Nejdřív jsem měl pocit, že se na specifickou sžíravou náladu musím jenom naladit, později jsem věřil, že nejlepší epizody mě teprve čekají, ale ani po třech sériích se moje drobné rozčarování nelepší. Název mě sice explicitně navádí k tomu, co se bude současné společnosti nastavovat, ale nemůžu se zbavit dojmu, že jednotlivé zápletky jsou i přes různorodost námětů ve výsledku téměř stále o tom samém. Ve více než polovině příběhů se objeví nejnovější výdobytek techniky, který je ale lidmi samotnými dříve či později zneužit k tomu, aby znevýhodnili, ponížili či rovnou zabili buď člověka blízkého, člověka cizího, případně některou z těch věcí provedli i sami sobě. A to pak může být celý seriál natočený technicky sebelépe, ale onen depresivní stereotyp se zají téměř hned.
Neopakovatelný seriálový formát žije dál a i přes původní nemalé obavy jsem za to rád. Legacy totiž do puntíku plní vše, co slibuje jeho titul a odkaz původní 24 táhne dál a inspiruje se jím. Občas ho ale i bohapustě vykrádá a to nejen v tom dobrém (hierarchie zlosynů z tehdejší první sezóny je víceméně zopakovaná, včetně několika klíčových zvratů), ale i v tom zlém, kdy se vždy v oné nejnapínavější chvíli vrátíme k postavám, které nás tolik nezajímají. Kdo tedy kdysi nadával na nadužívané trable Kim Bauer, ten si na eskapádách Ericových blízkých opravdu smlsne. Trochu smolné mínus ale vidím v tom, že nejzajímavějším charakterem není sám hlavní hrdina. Corey Hawkins se snaží z každé scény vytěžit maximum, ale taková Miranda Otto jako Rebecca si sezónu krade pro sebe svým nenápadným půvabem i neutuchajícím charizmatem a třeba Dan Bucatinsky je jako zprvu nenápadný Andy uvěřitelným a zároveň překvapivě odhodlaným ajťákem od vedle. Eric sám tak ve výsledku občas působí jako sympatický hybatel děje, kterému se ale spousta věcí odehraje spíš náhodou. Čtvrtá hvězda do hodnocení zapadla nejen za provázání s jednou z nejoblíbenějších postav originálu, ale hlavně za dojmy z posledního dílu, který sice zbytečně ošidil finální přestřelku, ale o to důraznější pocity přinesl v následcích pro všechny zúčastněné. Prudce klesající sledovanost a následné zrušení tak mrzí, protože tady se dalo snad jen stoupat.
Více než vděčná podívaná, která mi svou upřímností, přímočarostí a překvapivou neměnností náramně zpříjemnila léto roku 2010, kdy jsem si ji proti svým zvyklostem dávkoval po větších porcích jako potřebný životabudič. Je to ale právě ona neschopnost změnit ducha vyprávění, která mi po letech zabraňuje ponechat Sedmdesátkám nejvyšší hodnocení, i když budu na Hydeho sociální natvrdlost, Ericovu vztahovou natvrdlost a Kelsovu natvrdlost ohledně úplně všeho vzpomínat s hodně širokým úsměvem. Ona pozitivní atmosféra dalece převyšuje případnou kyselost ze změn v obsazení v poslední sérii i ze všeho s tím souvisejícího.
