1. série - 80% - Strach o to, že se svou minimální teoretickou znalostí americké politiky nemám šanci stíhat souvislosti, se definitivně rozplynul u epizody o nelichotivých přízviscích. Mnohem víc než o zákulisí Bílého domu a dalších klíčových vládních budov je Veep o vtipkování ve zcela nevhodných situacích a situačním Murphyho zákonu, který ukazuje, že když se nějaký trapný moment může stát ještě horším, zcela určitě se tak stane. Seriál, který jsem zkusil čistě kvůli touze po přezkoumání humoru značky HBO, se stal nejen díky geniálně všudypřítomnému Garymu velmi příjemnou a chytrou jistotou, která zaručuje takřka nepřetržitý úsměv.
2. série - 80% - Nevyrovnané, ale v důsledcích o to vděčnější. A hlavně sebevědomé. Danovi to od úst pálí s větší kadencí, Gary je ještě milejší a ty opravdu dobré díly patří k tomu nejlepšímu, co sitcomová scéna v současnosti nabízí. Kdo ale dokáže vládnout prostoru nejtriumfálnějším způsobem, je Julia Louis-Dreyfus. Její výraz a mimika jsou totiž natolik odzbrojující, že bych se do jejího týmu přidal téměř bez váhání. Proto je velká škoda slabých epizod ve druhé polovině sezóny, které vlivem vyloženě nasíracích postav (Furlong, Andrew) spíš rozhořčí než pobaví.
3. série - 90% - Kdo mrkne jednou, přijde o fajn hlášku, kdo mrkne dvakrát, ten rovnou o celou břitkou pointu. Tvůrčí tým kolem Armanda Iannucciho má sice nabroušeno konstantně, ale až právě letos se jim daří střílet ostrými prakticky po celou pětihodinovou stopáž. Královna Julia si svoji roli snad nikdy neužívala tak moc jako právě teď. Tu rafinovanost, kterou spousta lidí vidí ve druhé sérii House of Cards, jsem já našel ve třetím roce Veepu. Možná nepřekonatelný vrchol celého seriálu, možná definitivně nalezená vlastní tvář.
4. série - 85% - Zase o něco ostřejší a ke svým postavám krutější. Ale čím větší sodu dostávají Mike s Garym (o chudince Catherine nemluvě), tím lépe chápu všechny herecké či tvůrčí nominace na nejrůznější seriálové ceny. Taková Anna Chlumsky totiž kvete sezónu od sezóny a právě lapálie, které si scénáristé na její Amy přichystali letos, ji vyhouply až k hereckým výkonům na hranici mrazivé dokonalosti. Naštěstí se pořád jedná o chytrý čistokrevný sitcom, takže za nejbližším rohem čeká přesná glosa (třeba od nováčka Ericssona) nebo prvotřídně nepasující hovězí hláška od bezelstného Richarda Spletta. V těchto kruzích zkrátka všechno i nadále funguje a já si moc přeju, aby fungovalo dál i po odchodu současného hlavního tvůrce.
5. série - 100% - Že cestu na samotný kvalitativní vrchol dokončí právě až nový showrunner David Mandel, bych nečekal ani v nejrůžovějších snech. Za následek to tak má nejen dokonalou diváckou slast při sebečernější průpovídce, ale i čím dál hlasitější povzdechnutí nad tuzemskou ignorací tohoto skvostu. Zatímco za mořem si Julia Louis-Dreyfus chodí rok od roku k čím dál zaslouženějším Zlatým glóbům, tady je Víceprezident(ka) pravděpodobně navždy odsouzena do modrého pásma při vzorku pár stovek hodnocení. A jakkoli je mi často většinový názor víceméně jedno, tváří v tvář dokonalým running jokům ("podoba" Marjorie a Seliny, odkazování Catherine mimo jednací místnost, snaha ambiciózní Candi o zaměstnání v Bílém domě) tuhle ignoraci zas a znovu nechápu. Nespočet druhů humoru napěchovaných do půlhodinky už dlouho nechutnalo takhle komplexně.
