Poslední názory

1. série - 60% - Pilot trochu klame tělem, protože má v sobě rafinovanost, švih a styl. Zároveň ale odhalí největší eso, tedy identitu onoho extra prohnaného pachatele. Najednou není co vyložit a celé podvodné pinkání se dočasně zhroutí samo do sebe. Epizodický formát totiž nevychází, firemní zápletky spolehlivě uspávají a ani herecky se moc nedaří, protože osazenstvo kanceláře je povětšinou zoufale nezajímavé (nejbolestivěji je to cítit u Dannyho, takhle soustavně špatný herecký výkon jako u Jaye Haydena nepamatuji). Naštěstí na samé hranici obou stran barikády stojí ústřední antihrdina, který díky Krauseho šarmu Krauseho zabírá naplno a ať zrovna lže komukoli, baštím mu to se vším všudy. I ty zbytečnější podfuky pak odsýpají o poznání lépe a když se do děje připlete i nevyzpytatelný Rhys v podání jako vždy řádně rozjetého Johna Simma, funguje všechno o něco lépe, ve dvou finálních dílech pak dokonce na podtrženou jedničku. Ta skutečnost, že se pod vším rozhýbaným pozlátkem nachází jen a pouze vztahovka, mi je ve své podstatě více než sympatická, ale v hodnocení zůstávám zatím střízlivý. Pořád mám totiž strach, aby se ve druhé sezóně nenatahovalo něco, co již tak dýchalo ztěžka na ploše deseti epizod.

2. série - 70% - Peter Krause v rozhovorech sliboval, že si sedl společně se scénáristy a dohodli se, že ustoupí od každotýdenních agenturních zápletek (protože nebavily tvůrce, herce a konečně ani diváky) a budou se soustředit na dlouhodobou linku a na definitivní přetvoření seriálu do podvodnické romantické podívané. Všechna čest, protože to splnili do puntíku. Příběh šlape, nové postavy v podání osvědčených seriálových tváří (T. R. Knight!) do děje zapadají, snad s jedinou výjimkou. Dle vyprávění zlověstný grázl Ethan je ve výsledku zaměnitelný rádoby hezounek bez špetky charismatu. Jeho linka s Alice navíc zvyšuje moje antipatie vůči hlavní ženské postavě, za což může i fakt, že Mireille Enos věřím ono štěbetání čím dál méně. Podobně průhledná zůstává i snaha udělat z Dannyho akčního hrdinu a prvotřídního milovníka, což je bezesporu největší vtip celého The Catch. Pozitiv je ale tentokrát o poznání více, paradoxně právě díky tomu, že se seriál definitivně odtrhl od reality. S každou další linkou a zvratem přestávám řešit logické chyby a jen si užívám svěžest zápletek a vzájemnou chemii vybraných postav (bromance Bena a Rhyse stále bezpečně vede, následovaná interakcí novicky Tessy prakticky s kýmkoli). Od vymodlené čtvrté hvězdy nakonec musím upustit kvůli poslední epizodě. Jako finále sezóny funguje dobře, mění rozložení sil a slibuje více než slušné věci budoucí. Proto ale zároveň zoufale nefunguje jako finále seriálu, ať už kvůli nepochopitelné absenci jednoho stálého charakteru, nebo kvůli tomu, kolik nám toho bylo v posledních minutách přislíbeno. Bohužel taková situace také svědčí o nenasytnosti tvůrců, kteří místo nabízejícího se uzavření raději velkohubě nakročili do neznámých vod i v situaci, kdy ratingy alarmovaly takřka nulový zájem divácké obce. Já bych si býval ještě alespoň jednu várku rafinovaných eskapád dal rád, protože podobně hvězdný casting se bude dávat dohromady jen těžko.

