Od fantazií k realitě, od pacientů k doktorům a od nezvladatelného smíchu k upřímným slzám. Pravá perla, kterou jsem zkrátka měl najít. Navíc Perry Cox je tou nejživotnější a nejobdivuhodnější sitcomovou postavou, co znám.
Žije v Los Angeles, je to soukromý detektiv s dlouhým kabátem a samotář. A upír se slabostí pro roztomilou blondýnu. A není to Angel. Ale protože každá správná detektivka začíná u dívky, tak i tady dojde na lásku, osud, rozpolcení, akci a neopakovatelnou atmosféru. Tímto tak děkuji CBS za to, že Micka přivedli na svět - a zároveň je proklínám za to, že mu dali tak málo času.
Nebyla to láska na první pohled. Bitvám jsem vyčítal jednoduchost, atmosféře zase falešné fantasy pozlátko. Jak ale Gutsova pouť s Jestřáby pokračovala, omotávali si mě Griffith a spol. kolem prstu tak snadno, že bránit se by nemělo smysl. Zapletl jsem se do intrik, zamiloval do Casky a hlavně jsem pravou oddaností toužil být blízko těch chvil, kdy se Guts rozmachuje neporazitelným mečem. A ať už divák předvídá jakýkoli konec, stejně se nemůže dostatečně připravit na úchvatné a (byť nešťastně vynucené) neskutečně troufalé epické drama. Ale teď už škoda slov a neznalí ať utíkají koukat, protože tahle cesta se jednoduše musí prožít.
Fascinující výlet do světa nelítostných soubojů, kde se ke střelným zbraním uchylují jen ti nevyvolení, každé napsané jméno na malý útržek papíru může znamenat klíčový zlom a anarchie se až neuvěřitelně těsně dotýká absolutismu. Death Note ale fascinuje hlavně hmatatelnou atmosférou strachu z Kiry a s tím souvisejícího respektu z obou hlavních protivníků. Ale právě jejich genialita je jediným zádrhelem. Stíhat sledovat počet zápisníků, Shinigami, Kirů nebo promyšlených dlouhodobých plánů je někdy opravdu velká dřina a občas jsem se přistihl, jak už bezradně čekám na nějakou vysvětlovačku. Jinak je ale tento vyšperkovaný thriller jedinečným anime, po kterém už zápisníky v černých deskách nikdy nebudou stejné.
Doufal jsem v důstojný prequel, ale od chvíle, kdy dorazila bizarní skvadra z nacistického Německa, bylo jasné, že se ho s přeťapanými herci a šišlavým přízvukem nedočkám. Hlavní hrdinka v podání extra roztomilé Ellie Gall sice dělá, co může, ale s banálními dialogy a špatně maskovaným mizivým rozpočtem nemohla udělat nic. Tím spíš, když jí záda kryje zaměnitelná parta přihrávačů a dvoří se jí louda James. Když byla SGO oznámena, vážně jsem nečekal ukoktaný fanmade projekt. Pár infantilních vtípků, jakkoli dobře načasovaných, na lepší hodnocení vážně nestačí.
Píše se rok 2005 a CBS nám představuje nový seroš o partičce kamarádů z New Yorku. Hlavní postava Ted povídá svým dvěma dětem příběh o tom, jak se seznámil s jejich matkou. My však nevíme, kdo jejich matkou je, takže nevíme, kam přesně děj směřuje. Během prvních sezon nám tvůrci servírují jedny legendárnější hlášky vedle druhé. Seznamují nás s Tedovými potencionálními manželkami, ať už velmi povedenými ( Victoria, Zoey ) , nebo podprůměrnými ( Stella ) . Seriál se celou dobu veze na vlně romantiky, tu však dokáže vždy odstřelit do pozadí postava Barneyho. Troufám si však tvrdit, že právě díky této postavě, která prošla v páté sérii obrovskou proměnou tvůrci zazdili a dobré vyhlídky do budoucna. Od 6té do 8mé série jsme pak svědky rozchodů, dávání se dohromady a opět rozchodů které však už právě pověstný humor Barneyho nevyvažuje. Poslední 9 série mě zklamala asi nejvíce. Série se šíleně táhla a vytoužený šťastný konec ? Radši nekomentuji. 100% seriálu nesundám i přes všechny mé negativní pocity z posledních řad Přinesl nám totiž daleko více pozitiv a hlášek které budou znít ještě hodně dlouho. True Story
1. série - 70% - Detailně probraná politika, poutavé vztahy, nekompromisní činy a spousta linií, kterým pohříchu chybí atraktivnost. Kdyby se scénář soustředil na krále, jeho partnerky a případně na nejzajímavější lidi z jeho okolí, tedy v mých očích Wolseyho a Brandona, šlo by o perfektní žánrovou dobovku. Místo toho ale jde do neúměrné hloubky historických skutečností (což při jejich občasném pozměňování lehce postrádá smysl) a podkopává tak nohy samotnému ústřednímu příběhu.
