Poslední názory

Po prvním díle jsem myslel, že to nedokoukám. Přes veškerou nereálnost a nevěrohodnost to má v sobě něco, čím si mne tento seriál přitáhl a s chutí jsem sjel celou první sérii a jsem rozhodnut ve sledování pokračovat. Hodnotím to, že každý díl vlastně řeší uzavřený případ a přitom jsou tam neuzavřené dějové linie, které vás vedou k tomu, že si s chutí pustíte další epizodu...
I když mne Jane Doe zpočátku dost iritovala,zvykl jsem si na ni. Myslím, že do atmosféry seriálu dobře zapadne

Na seriál jsem začala koukat díky Demet, která se mi moc líbí. Ale bohužel tento seriál byl moc zdlouhavý, nic zásadního se nedělo, taková poklidná romance. Očekávala jsem daleko víc akce.

Pilot - Osudové přidělení agentky Scullyové jako dozoru nad nejvrtavějším agentem FBI navždy změnilo světovou seriálovou tvorbu, podnítilo snahu všech konspiračních teoretiků a milovníkům záhad darovalo bezednou studnici inspirace. A přitom ta úvodní třičtvrtěhodinka proběhne jen tak jakoby se nechumelilo. Ale kulty vždy začínaly nenápadně. Nejzásadnější perličkou je tak to, že archnemesis hlavní dvojice se v seriálu objeví už po třech minutách.

1. série - 65% - Podívat se po těch letech na to, jak tajemní muži v pozadí naženou Scullyovou ke Strašidelnému Mulderovi do kanceláře, je pro mě téměř posvátný okamžik. Jenže ta "moje" Akta X začínají až v samotném závěru sezóny, kdy je už definitivně jasné, že za oponou něco není tak úplně v pořádku. A přestože mě Tooms i po letech děsí a díky Darkness Falls se mi do lesa navečer nikdy nebude chtít, zatím mi tu ještě něco schází. Možná to je tím, že tuto první várku servírovaly televize mnohokrát a já si ji nikdy nenechal ujít, takže ji mám v paměti zakořeněnou dost pevně a nedokáže mě po reprízách a při znalosti point už ničím překvapit. Naštěstí jsou scénáře několikrát natolik neprohlédnutelné, že si i první krůčky k Pravdě zaslouží jistou úctu.

2. série - 75% - Probuzení. Už od samého začátku Little Green Men je jasné, že jsme o úroveň výš. Mulder se vrací v ještě zavilejší formě (která graduje v mytologické bombě Colony+End Game a ještě markantněji ve finální Anasazi) a Scully je ve vztahu k němu už mnohem osobnější, což dává divákovi o poznání větší chuť se pouštět do dalších a dalších vyšetřování. A že jsme tentokrát v mnohem pestřejší sestavě případů. Ať už je to typická carterovka The Host, atmosférický vrchol Die Hand Die Verletzt nebo dokonale bizarní jednohubka Humbug. Škoda, že se pořád najdou epizody, u kterých divák sice netrpí, ale bohužel působí skoro až vynuceně. Jinak ale stoupající spokojenost a nadšení nad gradující příběhovou kostrou.

3. série - 85% - S kritickými úspěchy a vysokou sledovaností přichází samozřejmě i vyšší rozpočty a Carter a spol. toho dokázali jaksepatří využít. Hlavně v první polovině tak o zakrvavená či znetvořená těla a větší počet uvěřitelnějších efektů není nouze. Tím základním zlepšením je ale příběh. Z vládního pozadí se už definitivně stala neprostupná síť intrik a z mimozemských náznaků získáváme jasné stopy, které se hlavní linky jen tak nepustí. To, co nabízí velkolepá Paper Clip, paranoidní Wetwired nebo asi nejlepší z dosavadních epizod, legendární Apocrypha, jsou záležitosti, o kterých by se i v dnešní seriálové lavině mluvilo dlouhé týdny. Rutinérské až špatné epizody typu Oubliette nebo Hell Money jsou pořád přítomny, ale jako výplně mezi Kuřákem, černým olejem, dokonalou atmosférou nebo překvapivým humorem je rád odpustím.

