Poslední názory

1. série - 60% - Jak se někde objeví rodinná vztahovka vyprávěná v klidném tempu, nesmím chybět. Proto jsem po úvodních epizodách Life UneXpected jásal nad nalezením nové klasiky, ale nadšení později povážlivě kleslo a ke konci série se změnilo téměř v apatii. A je to obrovská škoda, protože hlavní postavy mám rád bez výjimky všechny. Jenže stejně tak jako jim dokážu fandit, kroutím každý druhý díl hlavou z jejich podivného chování, které k předchozím činům vůbec nepasuje a občas zafunguje jako zbytečný oslí můstek. Takže jakkoli to Shiri Appleby i deset let po Roswellu neskutečně sluší, nevím zatím přesně, co si myslet. Snad druhá série přijde s nějakým šikovným zvratem nebo nápadem, který děj vytáhne z ospalého průměru.

2. série - 80% - Stálo za to si počkat. Malou chvíli to ještě trvalo, ale pak se tvůrci rozhodli - a začali psát LUX jako mírnější verzi One Tree Hill (a pro ty, kterým by to nebylo jasné podle basketu, napsali i jeden crossover). V tu ránu je problém nepustit si po třech právě zhlédnutých epizodách i tu čtvrtou a postavy i přes přetrvávající neduhy v chování beru jako strašně fajn charaktery. Jednoznačně největším kladem jsou ale vztahy. Pryč jsou nenápadná pouta, která mi jsou ve většině případů jedno a konečně přicházejí situace, kdy musím zapáleně fandit té či oné dvojici. Scénáristé dokonce měli tolik odvahy, že dost obšírně pojali i vztah Lux s Ericem, malé nenápadné tabu, o které se velká většina teenagerovských seriálů nezapomene otřít, ale málokdy je z něj něco jiného než slepá ulička. Právě tato příjemně znervozňující linka zakázané lásky je tím, co mi ze seriálu v hlavě zůstane napořád. Alespoň než přišel úplný konec...

Spoileroidní P.S. k finále seriálu: Parta, která psala poslední díl, se očividně rozhodla, že nemá cenu skončit jako příjemně rodinný seriál (přestože jsem tak celé dílo po dvě série bral) a doslova kaskadérským kouskem silně zariskovali s přízní diváků. Většinou podobné odvaze fandím, ale tady jen zaraženě kroutím hlavou. Ze závěrečné pětiminutovky mám pocit, že celá zápletka byla rozepsána na tři roky a když během druhého přišla od vedení televize CW stopka, byl zkrátka za poslední díl druhé sezóny napsán dovětek, který měl původně stát na konci té třetí. Tohle šíleně nešťastné rozhodnutí tak může za to, že přestože díky druhé řadě směřoval seriál ke čtvrté hvězdě, v nejposlednější chvíli s ní musím ucuknout. Uspěchané konce by se neměly psát podle fanouškovských přání někde z úvodních dílů. Jinak si totiž finálně poskládané dvojice vysvětlit neumím.

1. série - 90% - Sci-fi plné osobní roviny a vztahy na velmi otevřené úrovni? Ano, prosím. Na hravé zápletky v modré telefonní budce můžu velmi rychle zapomenout, ale Jack Harkness (se svým zcela jiným typem hrátek) umí zaujmout stejně rychle. A když po jeho boku stojí cynický Owen nebo krásná Gwen, je zaděláno na tým, které není snadné milovat, ale stejně se nedokážu ubránit pocitu, že bych v Torchwoodu začal pracovat klidně zítra. Jednoduše znějící věta "Doctor Who je pro celou rodinu, ale Torchwood pro dospělou část publika" je v důsledku velmi pravdivá.

2. série - 100% - Seriál, který bolí. Tohle nejsou emoční pochody, které se posouvají ve prospěch seriálu, tohle je obyčejný život proti vědě a každodennost proti neodvratnému osudu. Kapitán Jack smutně hledí vstříc budoucnosti, odmítá svou minulost a z Torchwoodu je tak silná nálož pocitů i napětí, že musím uznat R.T. Daviesovi zásluhy za dokonale fungující vesmír, kde se seriály vzájemně perfektně doplňují a zároveň bezchybně fungují každý sám za sebe.

