1. série - 85% - And the last word they'll breath before the end will be my name. Akčně-špionážní seriál, který by nezapomínal na svou prvně jmenovanou složku, tu nebyl od závěru 24. Přestože se Nikita podle úvodní premisy mohla stát zcela zbytečným a tuctovým pokusem, dokázala překvapit a už během první série si tak na současné seriálové scéně vydobýt suverénní pozici. Akční scény totiž rozdávají adrenalin po sloních dávkách, příběhové twisty obzvlášť ve druhé polovině několikrát pořádně zatřesou srdečním svalem a nebyla by to stanice CW, kdyby i mezilidské vztahy nebyly v popředí. Když se navíc v průběhu objeví několik dlouhodobých linek (které sympaticky zůstávají rozehrány i do další série), nezbývá než dopřát všem hlavním postavám tuhý kořínek a dostatek nábojů. Tenhle boj totiž slibuje ještě hodně potu a krve.
2. série - 90% - Přestože je hlavní hrdince souzeno trvale zůstat mimo nejsledovanější televizní proud, neubírá jí to na kvalitě vůbec nic. Druhý rok jejího snažení naopak rozehrává díky změnám stran příběh ještě větší, hlubší a hlavně překvapivější. Niki, Michael, Alex a spol. totiž pořád střídají lokace a jejich akční počínání je snad ještě nepředvídatelnější než dříve, ale z několika provázaných dějových linek se neustupuje ani o krok. Záporáci totiž jedou naplno (Percy bere dech, i když celou epizodu jen sedí za sklem), twist může čekat hned v další scéně a nebýt trochu slabších epizod s Carlou, přemýšlel bych už i o nejvyšším hodnocení.
3. série - 85% - Tvůrčí tým kolem Craiga Silversteina má ve scénářích dokonalou jistotu. Přesně ví, o čem chce vyprávět, všechny linky bezpečně zakončí a nechává si v rukávu jen tolik otazníků, kolik unese zkrácená finální sezóna. Třetí rok překvapil nečekaně silným pesimismem (zápletka se vzpourou pro mě byla trochu silné kafe), počítá spoustu ztrát na obou stranách barikády, ale nezapomíná ani přidat tunu nových popkulturních narážek. Mojí spokojenosti ale nejvíc pomáhá fakt, že se s Ryanem a Owenem počítá napevno a děj tak díky dvěma dlouhodobým tahounům v přední linii získává nový náboj. Sama Nikita tak teď stojí před závěrečným skokem. Když se jí povede, zůstane nám nevyvratitelný důkaz, že akční seriál může zcela přirozeně přecházet do čistokrevné vztahovky a zase nazpátek.
4. série - 80% - Trochu na jistotu, trochu s dějovým rizikem, ale i napočtvrté k mojí velké úlevě až neskutečně spolehlivé. Paradoxně právě seriál, který měl (vzhledem k možnostem stanice CW) doslova mizivou sledovanost, se na rozdíl od programových kolegů dokázal celou dobu vyhýbat kvalitativním skokům tam a zpět. Díky silně zkrácené sezóně ale tentokrát scénáře ani neměly šanci zabřednout do hluchých míst a tempo naopak uhánělo dopředu snad jako nikdy předtím. O chlup nižší hodnocení tak směřuje hlavně na vrub lehce přestřeleným ústředním intrikám a trikům, kde si trable s dvojníky dávají k snídani i finty z Mission: Impossible a koketují už téměř se sci-fi. Nic proti odvážným tvůrčím krokům, ale některé záměry už byly skoro moc. U každé správné finální série ale rozhoduje dojem pár minut po úplném konci a ten je naštěstí pozitivní a dochází mi, jak moc jsem měl své zdejší oblíbence rád. A vždycky mě bude mrzet, kolik diváků odsoudilo Niki v jejích začátcích už při pohledu na první plakát.
1. série - 60% - Po MK: Rebirth bych Kevinovi Tancharoenovi nejraději dal peníze na celovečerní turnaj sám, po MK: Legacy už jsem opatrnější. Některé epizody sice berou dech (úvodní dvojdíl nebo Raidenova neblahá zkušenost), ale občas je to jenom o několika předvídatelných klišé a prkenně odříkaných dialozích. Navíc dost kolísá i atmosféra jiných světů, což hodně narušuje původně budovanou atmosféru realističnosti (alespoň do té míry, do jaké může Mortal Kombat realistický být).
