Poslední názory

1. série - 90% - Čarokrásná braková historka si mě ukradla už svou premisou. Namíchat ve viktoriánském Londýně směs napětí, ikonických příběhů spjatých s tímto obdobím a dokonalých herců, kteří nejvíce září ve scénách, kdy by to divák nečekal - už to je nápad za milion. Přidat k tomu poutavé charaktery, které mě zajímají díl od dílu víc, je pak krokem k instantní trvalce a v kombinaci s Korzeniowského omamnou hudbou pak i k nadšení. Pavučina osudů kolem Vanessy, zapletená od samého začátku a divákovi odkrývaná s elegantní opatrností, nakonec do cíle propadne až překvapivě přímočarou cestou a snad jen to jediné ji drží krůček od absolutního hodnocení. Ani to ale nemění nic na tom, že si cestu do domu sira Malcolma vždycky najdu.

2. série - 100% - Umělecké dílo se vším všudy. Na první pohled působí jako nová verze předešlého, ale postupně řeže do emocí a životů hlavních hrdinů čím dál hlouběji, velkolepou výpravou unáší i do nejposlednějšího londýnského kouta a při dokonalých hereckých výkonech vyráží dech. Eva Green, Billie Piper nebo Rory Kinnear jsou brilantní ve všech polohách a nejen oni tak mažou hranice běžného seriálového zážitku. Druhý i třetí pohled totiž vnáší do divákova srdce tolik protichůdných pocitů, že ve mně budou doznívat ještě hodně dlouho. Boj za kus štěstí a snaha vstát po každé ráně, kterou vám osud a vlastní výjimečnost předurčí, jsou totiž stejně vyčerpávající a zničující v našem životě, i v tom, kde nás provázejí čarodějnice či nesmrtelní.

3. série - 100% - Brilantní dialogy, hudba, která bere za srdce každým tónem, herecké výkony na hranici dokonalosti a pocit, že tenhle seriál byl snad až příliš dobrý, aby mohl běžet dlouhé roky. Třetí série dění kolem slečny Ives je esencí všeho, co mám rád na Londýně koncem 19. století, rodokapsových vyprávěnkách i příbězích o věčné lásce. A jak jsem se původně k seriálu dostal téměř náhodou, ve výsledku je z něj moje milovaná věc a bez zaváhání i nejlepší seriál posledních let. Tenhle příběh byl psán krví i slzami a pár desítek minut po skončení finálového dílu vím, že ve mně bude žít napořád.

Každý správný knihovník má rád svoje zákazníky, protože díky nim je živ. Bernard Black není správný knihovník a svoje zákazníky ze srdce nenávidí. Kromě toho kolem sebe jen zřídkakdy někoho snese a je proto zázrak, že se v jeho blízkosti bez (závažnější) újmy na zdraví dokážou pohybovat náhodně přijatý podřízený Manny a sociálně nepružná Fran. Ale ještěže tak, protože s tímhle nesourodým trojlístkem je legrace přímo náramná. Nejde sice o tak šikovně vybroušený poklad, jakým se pro Linehana o pár let později staly vybrané série IT Crowd, ale o to snad ani nejde. Hovězí hlas a gumová tvář Dylana Morana dokážou totiž i ty přepálenější linky povýšit na příjemnou zábavu a nejlepší epizody pak na rodinný festival smíchu. Není se tedy čemu divit, že se o více než dekádu později, v době na vyloženě vtipné sitcomy čím dál střídmější, vzpomíná na Black Books jako na legendu.

