to baví, snad jen ten Dangl by do toho nemusel zasahovat tak často. 80%.

Parádní záležitost se sympatickýma postavama a výbornou zápletkou. Daniel Radcliffe je absolutně super, Steve Buscemi pak absolutně geniální a ostatní jsou taky skvělí a na Geraldine Wiswanathan se navíc i moc příjemně koukalo. Délka je sympatická a počet epizod tak akorát, snad jen v prostředních epizodách to občas lehce skřípalo, ale pouze minimálně, Tenhle seriál je další britský klenot, ke kterému se někdy v budoucnu velice rád vrátím, protože jsem se u něj bavil ne královsky, ale přímo božsky! Škoda, že podobně originálních seriálů nevzniká víc, obzvlášť v komediálním žánru je tohle fakt zatraceně svěží vítr. 85%.

Ten závěr byl pořádně šokující a svým otevřením si přímo butálně řve o druhou sérii. A když už teda, tak doufám, že na ní dojde, protože to vypadá, že teprve tam by mohla nastat ta správná legrace. Velmi fajnová legrace je ale i v sérii první. A není jí vůbec málo. Seriál má kromě prvotřídního obsazení (tradičně výborný byl Kamil Halbich, Simona Babčáková, ale úplně nejvíc mně bavil Pavel Rímský v hodně vedlejší, ale velmi významné roli). Stopáž mohla být ve většině epizod klidně o pět minut delší, ale krátká stopáž je v tomto případě spíš plus, a už jenom to, že jsem se každou neděli nesmírně těšil na další díl, je znamení, že i tohle se mi prostě ohromně trefilo do vkusu (ale Zkáza Dejvic je samozřejmě lepší). Svížný, zábavný, vtipný, kvalitně natočený a zahraný seriál, u kterého se těším, až si dám maraton všech dílů najednou, páč to bude úplně jiné kafe. 80% a doufám v pokračování.

BBC opět nezklamala a nabídla špičkové drama prvotřídní kvality a jednu z nejlepších adaptací Victora Huga. Tedy, všechny adaptace Bídníků jsou výborné, ale tahle určitě patří do TOP3 hned za verze s Gabinem a Depardiuem. Samozřejmostí je naprosto boží, velkolepá výprava a fantastické herecké výkony v čele s dokonalou Olivií Colman, která postavu madame Thenardiére dotáhla k absolutní dokonalosti a Lily Collins, která totéž činí s postavou Fantine. Dominic West a David Oyelowo jsou také absolutně perfektní. Navíc je to věrné předloze a ještě je tu něco navíc, hlavně v prvním díle, takže za mně naprosto povinná četba. Jasných 100%, tady prostě nejde nic vytknout.

Nejlepší seriál roku? Naprosto bez pochyby. Špičkové, neskutečně temné a mrazivé a lepší, než jakýkoliv dokument. A navíc díl od dílu mrazivější a hrozivější. Finále je prvotřídní rekonstrukcí celé katastrofy. Dokonalé herecké výkony. Neskutečně brutální atmosféra. Úchvatné, precizní a o to děsivější, že je to REÁLNÉ, nepřikrášlené, ať si Rusové ve své chystané nové verzi tvrdí, co chtějí. Famózní případ komunistické lhostejnosti a zrůdnosti. K naprosté dokonalosti nechybí vůbec nic. První dva díly jsou navíc jen slabým čajíčkem proti tomu, co všechno přijde pak. Adept na všechny myslitelné ceny. A zasloužený. 100%.

Lynche jsem neviděl a kniha mně nijak moc nenadchla, není příliš úžasná. Ale tohle bylo velmi, velmi dobré. Výborné sci-fi s parádním obsazením, kromě Báry Kodetové, která má jednu z hlavních rolí, mně potěšil i poměrně velký prostor pro Jana Vlasáka (i když jen v prvním díle), pro Mirka Táborského a pro Karla Dobrého. Ze zahraničních hvězd pak jednoznačně vede Ian McNeice. Výprava je občas dost béčková, ale právě to Duně docela sluší. Já jsem za tři díly nenudil skoro vůbec, děj parádně odsýpá, pořád se tam něco děje a navíc je to díl od dílu lepší. A tak to má být. Tahle adaptace je prostě parádní, velice fajn sci-fi minisérie, která je (alespoň podle mého ne tak skromného názoru) mnohem lepší, než nezáživná a průměrná předloha. 85%, k dokonalosti fakt chybí jen málo.

