1. série - 90% - Nejlepší kriminálka, nejkrásnější vyšetřovatelka a největší seriálové překvapení. Kdyby mi někdo řekl, že se zamiluji do svého seriálově neoblíbeného žánru, s radostí bych se mu vysmál. Jenže Castle hláškuje s neuvěřitelnou kadencí, Beckett mu se sladkých úsměvem přihrává a chemie mezi nimi přímo září. Různorodost případů a chytrost i nadhled celého vyšetřování pak dávají zcela oprávněnou jistotu, že do dalších let bude z čeho čerpat. Neopakovatelný exemplář.
2. série - 100% - Když se z chytrých případů stanou geniální, když jsou ze sympatického týmu nejlepší přátelé a když je z krásné hlavní dvojice nejvymodlenější pár, mění se pravidla žánru. Promyšlené a nahláškované buddy kriminálky už jsme tu samozřejmě měli, ale s takhle dávkovanými porcemi napětí, vtipu nebo dojetí došli Rick, Kate a spol. už ve druhé sérii na vrchol. Vydatně tomu samozřejmě pomáhají i překvapující hosté (Marc Blucas, Dana Delany nebo Michael Trucco září naplno) a nenápadné šponování diváků od "ti dva by mohli být spolu" až k "proboha, dejte si pusu nebo snad umřu". See you in fall.
3. série - 90% - Není legrace dávkovat týden co týden originální prostředí vražd a tématicky do nich vměstnávat spisovatele, policistku i celkovou náladu. Štěstí je, že ať už to jsou pizzerie, soutěže krásy nebo paranormální jevy, tahle parta nikdy neztratí svou tvář a styl. Seriál ale díky svému tichému a nenápadnému zvážnění přidává epizody, které bezprostředně souvisí s minulostí či soukromím některé z hlavních postav a právě tam získává svou největší sílu. Třeba tradiční dvojdíl ve druhé polovině sezóny je v tomto případě mým nejoblíbenějším dobrodružstvím vůbec. Stovka to tentokrát není jen proto, že se v některých případech není zrovna těžké ztratit a souvislosti i přes maximální soustředění maličko unikají v rychlopalných dialogových výměnách. Jinak ale trvám na tom, že v (už ne tak nenápadně) vztahovém krimi žánru nemá Castle sobě rovného.
4. série - 100% - Na vrcholu žánru. Scénáristický tým kolem Andrewa Marloweho ví, že si může dovolit jakékoli odklonění od všeho, co by se dalo definovat jako "tradiční případ" a dává nám hromadu nových nápadů. A ty mají od Adama Baldwina přes zhulenou zombie až po tygra zařazenou nejvyšší rychlost. Tím spíš, že tentokrát už je seriál stejnou měrou vztahovka jako krimi. Navíc s koncem, který by i v čistě dramatických seriálech byl událostí naprosto nezapomenutelnou.
5. série - 90% - Game changer. Nová situace dává občas více, občas méně příjemně zabrat, nepřítel konečně získává konkrétní tvář, ale některé věci naštěstí zůstávají stejné. Třeba to, že jarní dvojdíl bere svým napětím dech. Nebo že epizody, které zabrousí do minulosti hlavních postav, patří k absolutní špičce (The Wild Rover s Ryanem v utajení je pro mě králem sezóny). A nebo to, že Stana Katic definitivně stárne do krásy. Vraždy, během jejichž zběsilého vyšetřování ani nejde uhodnout vrah, mi sice občas motají hlavu až moc, ale protože mi úsměv prakticky nesleze z tváře, není důvod se zlobit.
