Facebook Twitter E-mail
20. ledna 2013

Recenze: Hořící keř coby úspěšný reparát za Lidice

Televizní minisérie HBO Hořící keř o událostech následujících sebeupálení studenta historie Jana Palacha (a později Jana Zajíce), především pak soudním procesem mezi matkou zemřelého a komunistickým pohlavárem, co Jana prohlásil za blázna a oběť západního spiknutí, je projektem mnohem zásadnějším, než by se zdálo. Skoro tak zásadním, jak ho prezentují producenti, což rozhodně není samozřejmostí. Doposud nejambicióznější dílo středoevropské centrály slavné stanice by mohlo předznamenat renesanci české tvorby (nejen televizní), ačkoliv s jistotou to říct nelze – záleží na reakcích publika na toto nesnadné dílo.

Mnoho věcí mluví proti. V první řadě se Keř dostane jen k předplatitelům HBO, což už samo o sobě značí nemalé omezení. Mladí fanboyové vyhlížející nové projekty, kteří ale ani netuší, proti jakému režimu tenkrát ten týpek vlastně protestoval, budou jen těžko motivováni navštívit kvůli němu internetová úložiště, takže raději nepočítejme s nějakým fenoménem. Normalizační téma navíc, co si budeme nalhávat, není pro diváky seriálů moc lákavé, a když, tak v podobě hřejivých komedií jako Pelíšky nebo Občanský průkaz, tedy diletantsky zjednodušujícímu „kultu přes noc“ Vyprávěj.

Buďme ale rádi, že projekt vůbec vznikl a HBO se drží filosofie „because we can“. Za odvážný tah můžeme vlastně považovat už jen to, že producenti netrvali na přejmenování využívající Palachovo jméno, ale ponechali starozákonní připodobnění ke keři, v jehož podobě se Bůh zjevil Mojžíšovi, hořícím jasným plamenem, co nikdy nevyhasne. Americký snímek „Making of Psycho“ se například se začátkem produkce přejmenoval jednoduše na „Hitchcock“, aby bylo každému jasné, oč jde.

Je to i náš příběh

Pokud tedy už název samotný skrývá značnou hloubku a symboliku, lze to samé očekávat od série? Jistě ano. Uznávaná polská režisérka Agnieszka Holland (jejím stěžejním dílem je nejspíš snímek Evropa, Evropa, v televizní produkci účast na The Wire) si sice vydobyla pověst tak trochu žoldnéřské filmařky, co natočí v jakémkoliv jazyce cokoliv (bratrům Slovákům už oživila Jánošíka), přesto se jí nedá upřít silná preciznost a zkušenosti oborové i historické. V době pražského jara ostatně studovala na tuzemské FAMU a srpnová okupace se jí velmi týkala. Pojímá tedy téma velmi osobně, jako by vyprávěla vlastní příběh.

A je to tak v pořádku. Příběh konce šedesátých let totiž zůstává příběhem každého z nás. Já ani snad žádný z čtenářů Serialzone jsme sice ještě nebyli naživu, to tenkrát se ale dotvářela naše „národní povaha“, na základě které se dodnes považujeme za nejutlačovanější zemi Evropy, zatímco ona nás nadále považuje za tlupu zbabělců, co se za sebe nikdy nedokázala postavit a své velké chyby vždy svalovala na jiné.

Češi coby národ kolaborantů a prospěchářů, vyžívající se v nekonečném pocitu dějinné ukřivděnosti za Bílou horu, Mnichov a Srpen, naštěstí nejsou zobrazeni takto černobíle. Sama Hollandová tvrdí, že toto škatulkování národů se jí protiví a nemá zapotřebí ho podporovat. Vzhledem k tomu, že mluví z pozice Polky – příslušnice národa hrdinů –, to snad můžeme považovat za upřímnou snahu vyhnout se klišé.

Ta správná klišé

Přesto se však čtyř a půl hodinová série nebojí patosu. Nejenže to je patrné, ale žádný z tvůrců roli jisté přetaženosti nemá potřebu popírat. Nejde však o patos využívající načančanosti a přeslazenosti na úkor obsahu a výpovědní hodnoty jako v případě nedávných nezdařených Lidic, ale o patos založený na povaze díla coby připomínky zásadní chvíle národních dějin, z níž můžeme odvozovat pozitivní (i negativní) důsledky naší historie. Která navíc není opakována, ale pro mnohé (většinu) spíš v celé své šíři představována.