Children of Earth - 90% - Zvyknout si na nový koncept souvislého příběhu sice nějakou dobu trvá, ale čím skutečnější hrozba je a čím větší oběti je nutno přinášet, tím drásavější zážitek tentokrát Torchwood přináší. Žádné falešné stopy nebo odpustitelná šlápnutí vedle. Děti Země znamenají spoustu ustupování a momentů, kdy je nutné se vzdát. A počítat závěrečné ztráty občas trhá srdce. Od začátku do konce komplexní zážitek a občas (dobře míněné) divácké peklo.

Miracle Day - 100% - Pointa všeho a zároveň asi i konec cesty. To, co mohl být poloviční restart, je nakonec spíše tečkou, protože americké publikum se Daviesovy nahláškované a zároveň nekompromisní jízdy odmítlo zúčastnit. Přesto je Zázračný den perfektně vystavěnou mozaikou nových postav (u mě vede Rex v podání drsňáka Mekhiho Phifera), následků minulosti a důkazů, že spletité linky mohou vést trochu jinam než čekáme. Největší výhrou je ale trochu překvapivě Gwen, která v úloze neústupné vůdkyně smečky zastiňuje i zářícího Jacka Harknesse. Torchwood tak nuceně odchází v úloze perfektního seriálu, kterého od těch nejvyšších příček v mém osobním seriálovém žebříčku odděluje ona hmatatelná deprese, která občas tne do diváka v neočekávaných situacích a bolestivých zvratech. Kdo ale tenhle fakt rozdýchá snadněji než já, tomu nezbývá než se zamilovat.

1. série - 90% - Žádné férové rokování u táborového ohně, žádné pokrevní bratrství a oddanost až za hrob. Na tomhle místě najdete prospěchářství, mamon, rasismus, prostitutky a tunu bahna. A kolejí. Pracuje tu zachmuřený Elam, září krásná Lily Bell a na svou šanci čeká charizmatický Cullen. Nade vším pak bdí mazaný pan Durant se svým velkým železničním snem a když se sečtou všechny charaktery a zápletky, je z Hell on Wheels dílo, které stojí za pozornost jak milovníkům westernu, tak i těm, kteří při zvuku ostruh či houkání parní lokomotivy ohrnují nos. Já patřím jednoznačně do první skupiny, takže jsem si tuhle stavbu užil, zalitoval malého počtu epizod a spokojeně si počítal nenásilně servírované žánrové propriety. Poctivě prodané indiánské plížení, pořádná bitka nebo dramatický odjezd vstříc širým dálavám totiž fungují dokonale. Absolutnímu hodnocení zabránila jen příliš dramatická postava reverenda Coleho.

2. série - 80% - Plány pokračují, výlet do Mexika se naštěstí nekoná a jednoznačnou postavu aby divák pohledal. Duranta nelze jen odsuzovat, Cullena pouze obdivovat nebo Švéda absolutně nenávidět. Přesto je druhá série o malý kousek slabší, protože některým postavám už trochu došla zajímavost. Kromě mého neoblíbeného Colea je to Ruth, Joseph a chvílemi i Sean McGinnes, který byl sympatičtější jako nesmělý promítač a přerod do Ruthina ctitele zkrátka neberu. Co ale ztratily vedlejší charaktery, získávají ty hlavní. Anson Mount může procedit snad jakoukoli větu a jeho charisma pokaždé láme všechny pražce v okolí. Ať už jsou on i další hrdinové v centru přepadení, stavby mostu nebo bolestivých poznání, že i v nejdrsnějších podmínkách si city cestu najdou, jede tohle Peklo na své trase rychlostí vpravdě ďábelskou.