1. série - 80% - Kevin Spacey si pro rázný comeback vybral vděčné místo. Jako mocný a morálně nesvázaný politik může velkolepě hrát ve strhujících dialozích, šibalsky pomrkávat do kamery, dávat divákovi pocit sounáležitosti a díky svému charizmatu také přesvědčovat, že udělat někdy pěknou špatnost může být ku prospěchu (vlastní) věci. Celý domek z karet má pak nejsilnější základy v rámci Frankova pnutí se Zoe (a vůbec jakéhokoli působení těchto dvou postav), zatímco někdo nedokáže kvůli až příliš poklidné lince tak úplně zaujmout (Claire), nebo svými rozhodnutími a jednáním až irituje (Peter). Právě díky atmosféře a náladě, která se nebojí sáhnout po dávce nadhledu je seriál svým způsobem jedinečný. Určitě ale ne díky scénáři. Ten totiž svou domnělou rafinovanost prohraje ve chvíli prvního odhaleného zvratu. Tehdy kouzlo šokovaného diváka odpadá a za každou dějovou zákrutou už tuším nějaký větší plán. Díky konkrétním postavám a příjemně nejednoznačné gradaci to ale zatím nevadí.

2. série - 60% - Překvapivě frustrující zážitek. Postupné vykrajování nejzajímavějších postav a linií totiž nechává cestičku umetenou pro regulérní politiku se všemi jejími rutinními špinavostmi a v tu chvíli se vytratí i kouzelná satira, která dokázala přikovat k obrazovce nejsilněji. Nejhorší ale je, že žádná z odstavených vedlejších linek není uzavřena uspokojivým způsobem a většina ze zakončovacích scén jsou jen zkratky nebo nevěrohodné nárazy. Do popředí se potom nepochopitelně tlačí charaktery, které nemají co nového nabídnout a jsou jen lacinějšími verzemi těch, kteří už jednou Kongres, Bílý dům i další lokace opustili. Prostor tak primárně ovládá mistr Underwood, ale dělá mi to podstatně menší radost než o sezonu nazpět. Proč bych po všech úskocích a sobectví měl fandit právě Frankovi? Jen protože je v centru všeho dění, které sledujeme jeho pohledem? Abych přál vítězství záporákovi, potřebuji víc než to. Tím spíš, že Raymond Tusk není regulérní nepřítel, jen do sebe zahleděný pracháč. Nemůžu samozřejmě jenom nadávat, protože i přes dialogy, které v čistě politických kruzích občas šustí papírem, se příjemně zneklidňující atmosféra nikdy úplně nevytratí a Spacey dokáže zamrazit každým zvýšením hlasu. To je ale u seriálu, který by rád byl neopakovatelnou událostí, najednou dost málo.

3. série - 70% - I přes čím dál vyšší politické kruhy se překvapivě hraje na osobnější notu, ale na vítězství to nestačí. Hraje se totiž pomocí figurek, jejichž úloha v celém velkém soukolí je nezpochybnitelná (Jackie, Remy, Seth), ale pokud nejsou v přímém kontaktu s Frankem, nemám sebemenší potřebu je vidět. Jejich vedlejší linie jsou stejně jako loni pouhou vatou, nehledě na Douga, jehož hnací motor v podobě obsese jistou zrzkou se měl dořešit už dávno a místo toho se pořád opakuje v ubíjejících smyčkách. Naštěstí je stále přítomen ústřední antihrdina, který získal rovnocenného soupeře jak v Heather, tak v Petrovovi, a co je nejlepší - v Claire. Právě opatrně gradující dialogy Spaceyho s Robin Wright jsou tím, co mě k Mr. and Mrs. FU pokaždé připoutá, i kdyby byly ostatní linky sebezbytečnější. U třetí sezóny jsem původně s hodnocením mířil trochu výš, protože politika tentokrát cílila příjemně aktuálním směrem, ale samotné finále ucuklo. Právě v něm se bohužel ukazuje, že showrunner Beau Willimon chce působit velmi rafinovaně, ale zároveň si nechává uniknout drtivou většinu možností, kdy by mohl s vedlejšímu charaktery začít opravdu pracovat a ne je jen nahodile tahat tam, kam se mu to zrovna pro nejbližší epizodu hodí.