6. série - 80% - V důsledku logické zklamání, protože i přes vysoké hodnocení se tentokrát jede trochu na volnoběh. Je ale otázkou, jestli tvůrcům vážně docházejí nápady, nebo se mi koncept seriálu po více než stovce epizod nezačal opatrně ohrávat. Přikláním se spíš ke druhé možnosti, protože v dějové skladbě zůstává vše zdánlivě při starém. Opět je tu dramatický dvojdíl, při kterém jde o život, opět je tu paranormální případ, který zdánlivě nelze logicky vysvětlit, opět se jde do utajení. Jen je to bez většího překvapení a vyšetřování často jen prošumí kolem a renomé zachraňuje obvyklé špičkování celé party. Díky vyhroceným dobrodružstvím typu Under Fire nebo Veritas jsem si několikrát vzpomněl na doby, kdy se Castlovi v napětí, emocích i humoru mohl rovnat jen málokdo, ale jisté drobné obavy o budoucí kvalitu zůstávají. Není moc seriálových prostředí, kterým bych přál, aby chytily druhý (a v důsledku pak poslední) dech tak moc jako jedné kanceláři NYPD.
7. série - 70% - Svoji tvář si drží, ale dýchavičný je u toho až běda. A může za to v důsledku zejména zmatené manipulování s pozicí showrunnera. Jednoznačně nejslabší sezóna totiž trestuhodně ztrácí v dlouhodobých linkách. Nathan Fillion se sice dočkal vymodleného většího příběhu, ale jak Rickovo zmizení, tak příhoda z dětství, které si nový příběhový šéf David Amann rozepsal hned na úvod, dostanou při první větší šanci pořádnou facku. Vzhledem k Amannově odchodu po jediné sezóně obě záhady dostanou na vyřešení jedinou epizodu a působí jako slepé až hloupé uličky. Proto jsem rád za vydařené odlehčené vsuvky ze školy, noiru nebo alternativní reality. Týmová chemie je tu totiž i nadále nevídaná a čím dál zaměnitelnější "anonymní" epizody bez jasně viditelného směru ji jen zbytečně rozmělňují.
8. série - 60% - Poněkud smutná labutí píseň, kterou do průměrných vod poslala nová dvojice hlavních tvůrců. Alexi Hawley a Terence Paul Winter to mysleli dobře, když se pokusili vrátit ústřednímu páru jiskru, která se v posledních letech poněkud vytratila. Jít na to cestou z prstu vycucaného rozchodu byl ale špatný nápad a rozhodnout se po nátlaku publika vzít vše zase zpátky už zavánělo ostudou. Hlavně se ale potvrdilo, že po vyřešení smrti Johanny Beckett chybí dlouhodobá linka, u které by diváka bavilo odkrývat indicie a samotné odhalování LokSatu (podpořeno o pravidelnou účast neuvěřitelně nezajímavé Haley) zakopávalo od začátku do konce. Proto je posledních pár epizod až překvapivým vysvobozením. Na poslední chvíli sice zahrálo na silnou notu a příběhy s nesmrtelnou obětí nebo příchodem Satana nechaly zavzpomínat na legendární éru, ale na záchranu udýchaného dojmu to stačí jen zpola. Proto díky všem zúčastněným za úžasné finále, které potisící nechává vyniknout Nathana Filliona, pár překvapivých zvratů i konec, který široká veřejnost příliš neakceptovala. Vzhledem k hektickým okolnostem konce natáčení, hořknoucím dojmům z posledních let a hrůzostrašným castingovým změnám, které by nás v budoucnu čekaly, beru takový (byť uspěchaný) epilog všemi deseti.
Ani mladší verze Billa Adamy nešetři charizmatem a akcí. Razor Flashbacks jsou jedinečným nahlédnutím do období začátku konfliktu a v takové podobě fungují na podtrženou jedničku. I z téhle poloviční epizody totiž dýchá atmosféra Battlestar naplno.
1. série - 70% - Údajně malý klenot je zatím malým zklamáním. Ashley jako holka od rány skvělá, Aiden jako záměrně nadsazený sukničkář jakbysmet, ale Spencer jako dobrosrdečná hlavní hrdinka už má svoje mouchy a další rozdělení postav na naprosto upřímné přátele a zákeřnou a pomlouvačnou partu roztleskávaček v čele s Madison je naivní tak moc, že některé situace vůbec nemůžu brát vážně. Tam, kde má fungovat partnerská chemie, tam funguje na jedničku, ale ta do očí bijící prvoplánovost zatím tahá výsledek prudce dolů.