Masová obliba jednostranného akčňáku mi vrtala hlavou zhruba do konce první epizody. Způsob, jakým se Saitama shazuje, je ale natolik neodolatelný, že jsem mu začal propadat taky. Brzy se totiž začnou klubat parodie na superhrdinské souboje, na neporazitelná monstra, na žebříčky nejrůznějších schopností nebo na trénink nepředstavitelné síly. A když se všechno semele v parádním vizuálu a nečekaných hláškách za účasti bezelstně zapáleného Genose, funguje to skvěle. Jediné, co mi chybí, je nějaký druhý plán, který by pomáhal neustálé nadsazenosti a potrefenosti dohrát i jiné věci než samotnou akci, ale zároveň si uvědomuji, že by byl i trochu hřích babrat se v něčem, co úspěšně šlape samo o sobě.

Kromě nečekaně laskavého zdejšího hodnocení mě překvapuje především naivita, s jakou se stanice ABC rozhodla přidat ke Grey's Anatomy a Private Practice i třetí lékařskou vlajkovou loď z obvykle neselhávající stáje nezdolné Shondy Rhimes. Protože byť se zdá, že vzorec je podobný jako u dnes již legendárního seriálu ze seattleské nemocnice, jen okořeněný exotickým prostředím, velmi brzy mi začalo docházet, že se vážně jedná jen o zdání. Martin Henderson je v roli hlavního charakterního doktora jen levná náhrada za osvědčeného Patricka Dempseyho (při sledování v roce 2016 obzvlášť vtipná paralela), ale i přes několik ostudně papírem šustících dialogů a scén si nepříliš vděčnou roli uhrává se ctí. To se ovšem nedá říct o trojici nováčků, skrze kterou zdejší nemocnici poznáváme. Lily sice není nová Meredith, ale sympatie si i přes katastrofální linku s pochybným Mateem získává snadno. Upjatá Mina a hejsek Tommy ale pouze nudí a třeba malý sidekick Charlie jak kdyby svou nevysvětlitelností vypadl z epizodických seriálů snad ještě z devadesátek. Jedinou vpravdě oblíbenou postavou je tak racionální Zee v přesném podání Valerie Cruz, u které se jen divím, že dokáže v tomhle kolektivu vydržet. A když u čistokrevné vztahovky nefungují charaktery a interakce mezi nimi začne dostávat náboj až v posledních epizodách, troufám si říct, že se z Off the Map stalo regulérní šlápnutí vedle. Podivné pacientské zápletky (vévodí nacista nebo vězeňský systém) pak ten dojem pouze umocňují. Klišovitou romantiku mám jindy rád a scény ze Seattle Grace nebo Seaside Wellness Center mě pravidelně dojímají. Tady jsem ale měl v každém dějově důležitějším okamžiku pocit, že sleduji nejprvoplánovější limonádu.

1. série - 70% - Do tohohle spolku jsem šel naslepo, takže když na mě vykoukla velmi specifická a zajímavě uhnutá verze o rok staršího Coupling, radostně jsem zajásal. Radost mi navíc udělal Rory McCann, dlouhé roky předtím, než se z něj stal Sandor Ohař Clegane. Celý koncept ve svých zásadních momentech funguje dobře i přes účast mnou tuze neoblíbené Anne Dudek v pozici hlavní hrdinky Clare. Jenže každá skupinka má jedince, který tam zdánlivě nepasuje a pro mě se jím stal jednoznačně Barney. Snad za to může prapodivný projev Jamese Lanceho, ale kdykoli začal okouzlovat kteroukoli z přítomných dam, měl jsem chuť sledování okamžitě nechat. Je to škoda, protože Michelle Gomez dokazuje, že dramedy je pro ni ideální žánr a taková Bonnie Engstrom jako Dirka je krásný kus ženské, na kterou se dívá samo.

2. série - 50% - Když jsem Barneyho označil jako jasně nejhorší postavu, netušil jsem, co přijde. Jeho náhrada Lachlan je ten nejupocenější a nejubožejší slimák, který se kdy v libovolném britcomu plazil a fakt, že se v ději objevuje častěji než jeho bratr, je hlavním důvodem, proč druhá sezóna snad ani nemohla uspět. Celý koncept navíc působí na takhle malém počtu epizod až překvapivě unaveným dojmem a třeba linka, kdy Dirka a Fist řeší těhotenství prvně jmenované mě přiváděla svou hloupostí a přepálenou absurditou k čirému zoufalství. Spásným přírůstkem se nakonec stává Clareina sestra Jean, ale i ona si prožije svoji zoufale nechutnou scénu, protože její představa studie prostituce se ani jinak nazvat nedá. Na konci jsem bohužel dost smutný, protože toho potenciálu, kterého se během pár epizod zvládlo promrhat, je dost a nebýt brilantní Michelle Gomez, která si druhou sérii elegantně krade pro sebe, bylo by zle. Takhle jsem (i díky povedenému a naštěstí i překvapivě civilnímu finále) ještě relativně smířlivý.