4. série - 80% - Chvíli už to vypadalo, že se i zbylá rafinovanost překlopí do čisté politiky, což by pro původní premisu byla čirá katastrofa. Z naznačeného směru se ale ve čtvrté epizodě razantně uhýbá stranou a celý Domek konečně dýchá lehce, do hry vrací k mojí velké potěše snad všechny výraznější vedlejší postavy minulých let a Spaceymu dává šanci na dosud nepoznané herecké výrazy. V osobě spisovatele Toma se ukazuje, jak nápaditě se mohou do hry vracet zdánlivě dohrané charaktery, v osobě Douga se naopak již několikátým rokem ukazuje, že Michael Kelly asi na Netflix něco šeredného ví, jinak nechápu, proč ho za každou cenu drží v hlavním obsazení. Díky neočekávanému a odvážnému vývoji bych ale celému projektu zase hrozně rád věřil, brzdí mě v tom jediná věc, odchod Beaua Willimona z pozice hlavního tvůrce. Ani tahle sezóna zdaleka nebyla bez chyby, ale pokračovat za každou cenu bez něj mi přijde vysoce riskantní.

5. série - 70% - V prvních dvou třetinách se podvratným Frankovým činům rád usmívám a až do vyvrcholení linie s volbami se i náramně bavím. Vše, co přijde potom, ale funguje o stupeň hůře, zejména proto, že se hlavní pár obklopuje čím dál nezajímavějšími charaktery. Mark, Cathy, Alex Romero, Seth a bohužel i Jane Davis v podání neselhávající Patricie Clarkson mi jsou bohužel zoufale jedno a většinu času fungují jen jako reklama na to, jak dokonale díky onomu kontrastu umí hrát Kevin Spacey a Robin Wright. Seriálu bych i v tuhle chvíli pořád věřil, že ví, kam míří, kdyby nebylo událostí, které seriál nechaly bez jeho největšího tahouna.

6. série - 40% - Po Spaceyho vyhazovu jsem věřil, že tvůrci vědí, co dělají. Že labutí píseň nebude jen slabým pokusem o předání žezla, že zkrátka bude o co hrát. Teď je mi naopak líto, že seriál nebyl zrušen, protože tahle loď se potopila ve chvíli, kdy se začaly přepisovat scénáře. Robin Wright mám rád, ale bez svého věčného protipólu v podobě Franka je v obraze smutně navíc, jakkoli si průběžná ženská vítězství uhraje do posledního slova. Dokonce po dlouhé době ocením i Douga, aby vůbec existoval důstojný protihráč a pokus o vyrovnanou dynamiku. Jinak si totiž obrovské množství prostoru kradou sourozenci Shepherdovi. Dosud nikdy neviděné postavy se staví do pozice šedých eminencí celého Washingtonu, bez jejichž dozoru se snad celý kabinet ani neotočí. Když se přidají další nevýrazní protihráči typu Marka, je definitivně jasné, kam až se kdysi ambiciózní počin propadl. Dlouholeté vedlejší charaktery narychlo odchází ze scény, aby vůbec nějaké rozhřešení dostaly, finále nepřinese žádnou logickou pointu dosavadního dění a odhalení, na která se celých osm epizod čeká, působí jako parodie, nemluvě o celkovém směřování, až příliš jdoucím na ruku událostem v zákulisí. Politováníhodná koncovka, kterou od ostudy zachraňuje jen to, jak kvalitní herce se povedlo sehnat i do těch nejmenších rolí.