6. série - 80% - Scenáristé letos poprvé pocítili, jaké je to mít volnou ruku. Konečně mohou zamířit i mimo politické spektrum a na výsledku je to pořádně vidět. Jakoukoli odbočku mimo Washington nebo do té doby obvyklá témata píšou jako pořádně divokou jízdu, která ale občas až vybočuje ze standardu, na který jsem zvyklý. Jakmile se totiž hlavní hrdinka ocitne na všelijakých oslavách či zábavách, jde zápletka i humor až tak daleko za pomyslnou hranici, že začnou eskapády všech zúčastněných působit až trochu křečovitě. Jakmile se ale přepne zpátky do obvyklých vod, je ostrý slovní humor zpátky v plné síle a jakákoli hláška, která z úst bezchybné Louis-Dreyfus spadne na kohokoli z přítomných, je dokonalým zlatem. Jako obvykle toho nejvíc slízne Catherine, což vzhledem k její naivitě a roztomilosti zamrzí, ale zároveň od podobných slovních bitev nejde odtrhnout zrak.
7. série - 80% - Se všemi průvodními znaky a s přesnou dávkou konkrétních running jokes. Přesto ani odchod ze scény není na čistou jedničku, jakkoli scenáristický záměr byl dokončen přesně podle dlouhodobého plánu. Ze Seliny je tak s přibývajícími sériemi definitivně osoba, která je schopná hodit pod vlak kohokoli z přítomných nahrávačů a pomocníků a na to se mi i přes dokonalou nadsázku nedívá snadno. Přesto trvám na tom, že právě Veep je hereckou i kousavou stránkou to nejlepší, co jsem v politických seriálech kdy viděl a poslední dialog Seliny a Garyho nejlepším momentem celých sedmi let.
1. série - 50% - Přilít do vod vztahových sitcomů něco nového chce v posledních letech, kdy jednotlivé stanice oznamují (a o pár týdnů později pravidelně ruší) nejrůznější pokusy o nové romantické party desetkrát do roka, už docela kumšt. A u FX na to šli od lesa, protože aby se ústřední pár dal dohromady hned na startu, vyspal se spolu a pak se zvládal čím dál častěji urážet a otevřeně i skrytě posílat do zakázaných míst, to jsem vážně ještě v seriálu neviděl. Jenže originální neznamená vždycky dobré. Jak Jimmy s Gretchen, tak i jejich přátelé Edgar a překrásná Lindsay jsou natolik do sebe zahledění, že si ani jeden (snad právě s výjimkou smolaře Edgara) neuvědomují, jak jsou ve své sobeckosti pro své okolí toxičtí. A právě v těch chvílích, kdy se svým okolím nejhůř zametají a já bych se měl nejvíc smát, jsem maximálně znechucený. Proto velké díky za pár chvil "vyměklé" sebereflexe a dokonale funkční melodramatické finále. Pro ostatní možná body dolů za předvídatelnost, pro mě záchranný skok do slabého průměru v poslední chvíli.
2. série - 40% - Povedený konec úvodní sezóny přinesl velkou past. Jak udržet obhroublý humor a neotesané povahy Jimmyho a Gretchen při pokusu o vztah a nepůsobit nevěrohodně? Přesně tenhle úkol Stephen Falk fatálně nezvládl a veškeré snahy o navrácení obou poloviček do úlohy vulgárních pařezů jsou smutně vynucené. Pomáhá mu k tomu i vychtěná linka Gretcheniny nemoci, která nejen, že působí jako z jiného seriálu, ale ani ji Aye Cash nedokážu na jedinou sekundu uvěřit. A když stále suverénně nejlepší Kether Donohue dostává do scénářů scénky typu "aplikace horkého spermatu z mikrovlnky", je mi za ni stydno a smutno zároveň. YTW je totiž seriál, který je viditelně hrdý na to, že je z kabelovky. Ale možností s tím souvisejících využívá paradoxně k tomu, aby se konstantně horšil.
