1. série - 85% - Někdy sice neví, jestli přemýšlet mozkem nebo druhým nejzásadnějším orgánem, ale stejně je Hank Moody Pan někdo. Někdo, koho jsem vždycky chtěl v seriálu vidět. Poznámky o sexismu mě naštěstí nechávají chladným, protože seriál ženy neponižuje (a když ano, tak hned vzápětí shodí i celý zástup chlapů). Navíc Karen se celou dobu chová o dvě třídy dospěleji než Hank a on se jen marně snaží (když se snaží) zlepšit natolik, aby pro ni byl ten pravý. A dělá to tak vtipně, originálně a neodolatelně, že jsem mu musel propadnout taky. Jediné, co tak seriálu škodí, je jedinečnost Davida Duchovnyho a tím pádem Hankova one-man-show. Přílišná pozornost pro komické postavičky Charlieho a jeho Šmoulinky občas lehce ruší. Tak jako tak je ale Californication do jisté míry neopakovatelným seriálem. Zkombinovat humor a drama na takhle otevřené sexuální úrovni není taková sranda, jak by se mohlo zdát.
2. série - 90% - Mistr Moody vytahuje těžší kalibr. Stal se z něj ještě větší idol, Becca je zase o chlup sympatičtější a když je i Runklovic rodinka plnohodnotnou součástí děje, nezbývá jediná věc k vytknutí. Čímž nechci říct, že při nejrůznějších aktivitách nebude divák kroutit hlavou. Přesto by druhá série byla "jenom" vylepšeným schématem první série, kdyby se nedostavila třešnička na dortu. Smrtelně hláškující, ale ani na chvíli přehnaný Lew Ashby. Právě on přináší novým dramedickým eskapádám dokonale komplexní punc.
3. série - 80% - Není lehké se udržet na nejvyšší úrovni tři roky a neopakovat se. Obzvlášť u tématu, jehož prvotní atraktivnost "dobrodružství sprostého spisovatele" může u povrchnějších diváků velmi rychle pominout. Proto mě prvních pár epizod trochu vyděsilo. Kolem Hanka kroužilo čím dál víc žen, Charlie a Marcy dokazovali, že hranice toho, jaká všechna tabu se ještě mohou objevit, nebyly posunuty na nejzazší mez a Becca začala ve svém agresivním a zároveň ublíženém pubertálním vývoji docela vadit. Ale nebyla by to parta kolem Toma Kapinose, kdyby se jim vývoj vymkl z rukou. Vyprávěcí linka se znovu podívala do vážnějších poloh, situační humor dosahoval hranic geniality (epizoda, která se celá odehrává v Hankově bytě, je možná nejlepší z celého seriálu) a celý dramatický oblouk pro třetí řadu tak najednou dá jasný smysl. Ten boj se všemi prů*ery a touha po jejich napravení nemůže zachránit všechno. Californication je ze života. Jenom ne z toho našeho.
4. série - 75% - Pokání. Dění kolem jednoho nevychovaného pisálka poprvé padá pod hranici jasného nadprůměru, ale strach o vývoj seriálu snad není na místě. Jenom jeho největší síla už není v příběhu celé série nebo perfektně vystavěných a dopointovaných epizodách, ale spíše v konkrétních dialozích nebo absurdních postavách. Zatímco v začátcích přicházely charaktery s určitou hloubkou, teď už se scénáristé předhánějí v jejich excentričnosti a sexuální otevřenosti možná až příliš. Čestná výjimka tak patří chytré i svůdné Abby. Californication tak stále má svou sílu a v některých scénách jednoznačně sahá po absolutnu (doznání pro Beccu nebo dialog s Miou na balkóně rezonují i několik týdnů), ale trocha starší komplexnosti a klidně i nějaká výraznější změna by možná už byly na místě.