2. série - 85% - Tvrdší kalibr ve všech směrech. Prchlivější Jindřich, intriky sahající až do Říma a i bez dějepisu jasný pocit, že tady se na optimismus čeká marně. Hlavním zlepšením proti úvodní sezóně je ale určitě srozumitelnější politika a pochopení, že ne všechno, co se toho času na dvoře řešilo, musí být řečeno. Zapuzená Kateřina, Thomas More nebo všudypřítomný Cromwell mají proto v příběhu o to pevnější a zásadnější místo. Nejslavnější dějový zlom snad celého Jindřichova panování ale přichází v samém závěru a zanechává po sobě lehkou příchuť osudovosti a nového začátku.
3. série - 90% - Michael Hirst pokračuje ve svých scénářích v kvalitativním vzestupu a dovádí Tudorovce do doby věčných neshod, zdrcujících zklamání a náznaků neodvratné zkázy. Hlavně ale ukazuje, že i dlouhodobě intrikující postavy si zaslouží soucit nebo to, že i nejpevnější charakter může podlehnout všudypřítomnému tlaku a uchýlit se ke stejným praktikám, jaké používají lidé kolem něj. Kromě toho jsem se dočkal i svého nejoblíbenějšího dílu vůbec. Nechci z něj prozrazovat nic, protože historie sice možná spoiler není, ale pochybuji, že máme všichni nastudovaný Jindřichův životopis od A do Z. Proto jen prozradím, že jde o čtvrtou epizodu. Kdo viděl, ten ví. Kdo neviděl, bude očarován.
4. série - 75% - Stárnoucí král, houstnoucí intriky, rozum pobírající Jindřichovi potomci a závěr ságy. Škoda jen, že tentokrát scénář občas lehce klopýtá a pár motivů se opakuje, protože střídání manželek hlavního hrdiny nemůže být strhující napořád a debaty o smyslu a směru anglické církve už také byly probrány snad ze všech stran. Přesto Tudorovci nemají šanci spadnout kamkoli do oblasti průměru. Na to jsou totiž herci až příliš brilantní sestavou, které stále s přehledem vévodí znovuzrozený Myers. Jeho dokončený přerod z popudlivého mladíka do strhaného muže zmítaného vlastním nezvladatelným já je jedním z nejpůsobivějších dlouhodobých hereckých koncertů, co jsem měl tu čest poznat. Velmi zdatně mu sekunduje vyzrálý Henry Cavill a Sarah Bolger, která z nenápadné postavy přesvědčivě dozrála do potenciální panovnice plné až děsivě jasných cílů. Ať už je ale závěrečná série jak chce rozporuplná, její úplný závěr rozechvívá nadlouho. Osudové smíření a vzpomínky na klíčové okamžiky celého lidského života. A klid v Jindřichových očích. Poklona, veličenstvo.
Nancy Botwin, královna předměstí. Můžete jí stokrát podrazit nohy, ale stejně se nevzdá a půjde zase do všeho naplno. V tomhle nelegálním království pláču, díky Dougovi a Andymu se nepřestávám smát a překvapivě právě satiricky sociální dramedy mi zcela samozřejmě ukazuje, že i když nestojí život občas za nic, stejně se vyplatí se zvednout a jít dál.