First Day of Camp - 70% - Nestačím zírat, jak pozitivně očividně celé osazenstvo vzpomíná na natáčení původní filmu, protože si jinak nedokážu vysvětlit, že se plných 14 let po jeho premiéře komplet vrátilo na plac Camp Firewood. Ještě větší respekt si pak zaslouží i ti, kteří při natáčení původního filmu byli neznámými přihrávači a teď jsou nefalšovanými hollywoodskými hvězdami. Navíc se nejedná o žádný čestný štěk, ale v případě Elizabeth Banks a Bradleyho Coopera o plnohodnotné role a v případě Paula Rudda snad i part nejhlavnější. Zlodějem scén zůstává i nadále Chris Meloni, na jehož postavě je nejvíc znát, v čem tkví největší síla Prvního dne tábora. Jde o ty nenápadné pointy, které skrz nejnemožnější situace musí posunout děj až tam, kde si ho pamatujeme z původního filmu. Činí tak někdy už za hranou parodie nebo přijatelného vkusu, ale za ty nostalgické chvíle s parádním soundtrackem to stojí od začátku do konce. Film byl o něco silnější i sevřenější a třeba Lake Bell nebo Jon Hamm mi sem vůbec nepasují, ale za ono klukovské nadšení, které z každého praštěného dialogu sálá, si i seriál nadprůměrné hodnocení rozhodně zaslouží.
10 Years Later - 50% - Kouzlo nového nebo znovuobjeveného je pryč. Vrací se sice slušná řádka starých známých a vzhledem k jejich napěchovaným diářům nechápu, jak se Paul Rudd nebo Elizabeth Banks utrhli k tomu si zase trochu zablbnout, ale jsem za ně hrozně rád. Na spokojenost to ale ani přesto nestačí, jelikož ty nejvděčnější postavičky (pro mě Gene a Eric, protože Meloni a Pine se pro podobné nesmysly odříkávané s kamennou tváří narodili) mají prostoru zbytečně málo a děj se zaměřuje na to horší. Přednost proto nesmyslně dostávají třeba Donna a Yaron, kteří mě k smrti unavovali už minule, překvapivě dobře dopointovaná, ale přespříliš natažená linka s chůvou a zejména pak ústřední prezidentská maškaráda. Showalter a Black si svoje dvojrole užívají každou vteřinou, ale ona nutnost věšet tábornické gagy na nějaký prapodivný dlouhodobý dějový cedník se tentokrát míjí účinkem. Dojmy tak zbytečně hořknou a na rozdíl od prequelu tak tentokrát nemám pocit, že bych se do Firewoodu ještě někdy potřeboval vrátit. Tady je už totiž vyčerpáno.
Pořád nevím, co si myslet o tom, jak se stanice ABC k dlouho dopředu ohlášenému "pokračování" Romea a Julie postavila. Z původně plánovaného hitu se nakonec stal otloukánek, který byl nejprve odsunut na letní termín, po pár dílech vytlačen na víkend a nakonec skrouhnut na pouhopouhých sedm epizod. Tím pádem si diváky nenašel, ale nutno uznat, že tvůrci vysílacímu zmatku přispívali i zmatkem příběhovým. Chvíli se neděje téměř nic, hlava rodiny Monteků jen cedí výhrůžky, které si nezadají s horší telenovelou, vládce města toporně deklamuje prázdná moudra, jindy se naopak až křečovitě skáče z místa na místo, koketuje se s nadpřirozenem a sympatie postav se změní během pár desítek minut hned několikrát. Přesto jsem si v krásné Veroně našel oblíbené aliance, hlavní hrdince jsem fandil, ať už se chtěla rozhodnout pro kohokoli z obou nápadníků, ale smířlivé hodnocení nakonec dávám jen s přimhouřením všeho, co mám. Otevřený konec totiž naznačuje jen falešné naděje a seriálu je mi silně líto hlavně v těch chvílích, kdy vidím, kolik nepochopitelné špíny se na něj hází. Dobrovolně se navíc přiznávám, že výsledek silně ovlivňuje účast Anthonyho Heada, který si mezi občas opravdu dřevěnými kolegy bez problémů uhrává svoji shakespearovskou třídu, ať už mu scénář zrovna vkládá do úst cokoli.