5. série - 90% - Santa Monica Cop, o generaci mladší projekce vlastních prohřešků - a Hankova duševní dospělost. Menší dějová prodleva dokázala charaktery posunout tam, kde jejich rozjímání nad životem najednou nepůsobí vynuceně a kde je místo pro vztek, nostalgii i chuť se na všechno vykašlat. Příběh si tentokrát bere na paškál raperskou komunitu i filmovou mašinérii a nenechává na nich nit suchou. Naštěstí to zvládá i bez toho, aby snad postavy typu Samuraie působily zbytečně. A když musím zaujatě sledovat i mou oblíbenou Beccu, která nečekaně vyrostla do naivní ženy s pořádnými daddy issues, vidím zkrátka nejlepší sérii. Vyspělou, osudovou i chytrou. Labutí píseň celého seriálu, kterou stálo za to prožít.
6. série - 70% - Hranice mezi odvázaným humorem a karikaturou sebe sama je někdy proklatě tenká a při pohledu na šílenou Ophelii nebo zfetovaného Atticuse je třeba přiznat, že to téhle kalifornské partě mohlo vyjít i lépe. David Duchovny se pořád může jen válet na gauči a občas prohodit náhodné moudro a bude mi to stačit ke štěstí, ale čekal jsem zkrátka o něco víc. Vstřebal jsem to, že většina narážek na sex už jede v rovině totálního extrému. Víc ale zamrzí fakt, že začíná selhávat i příběh osudové lásky. Snad za to může úsměv krásné Maggie Grace (která si z pozice Faith bez problémů krade sérii pro sebe), snad fakt, že když kolem sebe jeden pár střídavě krouží šest sezón a očividně neví, co chce, jejich snažení se chtě nechtě omrzí. Pravdou zůstává, že byla šestá série o něco níž, než všechno před ní. Pořád to stačí na fajn zábavu s několika úžasnými vážnými momenty, ale čekal jsem o něco víc. O něco víc ale záleželo na tom, s jakou grácií dokáže Hank zamířit do západu slunce.
7. série - 70% - Jestli někdy měli tvůrci vysloveně špatný nápad, měl jméno Levon. V jeho trapných průpovídkách a rozhodnutích se sice skrývá Hankova šance něco napravit, ale i vzhledem k mladíkově věku jde o slabší pokus o nové pokání a zdánlivě neřešitelnou komplikaci vztahu s Karen. A je to právě linka s vyvolenou láskou, která ve finální sérii až na výjimky nefunguje skoro vůbec. Natascha McElhone navíc působí nečekaně vyčerpaně, její vypjatější scény proto budí spíše rozpaky a takoví Charlie, Marcy nebo Stu jsou jen karikaturou sebe sama a dělají veškerým vedlejším liniím jen a jen ostudu. Nadstřelená sedmdesátka v hodnocení je tak hodně ovlivněná vynikající epizodou Faith, Hope, Love a samozřejmě i finálovou Grace, ve které David Duchovny definitivně dokazuje, že bez jeho šibalských oči a zdrcujícího charizmatu by se celý seriál rozsypal už dávno. Za až neuvěřitelně pozitivní dojmy z posledních minut tak zůstávám shovívavý, pravdou ale zůstává, že poslední dvě série už byly jen smutnější křečí se záplavou prapodivných vedlejších charakterů a s jen občasným problesknutí podstaty samotného Californication. Pocit jedinečnosti se tak zbytečně rozpadá a s odstupem čtyř let tak bohužel i zamlžuje moji tehdejší lásku ke světu Fucking and Punching. Teď chci ale věřit alespoň tomu, že vše dobře dopadlo a za prvním rohem nečeká nějaká banální zrada.
1. série – 90% - U seriálů, které mají status nezlomitelného kultu hned v úvodu, bývám většinou skeptický, jenže zkuste si nevěřit, když vás každá druhá postava neskutečně fascinuje (kralují Sawyer, Charlie a Pan záhada John Locke) a prostředí, jakým je Ostrov, tu ještě nikdy nebylo. Na robinsonovský začátek nás totiž nechá zapomenout už na konci prvního dílu a ustoupí osobním dramatům, snaze o vzájemnou důvěru a strachu z neznámého. Od epizody The Moth ze mě byl fanoušek, od legendárních Numbers pak Ztracenec. A teď už po žebříku dolů do nové králičí nory...