4. série - 90% - Vítejte ve zlatém věku. Mytologie kraluje, samostatné případy srší originálními nápady a špatné epizody ani neexistují, to jen občas nějaký experiment nevyjde. Scully bojuje sama se sebou, Mulder se všemi ostatními a já se definitivně dočkal série, ve které není místo pro pauzu. Vzpomínky Muže s cigaretou střídá krutě realistická a zároveň hypnotická epizoda Paper Hearts, na dveře zaklepe znetvořená rodinka a možná přiteče i olej. Čtvrtá sezóna zkrátka jedné malé zapadlé kanceláři přála.

5. série - 90% - Krasojízda pokračuje a s ní i nepřeberná studnice tvůrčích nápadů. Tentokrát si vybere úplně každý - milovník paranoie v tísnivé Folie a Deux, příznivci akčnějších případů v lesní Detour nebo teroristické The Pine Bluff Variant a humornou náladu uspokojí špičková Bad Blood. Výtky tak skoro ani nejsou výtkami. Tak jako já musím stavět pomník za jednu epizodu (úvodní dvojdíl Redux si to v mém pomyslném žebříčku namířil až na úplný vrchol), jiní zase aplaudují těm, které nesedly mně (konkrétně Kingova nepřesvědčivá Chinga nebo až příliš rutinní Mind's Eye). I díky tomu jde ale snadno poznat, jak moc bylo myšleno hlavně na fanoušky. Díky za to.

Fight the Future - 100% - Jako samostatný film je první celovečerní dobrodružství nejúžasnější dvojice v dějinách FBI bravurním napínavým zážitkem, ale až když jsem ho viděl jako součást většího celku, porazila mě jeho genialita plnou silou. Téměř bezprostředně po skončení páté série funguje Fight the Future jako hluboká katarze. Mulderovo břímě definitivně nese i Scullyová, Syndikát odhaluje prapůvod svého fungování a tím pádem se mezi řádky ukrývá ona Pravda, kterou celé roky hledáme. Filmová X Files tak fungují jako pocta seriálu, jako pozdrav všem fanouškům, ale i jako ta nejlepší návnada pro příští série. Srdce pravého shippera nemohlo plesat víc.

6. série - 90% - Úvodní epizoda šestého roku nese název The Beginning a nejedná se jen o nový začátek v dějovém významu, ale i v tom smyslu, že se štáb z nehostinného Vancouveru stěhoval pěkně na jih a na zápletkách je to hned vidět. Samé slunce, poušť a o třídu pozitivnější vizuální atmosféra. A co je nejdůležitější - kvalitativně jde stále o vrchol seriálu. V mimozemské story se leccos uzavírá (One Son) a v epizodických zápletkách se naráží na takové archetypy jako je výměna těl nebo časová smyčka. Stále tu máme brilantně napsané a pointované thrillery (Milagro, Field Trip), nostalgii (Three of a Kind a Duchovnym napsaná The Unnatural) a více než kdy jindy i humor. Vždyť každou chvíli se objeví epizoda, která si sice ze samotné premisy tak trochu utahuje, ale zároveň dává seriálu i něco navíc. Z tohoto soudku u mě vede jedna z vůbec nejoblíbenějších epizod How the Ghosts Stole Christmas. A jak naznačuje finále, stále je kam pokračovat a co rozvádět.

7. série - 80% - Krok dolů a hodnocení po menší úvaze také nostalgicky nadstřelené. Jak mi vždy vyhovoval systém sázení různorodých nápadů do epizodického dění, v sedmé sezóně je pár námětů nevšedních způsobem, který mi z principu nesedí. Hlavně ve druhé polovině se objevují témata, ze kterých přímo čiší, jak chtějí být za každou cenu na první pohled jiná a First Person Shooter, Theef nebo Fight Club jsou všechno, jen ne skvělé díly. Na ty se najednou scénáristé až nečekaně nadřou a vydařené případy jako Amazing Maleeni nebo Je Souhaite za sebou schovávají hodně potu. Takže proč osmdesátiprocentní série? Protože hlavní příběh, Samantha a finální Requiem. Všechno, kde se vyskytují postavy z pozadí všech konspirací a konfliktů, jsou dobrodružství ze zlatého fondu Akt X a poslední díl pak jedním velkým pokladem, který by fungoval dokonale i jako úplný konec seriálu. Mně se ale ještě končit nechce.