3. série - 100% - Kdyby mi někdo po dvojí změně na místě hlavního tvůrce řekl, že nás čeká nejlepší úsek vytyčené tratě, nevěřil bych mu. Ale i přes viditelnou proměnu Cullenova charakteru z nemluvného mstitele do hláškujícího drsňáka je tohle zaprášené pojízdné městečko zákeřnější než kdy dřív. Vztahy mezi hlavními postavami se mění velmi nepředvídatelným způsobem, zvraty, které vypadají, že vygradují ve finále, se své pointy dočkají během pár minut a takové poslední dvě epizody mi svým pomalu odkapávajícím napětím způsobovaly drobné srdeční příhody. Z nepatrně zpomalujícího vozu je tak po této sezóně jeden z největších favoritů.

4. série - 80% - Peklo drží teplotu svého žáru v ďábelsky vysokých číslech, ale ne každé tvůrčí rozhodnutí bylo letos správné. Předně nechápu, proč dění v Cheyenne začíná připomínat divadelní hru. Ne že by Divoký západ nepotřeboval zdravou dávku občasného patosu, ale nová postava Johna Campbella snad mluví výhradně v zadumaných monolozích či naopak jednovětných prohlášeních. Do dramatických situací to pasuje, v běžných naopak působí jako pěst na oko. Což bohužel platí pro celou sérii. Nepamatuji, kdy jsem naposledy zažil, aby měla nějaká sezóna buď epizody zcela průměrné nebo naopak takřka bezchybné. Tudíž mi Naominy trable, nastavování linek kolem Mickeyho a Evy nebo koncept epizody Bear Man nepřišly jako šťastné volby a stejně jsem se čtvrtým rokem víceméně spokojený. Nezkrotný Sidney Snow, dokonalé výkony Kashy Kropinsky jako Ruth a vzhledem k vývoji i regulérní strach i o tu sebedůležitější postavu mi při každém kroku do zaprášeného města dávají pocit nezaměnitelného mrazení. To jen očekávání po předchozích peripetiích byla možná až nereálně vysoká.

5. série - první část - 70% - Kdo se rád dívá do Cullenových tvrdých očí, ten si přijde na své. Většinu času se příběh věnuje právě ústřednímu hrdinovi, společensky-hospodářským problémům jeho nového prostředí a - tím výčet skoro končí. Ne snad, že by Anson Mount měl problém veškeré melancholické dialogy či vzpomínky uhrát, ale na sedm epizod je děje zoufale málo a pocit, že by se všechno vešlo klidně do hodinky, je bohužel neodbytný. Původní záměr celé sólo odbočky, tedy hledání Naomi, se smrskává na pár scén a výrazně trpí i linky starých známých, kdy jsou problémy Duranta, Evy i Mickeyho opět jen nastavovanou kaší. Pocit, že bych občas za Bohannana téměř dýchal, a neutuchající démonická aura všudypřítomného Švéda mi zabraňují jít níž, ale pocit promarněné šance se mě v polovině rozloučení s místní ztroskotanou sebrankou ne a ne pustit.

5. série - druhá část - 80% - Nejuvěřitelnější, nejzranitelnější a zároveň nezničitelný kovboj, cedící mezi zuby ty nejzásadnější životní pravdy, takový byl Cullen Bohannan a Anson Mount za těch šest let vypotil a odedřel životní práci. Samotnému seriálu říkám sbohem velmi nerad, protože jakákoli chvíle s hlavním hrdinou patří k tomu nejlepšímu, co se kdy na stanici AMC objevilo a linky charakterů, se kterými si scénáristé už dlouho nevědí rady (Mickey, Eva, Louise), na tom nic nezmění. Hell on Wheels si i několikerými změnami showrunnerů prošlo několika snadno oddělitelnými etapami, dalo nám několik úmrtí, jejichž tíživost nedostanu z hlavy nejspíš nikdy a ve své poslední sérii i zúčtování těch, kteří si pásli po krku téměř od samého začátku (Švéd) nebo alespoň v poslední době (Chang). Žádný z přeživších hrdinů neodchází nepoznamenaný, každý si v sobě zvuk stavby železnice ponese až do smrti. Po chlapském závěru, nepodobném žádnému finále, které jsem viděl, si ho ponesu i já.