2. série - 60% - Výtky zůstávají podobné, ale kladů bohužel moc nepřibylo. Snad jen z Aidena je definitivně hlavní tahoun seriálu, který svým nenuceně sympatickým vystupováním potěší, ale zbytek osazenstva zklamal rozhodně víc než minule. Vždyť už ani Ashley se nedokáže chovat věrohodně a každá maličkost je důvodem k hádce, kterou smaže až závěrečné objetí od Spencer. Ostatní dějové zápletky jen kloužou po povrchu a občas působí víc jako rady, jak si poradit s homosexualitou / závislostí / těhotenstvím. Na rozpačitý průměr tak druhou sérii vytahuje chytlavější úvodní píseň, Aiden, stále relativně příjemné prostředí a překvapivě velmi dobře fungující finále.
3. série + webizody The Day After a Five Years Later - 50% - Další kvalitativní propad a definitivní ignorace většiny postav. Z Kyly je vrcholně otravná figurka, Ashley neví, co chce a i Aiden už občas vyměkne. Posledním sympaťákem tak až do konce zůstává Glen, který přes hvězdu či závisláka dozrál do lehce rebelantského a outsiderského archetypu á la Pacey Witter z Dawson's Creek. Základním problémem ale je, že vztah Spencer a Ashley mě postupem času definitivně přestal zajímat. Když jsou spolu, tak se hádají, když nejsou spolu, tak na sebe myslí a když má jedna nebo druhá něco s někým jiným, její drahá polovička to se sladkým úsměvem umí odpustit. Díky, ale ne. Finále funguje, i když závěrečné pospojování postav zavání škatulaty "kdo zbyl na koho". A být fanoušek Spashley, tak možná i ukápne slza, ale takhle zůstal jenom lehký úsměv a nechápavě zvednuté obočí nad zbytečností dvou kratičkých dovětků. Nebýt to poslední sezóna a kdybych nebyl lehce nostalgický nad tím, že jsem s nimi všemi prožil tři sezóny, možná by to nebyl ani ten podprůměr.
1. série - 80% - Hrátky s osudem, časem a smrtí a v popředí všeho dění princezna Eliza ve slušivě civilním prostředí. Co si přát víc.. Extrémní počáteční nadšení ale časem opadlo, hlavně kvůli faktu, že ať se Tru nebo Harrison snaží první čtvrthodinu o cokoli, mrtvola zařadí zpátečku a můžeme začít napravovat chyby. Zlom ale nastává s příchodem Jacka Harpera. Nenápadný našeptávač má na svědomí proměnu mysteriózní teen vyšetřovačky na promyšlený příběh s náznaky základních fantasy archetypů. Závěr série pak nasazuje takové tempo, že její první polovina v tu chvíli vypadá jako nějaký vzdálený a úplně jiný seriál.
2. série - 80% - Život a Smrt v nesmiřitelné válce, která ale dostala příliš málo času na to, aby se mohla stát nezapomenutelnou. Díky tomu, že tentokrát chybí rozjezdové díly a hlavní dějová linka uhání rychle kupředu, by se zdálo, že Tru sahá po dokonalosti, ale stanice FOX jí podtrhla nohy. Šest dílů, které dovolila natočit z původně plánovaných třinácti, je sice skvělých, ale působí jenom jako ochutnávka z něčeho, co mohlo celému seriálu zaručit nesmrtelnost. Kvůli otevřenosti hlavní dějové linie, uspěchanosti vývoje postavy Jensena, cliffhangeru na závěr a znalosti toho, co mělo časem přijít, tak celkový dojem zákonitě klesá.
1. série - 90% - Musím se mu smát, musím mu fandit v akci a musím mu přát Sarah. Chuck je v lecčems totální nešika, ale nikdy nepřesáhne míru, při které bych zakroutil očima a přestal ho mít rád. Snad každou svojí vlastností, od záliby v počítačových hrách až po umění zaexperimentovat a udělat to nejšílenější právě v tu nejméně vhodnou chvíli, se mi dostával víc a víc pod kůži. Navíc celkový potenciál seriálu ještě slibuje mnohé.