8. série - 75% - Jsem rád, že do tajných složek pořád mohu nakukovat, ale rozjezd nové éry ze začátku pořádně drhl. Agent Doggett jako nepřístupný tvrďák funguje dokonale, jenže návrat ke kořenům v podobě drsných epizodických případů mi moc nesedí. Jednotlivé záhady jsou těžce průměrné a i divácky oblíbené kousky jako Roadrunners mě z unavené letargie nevytrhávají. Naštěstí se nemění fakt, že mytologie znamená krok nahoru a skvělé Per Mannum nebo nervy drásající DeadAlive vrací sérii do jistějších sfér. Po jednom vymodleném návratu pak dokonce osmá sezóna zařadila rychlost doslova kosmickou a výsledné dojmy jsou tak pozitivnější než bych se někde v polovině odvážil byť jen doufat. Ústřední linka už je ale očividně vyčerpaná a nerad bych se svých oblíbených konspirací dočkal v podobě násilím udržované výplně. Proto je dobře, že konec a pravda už jsou hodně blízko.

9. série - 85% - S přehledem do cíle. Existovala sto a jedna odpověď na otázku "proč by se mohla poslední série pokazit" a je pro mě obrovskou úlevou, že se tak nestalo. Doggett si našel svoje trvalé místo a Monica Reyes se jako nováček prosadila už na konci minulé sezóny. Hodně samozřejmě dělají hluboké oči Annabeth Gish, ale ještě víc potěší fakt, že Monicu není na rozdíl od Scully nebo Doggetta potřeba přesvědčovat o tom, že může "uvěřit". Scénáře opouštějí koncept zbytečně častých temných epizod a nebojí se překvapivě úspěšně experimentovat (4-D, Audrey Pauley nebo nahláškovaná Improbable). Samostatné příběhy jsou tak až na malé výjimky (zbytečná Underneath a k smrti únavný John Doe) o úroveň výš než poslední dvě sezóny zpátky a série jako celek chvílemi pokukuje po stejném hodnocení jako zlaté časy od čtvrté do šesté série. O pohlavek níž ji ale posílá mytologie. Pořád se sice jedná o nadprůměrné nebo napínavé epizody, ale dvojdíly Nothing Important Happened Today a Provenance / Providence jsou bohužel z ústředního příběhu celého seriálu nejslabší. Naštěstí jsou přítomny i takové kousky jako dojemný William a dokonalá Release, ve kterých se zakončí téměř všechny vedlejší linky posledních let. Jedna velká odpověď na sebe však stále nechávala čekat.

The Truth - 90% - Mnozí se během dlouhých let a stovek epizod vzdali jejího hledání, ale přesto je tady. Pravda se na samém konci ukázala v celé své kráse a dokázala jednu zásadní skutečnost - k Aktům X patří Fox Mulder. Samozřejmě nedám na Danu Scully dopustit a a zamiloval jsem si i Doggetta a obzvlášť pak Monicu, jenže ty nejzajímavější nitky kolem syndikátu, kolonizace, únosů, černého oleje nebo Samanthy zkrátka pasují k onomu nenápadnému geekovi se zálibou ve slunečnicových semínkách. Poslední díl ukazuje, že supervojáci nebo William bezpochyby uměli zaujmout, ale přece jen byli kvalitativně o schod níž. Samotná The Truth je ve své rekapitulující náladě napínavá, osvobozující a hlavně nostalgická. To množství známých tváří nepřestane překvapovat ani na samém konci, mě osobně nejvíc potěšil Krycek a nejvíc dojali Osamělí střelci. A k posledním minutám snad jako pravověrný shipper můžu říct jen Maybe there's hope..

I Want to Believe - 90% - Čistočistý dárek pro fanoušky, který se maskuje za film, který ocení i nezasvěcení či polozasvěcení. Neocení. Paradoxně právě ti, kteří seriál před lety sledovali a mají ho v paměti jako sérii případů monster z lesů, kanálů či polárních krajů, prokládanou mimozemskou naháněčkou, budou nejvíce zklamaní. Kdo si ale s Mulderem a Scully prožil oněch devět seriálových let a chápe tak jejich rozvinuté pouto či narážky na Williama, docení zimní odyseu o poznání víc. Temných epizod, kde paranormální jevy nebyly ústředním bodem scénáře, nabídl seriál několik. Tady je ale všechno o dvě třídy osobnější. Díky tomu je tak z podceňovaného snímku nejen napínavý thriller, ale v první řadě i duševní očista obou hlavních hrdinů. Zkrátka (doslovné) zamávání nezapomenutelnému fenoménu, které si seriál bezpochyby zasloužil. Vzpomínalo se krásně. A ani to ještě neměl být konec.