3. série - 30% - Netušil jsem, že se dá klesnout ještě níž. Vzpomínám si, jak v samotných začátcích celé show spousta diváků vychvalovala tvůrce za to, jak všechny zdejší vztahy působí neotřele a realisticky. Zajímalo by mě, jestli by to někdo řekl i teď. Lindsay je místo obvyklé sobeckosti zničehonic retardovaná a veškeré její chování kolem těhotenství mě slušně řečeno uráží, navíc její linka s sebou nese mnoho prostoru pro nesledovatelného ohavu Paula. Gretchen je nesnesitelná lidská bytost, se kterou by nikdo v domácnosti nevydržel ani hodinu a Edgar? Ten je pravou ukázkou toho, jak to vypadá, když je jeden charakter zoufale navíc, protože zápletky typu Dr. Weed se nedají nazvat jinak než trapasem. Záměrně vynechávám Jimmyho, který nějakou záhadou stále zůstává ve středu dění jen díky tomu, že píše knihu. Nad jednou věcí ale žasnu čím dál víc. Jak dokonale mě tahle parta dokáže vytočit během jediné scény. Když už se totiž všichni alespoň trochu uklidní, dorazí teprve ten pravý odpad typu Shitstain a spol. Kdybych mohl přát zrušení jedinému seriálu, byl by to tenhle.
4. série - 0% - Snižování inteligenčního kvocientu postav v rámci udržení dojmu souvislého pásma gagů je tak moc v kontrastu s pokusy o smutné drama, že bych byl upřímně raději, kdyby mi showrunner Stephen Falk dal ránu mezi oči, než aby se snažil ústřední již nenatáhnutelnou linku přece jen vést dál. Čirá nenávist, kterou si masochisticky naočkuji i v její poslední (!) sezóně.
5. série - 40% - Smíření. Alespoň do té míry, do jaké sahá Falkova snaha přesvědčit mě, že Gretchen a Jimmy mají být opravdové postavy s několika odžitými momenty. Jedině proto jsem schopný překousnout dobře vystavěné (ale v konečné pointě bohužel poněkud jalové) flashforwardy nebo trapností svítící epizodu s Paulovou rodinou, která bůhvíproč paroduje skvělý film Dej mi své jméno. Za největší selhání, na které se teď vší silou snažím zapomenout, je ale zacházení s charakterem Lindsay. Kromě toho, že v poslední sezóně působí definitivně jako prázdná figurka, vymetou s ní scénáristé i to poslední myslitelné klišé a zakončí ji - zkrátka tak, jak zakončí. Nebýt toho, je z posledního roku (snad i díky epizodě The Intransigence of Love, která ukazuje, že mimo tuhle toxickou sebranku by hlavní tvůrce přece jen mohl odvyprávět dobrý příběh) smysluplná podívaná. Takhle trochu paradoxně zůstávám i přes nulová původní očekávání zklamaný - a už o nich nikdy nechci slyšet.
Největší televizní fenomén desátých let. Od nenápadné šeptandy zvěstující podívanou pro všechny milovníky fantasy, kterým přišel Pán Prstenů jako moc velká pohádka, přes sílící hype vítající každý nový díl jako smilování - až po osmou sezónu, před níž snad nemohli uniknout ani ti nejzavilejší odpůrci. Trůny byly všude a i po jejich poslední epizodě, která dle očekávání rozdělila diváky hned na několik táborů, rád přiznávám, že jejich sláva přišla zaslouženě. Propracovaný svět Západozemí mě upoutal od úvodní scény, od finále první sezóny jsem chtěl o sedmi královstvích vědět snad úplně všechno a i přes nejrůznější klopýtání mě tahle cesta fascinovala až do samého hořkosladkého konce. Stejně jako má svá slabá místa Martinova knižní předloha, má je logicky i adaptace. V ranných letech se drží knih křečovitě zuby nehty, sází na komornost a šetří s velkolepými momenty, později dává důraz na linky, které se v knihách dočkaly značného prostoru, ale nikdy k nim nedodá pointy a posléze je začne trochu necitlivě osekávat. V sedmé a osmé sérii, tedy v prostoru, kam se předloha ani po dlouhých letech čekání dosud nevydala (a podle mě se na tom vzhledem ke stoupající ješitnosti marnivého autora už nic nezmění), přeřazuje o tři rychlostní stupně nahoru a za jednu epizodu se stihne odehrát hned několik zvratů, na které bychom jindy čekali třeba několik let. Je mi ale až trochu k smíchu, jak je rozmazlená divácká veřejnost, v současnosti s nabídkou snad