Hlavním motivem se stává ryze nečesky znějící otázka, jestli by „udělat to, co považuji za správné, je jediným východiskem bez ohledu na následky“ mělo být krédem každého člověka. Ani ne tak zrcadlená v konání radikálního Palacha, ale spíš mnoha postaviček, jež uvede pohnutý čin k nutnému přehodnocení či utvrzení dosavadních postojů. Není to teze nenapadnutelná ani samospásná, což rovněž není zatajováno. Naopak. Tvůrci se nebojí ptát na zásadní otázky ohledně oprávněnosti všeho dění, čímž opět narušují naše zvyky. Tuzemské filmy a seriály mají jedno pravidlo: „Na nic se nikoho neptat, zvlášť ne nepříjemného.“

Vůbec ona cesta „vyváženého patosu“, kterou Hollandová na tiskové konferenci těsně po projekci proklamovala, je na naše poměry nezvyklá – my se buď patosu (neúspěšně) vyhýbáme, nebo ho naopak (ještě neúspěšněji) cpeme do díla víc, než se vejde. Na jeho základě se výlučně dojímáme, což tentokrát neplatí tak bezvýhradně. Možná by bylo zajímavé sledovat rozbor činu Jana Palacha čistě dokumentárně, jak však poznamenala dcera předobrazu hlavní hrdinky, právničky rozhodnuté obhájit pravdu za každou cenu, sám Palach musel být člověk chápající smysl patosu, jinak by ve svém činu nemohl nalézat smysl.

Tvůrci možná pracují s charaktery označitelnými za typické Čecháčky, formát ale rozbíjejí právě tím, že tyto z počátku částečné karikatury jsou donuceny nějak se zachovat vzhledem k naprosto nestandardnímu Palachovu činu. A jako prázdné figurky hrající roli se buď potvrdit, nebo se proti tomu naopak postavit. Právě to tvoří jádro příběhu, což považuji za maximálně zajímavé, protože stejně jako filmové postavy, i my navzdory přesvědčení o vnitřní komplikovanosti hrajeme ve společnosti role v podstatě jednoduché. I my se tedy můžeme ptát sami sebe, jak bychom se zachovali, kdyby situace nadále jednoduchost neumožňovala, nebo ji umožňovala jen se ztrátou veškerých hodnot.

Utajená národní reflexe

Na základě toho všeho docházím k závěru, že Hořící keř je prvním důstojným, i když jistě ne dokonalým „velkým národním kýčem“, co pro nás může znamenat totéž, co pro Poláky jejich v tomto kontextu tak často zmiňovaná Katyň. Nejde naštěstí jen o to „co na nás bylo sesláno“, jak Srpen a následnou normalizaci často vnímáme, ale spíš „jak jsme se jako společnost jedinců dokázali zachovat“.

Máme to velké štěstí, že můžeme své moderní dějiny stavět na silných činech jedinců (krom Palacha a jeho následovníků tak lze vnímat osobu Masaryka i atentát na Heydricha), ne velkých bitvách. Tuto výhodu ale neumíme využít a nechápeme. Pokud však z Hořícího keře vyplývá, že jako společnost se Češi mohou zdát slabí, v jejich středu se však vždy najdou silní jedinci ochotní národ strhnout, jde o ve skutečnosti velmi optimistický závěr.

Kvalitnímu výsledku napomáhá, že Hollandová není Češka. Jsem přesvědčen, že nepatříme mezi národy schopné sebereflexe. Při případné revizi je vhodné svěřit se do rukou někoho zasvěceného, ale nestranného – nikoho lepšího než ji bychom si nyní nemohli přát. Samozřejmě se sluší podotknout, že Hořící keř je zároveň především prací začínajícího českého scenáristy Štěpána Huláka, jenž spolu se svým týmem projekt relativně rychle a bez vnějších zásahů uvedl k životu. Jen těžko si ale představuji, jak by seriál vypadal, kdyby se ho chopila třeba Česká televize a štáb tedy nebyl hezky multikulturní.

Obloukem se vracím k faktu, že takový projekt by se měl ze své podstaty pokoušet dostat do širokého povědomí nejen coby luxusní komodita elitní televizní stanice, ale s tím se samozřejmě nedá nic dělat. Rozhodně by ale měla HBO uspořádat několik projekcí na klasickém plátně, protože Keř technicky převyšuje většinu našich filmů a mohu potvrdit, že kino mu i přes enormní délku velmi sluší. Nemělo by zůstat jen výsadou několika zvaných.

Snesitelně nesnesitelné

Dalo by se vytknout někdy až přílišné zabřednutí do filmové lyriky, symboliky, přehršle okatých metafor a až příliš velké zasněnosti. Jenže si myslím, že na tyto věci si můžeme stěžovat teprve tehdy, když jimi budeme přesyceni. Což u nás rozhodně nemůžeme tvrdit.