10. série - 80% - Do poslední chvíle jsem nevěřil, že se v dnešní době, navíc po neslavných výsledcích druhého filmu, může povést celý projekt dovést ke zdárnému konci a o to víc jsem svítil nadšením po prvním promu. Seriál, který mě k televizním příběhům na pokračování přivedl, je zpátky a má v sobě úplně všechno, co se mu kdy před lety povedlo. Nejpozitivnějším překvapením je zjištění, že se bez okolků pokračuje ve stejné náladě, ve které se minule končilo. Veškerou původní lavinu otázek totiž uzavřel finální (a dnes již takřka legendární) dvojdíl The Truth a následující (fanoušky do jisté míry odmítaný) I want to believe není o hledání návštěvníků, konspirací a utajovaných skutečností, ale o hledání sebe sama. K mému nadšení je ale svou náladou novým příběhům nejblíž. Vlastní pochybnosti jsou totiž největším hnacím motorem celého revivalu a dostávají svoje místo překvapivě ve VŠECH epizodách. Divácky nejvděčněji z toho pro mě trochu překvapivě vychází Darin Morgan, jehož obě dílka, Founder's Mutation i Home Again, jsou dostatečně děsivé, ale v prvním řádu obestřené dojemnými rodinnými linkami, které dokazují, že dění kolem Williama z posledních sérií má nezanedbatelný a i po dlouhých letech neodvratně tragický nádech. Mezi Morganovy epizody nenápadně vplula divočejší Mulder & Scully Meet the Were-Monster, která u neznalých diváků zákonitě způsobila pobouření či nepochopení, zato u pamětníků legendárních vážně nevážných jízd typu Bad Blood nebo Jose Chung's 'From Outer Space' přivodí snad až nadšení. Tvůrci totiž kromě obvyklých vyprávěcích postupů vrátili i shazování sebe sama a to si užije opravdu jen ten, kdo před lety dával pozor a pamatuje si z původního seriálu víc než žluté Toomsovy oči nebo fosforeskující lesní hmyz. Kapitolou sám pro sebe ovšem zůstává Chris Carter. Zatímco pro překvapivě vysoké procento diváků byl dlouholetý příběhový podklad plný únosů, kolonizace nebo černého oleje do jisté míry nutným zlem, pro mě tyto příběhy redefinovaly slovo mytologie. Všechny linky (včetně mezi fanoušky nechvalně známých supervojáků) byly vždy, i ve slabších obdobích, něčím navíc, co mě pokaždé spolehlivě zmagnetizovalo. Právě proto mě šokovalo, když jsem po úvodní My Struggle musel uznat, že takhle slabý mytologický díl tu zkrátka ještě nebyl a o osud vymodleného revivalu jsem měl v tu chvíli pořádný strach. Když mě výše zmíněná trojice epizod vyvedla z omylu, přišel opět Carterem napsaný Babylon - a opět mi přivodil zklamání, protože stejně jako v předchozím případě fungoval v jednotlivostech (pouto hlavní dvojice, narážky, vtípky za hranou parodie), ale jako celek přežvýkával zoufale nezajímavou báchorku. Proto byl ten balvan, který mi po finální My Struggle II spadl ze srdce, těžký jak ten největší meteorit. Právě tady konečně vy-víte-kdo odhalí něco ze svých věčných plánů, právě tady hrozí další blízká setkání a mám o osud legendárních hrdinů pořádný strach. Na samém konci se nezlobím, že šestidílná nostalgie, původně zamýšlená jako poslední poklona, je nakonec řadovou sérií, která se pravděpodobně dočká pokračování. Nezlobím se, protože nálady při sledování se ani po letech moc nezměnily a do seriálu bez problémů zapadly. Vyloženě mě pak dojímá herecký výkon Gillian Anderson, která trochu překvapivě přehrává i jinak perfektního Duchovnyho. Zatímco on hraje Muldera jako pořádně omláceného člověka, jehož bezhlavá víra i zničující skepse si již vybraly svoji daň, Scully má úlohu litující, nejisté a do poslední chvíle doufající ženy pořádně těžkou a s postupujícími díly je čím dál jasnější, že z některých rolí se zkrátka nevypadává. A já chci věřit, že tohle je jen začátek něčeho většího.