I když se na Ouran High School nedá brát vážně skoro nic, fungují zde kromě smrtících hlášek a absurdních situací i silné momenty z minulosti hlavních postav nebo jejich obav o vlastní budoucnost. Díky nim tak Host Club získává dokonalou nadčasovost, která bez problémů přehluší i výtky k převážné epizodičnosti celého seriálu. Když ale Tamaki zahraje nějakou svou zhroucenou etudu nebo Kyouya vychytrale vymyslí další způsob, jak na někom vydělat, ani žádnou výraznější dlouhodobou linku nepotřebuji. P. S.: Zahrajeme si hru - "Který je Hikaru?"!!

I když miluju anime a stejně rád se nechám pohltit westernovou pustinou, z Lidského tajfunu se srdcovka nevyklubala ani náhodou. Hlavně v první polovině jsem totiž jen kroutil hlavou nad křečovitostí jednotlivých dobrodružství nebo upachtěností vtipných průpovídek. Vash je sice fajn a holky vyloudí úsměv na tváři, ale až s hojnější účastí sympaťáka kněze a po naznačení velkého příběhu smutných vzpomínek konečně naskočilo to správné tempo. I přes několik výtečných zvratů a působivých scén ale téhle partě lepší než průměrné hodnocení vystřelit nemůžu. Chtělo to zkrátka trochu kompromisu a neskočit ze ztřeštěné postapokalyptické kovbojky do cesty s tragickým nádechem. Při pohledu na plakát se mi sice ozve v hlavě nenápadně nostalgická vzpomínka, ale vysloveně zbytečných dílů bylo zkrátka příliš.

Od všeho něco, ale bohužel i od všeho trochu málo. Postavy zaujmou hned na první dialog, zápletka až do určitých odhalení spolehlivě brnká na napínavou strunu a Amber Heard zvyšuje teplotu v místnosti rychleji než řeknete "plavky". Kevin Williamson totiž vždycky uměl stvořit premisu, která mě nutí si pouštět další a další díly, jenže tentokrát nedostal dost prostoru. Osm epizod je na nějaký rozumnější příběh zoufale málo a místo toho, abych si mohl celou dobu užívat řešení mysteriózní zápletky nebo prohlubování vztahů jednotlivých charakterů, musím sledovat milostné peripetie Cliffovy matky nebo tlachání při rutinních večírcích. A je to velká škoda, protože při nějakých třech čtyřech sériích mohla z Hidden Palms být spolehlivá vztahovka. Ne snad nezapomenutelná, na to se nejrůznější okolnosti těm "dawsonovským" podobají až příliš. Ale určitě povedená. Uspěchaný závěr, kdy divák dostane klíčovou odpověď, ale stále si nemůže být jistý, jestli už stoprocentně "ví", na věci moc nepřidává. 70% a trochu posmutnělé zamávání Johnnymu, Cliffovi a Gretě.

Chytrá a troufalá soapka, která nikdy nedostala šanci. Na teenagerovsky laděné stanici CW, kde diváci a divačky hladově hltají nové stránky Upířích deníků či nadsazené zvraty a drby od Gossip Girl, nemohly gradující intriky krásné Siobhan nebo snahy neméně krásné Bridget uspět. Ve světě blonďatých dvojčat se hraje na dlouhodobé linky, promyšlené plány, pomsty chystané za studena, ale v pozadí všeho i na lásky a vzplanutí, co v životě vyskočí hlavně ve chvílích, kdy je čekáte nejméně. Jako v každém správném dramatu je tu nenáviděníhodná mrcha (Catherine), charizmatický chlapík plný rozporů (Henry) i hrdina, po kterém by ráda hrábla každá divačka (Andrew). A jako v každém správném dramatu mají tajemství tendenci se prozrazovat. Hodně silné čtyři hvězdy pro příběh, který určitě neměl končit po první sérii, ale nakonec co se týče uzavřenosti dojíždí až překvapivě se ctí.