2. série – 85% - Mysteriózní struna zase zahrála správný tón, napověděla nám hluboké možnosti mytologie a ukázala, kdo všechno se může v útrobách džungle skrývat. Scénáře navíc pořádně přitvrdily muziku. Znovu se dočkáme šokujícího odchodu důležitého charakteru, ale i běžné vztahy mezi postavami se pořádně ostří, hlavně kvůli motivu sžití se s novými příchozími. Proti čemu mám výhrady, to je snad jen lehká rozvleklost. Zatímco v první sérii šel Sayid podél pláže doslova pár minut, druhá skupina putuje džunglí na pláž snad tři epizody. Poznáme sice blíže nováčky, ale silně tím trpí napětí a atmosféra, kterou jsme znali, když jsme poznávali o sezonu nazpět Jacka nebo Sawyera. Přesto bych ale druhou sérii neoznačil za výrazně slabou. Ve druhé polovině totiž atmosféra natolik zhoustne, že je každý díl pravým dramatickým klenotem a finále pak gradací doslova bezchybnou. Jen tu zůstal drobný rest vůči tempu úvodní sezóny.
3. série – 100% - S definitivní platností ustupuje mytologie a na prvním místě jsou vztahy a postavy. U mě tedy změna pozitivní a nejlepším důkazem je hned první šestice epizod. Zatímco nemalé množství diváckých názorů označuje toto období za vůbec nejslabší část seriálu, já nevydechl ani na minutu. A protože mě uchvátil i zbytek třetího roku vysílání, nezbylo mi než tleskat. V Desmondovi totiž získal seriál jeden z nových ústředních motivů, nová poloha Johna Locka se stává nejatraktivnější linkou vůbec a geniální finále nám dává tolik překvapení, že to chce skoro ještě jednu projekci. V době zhlédnutí jsem si myslel, že je epizoda Through the Looking Glass dokonce klíčem k samotnému konci seriálu, ale tvůrci měli plány ještě mnohem troufalejší.
4. série – 100% - Flashbacky + flashforwardy, loď s novými postavami a dosud nejlepší série. Hrátky s časovými rovinami a způsobem vyprávění se dostávají na novou úroveň a já můžu jen žasnout. Linou se nám první zásadní odpovědi, ale informace, které by nám daly rozhodující klíč ke komplexní pointě, jsou zatím stále v nedohlednu. Ale copak se můžu na tvůrce zlobit, když mytologii rozšiřují do takových rozměrů, že bez občasného soukromého zrekapitulování by hrozilo, že se v ději lehce zamotám? Epický a komplexní seriálový milník touhle sérií definitivně vstoupil do historie. A ukázal nám, že jakkoli jsou záhady Ostrova neodolatelné, vždy půjde hlavně o postavy. Dokazuje to i fakt, že tři série nevyzpytatelný a nemálo proklínaný Jack najednou patří k mým oblíbencům.
5. série – 100% - Když jsem u čtvrté série myslel, že jsou hrátky s časem a vyprávěním na nejvyšším možném stupni, netušil jsem, že mě tvůrci vezmou za slovo a dají mi – hrátky s časem. Vzpomínky hlavních postav se najednou zdají být schématem úplně jiného seriálu a jakkoli už dříve nešlo tušit, co se stane v příštích minutách, teď už nejde odhadnout, co a kdy na nás vykoukne v příští vteřině. A samozřejmě jsem udělal zase tu samou chybu. Na samém konci finálového dílu jsem měl pocit, že tuším, jak celý seriál skončí. Nemohl jsem být od pravdy dál.
6. série – 100% - Nastal Konec. Nedal nám odpovědi na to, kdo postavil čtyřprstou sochu, neprozradil nám, jak fungují mořské proudy kolem Ostrova, neprozradil nám i daleko důležitější věci. Ale byl to konec, jak má být. Absolutní, uzemňující, zakončující všechny milované postavy, kterým jsem šest sezón fandil. Dokážu pochopit všechny výtky: málo informací o Jacobovi a jeho souputníkovi, málo odpovědí na otázky o samotné podstatě ostrova a jeho nitru, konec měnící tvář celému seriálu. Já ale zůstávám nadšený. Nevědoucí, protože nevím o moc více než postavy, ale tak to snad mělo být. Víme jenom to, co hlavním postavám řekly postavy vedlejší a ti zase vědí jen to, co sami zažili. Nic navíc, žádná odpověď shůry, žádné vodítko, které by nás posunulo dál než osazenstvo Oceanic 815 a všechny, kteří se k nim časem přidali. A za to díky. Jen takhle totiž mohl být The End tak dechberoucím, osobním a dojemným zážitkem.