1. série - 85% - Zavítat do Twin Peaks v době vzniku musela být slast, jaké nebylo rovno. Takhle komplexní zážitek na samém začátku devadesátek, kdy se ještě na pečlivě provázané seriály zdaleka nehrálo, působil po zásluze jako zjevení a přestože jsme se ve zlatém i stříbrném seriálovém věku dočkali lecčeho, nezaměnitelná atmosféra funguje na výbornou i v roce 2017, kdy agenta Coopera poprvé potkávám i já. Vyšetřovací, vztahová i společenská stránka vyprávění mě zajímá na maximum, po nenápadných náznacích rozšíření místní mytologie také pokukuji zvědavě a navíc mi přijdou snad jen ony charakteristické lynchoviny (trpaslík), které z celkového obrazu vystupují až příliš nápadně. Díky perfektně napsaným a zahraným charakterům (zatím vede Dale, Norma a Shelly) jdu do místních lesů bloudit s čím dál větší radostí a rozechvěním.
2. série - 65% - Už dlouho jsem neměl v hlavě takový otazník, jakým je pro mě alespoň trochu vypovídající procentuální hodnocení druhé sezóny příhod a nehod z nenápadného města s lesy a vodopádem. Když se totiž v centru dění pohybuje Cooper, dokončuje vyšetřování Lauřiny vraždy a obklopuje se bezchybnými vedlejšími postavami (Denise, Gordon a Annie by si zasloužili minimálně jednou tolik prostoru), jedná se stále o takřka bezchybný seriál plný skvělých scén. Zároveň se tu ale dá narazit na hromadu charakterů, kterým nemůžu přijít na chuť a většinu času mě nehorázně otravují. A vzhledem k tomu, že Ben, Jerry, Leo, Bobby, James, Hank, Nadine a kvůli nešikovnému hereckému výkonu Jacka Nanceho i Pete mají linek nepočítaně, nebyl jsem daleko od nižšího hodnocení. Spásou Twin Peaks jsou naštěstí milostné i přátelské vztahy těch lepších postav. Dale + Audrey, Dale + Annie nebo Shelly + Gordon jsou během okamžiku vytvořená pouta, kterým fandím a díky Badalamentiho nezprotivitelnému soundtracku se u nich i pravidelně dojímám. O to víc pak bojuji se změnami jednotlivých nálad, nemožnými vedlejšími příběhy (James a tajemná neznámá, katarze Josie, Nadine zápasnice, ďábelské dítě Nicky) a s (ne)vývojem populární mysteriózní linky. Všechny možné sovy, Bob, jeskyně a tajné vchody a místnosti totiž dlouho zdánlivě nevedou nikam a když se ve finále přece jen do oněch míst podíváme, krotím jen těžko zklamání z toho, co tam nacházím. Lynch mě sice stále svým přístupem baví, ale používat ony nicneříkající výjevy jako pointy vyprávění je snad až příliš. Slavný poslední záběr bych při sledování v devadesátkách bral jako slušnou kudlu do zad, takhle se ho těsně před čtvrtstoletí dlouhým skokem jenom bojím.
Fire Walk with Me - 80% - David Lynch a celé jeho milované městečko přesně v té formě, v jaké ho mám nejraději. Vrací se ke kořenům, vypráví, co bylo před začátkem, přesto mi po příjemných troškách dávkuje agenta Coopera a od nejvyššího hodnocení ho zdržuje jen příliš velké množství scén s Trpaslíkem a jeho partou. K němu sice chtě nechtě zůstávám zhypnotizovaně přikovaný, ale onou pointou plnou zadostiučinění pro mě stále není. V první řadě je ale výzva ohni tragickým příběhem nejslavnější místní antihrdinky, jejíž osud tak konečně poznávám z první osoby a můžu po jejím zmařeném životě truchlit o to víc, že nejde jen o kolektivní smutek.