Někdy to zkrátka i přes ideální předpoklady nevyjde. Příjemné téma, rodinné hodnoty ani skvělý casting mi nemohou zachránit seriál, který se nemůže rozhodnout, jestli bude poučovat o tom, že podvádět a lhát rodičům je fakt MOC špatné, nebo bude rozehrávat příběh o záludných lidech ze společnosti, kterou zajímají zvláštní schopnosti. Navíc místo toho, aby s dlouhodobějšími linkami přišla i nějaká trvalejší tvář, objeví se naopak víc logických chyb a z Julie Benz se stane nejotravnější postava seriálu, což už je docela umění. Těžké selhání tak zachraňuje Autumn Reeser jako geekovské zlatíčko Katie, která sní o Wolverineovi, na všechno má komiksovou metaforu a bez problémů si krade každou scénu pro sebe. Druhým překvapivým triumfem je Josh Stewart jako nečitelný "pozorovatel". Jeho kamené mimické svaly a chraplavě nesrozumitelná dikce oscilují přesně mezi parodií a úmyslem a časem se pro mě právě on stal hlavním hrdinou seriálu. Nechci rodince křivdit a svádět její kvality jen na pár herců, ale pravdou zůstává, že po první a jediné sérii zůstává její celkový obraz značně rozbředlý.

1. série - 85% - Nenápadná seriálová světluška, která moc a moc chtěla zářit jako pravá hvězda televizního nebe. Po rozpačitém pilotu a seznámení s postavami jsem muzikálu o Marilyn nijak zvlášť nevěřil, ale po bezprostředním zamilování se do několika ústředních charakterů se velmi rychle začalo blýskat na lepší časy. Když si pak celá show začne věřit i co se týče muzikálových vystoupení (bollywoodská vsuvka Thousand And One Nights nebo dokonalá Run od Snow Patrol mě přimrazily do posledního tónu i gesta), nezbývá než se spokojeně usmát a ponořit se naplno do víru divadla. Vztahové linky totiž začínám silně prožívat a když se v centru dění objevuje Julia v podání vyzrálé Debry Messing nebo tvrdě charismatický Jack Davenport jako neústupný Derek, nemám námitek. Škoda jen, že až zbytečně velkou část hodnocení strhává postava Ellise. Jeho otravné intriky v každém druhém případě, kdy se objeví, chvílemi hrozně unavují. I s touhle smolnou kaňkou je ale Smash seriál, který se nesnaží dělat v hudbě revoluci a nepřevrací vztahová dramata naruby - a i přesto dokázal najít svou pevnou tvář a být na ni hrdý.

2. série - 60% - Sto a jedna připomínka a na konci přesto spokojenost. Neodvratná láska ke všem songům z Hit List, ale zároveň při každé epizodě velmi časté kroucení hlavou. Druhá sezóna Smashe přinesla pořádnou porci rozporů a zabila tak sama sebe. Nikdy se totiž nedokázala úplně vymanit z velmi rozvláčného tempa a to je ve světě současných čistě komerčních televizí jasná sebevražda. Hlavním důvodem toho, proč mi je předčasné zrušení v tuto chvíli líto o dost méně než při jeho oznámení, leží ovšem jinde. Po nuceném odchodu hlavní scénáristky Theresy Rebeck se totiž nový tvůrčí tým začal k hlavním postavám chovat poněkud macešsky. Což o to, Derekovo potácení od ženy k ženě a od představení k představení je díky Davenportovi nakonec tou nejlepší linkou a také Juliino přešlapování na místě si Debra Messing uhraje bez zaváhání. Jenže Eileen nebo Tom působí pojednou skoro až zbytečně, v horších chvílích i nesympaticky. A co mě mrzí nejvíc - Karen zahazuje sny ani ne tak kvůli slibnému představení jako kvůli nejprotivnějšímu chlapovi celého seriálu. Jimmy (v podání jinak očividně schopného Jeremyho Jordana) je přesně ten typ postavy, který diváka rozčiluje a každou chvíli by se měl spravit a získat si moje sympatie. Jimmymu se to bohužel i přes pár citlivějších chvilek nepovedlo a je to hlavně neustálé dění kolem něj, které Smash táhne o patro níž. Není se pak čemu divit, když moje sympatie najednou směřují ke všestranné Ivy, která o pozici královny seriálu bojuje až neuvěřitelně srdnatě. Ale v první řadě jsme tu kvůli hudbě a i tam jsem víceméně půl na půl. Písně Hit Listu mi zní v přehrávači v nekonečné smyčce (I'm Not Sorry, Heart Shaped Wreckage nebo Rewrite This Story nemají chybu), ale hrozně tím trpí Bombshell, která v mé soukromé soutěži tenhle boj jasně prohrává a chvílemi mi přijde až zbytečná. Jak tedy tohle dilema rozsoudit? Jednoduše - posledním dílem.