Jak Hrdina potkal Krále démonů, padli si do oka a byla z toho láska jako trám. A jen tak mimochodem i nový způsob zemědělství. Maoyu hledá příběhové linky na místech vskutku netradičních, a přestože tak činí trochu zbrkle, moje sympatie si získává okamžitě. Ať už příjemně přestřelenými povahami hlavní dvojky, překvapivě vydařenou animací občasných válečných výjevů nebo nemožností po většinu času byť jen vytušit, o čem a o kom by mohla následující epizoda vyprávět. Právě tady ale tkví i zásadní problém. Z nepravidelně obměňované hromady vedlejších charakterů se mi k srdci přiblížila jen posmutnělá Služka Starší Sestra a v citlivějších chvílích i Rytířka. Ostatní sice mají dostatek potenciálu, ale když jediným poznávacím znamením Kouzelnice je časté usínání uprostřed důležitého dění, nemám moc šanci se jí (nebo dalším podobně ošizeným sympaťákům) dostat pod kůži. Protože stejně zkratkovitě či nečitelně působí i motivace všech vládců, církví nebo potenciálních záporáků, nezbývá mi, než zůstat u průměrného hodnocení. V množství uskutečněných či jen hrozících bojových konfliktů mám i po posledním díle slušný zmatek. Při dvojnásobné délce celého seriálu mohlo být všechno o třídu srozumitelnější a přirozeně i lepší.

Nebudu lhát, i přes rostoucí diváckou frustraci je mi tvůrců líto. Pilot totiž působil jako nenáročná romantická komedie se sympatickým hlavním hrdinou, kterému nevyšel jeho téměř dojemný plán. Ale právě na konci první epizody, tváří v tvář nejobávanějšímu kancelářskému trapasu, končí veškerá legrace. Z vyvolené Audrey se vyklube tuctová holka, která neví co chce, pracovník parťák Ricky je tím otravnější, čím výraznější příběhové linky dostává, a o nesnesitelné Patti snad ani nemá cenu začínat. Jediní, kteří celou mizérii dokážou ustát se ctí, jsou Brian a Roxie, kteří i ty neprůhlednější pointy servírují s bohulibým nadhledem. Druhá hvězda je v hodnocení čistě z milosti, protože občasný dobrý nápad (remake Casablancy s tématem pobřežní hlídky) dokazuje, že někde v tom bahně se nacházel zárodek příjemného sitcomu. U toho ale také zůstalo a předvídatelný konec celé sezóny dokazuje, že dál už cesta nevede. Zrušení bylo pro tuhle partu vysvobozením.

1. série - 70% - Kdo mrkne, ten ztratí vtip, kdo nedává pozor, ten nebude tušit, která bije. Murphy, Falchuk a Brennan totiž sází narážky, pomrknutí i nepokrytě parodické vtípky nezastavitelnou rychlostí. Jednu z nejvtipnějších point celého vražedného konceptu ale zůstává, jak velké množství lidi ho nepochopilo. V životě bych si nedovolil někomu vysvětlovat, jak má daný žánr uchopit, ale pokud si nemálo uživatelů právě u Screamek stěžuje, že nejsou dostatečně děsivé a tu srandu nevidí nebo vidět nechce, musím se já sám smát o to víc. K dokonalosti ale Kappas chybí docela hodně. Předně pak alespoň nějaká, klidně i jen předstíraná, soudržnost. Koncept by totiž nejlépe fungoval u celovečerního filmu. Takhle se pátrání po identitě vraha či jiných klíčových postav až příliš tříští s bezuzdným blbnutím. Ne snad že by Chadovy sebestředné monology nebo rýpavý humor na úkor Chanel no. 5 potřebovaly jakkoli doplnit. Klíčem k docenění seriálu ale zůstává v první řadě obdiv a respekt hlavních i vedlejších hereckých představitelek. Nevěřil jsem, že se Jamie Lee Curtis vrátí do sedla takhle rychle a ona si přitom každou scénu krade pro sebe. Nejvděčnější scény pak samozřejmě dostávají dvorní dámy Ryana Murphyho, tedy Emma Roberts a Lea Michele. Jakákoli jejich grimasa, uzemňující hláška nebo nechápavá otázka je jasným zlatem. Bavil jsem se, kroutil jsem hlavou, opět jsem se bavil, ale na samém konci potřebuji vědět víc. Právě po všem, co se stalo, může být případná druhá řada tou pravou výzvou.

