Každá naděje končí beznadějí. Hodně kontroverzní postavy jednají a reagují téměř šíleně. Když se v nich začnete vyznávat a možná by začalo klíčit semínko sympatie, udělají něco, co vás vyvede z omylu.
Vynikající Kevin Costner. Člověk by řekl, že snad ani nehraje, že tím Duttonem je.
Úžasné úvodní titulky a hudba, která je sice krásná, ale nenechá nikoho na pochybách, že tu jde o hodně temné záležitosti.
Nechal jsem se zlákat dvěma věcma. Úspěchem, který Netflix zaznamenal například s Making a Murderer a nadšením jednom z mých přátel, podle kterého to stojí za pozornost.
Pro mě to je první setkání se serializovanou verzí vyšetřování skutečných zločinů a pokud bych měl soudit pouze podle tohohle díla, tak bych na žánr asi zanevřel. Ale budu věřit tomu, že to není špička žánru.
Okolnosti loupeže a začátek vyšetřování rozhodně bizarní bylo. Jen jsem pořád čekal, že přijde nějaký zvrat a velké rozuzlení, který vše odhalí a uvede na pravou míru. Pozadí případu je sice slušně zpracované a postupně odhaluje vše, co o něm policie ví, jenže ona toho bohužel neví dost.
Zpočátku to byla návyková podívaná s výbornou hudbou, výraznými charaktery, intrikami, atraktivním prostředím velkých koncertů a pozlátkem showbusinessu. Postavy byly psány natolik chytře, že jste během několika prvních sérií klidně i dvakrát nebo třikrát změnili názor a sympatie se přelévaly od jednoho pólu k druhému - a přesto to nepůsobilo nějak vykonstruovaně.
Z postav jsem si zamilovala zvláště neochvějně loajální, citlivou, talentovanou Scarlett a Raynu, matku lvici s pevnou páteří. V Juliette jsem zpočátku viděla tu blonďatou roztleskávačku, které vlastně stačí pěkná tvářička, ale Hayden Panettiere mě hodně brzy přesvědčila, že svou práci umí, a potvoru, která zdaleka není černobílá, vystřihla na jedničku.
Hudba je opravdu dobře volená, mnohé z písniček si pořád pouštím. Oceňuji nasazení herců, zpívalo jim to opravdu dobře.
Zatímco první série měly švih, postupně seriál upadal a s převzetím jinou stanicí a odchodem stěžejní postavy mu docházel dech úplně. Ukončení tak bylo vlastně vysvobozením. Některé původní postavy (Gunnar, Maddie, Will) mi začaly dost lézt na nervy, nové většinou moc nezaujaly, většina dějových linek byla naprosto nezajímavá, co udělali s Juliette, za to by měli trestat. Postupně ubývalo velkých koncertů (rozpočet je rozpočet) i pohled na fungování vydavatelství a spíše se jen melodramaticky řečnilo (tak si říkám, z čeho všichni vlastně žili, když se tam většinu času jen tak poflakovali), postavy ztratily plastičnost. Škoda, měli to zabalit o dost dřív. Těch několik prvních sérií ale za podívání určitě stálo.
mne v mém dětství, stejně jako Aniku a Tomíka, vyváděla z nekonečné šedi příkazů, nařízení a povinností, které po mně svět dospělých vyžadoval plnit. Díky ní jsem zjistila, že mé snění a vymýšlení bláznivých příběhů není porucha osobnosti, ale skvělý způsob relaxace.
Dnes se seriály pro děti dělají jinak, ale i když je Pipi už letitá dáma, pořád vypadá dobře a v hlavě to má srovnané :-)
No tomu se říka kvalita a to jak po stránce herecké, scenáře i hudebně. Již dlouho mě nedokázal serial překvapit svojí ucelenou kavlitou. Puvodně jsem čekal že to bude něco ve stýlu dokumentu, misto toho tu máme v celku propracováné rodiné drama se špekou scifi. Nejvíce mě však překvapila dcera hlavního hrdiny která se musí poprat s umrtí blízkého v rodině a drogovou závíslostí. Sice trochu otřepané ale zahrané kvalitně a emocialně. Sean Penn se nám po dlouhe odmlce vrací na obrazovky v plné herecké formě, patrně odmlku strávil v posilovně. Tvurci si dali záležet i na ostatní charaktery až už jde o malou nebo vedlejší roli, působi uvěřitelně a realně. Pokud máte radí drama které se zaměřuje na charakterý lidí a důvody proč se tak chovají budete jako doma. U žádneho z 8 dílu jsem se nenudil a serial dokazal předvest emocialní jizdu na kterou z radostí nasednu znova.
První díl se mi líbil hodně - gymnastické prvky mě více než zaujaly a i postavy se jevily celkem zajímavě. V dalších dvou dílech ale ubývá toho nejlepšího - gymnastiky - a přibývá řešení co, kde, kdo, s kým a proč, občas okořeněné nějakým patetickým výstupem. A to mě už tolik nebaví. Zvlášť když je to tady nabité samými klišé - namátkou outsiderka z chudých poměrů, která všem vyrazí dech, matka méně dospělá než její dítě, zhýčkaná, bohatá a intrikující fiflena, zakázaný vztah, ambiciózní rodiče... Z postav mě vlastně nejvíce zaujali Peysonini rodiče a celkem i její mladší sestra a Emilyin brácha.