2. série - 100% - Tohle není jenom o tom, že se objeví více krásných agentek, překvapivých menších rolí nebo popkulturních odkazů. Tohle je o tom, že Chuck+Sarah je dvojka, které fandím od začátku do konce, Chuck+Morgan je dvojka, jejíž přátelství mě nejednou až dojímá a Chuck+Casey je dvojka, jejíž každý dialog hlasitě rozesměje. Navíc epizodní zápletky se stávají až exoticky zajímavými a hlavně: Posledních pět epizod je tak dokonalou akčně-dobrodružnou jízdou, že se dech tají ještě dlouho po zhlédnutí. Chuck už zkrátka dávno není super jednohubka, ale regulérní bomba.
3. série - 100% - Akci má originální, v humoru snadno překonává i sitcomy a ve vztahově-rodinných věcech stále vidím Schwartzův producentský rukopis toho lepšího z O.C. Chuck zkrátka zůstává na vrcholu všech přítomných žánrů. Znovu přibylo dlouhotrvajících linek, kde si každá hlavní postava přijde na výraznější prostor a ty vedlejší potěší díky známějším tvářím (Daniel Shaw je díky Brandonu Routhovi fascinující každou svojí scénou). Stále žasnu. Nad tím, že má Zachary Levi nové a nové grimasy, mise pak stále rafinovanější pointy, ale hlavně, že laťka jde posouvat stále výš a výš.
4. série - 90% - Z nesmělého sympaťáka od vedle se vyklubala naprostá jistota. Nové odstíny v pozadí rodičovské minulosti rozkrývá zcela samozřejmě, starosti á la Buy More jsou pak vítanou možností pro nádech a výdech. A vůbec mi nevadí, že se z komediálního špióna stala vztahovka, ve které se občas vyrazí do akce. Obě polohy totiž pořád miluju a v hodnocení to tentokrát stovka není jen proto, že se v epizodických zápletkách trochu ubralo na tempu a nápadech. Celý příběh kolem Volkoff Industries a příslušných osob to ale bohatě vynahrazuje. Ohlášená finální série tak měla dveře dokořán k triumfálnímu závěru.
5. série - 100% - Konec na dosah, hrozba v důsledku maximální, hlášky stále smrtící. Chris Fedak a další scénáristé moc dobře věděli, co dělají, když svěřili Intersect tam, kam svěřili. Na ploše třinácti epizod se totiž odvíjí rozlučkový příběh se vším všudy. S poslední dávkou krásných žen, hrdinských agentů, statečných činů a lásky jako trám. A v zádech jim i tentokrát stojí smrtící Morganovy glosy, adekvátní sebeshazovačná nálada - a Jeffster. Těsně po skončení poslední epizody tak nemůže být v hodnocení nic jiného než stovka jako vyšitá. A srdcová. Goodbye, team Bartowski.
1. série - 85% - Drama protkané ironií v každém švu, vztahovka jedna báseň a nevyhraněných záporáků doslova plno. Gossip Girl je na první pohled stokrát viděná rutina, na ten druhý pak seriál, který se nebojí odkrýt pár teenagerovských tabu a to jedinečným způsobem a stylem. Dokážu pochopit, když občas schválně přepálená zápletka někomu nesedne, ale argumentovat tím, že se jedná jenom o "další blbost o mladých a bohatých pro mladé a bohaté" dokazuje, že dotyčný neviděl snad ani jeden celý díl. O to jsem pak radši, když u mě drbna celou první sérii bodovala, ukázala mi skvělé postavy (na teenagerovské straně vedou jednoznačně Dan a čím dál víc i Chuck, na straně dospělých krásná a elegantní Lily) a ve finálovém díle se nebála několikrát zaskočit úplným popřením klišé. Úkol tak zůstával jediný - nerozmělnit onen nezaměnitelný styl a atmosféru.