desítek nových počinů měsíčně, nespokojena takřka pokaždé. Ať se jede rozvláčně nebo unáhleně, pokaždé jsou slyšet záplavy reptalů, kterým ani jedna varianta nevoní. Ani mně sice dokonale nevyhovuje za každou cenu odvážná kulisa hlavních událostí, od začátku očividný důraz na možnosti divácké nepřístupnosti na HBO nebo kruté a náhlé osudy postav, jejichž motivace se důkladně rýsovaly mnoho let. Jenže tenhle svět mě ani o slušných pár let později nepřestal fascinovat a jeho seriálovou mutaci mám dokonce ještě raději než tu knižní. Není sice ani zpola tak propracovaná a na literatuře v samém závěru už téměř jen parazituje, ale na rozdíl od takové Hostiny pro vrány nebo Tance s draky u ní nemám pocit, že mě její autoři chtějí ve druhém (a chvílemi snad i v prvním) plánu jen škádlit lavinou vedlejších postav a donekonečna natahovaných linek (viz Dorne - prubířský to kámen obou verzí). A těch nezapomenutelných postav, které jsem si oblíbil a které se navždy staly součástí popkultury (u mě vítězí Daenerys, Missandei, Jon a Robb). Svět mocenských pletich, který čím dál vydatněji kořenily boje, lásky, sváry, draci, nemrtví a odhalení ze světů ledu i ohně mi sice nenabídl konec, který jsem si vysnil, dokonce ani jeho střídmou verzi, kterou jsem očekával. A na rozdíl od ostatních se těchto konců dokážu vzdát a přijmout ten, který mi Weiss s Benioffem nabídli, jakkoli i oni jsou lišky podšité a nedělám si iluze, že by se nám divákům s blížícím se koncem několikrát při psaní nevysmáli právě tím, jak očividný fan service střídají s podtrháváním veškerých očekávání. Každá sezóna měla spoustu nezapomenutelných momentů, střetů, setkání či zvratů, takže i přes nejedno rozčarování zůstávám i na samém konci na nejvyšším hodnocení. Valar Morghulis a na shledanou.
Jestli existoval seriál, který jsem už z principu nechtěl nikdy vidět, byl to právě příběh z mého rodiště. Ještě dřív, než jsem jeho existenci zaregistroval, se totiž usadil snad v každém českém obýváku, na ulici se v úterý ráno mohutně hláškovalo ze včerejší epizody a když se člověk osmělil ozvat, že zatím Luďana a spol. nesleduje, odpovědí mu byl zaražený a nechápavý pohled. V okamžiku, kdy jsem získal dojem, že budu nejspíš opravdu ta poslední osoba, která ještě do Severky nezavítala, jsem tedy sebral odvahu - a zavítal. A jak se rozjezd překvapivě dravě daří salvou více či méně vtipných situací (a druhý díl to nadšení zase brzdí neutuchající snahou udělat z hlavní postavy nesnesitelného blba), musel jsem být chtě nechtě zvědavý, jak se z relativně nesourodé podívané dá vybruslit. Prušinovského zručnou ruku totiž většinou blokuje neustálé cílení na echt sociálno, ve kterém se sice silné malé příběhy hledají snadno, ale žánrové vybočování v jejich rámci často kvůli nutné nadsazenosti nefunguje. Tady tomu tak není a v první i poslední řadě za to vděčí hercům. Bez dokonale padnoucího obsazení by totiž skoky do romantiky, do existenciality a sporadicky až téměř do akce nemohly fungovat. Jenže jak nejoslavovanější Hofmann, tak fatální objev Stárková a můj osobní favorit Michal Isteník si uhrají jak prvoplánové grimasy, tak překvapivě nosné glosy, které nemohly než zlidovět a konečně i tu nejvážnější stránku. Za všudypřítomným "Dycky Most" nebo vulgaritou v každém vyhrocenějším dialogu se totiž skrývá překvapivě trefné poselství, které k mému šoku v mnoha bodech odpovídá mému náhledu na svět. V kombinaci se zvážněním posledních epizod rád odpustím úvodní rozevlátost a nesoudržnost a když se na samém konci rozezní první tóny jedné z nejoblíbenějších písní mého života, zapadne do sebe už úplně všechno. Na pár sekund jsem tak zvažoval i nejvyšší hodnocení, ve kterém mi brání jen ona nemilá upocenost českých počinů, které se pořád ne a ne zbavit ani v prvotřídních kouscích. Most! ale přesto k této skupině patří a i když bych před měsícem nevěřil, že to někdy napíšu, kultovní status mu přísluší plným právem.