11. série - 90% - For so long, I believed. Několikrát jsem četl názor, že nejufňukanějším fandomem jsou Star Wars. "Pravověrní" milovníci staré trilogie označují prequely za moc romantické, jeden sequel za moc stejný, další pak pro změnu za moc jiný - a jsou proto tak trochu k smíchu. Souhlasím s tím, s jedinou výhradou. Ve fňukání jim patří až druhé místo. Profesionálními plačkami jsou totiž ortodoxní příznivci Akt X, kteří si pokračování vykřičeli nejspíš jen proto, aby na něj mohli neustále nadávat. Ať je totiž epizoda jakákoli, zaslouží si smáznout. Jeden se pak dozví, že vtipné epizody příliš často znevažují odkaz seriálu, temné se do současnosti nehodí, mytologické linky dnes už nikoho nezajímají, vzpomínky na staré zápletky otravují nové či zapomnětlivé diváky, moderní kousky působí směšně a stále dokola, ať už se původní nápad povede přetavit v libovolný výsledek. A zcela nepřekvapivě první vlnu kritiky chytil sám Chris Carter. Což o to, přinést zvrat z nejzásadnějších hned při první epizodě, to byl i pro mě slušný oříšek, ale zatracovat hlavního tvůrce s tím, že zničil seriál, bylo na můj vkus trochu moc. Tohle je jeho dílo a ať udělá cokoli, je to jen jeho vývoj, žádné ničení. Nehledě na to, že ránu na solar už jsme od něj dostali nejednou v původních sériích, kdy mě v šoku či slzách nechalo nejedno odhalení. On jen onu hru s divákem dohrává jako jeden z mála tvůrců do absolutního konce a ne každý na to má žaludek. Nic to samozřejmě nemění na tom, že My Struggle je pro oba (v součtu s předchozí sezónou pak všechy čtyři) takto pojmenované díly výmluvný název. Carter s novou mytologií bojuje, každou hlášku či posun potí v krvi a jak svého času dokázal vystřihnout za sezónu hned několik perel, je znát, jak strašně se na ně teď nadře. Snad o to radši je mám a právě finále celého seriálu (?) bych s klidem zařadil mezi nejoblíbenější díly vůbec. Do černého pálí ale i ostatní tvůrci. The Lost Art of Forehead Sweat je dokonale uvědomělou poctou v poťouchlém duchu, kterou docení opravdu jen ti srdcem zainvestovaní, Kitten dává vzpomenout na na Skinnera soustředěné pecky Avatar a Zero Sum. Nothing Lasts Forever zase připomíná devátou sérii, konkrétně moment, kdy se poslední epizodická zápletka (tehdy v případě Sunshine Days) věnovala jedinci, který neustále sleduje televizi a podle ní upravuje svůj okolní svět - a i přes krvavou tvrdost (tedy tu stránku, kterou mám na seriálu rád nejméně) sbírá body ve velkém díky adekvátní péči o hlavní postavy. A konečně téměř odtržená chuťovka s vyloženě trolícím názvem Rm9sbG93ZXJz, která nejvíc dokazuje posun, který seriál za své čtvrtstoletí prodělal. V začátcích totiž i tehdy aktuální případ zlobící techniky Ghost in the Machine působil úsměvně, zatímco dialogů prostý thriller už mrazivost, aktuálnost, černý humor ani nadhled nepostrádá - a zcela mimochodem si levou zadní podává celé slavné Black Mirror. Ze sezóny jako celku ale překvapivě často a překvapivě silně cítím nostalgii. Všichni, kteří mohli psát jednotlivé příspěvky i letos, jsou klidnější, rozvážnější, oproti desítce vědí více, na čem jsou, vědí, co si mohou dovolit, protože pauza tentokrát byla jenom dva roky a ne víc jak dekádu. V první řadě je ale ode všech cítit smíření se s koncem. Dostali šanci, jakou mnoho seriálů nedostává - skončit ještě jednou, poupravit to, co na původním konci třeba podle nich nebylo dotažené. A všechny emoce, které v nich při psaní mohly pracovat, cítím i já, nejen v posledních deseti minutách, které v duchu obří antické tragédie dovádí do konce dějové provázky, které vlály ve větru dvacet let.