Může se zdát, že dva stominutové díly oproti třem osmdesátiminutovým by jedině prospěly. To ale pouze „na jednu stranu“. Tu, ve které se režie Hollandové svým důrazem na „velká gesta“, která natahuje na místy neúnosnou délku, ztrácí v pocitu vlastní okázalosti. Kdy už dětský pláč v podkresu každé druhé stěžejnější scény, připomínka budoucí generace držené systémem jako rukojmí, naznačuje zbytečnou manýru. Na stranu druhou ale právě tato nekompromisní preciznost a uchopení materiálu coby velkého národního patosu a dotažení ho až na hranu snesitelnosti (přičemž tento patos je přímou součástí díla, tematizuje ho například postava Vojtěcha Kotka) dodává dílu tu naléhavost a přesvědčivost „nadprojektu“.

Už jen kvůli skvěle gradované a neutuchající atmosféře potemnělé normalizace se Keři vyplatí věnovat pozornost. Snad jen hrozí, že po prvním dílu bude divákům připadat moc měkký – k stupňování moci režimu dochází až s nástupem pokračování, jež rozdupává veškeré náznaky možného legálního boje proti okupantské armádě.

Není nic škodlivějšího než rozněžněné nostalgické vzpomínání na dobu mládí dnešní produktivní generace. Komunistický režim bývá stále víc podceňován a idealizován. Je ale logické, že strašení „z principu“ nemohlo trvat věčně, proto byla chyba, že na něj porevoluční politici spoléhali a komunismus neošetřili podobně jako nacismus. Lidé totiž zapomínají, a když se pak rozpomínají, rozpomínají se většinou špatně.

Je to nutné

Než abych ale zabředl k nějakému politickému pamfletu, zakončím recenzi zopakováním toho, že Hořící keř je dílo, jaké jsme potřebovali už dlouho. Možná i proto, abychom ho mohli začít překonávat, ale rozhodně se bez něj neobejdeme.

Někteří budou sérii vytýkat zjednodušování. Krom Palacha a Zajíce další dvě desítky pokusů (většinou neúspěšných) o sebeupálení nikdo ani slovem nezmíní, několik motivů vyplyne kamsi do ztracena a Kotkův rebel složený z hned několika předobrazů už je moc drzý na to, abychom uvěřili, že by mu takové excesy mohly procházet. Že neprobíhal jen soud ze strany Palachové, ale ještě pěti „celebrit“ (Kohouta, Zátopka), se také nedozvíme. Podle mě to nepřesahuje rozumné hranice umělecké licence. Na druhou stranu jakékoliv zjednodušování tak nejednoduché doby se samozřejmě může obrátit proti autorům.

Už samotný název Hořící keř svým způsobem pulzuje patosem, stejně jako, míněno zcela bez urážky, Palachův čin. Ten mnoho lidí považovalo a dodnes považuje za zbytečný, přímý dopad na politiku vlastně vůbec neměl. Měli bychom se tedy sérii smát? Přiznejme si, že jistý odpor vůči hodnotám a ideálům prosazovaným proti vlastnímu prospěchu i čistému zisku v nás Češích skutečně vězí, a je to mimochodem jeden z následků normalizace. Hollandová s Hulákem však připomínají, a nebojí se zcela podtrhnout patos takového tvrzení, že některý plamen nevyhoří, a ten pak má smysl zažehnout. Nejde ani tak o Palachův zoufalý čin, ale každodenní boj za pravdu, jak připomíná hrdinka.

To se může zdát laciné, ale uvědomme si, že tuzemská tvorba toto nikdy nesděluje. Odpudivé Vejdělkovy komedie typu Muži v naději naopak tvrdí, že člověk by se měl chovat tak, aby mu to přineslo co největší zisk a aby se měl co nejlépe. Bez ohledu na to, jakými prostředky toho dosáhne a koho tím zradí. Já volím raději hollandovský patos než český morálně prohnilý mainstream.

85 %

Líbilo se? Kdo nelikuje není SerialZoňák!
xxmartinxx
Autor je bývalý redaktor, dnes již spíš občasný návštěvník. Plně se věnuje šefredaktorování bratrského Kfilmu.netu.

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

ševča
před 191 týdny
no jak to čtu, tak bych se i mrkla. téma je to rozhodně takové, které bych...
Odyssea
před 191 týdny
Viděla jsem první část a líbilo se mi to! Pro ty co tu dobu nezažili skvělá...
Petr Kantor
před 189 týdny
tu čest účastnit se natáčení prvního a druhého dílu.. krásné dny natáčení...

SOUVISEJÍCÍ SERIÁLY

AKTUÁLNÍ ČLÁNKY

Preacher