1. – 3. série – 85% - Uhozené téměř přes čáru, při větší divákově nepozornosti pravděpodobně nepochopitelné a díky gradujícím zápletkám a tvůrčí odvaze čím dál originálnější. Někdo si stejně jako já zamiluje rádoby důmyslného iluzionistu Goba, někdo chladný krk rodiny Lucille a někdo třeba věčně rozpačitého George Michaela. Tak jako tak je ale radost sledovat rodinu, kde ryze obyčejného člena aby pohledal. Některé scénáristické finty jsou u Bluthových pravými diamanty (průběžné vtipy v čele s chicken dance) a jediné, co mi kazí radost, jsou opletačky s uvězněním George staršího či Oscara a s tím související řešení nejrůznějších rodinných podvodů. Jinak jsou ale tyhle tři zbytečně krátké sezónky pravým pokladem pro všechny, kteří v sitcomech hledají něco dosud nepoznaného.

4. série – 70% - Vymodlený návrat, který určitě není pro každého. Koncept propletenosti je doveden na hranici divácké snesitelnosti, některé hlavní postavy působí spíše jako vedlejší (což v pozdějších epizodách nejvíc ubližuje mojí favoritce Lindsay) a Mitchell Hurwitz si pro jistotu rozehrává několik stop pro budoucí počiny. Nové sezóně tak proto chybí ucelenost starších dílů, ale neznamená to, že by s Bluth family nebyla legrace. Jen je zkrátka jiná a velmi, velmi specifická - a s fenomenální Islou Fisher jako novým, téměř již neoddělitelným novým charakterem.

5. série - 60% - Labutí píseň, u níž bylo nejvtipnější čekání na ni a neustálé ujišťování, že se co nevidět začne točit. Tedy to samé ujišťování, které nakonec trvalo několik let. Způsob jejího naservírování ve dvou částech se nakonec ukázal poněkud macešským rozhodnutím, ale to je ta nejmenší starost. Navazování na původní poetiku je totiž plné křeče, za kterou může jak spousta problémů v zákulisí z posledních let, které ani při největší snaze nejdou zcela odfiltrovat (chování Jeffreyho Tambora vůči Jessice Walter, rasista Cross, alkoholem očividně čím dál zničenější Will Arnett). Dlouhodobé linky jsou buď natažené příliš (Fakeblock, zeď, Lucille Austero) nebo zoufale nudné a mám chuť je přetáčet (bohužel víceméně cokoli s Tobiasem). Naštěstí ani tohle smutné trápení nedokáže zabít potenciál vděčných running joků (The Final Countdown je dokonalá, i kdyby byla použitá stokrát) nebo chemii hlavního ansámblu. O to víc mě mrzí násilně roubované flashbacky nebo nepřítomnost Lindsay a s tím související do očí bijící green screen. Arrested se tak loučí po svém rozhodně nejslabším období, které ale nedokáže zničit vzpomínky na původní koncept - a stejně tak nutí diváka posmutněle přemítat, kam až mohl seriál růst, kdyby při svých začátcích dostal takovou šanci, jakou dostat měl.

1. série - 80% - Castingem okouzlující komedie, která se nebojí bavit. Geniální slovní přestřelky, vizuální groteska, fekální záblesky pro fajnšmekry i kousavě satirická variace na Zoufalé zombie manželky, nejen kvůli přítomnosti Ricarda Chaviry - všechno tu je a každý si vybere. A dokonale sehraná dvojice Barrymore-Olyphant s přihrávkami od půvabně podivné Liv Hewson kombinuje uvěřitelné rodinné momenty s příjemně nejasným očekáváním všeho možného i nemožného, co může přijít za okamžik. Prodloužení na další sezónu trochu překvapuje, protože Santa Clarita dlouho připomínala nekompromisní jednohubku, ale o to sladší bude návrat k realiťákům od vedle, až zase přijde hlad.

2. série - 100% - Snad každá hláška posazená dokonale přesně, vedlejší linky nenápadně gradované až k nepředvídatelnému finále se stovkou zvratů, bláznivé dialogy a situace podpořené salvou hvězdných hostů. V Santa Claritě se letos usedlo k fenomenální hostině, která myšlenky na protahovanou jednohubku zahnala po jediném díle a potvrdila, že ne všechny perly dostávají na Netflixu takovou pozornost, jakou by si zasloužily. Dílko jak z toho nejluxusnějšího katalogu vraždících místností.