Mám hrozný pocit, že ten seriál třeba pomluvím neoprávněně, což nechci, ale mě to tak hrozně nebavilo. Celou dobu jsem se do toho seriálu nedostal, a to až do posledního dílu, takže tak trošku utrpení. Postavy jsou hrozně nudné a předvídatelné, navíc takové nevýrazné a některé i nepříjemné, třeba Viv, která prostě není má oblíbenkyně apod. Konkrétně u Viv jsem si ještě v prvním díle říkal "Bože, co jsi zač, hraješ si na Wednesday Addams?", ta mi fakt lezla krkem. A ta její kamarádka pak, hrozná holka i herečka.

Děj byl taky poměrně nezáživný, lovci monster chtějí normální život, to je vlastně jen zkratka pro to, že tam moc monster nebude a budou se řešit společenské kraviny. Pokud se už monstra objevila, nebylo to nic moc (upíři vypadali jako Parasite ze Supergirl) a warlockové byli zvláštní. Prostředí, které se snažilo hrát na temnou tajemnou notu se moc nepovedlo, prostě tam bylo často zataženo a stejně tak se moc nepovedl přehnaně vážný ráz celé rodinky. Přišlo mi, že hlavní zápletku s poslední čarodějkou jsem už někde viděl, takže mi to přišlo bez nápadu, a to, jak se děcka postavila k tomu, co jsou zač, mě fakt naštvalo. Nemám rád tyhle nevděčné smrady, co se k rodině hned otočí zády... Konec série zvláštní, jediná postava, co mě oslovila, je mrtvá, takže další sérii asi vynechám.

Prvých pár dielov som si hovorila ’’Panebože, čo to je za hlúposť.’’
Ale má to iba jednu sériu tak to teda dopozerám celé. A teda neviem či ja som si zvykla na tú nízku kvalitu, alebo či sa to skutočne v posledných 2-3 častiach o toľko zlepšilo.
Ironicky najlepšia časť bola práve tá posledná.
(Bolo milé ako sa pokúsil vysloviť ’’trdelník’’ heh)

Za mňa 70% ale práve iba kvôli posledným 2-3 častiam seriálu.

Pěkný životopisný seriál, který se drží historických reálií. Vše se pochopitelně do čtyř dílů nedá vecpat, ale to snad nikdo ani nečeká. Obsazení je britsky hvězdné a BBC ho natáčela v České republice - na Barrandově a na hradě Točník. Rufus Sewell (mimochodem perfektní volba pro představitele Karla II.) se sotva odstěhoval do Los Angeles, aby se hned vrátil točit do Evropy :-) Mimochodem od té doby kontinenty hodně úspěšně střídá viz např. The Man from High Castle a Victoria.

Jak normálně nemám ráda až moc dramatické seriály, tak tohle je perfektně vyvážené mezi dramatem, humorem a romantikou. Je tam plno zvratů, ale dává to smysl. Postavy jsou lidské, chybující a neskutečně sympatické. Přátelství je cítit v každé epizodě a neočekávala jsem tolik, ale jsem nadšená z tohoto seriálu. Doporučuji.
Přestože jsem si postupem času každou postavu oblíbila, nebo znelíbila, nakonec jsem se u každé postavy vrátila k zamilovanosti, přes všechny chyby a různé podivné zápletky. Seriál je postaven občas na dojemnosti a kýčovitosti, ale vcelku to působí realisticky. Herci podávají skvělý výkon, dialogy jsou skvělé, občas střihy působí zmatečně a něco dává smysl až zpětně. Těším se na další díly druhé série a jsem zvědavá, co tvůrci vymyslí dál, zatím velmi zajímavé zápletky, které byly komplexní, čehož si cením. Seriál si podle mě zakládá na tom, že není černobílý, i když situace občas působí hodně zle, zpětně dává smysl, proč se kdo a jak zachoval, i když občas křičíte na postavy, co to dělají a že to nemohou myslet vážně a proč spolu prostě víc nekomunikují.
Ale přes všechny chyby, které určitě tento seriál má, jsem si ho velmi oblíbila.
Edit: Takže teď jsem viděla druhou, třetí a asi polovinu čtvrté série a musím říct, že úroveň se dost zhoršila. První sérii bych klidně dala 80 %, ale druhé už bych dala 70 %, byly tam zajímavé zápletky, ale už tam začali tvůrci míchat úplně všechno. A když už dají dobrou zápletku a zajímavý díl, tak jakmile je všechno vyřešeno, tak najednou ta postava zmizne. Třetí série zatím úplně nejhorší, té bych asi dala klidně i 50 %, protože tam už skoro nedávalo smysl vůbec nic. Jen náhodné katastrofy splácané dohromady a žádná kontinuita. Čtvrtá série se zatím drží mezi 60 až 70 % záleží na tom, která zápletka a které postavy se tam zrovna objevují. Jako jeden ze skalních fanoušků jsem celkem zklamaná, protože občas se mi zdá jakoby ti tvůrci vyměnili postavám jejich vlastnosti a udělali z nich úplně jiné lidi. No nic doporučuji každopádně první sérii, bylo to zajímavé, ale pak už se moc netěšte nebo to zabalte po druhé sérii, protože jak jsem si chválila, že je seriál trochu realistický, tak teď tam skoro nic realistického nenajdete.