Závěrečná epizoda The Tonys - 100% - - Spoilery - - Doufal jsem, že samotný konec mě nechá rozpomenout na ty nejsilnější okamžiky a o to šťastnější jsem, že mi právě finálová epizoda nějaké nové fascinující chvíle přinesla. Under Pressure, dojemná vítězství (zejména scénář a hlavní role), bezeslovné happyendy a fakt, že spolu oproti všem předpokladům druhé série nakonec skončila moje nejoblíbenější dvojice (Julia + vy-víte-kdo). To, kdo čeká na Dereka, mi bylo jasné už několik epizod nazpět a vstřebával jsem tuto skutečnost docela dlouho. Jakkoli jsem si ale myslel, že patří ke Karen, nakonec se překvapivě přirozeným způsobem ukázalo, že z nejhorších situací a největších depresí ho umí vytáhnout jen a pouze Ivy Lynn. Doteď nevěřím, jak přirozeným a ladným způsob nakonec svět Bombshell a Hit List proběhl cílovou páskou, ale úleva je to - vzhledem k jednomu z nejsympatičtějších hereckých obsazení seriálových dramat - opravdu veliká. Just give them that big finish and leave them wanting more...

1. - 2. série - 80% - Tam, kde by se jiný seriál zadřel při vynuceném opakování schématu, 30 Rock teprve začíná. Tina Fey pálí ostrými hned od prvních dílů a díky stylovému a vševědoucímu Jackovi a nezlomnému optimistovi Kennethovi si mě velmi rychle získává na svoji příjemně kritizující stranu. Pokaždé se zasměju a pokývám hlavou nad inteligencí nejrůznějších hlášek a narážek, ale ve vší sebeparodii chybí občas trocha životnosti a možná i výjimečnosti. Přesto je tenhle popkulturní guláš chutnější, než by se podle premisy vůbec mohlo zdát.

3. - 4. série - 100% - Když přestanou vztahové peripetie být jenom dalším primárním zdrojem gagů, a přerostou v příjemně usedlou kulisu, je vyhráno. Salva vtipů se pak při smysluplném navazujícím ději zdá být opravdu až nekonečná a místní všelijak zavšivené studio získává téměř dojem nadčasovosti. Zlaté období a očividný důvod, proč si Tina zaslouží být jednou z nejobletovanějších televizních žen.

5. - 6. série - 60% - Některá témata se nedají ždímat navždy a televizní satira je bohužel jedním z nich. U NBC doma totiž něco chybí a musím jen smutně konstatovat, že to až překvapivě často je humor. Návrat k situačně-parodické komedii nevadí, ale tvůrčí křeč a točení se v několika vyloženě slabých vtipech už ano (viz až absurdně nevtipná postava Hazel). Jenže zatímco Tracy nebo Frank už místy trochu nudí a Liz s Kennethem slábnou, Baldwinův Jack pořád vládne humoru železnou rukou. Díky několika skvělým momentům (live episode) stále bez problémů sledovatelné, ale průběžná radost je už bohužel pryč.

7. série - 90% - Jako kdyby se tvůrčí banda zavřela a všechny své síly vynaložila na nejpovedenější možné rozloučení. Není nad to, když seriál, který několikrát kvalitativně zahaproval, dokáže divákům zamávat a odejít středem. 30 Rock se to díky nekompromisnosti jednotlivých point nebo dořešení opatrných dlouhodobých linek povedlo na jedničku. Protože dokud se dostaví pocit, že těch sedm sezón stálo za to prožít, je všechno v nejlepším pořádku.