3. série - 90% - Čím dál komplikovanější scenáristická výzva, která neměla na seriálové scéně obdoby. Do jakékoli situace se tvůrci dostali, jakákoli nepředstavitelná postava se připletla Hammondovým do cesty, stejně se divák o dvě až tři epizody později ocitl v situaci zcela odlišné, s ještě bláznivější dynamikou. Jakkoli se poslední díl nedá ani při největší snaze brát jako úplné finále a zrušení mi zlomilo srdce jako už dlouho nic, jsem tak trochu proti své vůli vděčný, že jsme se dočkali alespoň třech sezón. A ještě víc pak za to, že si bizarní jednohubka našla takovou diváckou základnu, která za ní bude smutnit ještě několik let.

1. série - 90% - I o smutných věcech se dá vyprávět vesele a přestože při trampotách slečny Rebeccy nejednou slzím nad tím, jak beznadějně upřímná, bezhlavá a zoufalá ve svých snahách je, stejně často se vzniklým situacím i nemůžu přestat smát. Byť divák, který dohlédne za první dobrou, tuší za onou muzikálově rozkecanou zábavou jistou občasně vykukující temnotu. Rachel Bloom má ze života odkoukané mnohé, ale právě ty hořkosladké chvíle, kdy člověk miluje, ale milován není, to je její číslo jedna, díky kterému konkurenci bez problémů uniká. Z ostatních postav mě nejvíc překvapil Darryl, který z potenciální vtěrky přerostl do zázračného nahrávače na největší smeče a zároveň si pro sebe krade zcela samostatnou a překvapivě životnou introspekční linku.

2. série - 90% - Nešťastná Rebecca je o pořádný kus lepší než sobecká Rebecca. Milostný trojúhelník a vše kolem něj má sice na svědomí jako vždy skvělé songy, ale až když se daná vztahová situace vyřeší (a že se vyřeší dost překvapivě), začíná ta pravá druhá série, která by bez onoho těžkopádného rozjezdu patřila k vrcholům toho, co jsem kdy viděl. Holčičí síla, kterou hlavní hrdinka sdílí s Paulou, Heather a překvapivě hlavně s Valencií, je totiž nezměrná a ať už se na hostovačku zastaví Brittany Snow nebo nově příchozí šéf Nathaniel, jedná se o řetězce bránici trhajících gagů a geniálních hudebních nápadů.

3. série - 100% - Jestli nebyla třetí sezóna z West Coviny tím nejlepším, co jsem za poslední rok na obrazovkách měl tu čest sledovat, byla alespoň rozhodně tím nejzábavnějším. Těch sotva postřehnutelných muzikálních gagů, parodií a dokonalých veršů je tolik, že se ani nechce věřit tomu, jak dlouho si je parta kolem Aline Brosh McKenny šetřila. V kombinaci s gradující "duševní" linkou, která pro mě vždy byla tím základním dějovým předivem, se jedná o dokonale komplexní a přesto pro leckoho maximálně rozporuplný a nepřijatelný zážitek. To, že se sledovanost pohybuje takřka kolem nulových hodnot a relativně předvídatelná taktika stanice CW přesto zahrnovala i odklepnutí pro finální sérii, je nemalý zázrak.

4. série - 90% - V něčem jiná, vážnější, chvílemi snad i vyzrálá, ale v rozhodujících momentech bezhlavá i intimní zároveň. Poslední sezóna odpovídá na všechny zásadní otázky, zlehka poodhaluje závoj budoucnosti, končí přesně tak, jak podle tvůrčího týmu od samého začátku měla - a díky účasti Skylara Austina mě úspěšně nutí zapomenout na moji nenávist ke Gregovi. Možná to není pohádkový konec, ale takový ani nikdy být neměl. V mých očích Rebecca patří do konkrétní náruče, ve které nakonec neskončila. Nevadí mi to. I u vztahově muzikálové komedie, která má slovo girlfriend v názvu, může happyend spočívat v něčem mnohem vyšším.