Mako Mermaids je spin-off k H2O stačí přidat vodu. A musím uznat, že i když je to jen přídavek, tak přidává opravdu hodně nových věcí. Rozšiřuje lore a vůbec netroškaří. Najednou existují pravé mořské víly, mořští muži, jeskyně na Maku má dvě nové tajné místnosti a seriál přidává nová kouzla a lektvary Toto nejsou spoilery, všechno je v první epizodě.

Krátce k ději - mladík Zac táboří s kamarádem na ostrově a když se jde projít, zaujme jej magický vchod do jeskyně. Když se rozhodne vejít a prozkoumat tajnou místnost, propadne do Měsíčního jezírka. Zrovna je úplněk a tři mořské víly si tam povídají. Síla úplňku přemění Zaca na mořského muže a dívky jsou zděšeny. Kdysi totiž mořské víly bojovaly s mořskými muži ve vleklé válce a teď jim jeden přistál přímo do posvátného jezírka. Hejno víl sídlící u ostrova okamžitě odplouvá a nechává ty tři nešťastnice, aby problém vyřešily. Tak začíná kolotoč událostí první série. Docela nabušený pilot, řekl bych. Dívky se celou dobu snaží zacovi vzít jeho schopnosti a on si to pochopitelně nenechá líbit. Zac není špatný člověk a je to velký sympaťák, takže nehraje zápornou roli. Spíše si z toho dělá legraci a dívkám dělá naschvály.

Mako Mermaids je opravdu dobrý seriál, ale v porovnání s původním H2O je všechno o trochu horší. Úvodní písnička, herecké výkony, i ty slečny mi připadají ošklivější, ale to je individuální. Hodnocení chlapců raději přenechávám. Opravdu mě bavily všechny nové věci, které seriál přinesl. S novými kouzly přichází spousta vtipných situací. Naštěstí humor zůstal zachován. V druhé sérii se trochu změní obsazení. Mě to kupodivu nevadilo, ba naopak. Dvě nové dívky jsou mnohem sympatičtější a podle mne je druhé série vrcholem seriálu. Třetí série se snaží oslovit asijský trh a přestože to bývá na škodu, tady to není taková hrůza. Naopak přišlo další rozšíření loru a nová dívka je zajímavá a sympatická. Další série zatím není, něco bylo v plánu, ale zatím je ticho. Pro fanoušky H2O je Mako Mermaids naprostá povinnost, pro seriálu neznalé je určitě vhodný. Znalost světa není nutností. A pro agraelovy bajs je to dobrý meme materiál.

Sex Education je fenomén, který umí vytěžit z moderní situace, a to stočení politické korektnosti ve svůj prospěch a navíc poučení o sexuálních problémech. Tyhle sondy do sexuality společnosti jsou bohužel tak časté, že je těžké najít nějakou vážně kvalitní verzi. Tady konkrétně je to poměrně ještě vyvážené. Klasický britský humor, sem tam nějaký sex, kde není zase tolik vidět... není tam spousta nechuťáren jako v pokleslejších seriálech a sex je pojatý doopravdy výchovně (v porovnání třeba s Euphoria, kde se taky hraje na sondu do společnosti, ale ukazuje se tam hlavně taková ne úplně zdravá sexualita). Velkou roli hraje právě humor, který to vše odlehčuje, zároveň se ale objevují scény, které jsou vážné a dá se říct, že i pro mě poučené a na vyšší úrovni než jen ten čistý sex.