2. série - 70% - Hra na hádání vraha tentokrát vzhledem k nízkému počtu nových charakterů příliš nefunguje a protože nemá cenu ji protahovat, jdou tvůrci s pravdou ven dost brzy. Od té chvíle se už zcela úmyslně cílí na bohapustou parodii, kterou ti, kteří už loni frflali, nyní rozhodně nemohli vydýchat. To bohužel také vysvětluje zcela mizivou sledovanost, jejíž čísla byla s přibývajícími epizodami tak nízká, až jsem měl podezření, že seriál sleduje div ne víc českých pirátů než amerických televizních diváků. Stupeň zábavy ale zůstává stále vysoký, protože Abigail Breslin se v pozici páté Chanelky stává dokonce mou nejoblíbenější postavou a byla to právě ona, u které jsem nejvíc trpěl ve chvílích, kdy byla nemilosrdně pronásledována zeleným monstrem. Extrémně potěšil také John Stamos, jeho nestárnoucí (?) fešácký doktor se smrtícím komediálním načasováním si pro sebe ukradl drtivou většinu scén. Pokud je tohle už nadobro konec, mám z něj dokonce pozitivnější pocity než o sezónu dříve.

Fascinující, jak rozdílné nálady a emoce umí jednotlivé epizody vyvolat. Romantika, paranoia, detektivní mráz v zátylku. A Ben Whishaw je ve všech těchto polohách dokonalý a v jeho kůži je proklatě horko. Jeho zranitelnost a rozklepaná odvaha v jednom mi dávaly pocit, že s přimhouřenýma očima by se do takovéhle situace mohl nešťastně přimotat každý, kdo v sobě má alespoň špetku víry a naivity. S každým dalším zvratem jsem si říkal, že tak stupňované intenzitě napětí snad ani není v lidských silách dostát konečným rozuzlením. Bohužel jsem měl pravdu, protože už vysvětlovačka před nástupem do poslední části rozproudí více otázek než uklidňujících odpovědí a samotné finále se pokouší zahrát příliš mnoho not v jedinou chvíli. Pachuť z nevydařeného konce se ale díky brilantnímu předchozímu ději koná jen částečně.

Otázky života a smrti se dají probrat všelijak. Pomocí překvapivých zvratů, dojemných scén na podkladu tklivého soundtracku nebo civilních dialogů o věcech banálních i všeobjímajících. Death Parade zvládá všechno z toho, do hlavy přináší lavinu myšlenek o životě, smrti a o všem mezi tím a ještě divákovi přihraje dokonale protikladnou hlavní dvojici. Zatímco Decim je loutkou i loutkářem bez emocí a primárně se snaží dělat dobře svoji práci, krásná neznámá po jeho boku svůj příběh dlouho schovává, ale právě díky citům v ní schovaných seriál důkladně a dlouho doznívá. Až jednou budu někam muset vstoupit bez vzpomínek, doufám, že to bude do baru Queen Decim.