Zkrátka je to na mě až moc teen. Už mě moc nedojímá dilema hrdinek, jestli jít na pařbu, jak na sebe upoutat pozornost idola a jak utajit kluka před rodiči. Kvůli té gymnastice tomu ale možná dám šanci ještě pár dílů, jestli zrovna nebude nic zajímavějšího ke koukání.
Když jsem se rozhodla podívat na první díl, přistupovala jsem k tomu docela skepticky. Prostě jako další seriál z lékařského prostředí, který se zvrtne ve vztahovku. Ale už od prvního dílu mě seriál zasáhl a tak zhruba v polovině série jsem si ho úplně zamilovala.
Jde o opravdu zajímavý koncept. Bála jsem se, aby se to nezvrtlo v to, že hlavní postavě moc odbourají její vlastnosti - že by se učila v mezilidských vztazích "až moc rychle", ale to se naštěstí nestalo.
Ovšem překvapuje mě množství happyendů. V každé epizodě uslyšíte minimálně jednou "Je tady možnost, že tuto operaci nepřežijete" a vždycky ji ten daný člověk přežije. Docela nereálné.
Ale jak říkám, není to příběh jako každý druhý a jsem ráda, že jsem mu dala šanci.
1. série - Poutavý akční hit, který má tu smůlu, že se o něm nejčastěji mluví v souvislosti s jeho netypickou, místy až trhanou animací. Jinak se totiž jedná o netypicky gradovanou nadpřirozenou naháněčku tří stran, kde paradoxně té divácky nejbližší fandím méně než pronásledovatelům. Hlavní hrdina totiž má tu smůlu, že mu v rámci uvěřitelnosti byl uprostřed celé série přidán nečekaný charakterový rys a z úst jeho sestry se dozvíme, že zdánlivý sympaťák stíhaný nešťastnými událostmi umí ve skutečnosti být vypočítavý neřád. Osobně to považuji za nešťastné rozhodnutí, protože si tento směr později ve druhé sérii trochu protiřečí, ale jsem ochoten ho odpustit tváří v tvář tomu, jak mi přirostli k srdci ostatní. Zejména dobrák Kaito a neúnavný Tosaki se totiž okamžitě zařadili mezi moje nejoblíbenější anime charaktery vůbec. A konečně to, kvůli čemu si cestu k Ajinům našla většina diváků - akce. Každý souboj ghostů, ale i každá přestřelka (jakkoli občas zbytečně přepjatá kvůli nepochopitelným rozhodnutím všemožných vojenských jednotek) fascinuje každým úderem a výstřelem a nejen z vynikající poslední epizody dělá podívanou, při které jsem napětím v klidu neposeděl.
2. série - Vynucené spojenectví Nagaie s Tosakim přináší příjemné pnutí mezi jednotlivými charaktery, větší prostor pro dosud vedlejší figury (a že Shimomura i Nakano daný prostor bohatě využívají) i sevřenější příběhovou linku. Celý svět se spojil proti sílícímu Satovi, logicky přicházejí fatální ztráty či klíčové prohry a vše spěje k nekompromisnímu finále. A já se bavím jak při odlehčených tréninkových pasážích, tak při klidnějších chvílích (překvapivě působivá epizoda z vězení) a samozřejmě i při akční symfonii s přibývajícím počtem ghostů. Mojí jedinou výtkou je tak hlavní záporák a nekončící řada neúspěšných pokusů o jeho zadržení. Koncept Sata jako člověka, který se chce jen a pouze bavit a díky jeho zálibě v co nejnáročnějších videohrách má automaticky dispozice porazit nejrůznější vládní, policejní, tajné či protiajinské jednotky mi ne a ne úplně sednout a je tak tím jediným, ale bohužel značným důvodem, proč se neuchýlit k nejvyššímu hodnocení. Ať se třetí série dočkáme nebo ne, budu nakonec počin o soubojích nesmrtelných antihrdinů považovat za moderní odpověď na legendární Death Note. Akčnější, svižnější, vyváženější a - jak už to u novějších přírůstků bývá - jednodušší a divácky přívětivější.
Absolútne sci fi. Prístup personálu v nemocnici, vybavenie nemocnice. Ide o seriál z lekárskeho prostredia, s pomerne neopozeranými tvárami, čo je veľké plus. Celý seriál vyzerá moderne, draho, takmer neslovensky, zostáva len dúfať, že z toho nebude ordinácia v ružovej záhrade v modernejšom oblečení.
Tomášovi Maštalírovi podľa mňa viac sedia komediálne postavy a aj v Ministroch to dokazuje. Seriál sa nebojí robiť si srandu zo všetkého čo sa na našej politickej scéne deje. Veľké plus za to, že niekto konečne pochopil, že na komédiu stačí 30 minút, ale prežitok z rokov minulých v podobe umelého smiechu nás stále straší. Nechápem ani vysielací čas, vďaka tomu je táto partička odsúdená na skorý koniec