Nevím, jestli to tak na britských školách skutečně chodí, ale je to docela síla... Tolik sexu a problémů na jednom malém prostoru školy, přišlo mi to hrozně šílené a nepřirozené, někdy jsem si říkal, že to snad ani nemůže být pravda. Ale bylo to vážně vtipné a ty problémy jsou bohužel reálné. Ne že bych takový seriál chtěl pouštět dětem, ale možná pro takové 15+ obecenstvo to dokonce může být velmi poučné a může jim to odpovědět na spoustu otázek, takže v tom ten název docela sedí a je jen dobře, že se taková poselství - že sex je přirozený, že je v něm potřeba komunikace, že se vše dá vyřešit, nemá se bát požádat o pomoc, ptát se, mluvit o tom - dostanou k velkému množství diváků různého věku a inteligence.

Překvapivě se mi líbí pestrost s jakou je seriálové obsazení pojato, ať už jde o gaye, lesbičky, bisexuály, pansexuály, ale třeba i fakt divnou cosplayerku, tlusté lidi, tenké lidi, lidi s ošklivou vagínou, Indy, mužatky, asexuály... zkrátka tohle se povedlo. I když je to někdy až přehnaně sexuální a sem tam se i něco dost zesměšňuje nebo zlehčuje, tak v tom skutečně vidím ten záměr a užitek.

Ke konkrétním postavám... Otis mi v první sérii přišel fajn, ve druhé se choval jak blb. Maeve je celou dobu super, Olu nesnáším, Eric je jako 100% gay lepší než když to tajil před rodinou a zbytek školy je takový jak kdy, nikdo mi asi nevadí. Přišlo mi ale, že druhá série se dost plácá ve vztazích, původní "sexuální poradna" jakoby zanikla, což byla škoda právě k tomu užitku seriálu, a stala se z toho taková trošku telenovela, kdy každý je v milostném trojúhelníku a jen se řeší, kdo s kým teda bude. To se mi už tolik nelíbilo. Naopak musím pochválit příběh Jean, protože ta se mi v téhle sérii konečně začala líbit a i Adam se zlepšil, docela se i prohloubila postava Aimee a vlastně i Maeve. Bohužel právě ten Otis tak trošku klesnul, je to škoda, hlavně zápletka s jeho poprvé, protože tam jsem čekal velké věci a úplně mi spadla brada, jak to dopadlo, zklamání. Ale na celku seriálu to nic nemění, těším se na další sérii a na další zajímavá témata.

Úžasná je věta chemikáře/biologa ve 2x08 - "Pět, šest, sedm, osm. Loket, loket, nahoru, dolů, točit, točit, nahoru, dolů. A ven s ní! A ven s ní! Ne na mě, jsem učitel!" :D :D

Her Private Life je jemnou romantikou, která diváka pohladí po duši, byť místy hrozí mírné diabetické kóma. Když už hrozilo nadměrné přeslazení hlavní dvojicí, tak nastoupily vedlejší postavy a trochu tu sladkost rozpustily (manažerka kavárny a její rodina, rodiče Deok Mi, Cindy). Nejen díky Park Min Young se nabízí srovnání s What`s Wrong With Secretary Kim a byť se atmosféra obou příběhů malinko liší, troufám si říct, že komu se líbilo tohle dorama, bude se mu líbit i Her Private Life. Velkým tahákem je mimo jiné i otázka „fangirlingu“ a byť mě toto téma míjí, dokázal jsem se s tímto problémem svým způsobem ztotožnit, protože ruku na srdce, jak se chová vaše okolí, když zmíníte doramu, mangu nebo cokoliv jiného z asijské tvorby?

Trochu mě mrzí hudební stránka příběhu, protože písničky nebyly celkově špatné, ale nenašel jsem zde nic, co by mě chytlo za srdce. Též se zde opět neobejdeme bez výchovných aspektů a některé scény byly na můj vkus až příliš dlouhé.

Shrnuto a podtrženo – pokud je příběh dávkovaný po malých dávkách, tak je jen a jen příjemným. A milý příběh si zaslouží milé hodnocení – 70%.