The Return - 80% - Spousta ticha, spousta paniku-spouštějícího hluku, spousta výjevů, jejichž význam nemám šanci pochytit, spousta slepých uliček a spousta okamžiků, kdy si nejsem jistý, jestli právě sleduji zásadní pointu celého vyprávění nebo jen Lynchův vtípek, roztažený na několik desítek minut. Nejnovější kapitola je starým epizodám podobná jen v náznacích, nikdy nedovoluje divákovi úplné pochopení viděného a přesto dokáže přikovat obrovskou silou, abych mohl žasnout nad famózní trojrolí, kterou vystřihl Kyle MacLachlan v životní formě, nad dojemnými chvílemi, které překvapují nejvíc tím, že je v daný moment vůbec nečekám, nad každou cameo roličkou kohokoli ze známých tváří. Aura Městečka Twin Peaks tak nemizí, naopak houstne do netušených rozměrů a i když nám není souzeno se dočkat finálního rozuzlení se zodpovězením zbývajících otazníků, já zůstávám spokojen. A vím, že se sem budu chtít vrátit, i když si teď po pozvolném zhlédnutí celého seriálu během čtyř měsíců budu potřebovat dopřát dlouhý nádech. Jen by nemusel trvat pětadvacet let.
Všechno, co jsem měl rád na samostatných seriálech, je tu přítomno téměř rovnou měrou. Mystický boj kolem Daredevila, hrubá síla a neméně hrubé hlášky v Jessičině podání, Luke a jeho smysl pro sociální závažnost a v neposlední řadě Iron Fist, opakovaně všem připomínající, že je - Iron Fist. Právě v přímém porovnání tak chtě nechtě podléhám a byť se mi jeho seriál líbil náramně, ve čtveřici hrdinů je právě Danny tím jasně nejpomalejším, nejvíce zdržujícím a zkrátka nejslabším. Přesto vtipy na jeho účet patří k tomu logicky nejlepšímu. Boj proti Ruce, trable s Elektrou nebo mrazivě charismatická Alexandra si ale jako propletená ústřední linka zasloužily více prostoru. Luke Cage natažením na třináctku epizod trpěl, spousta diváků vyčítala to samé Jessice nebo Iron Fistovi. Defenders naopak trpí nízkým počtem dílů. Nestačím se sice pořádně nadechnout a každý souboj je svátkem, na který se vyplatilo ony dva roky počkat, ale chtěl jsem víc. Víc nezpochybnitelné chemie mezi libovolně vybranou dvojicí ústředních postav a víc interakcí s oblíbenými přihrávači (a že mám tuze rád jak Misty, tak Colleen a obecně nenáviděnou Karen snad nejvíc). Nejnáročnější seriálový crossover obstál sám o sobě, ale budu si přát, ať nás Netflix neošidí a dá nám ještě o třídu hutnější přídavek.
Na tento seriál jsem narazila docela náhodou, na internetu jsem uviděla plakát a pod ním obsazení, které mě ihned zaujalo a tak jsem si zjistila více. Na oba účinkující herce jsem se moc těšila, protože vidět je oba spolu a ještě ke všemu v jednom z mých oblíbených žánrů (detektivní) byl tou dobou můj splněný sen. Moc jsem od toho radši dopředu nečekala a a asi právě první díl mě dost oslovil svou náladou a hned mě vtáhl do děje. Další díly jsem zhltla jedním dechem a bylo mi líto, že už je konec. Celkově se mi moc líbil příběh a atmosféra byla velice dobře naladěná a mě sedla. Propojení a zároveň protichůdnost obou hlavních charakterů byla zajímavá, líbilo se mi to osobní zobrazení a to že svět není jen cukrová vata. Oba herci zahráli role dobře a podle mě se Matthew na Rusta hodil, vždyť si o tu roli nakonec sám zažádal. A také krajina a místa udělali svoje. Celkově jeden z mých nejoblíbenějších seriálů a opravdu kvalitní detektivní drama, které doporučuju určitě shlédnout. Jen dodávám, že toto hodnocení se týká pouze první série.
Místo aktivního třicátníka jsme dostali unaveného padesátníka (nic proti padesátníkům), který neustále krouží Prahou ve svém veteránu po dědečkovi.
Místo celkem svižného děje jsme dostali tááák strááááášněěěěě rooozvleeeklooouuu stoooryyy, že kdybych u toho nežehlila , tak jsem stopro usnula.