Srovnání s uctívaným cyklem Black Mirror se nabízí nejvíc kvůli tomu, že oba počiny spojuje stejná éra a formát samostatných epizod. Jenže zatímco britský fenomén mi už nedlouho po svém začátku přišel náladou zbytečně depresívní a tím pádem stereotypní, Dimenze si užívá hromadu možností, které s vědeckofantastickou stránkou věci souvisí a bohapustě s nimi blbne. Nabízí, co jen žánrové hrdlo ráčí a ať už se zrovna věnuje hrám, seriálům, filmům nebo seznamkám, činí tak půvabně originálním, popkulturně příjemně blízkým a v první řadě zábavným způsobem. Kromě svojí náladové nevyhraněnosti, kdy se nebojí dojímat ani rozesmát, mě pak fascinuje i výtečným obsazením, které nabízí slušnou várku mých seriálových oblíbenců (za všechny Lea Michele, Ashley Rickards a Megan Mullally).

Chvíli trvá, než divák odhadne, kam by netradiční antologie přibližně chtěla mířit (a proměnlivá kvalita jednotlivých příspěvků i jejich roztodivné nálady příliš nepomáhají), ale při troše trpělivosti se na nepředvídatelné rozpoložení dá přece jen naladit. Problém ale tkví v (ne)kvalitě většiny epizod, které nepíše Mark Duplass. Zatímco jeho scénáře se většinou dopátrají nějaké emocionální katarze, ostatní autoři často přijdou s nápadem, který by se sotva dal natáhnout na pět minut, natož až někam k půlhodince, tím spíš, že dedukovat, co tím či oním chtěl scénárista říci, je místy dost únavné a u zvratu prostých epizod dokonce otravné. Nejlepší / nejoriginálnější pecky se promrhají relativně brzo a hlavně jich je postupem času čím dál méně, naopak přibývá kousků, které mají negativní potenciál celý produkt klidně zabít. Od třetí sezóny se pak trápím víc, než kdy dřív a frekvence neuchopitelných experimentů, které jenom chtějí naplnit slíbenou škatulku "posunování tvůrčích hranic", je vysoká až příliš.

1. série - 50% - Willa Arnetta mám už od dob jeho občasného přihrávání ve 30 Rock ve velké oblibě a když se rozhodl zabloudit do vod melancholické dramedy, zpozorněl jsem. Očekávané zamyšlenější Californication se bohužel dostavilo jen napůl. Serióznější a většinu času i uvěřitelnou verzi eskapád Hanka Moodyho sice Chipův příběh připomíná, ale psaný je tak líně, že si z něj nemám co vzít. Navíc samotný ústřední charakter je od samého úvodu nesympatický a kdykoli může něco pokazit, naprosto neomylně se pro takovou variantu rozhodne. V kombinaci s nezajímavými vedlejšími postavami tak lze snad jen obdivovat Arnetta za to, že se rozhodl vypsat z hříchů, které pravděpodobně vedly k rozvodu s Amy Poehler. Ze skutečnosti, že při práci na seriálu propukla nejen u jeho alter ega, ale i u Arnetta samotného, závislost na alkoholu, pak dokonce zamrazí. Jenže těch sebezpytujících, sebeobjevujících nebo jen a pouze zamyšlených kabelových vztahovek je dost a z posledních let namátkou Togetherness, Girls, Looking a konečně právě i ono Californication jsou někde úplně jinde. Promiň, Wille, málokdo by ti přál dobrý seriál tak moc jako já, ale Flaked jím zatím není.