Hrátky s časem a osudem jsou tu. V atraktivním balení, s partou výtečných herců a se silným rozpočtem v zádech. Počáteční globální euforie z nové mysteriózní podívané ale vyprchala velmi rychle. U mě se dostavil postup přesně opačný. Solidní thrillerovou náladu s občasnou nevyrovnaností nahrazuje dech beroucí podívaná téměř bez slabého místa. Záhady kolem výpadku utěšeně narůstají, ve vedlejších rolích se objevují nečekané tváře (James Callis válí jako kdysi na Galactice) a čekání na to, co se (ne)vyplní, je občas na hranici infarktu. A proto tolik mrzí fakt, že už se dalších epizod nedočkáme. Potom, co mě úžasné finále dojalo, vyděsilo, napjalo k prasknutí a dalo mi dokonalou finální pětiminitovku, není moc příjemné přemýšlet o tom, že na tolik nových otázek se už odpověď nedozvím.
1. série - 100% - Mladí, zranitelní, nejistí a přitom naprosto úžasní. Když jim pan učitel dodá energii, dokážou skály lámat, když je jeho nemesis Sue Sylvester znovu podrazí, většina z nich se rozbrečí. A stejně se umí zachovat jako snad nejuvěřitelnější parta teenagerů, co v seriálu pamatuji. Ta neodbytná touha udělat z každé hezké chvíle za každou cenu chvíli nezapomenutelnou, to zkrátka k dospívání patří a Ryan Murphy tenhle aspekt vystihl naprosto dokonale. Ale co dělá z Glee už po první sérii legendu, to je složení a provedení muzikálových čísel. Na své si přijde každý, od milovníků popu či rocku až po R'n'b a stejně si to pak v přehrávači pustím všechno najednou třeba desetkrát po sobě. Překvapení roku první série není, protože jsem podobnou bombu tušil už od pilotu. O to větší výzva je tak teď tuhle křehkou dokonalost udržet na vrcholu.
2. série - 90% - Tvůrci si lehce koledují, ale mají štěstí. Přes všechny výtky mají stále ruku na návykové songy a herecky fantastické osazenstvo. Hlavní důvod, který dává druhou sérii kvalitativně až za první, je absence souvislé dějové linky. Ony těhotenské problémy, které se před rokem zdály trochu navíc, totiž daly seriálu až překvapivou komplexnost. Druhá série má sice konflikt Kurta s Karofskym a samozřejmě i starosti s přípravami na soutěže či spory se Sue, ale ve zbytku se jedná spíše o epizodičtější nebo krátkodobější linky. Co funguje, to je Willův záměr udělat z New Directions lepší lidi ve chvílích, kdy je "učí" o alkoholu, sexu nebo vlastních vadách. A konečně největší problém většiny diváků - vztahy. Neříkám, že tenhle naddimenzovaný koloběh je bezchybný, ale přesto mu věřím. Někdy to párování vychází (Quinn + kdokoli), jindy tak úplně ne (Puck + Lauren). A nakonec největší překvapení série? Santana. Protivná mrcha z první série je pryč a přichází uvěřitelná osobnost s duševním vývojem, který z ní dělá snad i nejlepší postavu druhé řady. A teď už nezbývá než si pustit poslední píseň z finále. Možná to nebyla bezchybná sezóna, ale co s tím, když na ni myslím kudy chodím a každý den si zpívám gleesničky z ní.
