Chirurgové

Meredith: Vzpomínáte, jak jste byli malí a věřili na pohádky? Jak váš život bude fantastický – bílé šaty, šarmantní princ, který si vás odveze do zámku na kopci. Lehli jste si v noci do postele, zavřeli oči a bezvýhradně jste tomu věřili. Santa Claus, zubničková víla, princ z pohádky - ti byli tak blízko, že jste je mohli polaskat. Ale nakonec vyrostete. Jednoho dne otevřete oči, a pohádce je konec. Většina lidí se přikloní k věcem a lidem, kterým mohou věřit. Ale ono je totiž těžké, vzdát se zcela pohádek. Skoro každý má pořád kousek naděje – víry – že jednoho dne otevřou oči a všechno se stane skutečností.

Meredith: Ve vědě se tajemství ukrýt nemohou. Medicína odhaluje veškeré lži. Mezi zdmi nemocnice je pravda svlečená do naha. Jak udržete tajemství mimo nemocnici – no, to je trochu něco jiného. Jedna věc je jistá. Ať už se snažíme skrýt cokoliv, nikdy nejsme připraveni na okamžik, kdy nás pravda přistihne nahé. To je ta potíž s tajemstvími – jako neštěstí, nechodí nikdy samo. Tajemství se hromadí a hromadí, až nakonec všechno kolem sebe pohlt - pak nemáte prostor pro nic jiného. A když jste plní tajemství, máte pocit, že explodujete. Lidé zapomínají na to, jak hezký je to pocit, když se nakonec tajemství prozradí. Ať už je dobré, či špatné, alespoň je venku – berte to jak to je. A jak je jednou tajemství vyzrazeno, nemusíte se za něj nadále schovávat. Problém s tajemstvím je, že i když si myslíte, že ho máte pod kontrolou… tak nemáte.

Meredith: Sečteno a podtrženo, víra je legrační věcička. Objeví se tehdy, když už to ani nečekáte. Jako byste jednou zjistili, že pohádka může být malinko jiná, než o jaké jste snili. Ten zámek... No, on to možná není zámek. A není důležité, že žili šťastně na věky věků. Hlavně, že žijí šťastně teď. Víte, tu a tam - jednou za uherský rok - vás lidi překvapí. A tu a tam - vám lidi můžou dokonce vyrazit dech.