2. série - 50% - Že nemůžu hodnotit lépe, to mě tváří v tvář fenomenálnímu výkonu Willa Arnetta mrzí ještě více než loni. Jenže i když zkorigovaný počet epizod potěší a zamezí ve vytváření zbytečných výletů a odboček, ani tak to nestačí. Někdo měl totiž šílený nápad udělat z polopříčetného přihrávače Coolera hlavní postavu a byť George Basil svoji přirozenou výstřednost změkčuje, jak jen může, pořád působí veškeré jeho linky zbytečně násilně a kdykoli byť jen zabředne do neuchopitelného dialogu, ztrácím pozornost. Naopak Dennis má na svoji linku štěstí, jeho vyvolenou se totiž stala Rosa v podání neselhávající Lenory Crichlow a ta si dokáže vytvořit neodolatelnou chemii s kýmkoli. A co se týče Chipa, ten má pořád dar dovést i tu nejpoklidnější situaci ke katastrofě, čímž mě vytáčí snad stále víc. O Flaked nedokážu s čistým svědomím říct, že je špatný seriál a myslím, že se spoustě lidem bude právem líbit. Já ale nedokážu přenést přes srdce to, že nikdy neudělá pořádný krok dopředu, ale vždycky jen stranou.

1. série - 85% - "There's a lot of sadness in this house." - "It's a funeral home." Dokonale poctivá vztahovka se vším všudy, která nejlépe umí vyprávět o tom, že rodinu, předurčené partnery a osud si nevybíráme. Naštěstí. K plné náloži chybí méně, než by se mohlo zdát, a brání tomu snad jen protivné (i když uvěřitelné) postavy typu Gilardiho nebo Gabriela Dimase. O to víc ale fandím celé rodině Fisherovic a jejich milým a blízkým, aby se dokázala se vším negativním na cestách jejich pohřebáku popasovat.

2. série - 90% - We really are just a biology, aren't we? Lezete mi pod kůži, milí Fisherovi. Zatímco takový Nate mi přirostl k srdci od chvíle, kdy se na obrazovce objevila kštice Petera Krauseho, k ostatním jsem si cestu klestil o něco déle, ale o to raději mám teď Claire nebo Ruth. Pořád trochu bojuji s vedlejšími charaktery, neumím docenit linku Keitha a v neposlední řadě kroutím očima téměř pokaždé, když začne Rico moralizovat, ale jako celek funguje Six Feet čím dál lépe. Přeji jim, aby se dokázali povznést nad věci, se kterými nic neudělají (David), aby vyhráli ten boj sami se sebou (Billy) a někdy jim prostě jenom vůbec nerozumím (Brenda). Přesto jsem se s tímhle nevysloveným bojem o každodenní štěstí pomalu, ale nenávratně ztotožnil.

3. série - 100% - I wouldn't change anything. If you change one thing, that changes everything. And some things are the way they should be. O tom, že život na nikoho nečeká. O tom, že můžete někoho milovat láskou nesmírnou, ale stejně ve vztahu nedokážete najít vlastní místo. O štěstí, které se skrývá v nejdepresivnějších situacích. O tom, že na vysoké se člověk může konečně najít, ale zároveň ze sebe hrozně moc ztratit. O životních zlomech, kdy jedni cítí beznaděj a druzí naopak záblesk světla na konci tunelu. A nakonec i o tom, že tohle všechno konečně chápu i já.

4. série - 90% - Maybe it’s true what they say, we all pick the same person over and over again. There’s something nice about that. Že někoho máme opravdu rádi, ukáže nejlépe situace, kdy dotyčnému nerozumíme a přesto za ním stojíme. A já tentokrát nerozumím hned několika z nich. Není mi jasný směr ani pravidla vztahu mezi Davidem a Keithem, nedokážu se vcítit do Brendy, když se pokouší o vážné pouto s Joem a nemůžu se ani dobrat pointám Ricových eskapád. Kladů je ale pořád nepočítaně a tím hlavním je snad čím dál naléhavěji jedna pohledná rusovláska. Claire Fisher se totiž bez zaváhání propracovává do pozice jedné z nejlepších seriálových postav vůbec a právě její cesta vzhůru mě v tuto chvíli zajímá nejvíc. Navíc i tentokrát smutně platí pravidlo nevyřčené, ale o to palčivější. Pokud máte z něčeho v životě strach a neustále se bojíte, že vás to přijde strašit, je velice pravděpodobné, že máte pravdu.