Ještě nikdy se mi nestalo, abych naslepo sáhl po seriálovém anime čistě kvůli jeho žánru či tématu a zůstal oněměle zírat, jak přesně jsem se trefil. Dobrých počinů, které se ke mně dostaly jen náhodou, jsem sice pár viděl, ale až Princess Principal je i při takřka nulových očekáváních naprostou trefou do černého. Kromě alternativní viktoriánské doby, tedy důvodu, proč jsem se do Albionu vůbec vydal, je v ní snad úplně všechno. Mezi narážkami na dobové skutečnosti, osoby nebo romány se odehrává děj, ve kterém je princezna, špionky, střední škola, humor, napětí, elegantní akce, stylové hlášky, dětinské momenty, lidumilná poselství, létání, politika, automobilové honičky i emoce. Občas jsem během jediné epizody vystřídal škálu nálad a nevěděl, jestli čtu román od Dickense, listuji Ligou výjimečných nebo na konzoli hraji Gravity Rush. Při takové hromadě střípků (se subžánry relativně přesně oddělenými epizodickým konceptem případů) se zdálo nemožné, aby výsledek držel pohromadě, ale právě takový zázrak se stal. Končí se sice dost narychlo, což by mě při běžné dvanáctidílné porci zklamalo, ale při odklepnutí série filmů se nemůžu dočkat, kam se parta holek (v čele s mojí od prvního momentu milovanou Dorothy) vrhne příště. Pro diváky, kterým při prvním zvuku infantilního pištění mrzne úsměv, tu moc prostoru nebude, ale já jsem se s Cavoritem v kapse našel.
Musím říct, že jsem první díl viděla úplnou náhodou. Zaujal mě plakát. Myslím, že kdybych si prvně přečetla, o čem to je, tak bych si to vůbec nepustila. Ale, nad očekávání mě to chytlo od prvního dílu.
Celé je to vlastně dost přestylizované, ale kupodivu to funguje celkem dobře.
Takové panoptikum lidí, kteří hledají svojí identitu, snaží se najít své místo na slunci.Gayové, lesby, transvestiti a další všelijaké identity, kteří společně tvoří jakousi queer komunitu. Komunita vlastně pohlcuje a podporuje, o to těžší jsou pak situace mimo komunitu. Někdy je to těžší, než se zdá. Zaujal mě ten kontrast mezi starší a mladší generací, přecházející občas v konflikt, občas v totální nepochopení se.
Seriál se pohybuje někde na pomezí drama a komedie, je to do určité míry uhlazené, ale má to atmosféru a šmrnc.
Pri niektorých seriáloch veľmi oceňujem, že sú jednoducho vypustené naraz a počas voľnejšieho dňa je reálna šanca ich bez problému bingnúť. Tento patrí k nim. Či už počas horúceho letného dňa keď sa Vám zaparuje mozog, alebo počas nudného zimného večera, tento seriál má také príjemné ľahké tempo a zopár (ne)čakaných zvratov a jednoducho by som ho radila medzi oddychovky so štipkou divnosti :D.
Hlavné postavy sa "náhodou" stretnú v podpornej skupine a tam to všetko začne. Človek už od začiatku tak nejak tuší celý ten hlavný zvrat, ale ani napriek tomu ho to neprestane baviť pozerať. Hlavné postavy som si obľúbila hneď od prvého momentu. Každá je úplne iná a každá je šialená svojim vlastným spôsobom. Sú svojské a nie každému sa zavďačia, ale mne sadli perfektne. Seriál považujem za takú čiernu komédiu a aj tie vtípky a záver celej série sa nesú v takom duchu. Čakajte sarkazmus a občas naozaj nevypočítateľné správanie, ale to je práve to čo ma udržalo pri obrazovke.
Je pravda, že niektoré pasáže mi ubiehali pomalšie, každopádne však seriál odporúčam. Dobré herecké výkony a veľký palec hore za celú dejovú líniu a zobrazené emócie, ktorými si postavy prechádzali.