2. série - 30% - Ignorace či přeobsazení postav z první série dělají z předchozích epizod slepou uličku, ale ve srovnání s tímhle bych ji raději klidně viděl znova. Minule sice tempo haprovalo a leccos zůstalo nedopovězeno, druhá série ale kromě labužnického Shang Tsunga nabízí jen zbytečné dvojdíly (Kitana s Mileenou nebo Scorpion), zdlouhavé dialogy plné tupých replik a bohužel i minimum soubojů. Těch pár protahovacích cvičení mi nestačí ani na náznak kombatí atmosféry, ani na shovívavost nad tím, že i ty nejhlavnější postavy většinu času jen zírají jedna na druhou. A to, že příběh končí zhruba ve chvíli, kdy měl začít, je jen plivnutí na diváka. Pár let zpátky jsem Tancharoena díky novátorskému přístupu vítal s otevřenou náručí. Když ale oznámil, že od chystaného filmu ustupuje, ulevilo se asi nám všem. Režisér je to sice náramný (viz například jím natočené epizody Agents of Shield), ale tudy zkrátka cesta nevede.
Tam, kde končí záporáci z vašich oblíbených seriálů, tam začíná Oz. Na místě, kde mezi vašimi spoluvězni nenajdete čistě kladnou postavu a kde vám osud rád hází pořádné klacky pod nohy. A kde pro rozzářený happyend není a nebude místo. Každá postava je vláčena svými démony a jen trochu zúčastněný divák je tím bahnem vláčen okamžitě taky. V Emerald City tak není místo ani pro citlivější povahy a to je i ten důvod, proč se pátá hvězda i přes vysokou kvalitu ani po šesti sériích nepřikulila. Přestože co se týče nejspodnějších hlubin lidské psychiky budete jen těžko hledat rovného, tohle je pro mě po emocionální stránce až příliš náročné divácké peklo. Pro příznivce těch nejdramatičtějších zkoušek lidským osudem ale jednoznačně číslo jedna. Nejoblíbenější postavy: Ryan O'Reily, Tobias Beecher, Tim McManus.
Občanská válka proti pařížskému tichu. Elegantní zabiják a nevinná studentka. Madlax staví na kontrastech, na akci i na psychice postav a stejně na konci přemýšlím nad mírou těžko vysvětlitelného zklamání. Proč? Předně proto, že tajemnou atmosféru prokládanou výtečnými epizodními charaktery nedokáže udržet až do samého konce. Než se osudová setkání a pravdy začnou uskutečňovat víceméně na jednom místě, funguje seriál zcela samozřejmě, postavy mě zajímají bez výjimky všechny a hudební doprovod sahá po dokonalosti. Ale v poslední čtvrtině jako by scénář ztratil soudnost a přepálí melodramatická zvolání, dialogy a pauzy daleko za únosnou míru, nemluvě o tom, že tolik očekávaná pointa je v první chvíli dokonce těžkou prohrou. Kývající se čtvrtou hvězdu tak nakonec drží hlavně dobře gradovaná předchozí část seriálu a přímé srovnání s o chlup slabším Noir.
Atmosféra potemňuje, charaktery se prohlubují, navazují se nečekaná spojenectví a Lelouch Lamperouge je definitivně vládcem všech ústředních antihrdinů, na které si jen lze vzpomenout. Druhá série monumentální ságy znovu přináší nezlomnou Karen, zavilého rytíře Kururugiho, elegantního protivníka Schneizela i čarokrásnou C.C. a dává nám kromě tradiční porce válečné akce ještě větší várku upřímných emocí. Code Geass je příběh, který stojí za to prožít, ať už milujete silné postavy, komplikované příběhy nebo třeba jen souboje robotických vojsk. A to, co nabízí po citové i katarzní stránce finálních deset minut, je něco, co jsem musel vidět ihned znovu..a znovu.. Geniální závěr ve všech slova smyslech.