1. série - 90% - Na HBO jsou zvyklí na ty nejobyčejnější lidské starosti a po pár minutách s touhle čtyřkou si nejde nevzpomenout na jiné spřízněné kousky od stejné stanice, tedy Looking a ještě víc pak na Girls. Togetherness jde ale ještě o krok dál, protože si pranic nepomáhá atraktivním prostředím. Zkoumá vztahy z pohledu stabilního manželství a hranice středního věku a řeší tak v prvním plánu situaci, kdy spolu dva lidé být chtějí i mají a objektivně je vše v pořádku - a přesto něco někde skřípe. A jako na potvoru se to něco nedá ani pojmenovat. Scenáristická dvojice bratří Duplassových má očividně odžito své a v jejich podání je každý partnerský dialog čirým zlatem, ve kterém se nedá nehledat odpovědi na nejrůznější otázky, které se člověku, který to se vztahy myslí vážně, chtě nechtě rojí v hlavě. Otevřený divák dosáhne poznání, které ty zkušenější asi nepřekvapí. Tedy že něco se vyřešit dá, něco se vyvrbí samo a někdy se můžete přetrhnout, ale problém zůstává a jen potichu bobtná do nesnesitelných rozměrů. Nejvíc v tomhle snažení fandím Michelle v podání krásné a žádoucí Melanie Lynskey. Když vidím, jak moc chce všechno v rodině udržet pohromadě, ale nemá to snadné o to víc, že jí radí takové tornádo jako Tina, musím jí přát rodinné štěstí ještě silněji než ostatním zúčastněným. Neznamená to ale, že bych nefandil i Brettovi a Alexovi, kteří jsou správní parťáci do nepohody a jejich nespokojenost s nastalými situacemi jsem poctivě prožíval v jejich kůži. A nebýt snad až přílišné nadsazenosti linky s Mary Steenburgen, nemá v žánru krátkometrážní dramedy konkurenci. Takže díky za tuhle osmiepizodovku, která ukázala, že i na minimálním prostoru může vzniknout nezapomenutelná věc. Jestli tahle specifická atmosféra vydrží i dál, je rozhodnuto o seriálu, který budu na každém kroku doporučovat do omrzení.

2. série - 90% - Příběhy smutných poznání u vztahů, o kterých jste mysleli, že vás už ve zlém nikdy nepřekvapí. Výlety, které rozezní smutek po dobrodružstvích dětství a dospívání, které odvál čas a které se nikdy nevrátí, i když byste dali všechno jen za pár jejich minut. A pocit, že Duplassovi stvořili melancholii v nejčistší formě. Možná jsou Brett a Alex občas snad až moc velcí troubové, možná mi Tina ani v přijatelnější formě nedokázala naplno přirůst k srdci. Jenže nejlepší příběhy někdy píše sám život. Proto je zrušení již po dvou letech nejbolestnější zářez za dost dlouhou dobu. Konec, který sami tvůrci považovali za konec jedné éry, je proto bohužel koncem definitivním, ale snad právě proto ho přes srdce dokážu přenést s úsměvem, byť značně uplakaným.

Klasika, kterou mi BBC musela naservírovat na stříbrném podnose, abych to s ní konečně zkusil a já za to můžu jen děkovat. Ve chvíli, kdy se z guláše mnoha postav stane správný vztahový propletenec, je vyhráno. Všechny zamilované, nenávistné a vůbec emocionálně vypjatější chvíle jsou vybroušené k dokonalosti a ústřední trojlístek postav ztraceného Paula Dana, charizmatického Nortona a zejména spanilé Lily James, které divák onu naivní treperendu uvěří od momentu, kdy poprvé zamrká kukadly, si sympatie vydobyl od samého začátku. Kdyby mě tolik nerozčiloval proradný rod Kuraginů, snad bych sahal i po nejvyšším hodnocení. I tak se z moderní Vojny a míru stala klasika, která nebolí a je naopak šitá přesně na míru divákovi, který se rád nechává unášet nevysychajícím britským televizním pramenem.

1. série - 90% - Veškerá očekávání postavená na hlavu. Potenciálně otravný fetující podvodníček Jesse je od první scény mou nejoblíbenější postavou, potenciálně otravná starostlivá Skyler mě pozitivně překvapuje každým svým rozhodnutím. O obou toho chci vědět co nejvíc, chci vidět víc ze schopností hlavního hrdiny vyhrabat se z nejhorších kaší a koneckonců chci zkrátka vidět, kam takový seriál může vůbec dojít. Povrchnost a falešné pozlátko obchodu s drogami jsem tady totiž nenašel, naopak. Na úvod se jedná o poctivě neklidné rodinné drama, které má tu smůlu/štěstí, v jakých kulisách se může odehrávat. Mým největším přáním je, aby se tomu tak i nadále dělo takto civilním způsobem.