3. série - 90% - Dospělé. Vztahy přestaly dělat šílené veletoče, páry se nemusím bát oblíbit ve strachu, že během několika epizod budou od sebe a i soundtrack si udržuje příjemně stálou různorodost. A ať už slyším covery od Coldplay, Michaela Jacksona nebo představení West Side Story, nechce se mi s touhle partou loučit. Ironicky totiž odchází ve chvíli, kdy definitivně našla svoji tvář. Občas vtipkuje, občas vychovává a občas jen experimentuje. Velké zaváhání tentokrát bylo snad jen jediné. Tvůrcům baštím veškeré zápletky, které nabádají k univerzální snášenlivosti, ale to aktivní podporování snah nováčka Wadea bylo chvílemi až příliš na sílu. Ale jinak všechny volby, obavy z budoucnosti nebo rodinné nejistoty pořád sleduji s nadšením. Jen momentálně nevím, co po překvapivě střízlivém happyendu čekat. Změna může Glee prospět, ale děsí mě, že na McKinley High zůstávají ti podstatně méně zajímaví.
4. série - 65% - Zklamání o to větší, že mě nová éra na úvod uklidnila a snažila přesvědčit o tom, že i napočtvrté si mě středoškolské zpívánky (tentokrát i s kýženou příchutí metropole) získají. Nějakou dobu se skutečně cílilo hodně vysoko a takový The Break-up je dost možná i mou nejoblíbenější epizodou vůbec, ale časem šla úroveň podzápletek tak dolů, že jsem svoji oblíbenou show občas nepoznával. Nové postavy mají problém zaujmout jen chvíli potom, co se stihly vyprofilovat, klíčové vztahy nejednou působí odbytě, a když má i finálový díl problém dostat ze mě nějakou tu emoci, zůstávají na samém konci nepříjemné rozpaky. Alespoň, že Darren Criss se poté, co si Rachel vyšla podmanit New York, stal jednoznačně novým tahounem.
5. série - 80% - Člověk míní, ale osud mění. Ještě před samým začátkem páté sezóny přišla rána, která seriál navždy změnila a nechybělo moc, aby ho i předčasně ukončila. Cory Monteith zemřel a s ním odešel Finn Hudson. My dostali dojemnou epizodu Quarterback, Will ztratil svého nástupce, Rachel (a v srdcervoucí paralele i sama Lea Michele) pak svou životní lásku. A Ryan Murphy se vzdal svého vysněného konce, nadělil nám několik scén, kterými měl původně seriál končit a celou dvacetidílnou anabázi okořenil novinkami natolik chutně, že jsme získali lepší chod než loni. Skrýval v sobě nezapomenutelné epizody (kromě zmiňované piety vyčnívaly nejvíc Frenemies a Opening Night), nezdolnou vůdčí trojici Rachel-Kurt-Blaine, několik fanoušky vymodlených scén v souvislosti s epizodou číslo 100 nebo (poněkolikáté a znovu silně) atmosféru splněných snů. Co se ale nepovedlo, to je tradiční nešvar v podobě zametání zápletek pod koberec. Jen namátkou jsme nedostali uspokojivé zakončení či vysvětlení vztahových linek (Artie-Kitty, Santana-Dani, Sam-Penny) a hlavně velkolepě vystavěného budování kapely nevedoucí prakticky nikam. Osmdesátka v hodnocení je tak svým způsobem srdcová. I přes mnoho výhrad se zkrátka každý týden nemůžu nového dílu dočkat a dokážu si tuhle partu zas a znovu užít. A to už něco znamená.
6. série - 100% - Návraty ke kořenům nejsou jednoduché a navazovat tam, kde se restartovalo už nejednou, je úkol když ne nemožný, tak alespoň nadlidský. Jenže Murphy, Falchuk a spol. se jako nadlidé ukázali a s pomocí milovaných starých tváří šlape Glee club nejlépe za poslední roky. Takhle nekriticky nadšený, zpívající, dojatý i rozesmátý jsem v jedné střední v Ohiu byl opravdu jen v samých začátcích. A když se různorodě vyprofilují nováčci, dvojdíl Hurt Locker dokáže, že hranice absurdity se pokaždé dají ještě o kus překročit a ve finále se zvládají vrátit prakticky všichni, které byste si alespoň ještě jednou přáli vidět, vzdávám se. Těch veletočů, přešlapů nebo chyb bylo za šest let dost. Ale mně je to teď asi i jedno, protože nastoupit na samý vrchol a po mnohých peripetiích se tam na úplném konci vrátit, je umění králů. A Rachel, Will, Kurt, Blaine a všichni další přesně takovými králi jsou. I'm not afraid of moving on and letting go. It's just so hard to say goodbye to what I know.