Na tento seriál jsem se začal těšit od chvíle, kdy jsem zjistil, že předlohu napsal Joe Hill, jehož komiksovou sérii Zámek a Klíč zbožňuji a čekám na jeho seriálovou adaptaci.
Joe je také syn Stephena Kinga a je vidět, že po otci zdědil spisovatelské vlohy.
Byla přede mnou těžká volba, počkat si na seriál a teprve pak si přečíst předlohu nebo to udělat opačně?
Rozhodl jsem se a přečetl jsem si knihu (u nás vyšla pod názvem Vánoční říše), ta se mi moc líbila, tak jsem se na seriál začal těšit mnohem víc. I trailer vypadal, že se budou držet předlohy. Jediné, co mě znepokojovalo byla skutečnost, že seriál dostal deset epizod. Což mi připadalo přehnaně moc. V knize se toho sice stane hodně, ale má rychlé tempo. Takže jsem se obával, s jakou výplní přijdou.
Nikdy bych si nemyslel, že výsledné dílo dopadne tak špatně. Seriál adaptuje pouze první třetinu knihy, ale inspiruje se dějem ze zbytku knihy. Takže i kdyby byla další série, tak je to tak zkažený, že už to nemá nic moc nabídnout. Seriál byl udělaný pro normální diváky, takový dost zjednodušený. Což jako někdy není na škodu, taková Umbrella Academy má docela dost odchylek oproti předloze, ale dokázali z toho vytvořit seriál, který baví ať znají předlohu nebo ne.
Dost scén z knihy úplně přetvořili nebo vynechali. A i mě štvala zbytečná snaha tvůrců, aby to v seriálu bylo všechno propojené.
Byl jsem překvapený, že sám autor knihy se vyjádřil, že se seriálem je spokojený.
Dobré je, že u dost postav jde poznat, koho z knihy mají představovat, ale na druhou stranu se chovají jinak, a hlavně jsou dány do scén, které k nim nepasují. Což je podle mého názoru ještě horší, než kdyby seriál byl úplně jiný než kniha.
Jedná se o naprosto nevyužitý potenciál předlohy. Nejvíc mě štve, že tam jsou dobrý momenty přesně jako z knihy, ale hned je přebijí scény, které jsou jako z jiného seriálu.
Nejvíc mě potěšil odkaz na Zámek a Klíč. Musím doufat, že chystaná seriálová adaptace nebude tak zmršená, jako toto dílo.
Kdybych se nejprve podíval na seriál a pak začal číst, tak hned vím, že je něco špatně, protože jak končí první série, tak tím začíná kniha.
Takže mé doporučení, přečtěte si radši knihu. A pokud Vás bude bavit, můžete si od Hilla další knihy, zatím všechno, co jsem četl mohu jen doporučit.
Původně jsem se bál, že když to natočí Britové, bude to nízko-rozpočtová slátanina, protože to ostrované prostě "umí". Ale byl jsem více než jen příjemně překvapen. A dokonce musím říct, že pro mě je to za poslední dobu jeden z nejvýraznějších počinů, které jsme na obrazovkách mohli vidět. A to i v konkurenci takových pecek, jako GoT a spol. Vizuál je zatraceně blízko "Pomodleným kopcům", kostýmy jsou úplně perfektní a Tennant jako Crowley je ďábelský (pun intended), ale to už jsem věděl od Jessiky J., kde exceloval.
Příběh samotný je typické spojení P&G, lehce sebe-ironizující, avšak svým způsobem laskavý humor britského ražení. Navíc plný odkazů a citací, které jsou zpestřením pro chytré lidi, jak jsem někde četl v jiné recenzi. Pro ty, kteří se rozhodnou seriál zkouknout celý, jako jednu z mnoha těchto perliček doporučuji se soustředit na to, co čte nebohý americký vojáček na bráně základny.
Shrnuto, do jedné věty: Je to skvělé, neokoukané, zábavné a uplyne to rychleji, než by si člověk přál!
Oo áno, konečne zas jeden kvalitný seriál, dočkali sme sa a ja som rada, že to bola len mini séria !
Krásne spracovaný príbeh skutočne smutnej udalosti, ktorá otriasla svetom.
A ja ďakujem za zimomriavky, ktoré som pri seriály mala !
Viac takýchto výborne spracovaných seriálov.