1. série - 85% - Startovní pozice u zkrácené série, hlavní ženská představitelka a snaha zapadnout do pracovního kolektivu. Bránit se srovnání se začátky v Seattle Grace by byl stejný nesmysl jako předem hlásit, že "už to nemůže být ono". Rukopis Shondy Rhimes se nezapře, ale celková nálada je někde jinde. Zatímco v Grey's Anatomy se stážisté v začátcích hlavně snažili přiučit, nepřekážet a začlenit se, v Los Angeles se po příchodu Addison zkompletoval profesionální tým, fungující komplexněji než je vidět v původním seriálu. To, proč není začátek Private Practice s absolutním hodnocením, je nakonec jednoduché. Jde o pocit, že seriál, který mě od pilotu okouzlí postavami, emocemi i jednotlivými případy, už tu byl a chybí ten jedinečný moment překvapení nad tím, že někdo natočil seriál přesně pro mě. Díky sympaťákům v hlavních rolích (zatím hlavně Cooper a Sam) ale tuším, že tenhle příběh může bok po boku s Chirurgy fungovat dokonale.
2. série - 90% - Ani nelze vyjádřit, jak příjemné bylo sledovat, že Practice opravdu nevznikla náhodou a že osazenstvo Welness zavřelo pusu všem, kteří ho brali jen jako zbytečnou dojnou krávu na fanoušky Chirurgů. Meredith a zbytek Seattle Grace Hospital jsou sice stále o půl stupně výš na samém seriálovém vrcholu, v Los Angeles se ale i přesto začínají dít věci, které berou dech. Lehké počáteční rozpaky ohledně finanční situace vezmou za své ve chvíli, kdy scénáře skočí do přátelsko-romantických vod doslova šipku a nenápadné románky z první série nechávají v přímém srovnání lehce blednout. Brilantní pointou všeho je pak samotný finálový díl, jehož závěrečných dvacet minut je jednou velkou dech beroucí gradací a otevřená vrátka slibují věci téměř neuvěřitelné. Naplno rozjasněná stálice je definitivně tady.
3. série - 100% - Vrchol, který ani nebylo možné překonat. Vztahy mi trhaly nervy od první do poslední chvíle, za hlavní hrdiny a dost často i za pacienty jsem trpěl a nakonec pochopil, že Private Practice se odhodlala žít svým vlastním životem. Crossovery s Grey's Anatomy sice nechybí, ale jsou už jen menším příjemným dějovým upgradem, malou vsuvkou místo vrcholu série. Hlavním důvodem je ale to, že postavy přerostly veškeré škatulky, do kterých se snad dříve daly zasadit a třeba takoví Pete se Samem se i přes krásu a snahu Kate Walsh stali s přehledem jasnými tahouny seriálu. Na druhou stranu Violet jenom potvrdila, že mi k srdci nepřiroste asi nikdy. Otázkou zůstává, jak dlouho se vztahy dají udržet v dosavadní uvěřitelnosti bez toho, abychom se dočkali přívalu nových postav. Ale po takhle dokonalé sezóně by nějaké připouštění obav bylo téměř menším rouháním.
4. série - 80% - Váhavé období. Všichni víme, kdo už je nějakou dobu navíc, všichni víme, co bude ve vztazích kámen úrazu a přesto nám jsou neustávající scenáristické finty po chuti? Tentokrát určitě ne všechny. Hlavně v úvodu totiž autorský tým očividně neví kudy kam a vše funguje hlavně na lásce k postavám. Trn z paty tak vytrhává Lee McHenry a jeho dramatická linka, která nemá daleko k pořádným diváckým depresím. Kamenem úrazu může být pro mnohé fanoušky fakt, že závěr třetí série urovnal vztahové linky k příznivému obrazu a partnerských zvratů je proto méně. Jakkoli je tak příběh díky tomu dospělejší, ne vždy je to k dobrému (a Violet mě i v pevném svazku ničí přímo nesnesitelně). Po uzavření několika dlouhodobých linek (Betsy, Peteova rodina) se nutně dostavil i pocit, jestli by se nevyplatilo skončit při dosud rozumném počtu sérií. Shondu Rhimes jsem ale tehdy podcenil, protože poslední triumfy na sebe dosud nechávaly čekat.