V první chvíli jsem se lekl, že budou nové příběhy vyprávěny z pohledu vznětlivého nováčka, ale jakmile poprvé zazněl Sebastianův povědomý hlas a probleskla známá páska přes oko, bylo jasno. Druhé Kuroshitsuji je temnější, komplikovanější a mnohem více zaměřeno na pouto sluhy a pána. A přestože mi Claude nijak zvlášť nepřirostl k srdci (o sadistovi Aloisovi ani nemluvě), musím i tak chválit. Odvážné zakončení příběhu, které nerozvaří původně zamýšlený cíl a přesto dá příznivcům pocit, že jinak to asi dopadnout nemohlo, si to bezesporu zaslouží. Koneckonců, jsem jen obyčejný fanoušek.
Viktoriánská Anglie roztahuje svá andělská křídla, v sídle Phantomhiveů panuje tajemná atmosféra a Ciel s věrným Sebastianem vyráží v sherlockovském duchu vyšetřit nějakou podlou nekalost. Po pár minutách jsem byl přikován, po prvním díle nadšen. Kuroshitsuji spojuje nenápadnou mystiku s mytologickými postavami roztodivného původu a atmosféra sešňerované a přitom zkažené Británie je už jen dokonale padnoucím prostředím. Když se přidá nejrůznější styl humoru vedlejších postav (u mě vede jednoznačně Tanaka), stává se ze seriálu nenápadný klenot anime.
Nekompromisně všestranné. Někdy jsou jak nerozlučná rodina, jindy se ničí desítkami ironických průpovídek. Jednou mají sílu v dialozích a podruhé v nepřeberném množství popkulturních odkazů, protože Abed velmi pravděpodobně viděl všechno. Ale ať už na to jdou vážně nebo mnohem častěji s humorem nejtěžšího kalibru, funguje to na výbornou. Onen dodatečný punc jedinečnosti totiž dodává fakt, že díky děkanovi, rok od roku vtipnější Brittě i mému oblíbenci Jeffovi dostává seriál excelentní říz díky necenzurovaným a přitom zcela nenásilným narážkám na úplně všechny sociální skupiny, vyznání či orientace. V téhle studentské všehochuti jsou právě takové nečekané vtípky přesně odměřeným ostrým kořením. A nejde než žasnout nad tím, že ani po zombies, dokumentu, mafiánech, animáku, muzikálu, loutkách či paintballu tvůrcům nedošly nápady. Jenže jedna věc je inspirace, druhá věc pak celkový dojem. V páté a šesté sérii totiž i vzhledem ke stoupajícímu počtu odchodů stálých tváří šlape parta z Greendale až překvapivě často vedle a stálý úsměv proto mění téměř do nenápadné křeče. Díky definitivnímu finále, které zcela v duchu oněch šesti let boří vyprávěcí hranice, přesto mávám Community s plnou spokojeností. Konečně mám pocit, že právě tuhle epizodu psal Dan Harmon pro ty fanoušky, jejichž šeptanda dotáhla seriál z nenápadných vod až na pozici dlouholetého nerdovského kultu.
Když není žádná postava vyloženě sympatická, je něco špatně. A když se za polovztahový sitcom vydává něco, kde mají téměř všechny hlavní charaktery každou epizodu sex s někým jiným než minule, je toho špatně trochu víc. Friends with Benefits vykrádají zápletkami i stylem humoru Přátele, HIMYM i třeba Happy Endings a nepřidají k tomu ani špetku originality. Celou sérii (která zaslouženě zůstane sérií jedinou) jsem tak byl ochoten přetrpět jen kvůli kráse Danneel Harris-Ackles a Jessicy Lucas.
Já vím. Příběh je povědomý, zápletky jednotlivých dílů občas v hlavě naskočí a postavy vedené vypravěčem v první chvíli vyvolají pocit, že to s podobností někdo nevídaně přepálil. Jenže je tu ještě jeden aspekt - onen příjemný pocit, který jiné sitcomy á la New York rozdávají v jednom kuse. Mad Love se k nim sice nestihne přidat v celé své kráse, protože zaváhání ve sledovanosti se u potenciálních hitů těžko odpouští, ale já mám pro ně nejen díky skvělému obsazení (v čele s nezastavitelným Labinem) jenom slova chvály. Tenhle seriál si zrušení nezasloužil.