2. série - 70% - Bavilo mě, když Walt bojoval s vlastní morálkou ve jménu rodiny, nebaví mě, když po rodině a jejích hodnotách šlape a původní cíle má jen jako výmluvu. Se sympatiemi k hlavní postavě také přímo úměrně klesá i kvalita, protože neustálé arogantní a neurvalé chování směrem k (byť jakkoli hloupoučkému a naivnímu) parťákovi mi rve srdce, stejně jako Waltův způsob rozhodování v klíčových situacích, viz očividné morální dilema v závěru předposlední epizody Phoenix. A je to škoda, protože potenciálu je pořád plno, mračna se výhledově stahují solidně tmavá a Hank se z přihrávače hrabe do pozice nejcharismatičtějšího seriálového policajta.

3. série - 80% - Od některých činů vede spletitá cesta, od některých ale už žádná. Po událostech předchozí sezóny je pro mě hlavní hrdina pořád zaslouženým diváckým magnetem, ale držet palce mu, hlavně z důvodu absence sebereflexe a dostatečného pokání, nedokážu. Oproti tomu podceňovaný Pinkman se díky dokonale civilnímu výkonu Aarona Paula definitivně stává tahounem seriálu. Přesto se na nápaditou a nebývale napínavou úroveň vrací celou podívanou až dvojice závěrečných epizod, během nichž jsem nervozitou téměř nedýchal a naplno tak docenil takřka antimimický herecký projev Giancarla Esposita.

4. série - 75% - Většina seriálů stanice AMC se ve svém prozkoumávání zajímavých námětů dostane do kritického bodu, kdy dech beroucí zvraty začnou řídnout a civilní přístup začne hraničit s nudným přešlapáváním na místě. Breaking Bad to potkalo právě v rozjezdu vychvalované čtvrté sezóny a byly chvíle, kdy jsem myslel, že mě jakýkoli další dialog Walta a Skyler na téma "car wash" snad zabije. Naštěstí druhá polovina, která opět řeže velmi hluboko do vztahu Jesse-Walt a nově také Jesse-Gus a Jesse-Mike, je na tom s napětím úplně jinak, dramatickou pointu posledních epizod předkládá velmi chytře a je proto velká škoda, že se Vince Gilligan často neudrží a působivé scény nechá zajít až moc daleko. Budovaní pocitu drtivého tlaku ze všech stran je totiž stejně jako o sezónu dříve tísnivé až k zbláznění.

5. série, první část - 80% - Nesnesitelný Walt. Jeho oblíbenost jsem nechápal nikdy a teď, kdy je nenápadný psychický teror vůči depresemi konečně dohnané Skyler na vrcholu, už je mi z Heisenbergova chvalořečení až na zvracení. Přestože se v Bryanu Cranstonovi i v pátém roce skrývá nejedno překvapení, vývoj jeho postavy mi ho znechutil na hodně dlouho dopředu. Gilligana za to chválím, stejně jako definitivní dospění Jesseho a všudypřítomný tíživý pocit neodvratného začátku konce v čele s Dead Freight, pravděpodobně nejlepší epizodou celého seriálu.

5. série, druhá část - 90% - To nejlepší nakonec. Nebýt několika přešlapů, které ale zároveň kopírují vývoj celého seriálu, by to možná bylo i absolutní hodnocení, ale přesto jsem dostal osmičku epizod, která zanechává tak silný dojem, že bych na ona slabší období s klidem zapomněl. Právě tady, ve chvíli, kdy jde všechno do háje a doslova všechny postavy jsou na pokraji katastrofy, je nejlépe vidět, kdo nám přirostl k srdci nejblíž. A až budu na Breaking Bad vzpomínat, vždy mu budu vděčný za to, že mi dalo jeden dokonale komplexní charakter, který se rázem vyšvihl mezi moje nejoblíbenější seriálové postavy vůbec. Na rozdíl od většiny (mnou navždy nepochopených) diváků to ale není narcis Heisenberg, Walter White, do sebe zahleděný neřád, ať už mu říkáme jakkoli. V mých očích je to zlomený a věčně životem klopýtající závislák a nešťastník, Jesse Pinkman.