Když první epizoda naznačí, že s žádnou magií, střední školou, upíry, roboty nebo démony tentokrát nebudeme mít co dočinění, nevěděl jsem dost dobře, co očekávat. Žádný situační humor ani sci-fi či fantasy žánr? A běh na takhle dlouhou trať? Doktor Tenma mě ale brzy vyvedl z omylu. Nesází sice na rychlé tempo nebo děj plný zvratů, ale už během prvních epizod jsem si zamiloval většinu postav, za hlavního hrdinu s napětím dýchal a z Johana měl uctivou hrůzu. A když časem začnou přibývat nové záhady, staré dostanou odpovědi a provážou se se zcela nečekanými novými kapitolami (epizoda jako dětská knížka, několikadílná exkurze do Prahy), nebylo pochyb. Tohle mysteriózní drama s podtextem filozofie, války, vědy nebo jenom čistých lidských citů, je zážitkem na celý život. A na Kenza Tenmu, Ninu, Johana, Lungeho, Dietera, Evu nebo Wolfganga Grimmera nikdy nezapomenu. Díky vám všem za tuhle fascinující cestu."
Joss Whedon opustil upíry, zamířil do nových žánrů a splnil si sen. Nebo si ho alespoň plnit začal. Dal nám pot kovbojů, dusot koňských kopyt a zapadlé hospody s kořalkou a přesto si užijeme dobrodružství v nezvučném vakuu a poletíme k dalekým planetám. Ale stejně jako u předchozích Mistrových počinů nám hlavní postavy vlezou po pár minutách pod kůži a já jim fandím do posledního dechu. Nebýt doslova tragického způsobu zacházení se seriálem a následného zrušení, mohlo jít skutečně o nejlepší seriál všech dob. I v takto šílených podmínkách však vzniklo nezapomenutelné dílo překonávající hranice jak westernu, tak sci-fi. Malcolm Reynolds is my captain.
Jakkoli se mě prvních pár dílů pokoušelo přesvědčit, že půjde v prvním plánu o stěžování si na věk a lovení mlaďasů, Bill Lawrence nakonec nevydržel a vrátil se tam, kde mu je nejlépe. Do vod romanticko-melancholické vztahovky, kde absurdní humor Scrubs využívající všemožných lidských slabin a úliteb má to nejpřednější místo. Napsat takhle dokonale bláznivé a přitom blízké postavy chce opravdu kumšt. A přestože se několikrát zdálo, že v pokusu, kde se časem rezignuje na souvislý děj, se scénáře musí rozsypat do rodinně-bláznivých epizodek, zůstala během oněch šesti sérií kvalita stabilně vyšší než na samém začátku. Nevysvětlitelný seriálový úkaz a univerzální optimismus ve dvacetiminutovém balení.
1. série - 60% - Atraktivní námět, našlapaný pilotní díl, ale po pár epizodách vystřízlivění a po pravidelných kvalitativních skocích nakonec i neodvratné zklamání. Nic není vysloveně špatné, ale buď jsem to viděl jinde (soundtrack vykrádající Battlestar Galacticu snad do posledního tónu) nebo mě to nechává překvapivě chladným jako v případě emocí postav. Když prožívá většina charakterů osobní drama a já se zajímám jen o dva, tři (konkrétně pak charismatická trojice Jack-Anna-Erica), je už zkrátka něco špatně. Nepomáhá ani levný look kosmické lodi nebo místy křečovitá snaha natáhnout dění na slibovaných dvanáct dílů. Takže i když tleskám výkonu svých velkých seriálových oblíbenců (Morena Baccarin, Alan Tudyk nebo zbytečně nevyužitý Nicholas Lea), nemůžu chválit. Jen pár hodin po zhlédnutí finálového dílu sice mám seriál v hlavě, ale vztak k němu nemám.