2. série - 70% - Drží si tvář, ale příběh občas hapruje až ostudně. Kvalitativní sinusoida letos vylétla jak silně nahoru (okolo poloviny série byla většina linií téměř bezchybná), tak i nečekaně dolů (bezradné hledání nové ústřední linky v úvodu nebo neschopnost přivést jedinou stálejší vedlejší postavu). V oblíbenosti je ale (mimo stabilně příjemnou dospělou část) už trochu problém. Stále vede romantický umělec Dan s rozervaným sukničkářem Chuckem, ale ze slečen zůstává jenom rozmazlená, ale přesto kouzelná Blair. Sobec Serena s věčným pocitem ublíženosti a hlavně fracek Jenny, kterou už nemohu ani vidět, klesly do těch nejspodnějších pater. Pokud mi je tedy více než polovina charakterů jedno nebo bych je nejraději neviděl, začíná být něco špatně. Nemluvě o tom, že vztahové peripetie jsou servírovány pravidelně, ale jakoby scénáristům už ani tolik nezáleželo, kdo zrovna co prožívá a hlavně s kým. Ta procentuální semdesátka se tak v základech povážlivě kýve a drží se pouze díky zmiňovaným postavám, stále dobře padnoucímu voiceoveru a výbornému soundtracku. Pokračování už se ale musí usadit ve věrohodnějším a romantičtějším duchu, jinak bude zle.
3. série - 90% - Záchranná injekce. S přirozenějšími vztahy jde všechno o několik tříd snadněji a tvůrcům k tomuhle zjištění přeplácaný finiš druhé sezóny pomohl. Nejvíc mi tak tentokrát vadí neskutečná nadstřelenost reálií, kde hlavní hrdinové půl roku po tom, co odmaturovali a řešili jenom Gossip Girl a občas nějakou rodinnou krizi, postoupili do hlavních rolí v celém New Yorku. Někdo kupuje nejdražší hotel, někdo sbalí největší celebritu, někdo točí příspěvek do zpráv v hlavním vysílacím čase a někdo rozhodne celou klíčovou politickou kampaň. A to všechno v podání devatenáctiletých sotva-vysokoškoláků. Jelikož si ale GG nikdy nehrála na seriál ze života, lze nad tímhle faktem zakroutit hlavou, usmát se a jít dál. Protože scénáristé rozehrávají ve vztahových liniích velmi silné manipulace s divákem, které jsem jim tuto sezónu s radostí spolkl i s navijákem. Přátelství rostoucí v lásku, láska měnící se v krizi a k tomu všechna možná skoro až telenovelová klišé, podané dokonalou formou, s grácií a prvotřídním nadhledem. Drbna zkrátka definitivně našla svoje místo, ví, jak na diváka, jak ho dojmout i jak s ním zamávat.
4. série - 70% - Na některé kvalitativní skoky se zvyknout nedá. A když se pak podzimní část sezóny stane nejhorším obdobím seriálu, je to menší rána pod pás. To, co scénáristé předvádí ve zvratech typu "dítě ruského bosse", se nedá zařadit jinam, než do škatulky s velkým nápisem WTF. Nejvíc otravuje to, že celá ústřední zápletka je znovu vyprávěna kolem sobecké Sereny. Zachránci tak zůstávají stejní: poživačný a rozervaný Chuck s královnou Blair a stále i Dan, který ale trpí tím, že si velmi dlouho jako kladná postava téměř nemá s kým nahrát. Když se pak stane nesmyslně otravná figurka i z Vanessy, zdá se kvalitativní dno velmi blízko. Přišel ale jeden vztah/nevztah s absurdní a přitom roztomilou dvojicí, který vyústil v osudový několikaúhelník a přinesl konečně to, proč jsem měl GG vždycky rád. Příjemnou nadsázku s uvěřitelnými emocemi uvnitř. Sice společně s vyjmenovanými oblíbenci zachraňuje v hodnocení více než polovinu procent, ale je to málo, protože se s ním nedá pracovat donekonečna a pokud by pátá sezóna měla pokračovat v nicotných a zoufale předvídatelných liniích kolem Natea nebo Lily, bude to možná konec.