5. série - 80% - Jedno se tomuhle lékařskému komplexu upřít nedá - pořád si drží svůj standard. Ten se sice za poslední dvě série nenápadně sesunul o hvězdu níž, ale na přiměřenou diváckou spokojenost pořád bez problémů stačí. Scénář nahrává velkému hereckému megakoncertu (Caterinu Scorsone nelze než milovat) a běžné případy buď úspěšně citově vydírají nebo za každou cenu překvapují. Obojí mi ale vyhovuje, proto rád přimhouřím oči i nad tím, že kvůli vyššímu věkovému průměru hlavních postav ve srovnání s Chirurgy už je zkrátka o moc důkladněji zkoumat nejde. Navíc Benjamin Bratt je v pozici "kam jsem se to vůbec dostal" právě tím osvěžujícím elementem, který seriálu dovoluje objevovat stále nové vyprávěcí roviny.
6. série - 90% - Šest let uteklo rychleji, než by mi bylo milé a jedná soukromá klinika odchází z obrazovek. A překvapivě na jednom ze svých vrcholů. Navíc kdyby tenhle tým dorazil do cíle v trochu jiné sestavě, než jakou dovolily castingové čachry v ABC, byl by to snad i vrchol úplný. Přesto ale finální sezóna nabízí od první do poslední epizody smršť svěžích nápadů i osvědčených vztahů, ale v žádném případě nejede podle nějakých očekávaných not. Každou postavu čeká soukromé mikrodrama protkané trochu nečekanou, ale dokonale gradovanou linií zmizelé dívky, a když se rozvázal i ten poslední scenáristický uzlík, nemohl jsem se ubránit lehce posmutnělému úsměvu. Možná druhá polovina seriálu hrála na jistotu až moc a občas usínala na vavřínech, vědoma si toho, jak moc máme hlavní partu rádi. Ale ten pocit, že si i ve stínu nezničitelného Grey's Anatomy dokázali najít svou tvář a cestu, mi nikdo nevezme.
1. série - 90% - Další žánr pod nadvládou seriálového krále. Jedna budova, nespočet misí a neodvratné poznání, že svět agentů, klientů nebo špionů ještě nikdy nebyl takhle úžasný a tajemný. Nejvíc samozřejmě učaruje mytologická linka osudů loutek, Ballardova pátrání nebo aury samotného Alphy, ale Whedon překvapuje hlavně tím, že i převážně epizodické missions of the week jsou žánrovými všehochutěmi a napětím zaostávají jen o chlup. Díky záchraně druhé série tak budoucnost zůstala ještě otevřenější.
2. série - 100% - Kdo ztratil pozornost byť jen na pár minut, ztratil se v Podkroví. Kdo boj s Rossumem vzdal úplně, ten udělal chybu přímo neodpustitelnou. Whedon, Minear a spol. dobojovali bitvu se sledovaností na úplném vrcholu a potenciál rozvedli tak velkolepě, jak snad ani nejvěrnější fanouškovská základna nedoufala. Ani nevím, co vyzdvihnout dřív. Jestli dokonalé výkony herců, lehkost, s jakou se jednotlivé mise proplétají s hlavním příběhem nebo smrtící gradaci, která provází závěrečné tři epizody. Nejhlubší dojmy samozřejmě zanechává finální Epitaph Two. Tolik překvapení, dojetí a nesmrtelnosti vyprávění snad ani na první zhlédnutí nelze pojmout. Událost sezóny je tedy za námi a nejchytřejší seriál svého období se loučí. A my můžeme usnout. Třeba znovu na tu malou chvíli, která trvala krásných šestadvacet epizod.