Místo funkčních exteriérů samá vata v podobě Prahy, krásné Prahy, ještě krásnějšího okolí Prahy (nic proti Praze!), zoo, bytu-garáže hlavního hrdiny, kávovaru hlavního hrdiny, oblíbené kavárny hlavního hrdiny...
Místo pořádných dialogů neustále telefonujeme a telefonujeme a telefonujeme...
A shrnujeme, i když není co, protože to už bylo shrnuto Vlčkem a Beránkem nesčetněkrát.
Veliká škoda, že to nesestřihali, jak by si to zasloužilo! Jeden příběh roztažený na dva díly dává znát, že seriál je cílen na seniory a domnívám se, že někteří z nich mohou i pojmout podezření, že si o nich někdo myslí, že jsou to totální hlupáčci.
Herecké výkony? Opravdu si pamatuji pouze dvě herečky v epizodních roličkách: Lucii Vondráčkovou a Annu Polívkovou.
Celkově za B, k žehlení dobrý, i když to vyšlo myší dírou.
Očekával jsem skutečnou megatragédii nepopsatelných rozměrů, nakonec je to jenom pitomé, takže jsem (s pilotním dvoudílem) docela spokojen. Iwan Rheon je výtečný, hraje standart, Isabelle Cornish je neskutečně rozkošná, všechno ostatní je horší. Je v tom cítit neuvěřitelný potenciál (a fakt to mohlo být něco), bohužel z toho ta rychlost a neskutečná levnost čumí na kilometry daleko. Efekty béčkové, dialogy béčkové, postavy béčkové (předloha měla dobrého alespoň Black Bolta, což tady nenajdete), Lockjaw je fajn, ale opravdu ošklivě digitální, sem tam se vyskytne nějaký ten papundekl, nikdo nic nepředvede (a Medúze pro jistotu radši ostříhali, aby si od ní náhodou někdo něco nesliboval) , ale musím říct, že jsem se celkem bavil a vlastně to i uteklo. Inhumans jsou ovšem nejhorší výtvor od vzniku MCU. A navíc právě tyhle dva díly jsou nejlepší. Jen mě mrzí, že kdyby se tomu věnovala pořádná péče, mohl to fakt bejt nářez, takhle to vypadá jak Andromeda. Nechápu, jak to mohli dát do IMAXu a zároveň obdivuju ty, kteří měli odvahu tam na to jít, protože si myslím, že to muselo být úplně nejzbytečnější vyhození peněz, jaké kdo může vymyslet. ALe Rheon je výbornej a Isabelle Cornish rozkošná. 60%.
K Inhumans jako celku by se dalo napsat prakticky to samé, co k úvodnímu IMAX dvoudílu. Rheon je celou dobu výtečnej, Isabelle Cornish celou dobu rozkošná, i ty Inhumani se tam potom maličko rozjedou... ale celou dobu je to také trestuhodně nevyužité a levné. Spousta scén je směšných a zbytečných, občas se ale objeví také nějaký vyloženě výborná (ve všech je Maximus) a vtipy ve výsledku fungují tak, jak mají. Myslím tím vtipy, které opravdu jako vtipy byly zamýšleny. Jenomže všechno, co se tam děje, je děsná šaškárna, ve které sice herecké výkony jakž takž fungují, ale všechno ostatní je skoro úplně špatně, včetně scénáře. Kdyby Inhumans vznikli jako původně zamýšlený celovečerák, úplně totéž by nejspíš odvypravěli mnohem kvalitněji ve čtvrtinovém čase. I PŘESTO ale Inhumans hodnotím poměrně kladně, rozhodně jsem to čekal mnohem horší, u každého dílu jsem si ale odpočinul (a těšil se na něj) a vlastně bych se ani nezlobil, kdyby byla druhá série. Jen by tomu prospěla větší péče. Mnohem, mnohem, mnohem větší péče. Není to ale nic, co mě uráží. 60%.