2. série - 60% - Scénáře se snaží přijít s novými nápady, ale u mě už zkrátka na úrodnou půdu padají jen zřídka. Paradoxně tak potěší udržování starých tváří v hlavním ději, hlavně v případě jediného konstantního sympaťáka Chada. Novinky typu "skrytý triumf Diana" mi naopak přijdou nešťastně řešené a v důsledcích i poměrně nefunkční. Když se pak časem nudím nejen u stereotypní linky Ryana, ale i u neustálých mučednicky loajálních pohledů samotné Ericy, směřuje hodnocení hodně nízko. Jeho záchrana tak přišla doslova za pět minut dvanáct. Těžko říct, jestli tvůrci vážně spoléhali na obnovení pro třetí sérii, ale pokud alespoň částečně zvažovali konec druhé série jako úplný závěr, tak alespoň za to klobouk dolů. Finální montáž scén by při troše čtení mezi řádky mohla být dokonalou pointou. Unavený děj velké většiny dílů to už ale v tu chvíli nezachrání.
Je nadaný, je nezastavitelný a taky je strašně popudlivý, takže mu nezkoušejte říct jakoukoli poznámku o jeho vzrůstu nebo to nedopadne dobře. Edward Elric je sice mladý, ale zažil toho už spoustu. On a jeho bratr Alphonse udělali v životě chybu a teď ji musí napravit. Nejsou ale jediní, kdo si nesou životem chyby z minulosti a když se v jejich vyprávění objeví zachmuřený Scar, charismatický Roy Mustang nebo věčně pozitivní hláškař Hughes a alchymistické pozadí dostane pořádně temné obrysy, je zaděláno na nezapomenutelnou podívanou. S touhle partou jsem prožil cestu, na kterou zůstávají jenom epické vzpomínky. Takhle kombinovat humor s nostalgií a temnou fantasy už v jiném příběhu opravdu nepůjde. Fullmetal Alchemist zůstane králem.
1. série - 85% - Navenek je vidět všechno. Všechno pozlátko, veškerá povrchnost či sobeckost. To, co zůstává skryto pod všemi úpravami či přetvářkami, musíme odkrýt sami. Tajemství, minulost, pravou povahu a nejskrytější touhy. Murphyho rafinovaný seriál používá k vyprávění zdánlivě jednoduchou, ale přitom účinnou zbraň. Odrazuje nechutnými operacemi a pohoršuje sexuální nespoutaností, ale při bližším zastavení začne ukazovat pravou tvář a s ní i problémy, které máme všichni. Jen jsme je nikdy neviděli v seriálu, nepodělili se o ně nebo se na ně báli pomyslet jako na řešitelnou věc. A ne, kosmetické fyzické úpravy tím opravdu nemyslím.
2. série - 90% - Takhle hluboko se do temnějších zákoutí lidské psychiky ještě nikdo nedostal. Co všechno se stačilo za pouhé dvě série objevit, téměř bere dech. Transexualita, incest, znásilnění, nevěra, závislost, pedofilie...a přitom všechno uvěřitelné, z kulis jako vystřižených z našeho života či z ruchu za oknem pokoje. Hodnocení se sice na úplný vrchol nedostalo, protože nesnáze a utrpení postav zkrátka někdy bolí až moc, ale přesto krotím nadšení jen stěží. Nové postavy totiž redefinují termín "rozhýbat děj" a jak omamná Ava Moore, tak třeba děsivý Carver jsou charaktery, které dokážou i na ploše pár minut vytvořit zápletku téměř nesmrtelnou. Perlou je pak závěrečný sled scén ze samotného finále, který snad nelze zhlédnout jen jednou.
3. série - 100% - Carverova hrozba jako temný mrak, vztahy, které přináší víc trápení než radosti a pokračující duševní masochismus, dokazující, že tihle hrdinové dělají všechny dobré věci jen proto, aby na ně problémy příště spadly z ještě větší výšky. Šťastného vzdáleného konce jsem se tak již definitivně vzdal, přesto mi McNamara/Troy vyráží dech čím dál víc a ve třetí sérii poprvé sahají po absolutních metách.
4. série - 100% - Prožili jsme s nimi všelicos, ale do vod deprese se dá klesnout ještě mnohem hlouběji. Naše top plastické chirurgy z Miami obestírá bez nadsázky duševní temnota, hrnoucí se ze všech stran. Začíná to halucinacemi, pokračuje přes vydírání a končí pocitem bezvýchodnosti. A potom, co jsem se do nich čtyři série zamilovával, se můžu jenom bát, co hlavní postavy čeká dál. V Miami totiž jejich cesta za duševní obrodou zdaleka nekončí.