5. série - 55% - Pocit, že jsem na Upper East Side viděl už všechno a pořád jsem u něj vydržel, velí dát vyšší hodnocení, ale tentokrát už musím být přísný. Stále sice zbožňuju Blair Waldorf i Chucka Basse a milerád se ztotožním s Danem, ale zbytek už je na mě příliš. Sereniny útrpné pohledy, intriky kolem Van der Woodsenových a Rhodesových (Ty jsi Charlie-Já jsem Charlie) nebo šílená linka s Chuckovou rodinou, kde už asi nikdo neví, kdo je čí matka nebo otec - to bylo zkrátka moc. Nejvíc mě ale překvapuje, že i s takhle nelogickými zápletkami nemám vůbec problém celou tu prodlouženou sérii sledovat a některé její aspekty si i užít. Bohužel při současném odfláknutí vztahů a nereálnosti VŠEHO, už dokážu oči přimhouřit jen do jisté míry.
6. série - 50% - Poslední zvraty na hranici snesitelné povrchnosti, zbytečné linky většiny postav (Rufus, Charlie, Nate i Serena) a pocit, že žádný seriál by neměl do konce toporně klopýtat. I posté se nechám nalákat na to, že Ed Westwick a Leighton Meester spolu mají neskutečnou chemii a právě pouto Chucka a Blair je tím posledním, co v Gossip Girl vydrželo z původních kvalit. Jakkoli je poslední sezóna v mnoha ohledech útrpná a postradatelná, jednu věc jí musím nechat. Poslední dva díly fungují jako mírně vylouhovaná esence všeho, co jsem měl kdy na seriálu rád. Takže když jsem sledoval rafinované plány, nečekaná (a občas bohužel i nepochopitelná) setkání či spolčení, nostalgie na mě nakonec přece jen dýchla. To, kdo nakonec skončí s kým, komu se v budoucnu jak daří a kdo nakonec byl pravá Gossip Girl, je v duchu celého drbnovského konceptu trochu úsměvné, trochu neuvěřitelné a občas i docela na škodu, ale tady už jde hlavně o osobní sympatie každého z nás. Ten trpký pocit, že druhá polovina seriálu byla jen parodií na polovinu první, ve mně ale i po letech zůstává hodně hluboko. XOXO.
1. série - 70% - V těchto žánrových kategoriích jsou některé věci povědomé. Máme tu sympatického šéfa, hlavní dvojice vyšetřovatelů chtě nechtě nechá zavzpomínat na Akta X, přehled zvláštních schopností připomene Heroes a klíčová linka středoškoláka Seana svým teenagerovsky vztahovým duchem navodí atmosféru Roswellu. Proto jde v první řadě o šikovné poskládání těchto aspektů a hrátky s mytologickou dějovou linkou, protože postavy nám teprve k srdci musí přirůst. A tohle skládání sice potřebuje ještě nabrat na tempu, ale vytyčený směr se mi určitě zamlouvá. Jednotlivé epizodické případy se příjemně propojují v ucelený příběh, sympatie k Tomovi nebo Lily pomalu stoupají a význam všeho dění naznačený ve strhujícím závěru je přesně tou cestou, která tohle nenápadné sci-fi může nastartovat k vyšším metám.
2. série - 50% - Jedno z nejpřekvapivějších seriálových zklamání. Tam, kde příběh získal na dramatičnosti a postavy na smyslu, najednou přichází zkrat, kdy tempo drhne prakticky ve všech dílech (čestná výjimka patří Tomovi v alternativním světě), hlavní zápletka postupuje dopředu nesnesitelně pomalu a z charakterů se stávají buď nezajímaví statisté nebo figurky sloužící momentálnímu záměru. Škoda je to o to větší, že takový Jordan táhl seriál silně dopředu a změny na začátku sezóny působily, že budou rozhodně k lepšímu. Na 4400 tak nezanevřu definitivně, ale rozčarování krotím těžko. Bez zajímavě se formujících Seana nebo Kyla bych to už asi vzdal, takhle pořád zůstává šance na zlepšení. Přesto po otrávení z várky poslední dílů (a ochutnávce z ostudného úvodu série třetí) se sledováním na neurčito končím.