5. série - 100% - “Time flies when you’re having fun, huh?" - “No, time flies when you’re pretending to have fun." Všechno, co se může pokazit, se také zákonitě pokazí, ať už v podobě nenápadných prasklin, tak v podobě nečekaných zlomů či krutých hrátek osudu. V každém takovém okamžiku ale ze seriálu cítím pocit posledního nádechu. Možná nikdy neporozumím Keithově povaze, možná je Ricovi souzeno být až do konce podivně sobecky zaměřeným nevděčníkem, ale to přece nevadí. To je život a v něm mi také není každý blízký člověk srozumitelný. Poslední série mi bez ustání dává do hlavy otázky vlastní identity, budoucnosti a bohužel i smrtelnosti a i těm nejslepějším ukazuje (nejen v absolutním finále), jak všeobjímající celé Odpočívej v pokoji je. Protože každý z nás někdy chce nebo dokonce bytostně potřebuje onu krásnou chvíli zachytit. Jakkoli bolestivě marná taková snaha pokaždé je. You can’t take a picture of this. It’s already gone.

Kdo má Woodyho nakoukaného od šedesátek do současnosti, bude mít paradoxně nevýhodu. Stačí si totiž vzít seznam jeho nejznámějších trademarků a jenom si všechna témata odškrtávat. Válka, víra, psychiatrie, paranoia, hypochondrie, literatura, scenáristika - to všechno tu je. Ne ale ve formě čistokrevného seriálu, ale spíše v podobě rozkouskovaného filmu o celkové délce půl třetí hodinky. Televizní forma Allenovi sedí o to méně, že točí opět stejným tempem a v nejobvyklejší náladě, kterou jsme zažili u každého jeho retra nebo nostalgického ohlédnutí, což v době streamovacích služeb působí téměř až nepatřičně a poprvé v kariéře bohužel i trochu manýristicky, protože žánru a koneckonců ani sobě nic nového nepřináší. To všechno bych ale moc rád odpustil, nebýt obřího castingového omylu v podobě Miley Cyrus. Moc jsem si přál, aby tenhle nepochopitelný tah vyšel, jenže jakákoli scéna s bývalou dětskou hvězdičkou je pravým utrpením a ukázkou nefalšovaného neherectví. Trochu problém mám i s Elaine May, kterou moc rád vidím po Mistrově boku celých šestnáct let od legendárních Darebáčků, ale které zároveň při vší její sympatičnosti a snaze bohužel není rozumět každé druhé slovo. Díky vpravdě bláznivému finále se mi po těle užuž začal rozlévat blažený pocit, ale ačkoli chci jít v hodnocení výš, byl bych potom jen slepý fanboy a to si Allen za roztomilou, ale stále pouze jen recyklaci, bohužel nezaslouží. Pokud ale právě tohle bylo jeho poslední herecké představení v hlavní roli, těžko se mohl předvést lépe, protože i za hranicí osmdesátky umí své neurotické koktání na jedničku.

Dost dlouho jsem si zvykal na to, že přes neustálé chaotické výkřiky nejrůznějších charakterů mám problém chytit do hrsti podstatu ústřední dějové linky. Kekkai Sensen je totiž divoký, rozjívený a chvílemi už doslova a do písmene bláznivý. Jakmile se ale zvážní nebo se Leo zamyslí nad osudem svým či nad směřováním celé organizace Libra, je to hned jiná písnička. Atmosféra ke mně najednou promlouvá hodně zblízka ve všech možných náladách a ať se jde po akční fantazii v případě Klause zápasícího v aréně, nebo po bláznivém humoru v podání Zappa, funguje to. Ať už při příjemně nadnesených zvratech nebo při openingu i endingu, díky kterým mám radost, že jsem na půl hodinky součástí tohoto jinak tuze neutěšeného světa.