5. série - 80% - Dokážou si udělat legraci ze všech lidí kolem a tentokrát i ze samotné továrny na sny. A možná, že i sami ze sebe. Los Angeles přináší zvrácený seriál Hearts and Scalpels, hysterku Aidena v dokonalém podání Bradleyho Coopera nebo potvrzení toho, že některé vztahové chyby zkrátka člověk musí udělat, aby měl v duši klid. Škoda jen, že opětovná absolutní spokojenost trvá nějakých sedm epizod, protože pak se děj začne rozmělňovat a zápletky po všech těch letech nakonec přesahovat hranici únosnosti, konkrétně v podobě Colleen Rose. Po Adrianovi, Carverovi, James nebo Burtovi, psychologií nabitých záporácích je psychopatická pseudoagentka trochu moc. Navíc finále (myšleno 5x14) trpí tím, že dvě hlavní dějové linky (Colleen-Sean a Eden-Julia) jsou natolik výrazné, že jedna musela utrpět a také se tak ve druhém případě stalo. Přesto je i v této řadě plno napětí, dojetí, překvapení a vtipu. A následující půl-série měla laťku vrátit zase nejvýš.
Série 5.5 - 100% - Rány osudu pro všechny postavy, psychická bolest v každé epizodě a jako třešnička na dortu happyend protkaný ironií. Nip/Tucku stávka scénáristů překvapivě pomohla a dovedla ho k epizodám, které ve většině případů sahají po dokonalosti, ať už jsou nabité emocemi nebo satirickými bizarnostmi a humorem. Když pak i ústup některých hlavních postav do pozadí působí naprosto přirozeně, nemám co bych vytknul. Vytvořit na ploše osmi dílů rozjetého seriálu přirozený a téměř samostatně ucelený příběh, je umění.
6. série - 90% - I ve chvíli, kdy jsem si myslel, že postavy znám jako vlastní rodinu, přijde chvíle, kdy zůstanu jenom smutně hledět na obrazovku, abych pochopil, že tohle jsou snad opravdoví lidé s těmi nejskutečnějšími chybami, nejhlubšími city a nejpochmurnějšími myšlenkami. Ona nenápadná mlha pesimismu už ze seriálu nezmizí nikdy, ale i tak musím fandit všem, ať jsou jakkoli sobečtí, zlí nebo zlomení. I přes to všechno, co se jim už stalo a co s každou další epizodou jejich trápení zase o něco prohloubí a z dlouholetého začarovaného kruhu dělá osudový seriál se vším všudy.
7. série / Série 6.5 / Nine final cuts - 100% - Každé skvělé drama má odejít na svém vrcholu, ale kdy odejít, když jich Nip/Tuck měl několik? Finiš druhé série, linie s Carverem, linie s Michelle, Christianova rakovina a nakonec i posledních pár dílů. Ze všech těchto období vznikly události a scény, které v jiných seriálech zkrátka k vidění nejsou a dělají z Plastik událost neopakovatelnou, pro někoho možná opovrženíhodnou, ale ve všech slova smyslech jedinečnou. A když skončí stá epizoda, tvůrci nám jako bonus nadělí legendární skladbu All I Know a děj skončí přesně tak, jak skončit musel, abychom ho mohli považovat za alespoň částečně šťastný, začne mi to všechno docházet v plné šíři. To, že některé vztahy nikdy nebudou dokonale naplňující, ale my vždycky budeme mít nutkání je zkoušet znovu (Sean + Julia, Christian + Kimber, Christian + Julia), že dát někomu sbohem někdy znamená darovat mu možnost být spokojený a že na některé happyendy se nám ve skrytu duše vyplatí čekat dlouhé roky, i když víme, že nalezené štěstí nemůže mít dlouhého trvání (Matt). Loučí se s nimi velmi těžko. Možná byli sobečtí, povrchní a až do konce života nenávratně poškození. Ale patřili k těm nejlidštějším a nejopravdovějším postavám, co jsem poznal.