1. série - 90% - V tomhle městě je Ryan jenom zvláštní náhodou. Mladistvý delikvent, co se narodil na špatném místě, ve špatné ulici a hlavně ve špatné rodině - a najednou je ze dne na den uprostřed galerie snobů? Jenže co naplat. Právě ti lidé, které byl zvyklý odsuzovat, vypadají, že to s ním myslí ze všech nejlépe. A možná by stálo za to zkusit tu chvíli zůstat. Jenom té smůly by mohl mít míň. Vždyť pokaždé, když někdo něco na někoho ví nebo něco tají, vždycky se to úplnou náhodou dostane právě k němu. Ale vážně - O. C. je srdcovka. Ať už je vám sympatičtější právě odhodlaný rebel Ryan, outsider Seth nebo hláškující táta Sandy, tady se divák vztahovek cítí dobře. Kdo ví, možná je to osobní. Ale prostředí, kde se za hlavní hrdiny rodina postaví, ať už provedou jakoukoli pitomost nebo je potká libovolný průšvih, to je zkrátka moje nejoblíbenější klišé.
2. série - 90% - Celkový dojem se nemění, letní nálada zůstává stejná, postavy také, tak pokračujeme, kde jsme přestali. Ryan je stále charakterní tvrďák, Seth nahláškovaný zbožňováníhodný geek a Marissu dokážu mít rád jenom ve chvíli, kdy se motá kolem Ryana. Jediné pořádné zaváhání si druhý rok odbude v období, kdy se v rovině dospěláků řešily problémy (i na pozlátkový svět Orange County) poněkud přehnané. Kazeta, Carter Buckley nebo časopis o životě v Newportu s Juliinou tváří na obálce v té době prohrávaly s teenagerovskými vztahovými peripetiemi na celé čáře. Ale pořád to na mě Cohenovi/Cooperovi/Nicholovi umí a emočně se mnou i přes veškerou nutnou nadsázku dokážou zamávat okamžitě.
3. série - 80% - Dějem hodně hýbou vedlejší postavy a podle jejich oblíbenosti se také hýbe kvalita. Zatímco Volchoka mě baví sledovat, u Johnnyho Harpera regulérně trpím. A krásná Taylor v sobě skrývá plno (potvrzeného) potenciálu. Přesto je tentokrát zážitek ze série jako celku občas trochu rozháraný a linie starší generace ani tentokrát moc často neboduje. A co zamrzí nejvíc, to je Marissa, která jde ve své neoblíbenosti ještě dál než kdy dřív, což vynikne o to víc, že trojlístek Ryan-Seth-Summer je dokonale nadávkovaným koktejlem perfektních charakterů. Poslední epizoda ale z několika důvodů naznačuje, že klasickému O.C. je konec a nový začátek slibuje velkolepé věci. Finální kapitola si nemohla přát lepší odrazový můstek.
4. série - 100% - Nebyl to nejlepší teenagerovský seriál, několikrát klopýtl, ve třetí sérii dokonce víckrát, ale postavy, hlášky, občasné utahování si ze samotného konceptu vztahovky? Nemůžu jinak. Snad čím víc chyb v různých okamžicích vývoje vidím, tím výrazněji vnímám i všechny klady nejen posledního roku. Autumn Reeser jako úžasná Taylor prozářila čtvrtou sérii tak, že nebylo obrany. Scénáristé dopisují všechny polozapomenuté otazníky minulosti a moc dobře vědí, že hlavní hrdiny už od vysoké školy a neodvratného rozloučení moc dlouho držet nemohou. A dát jim v dokonale dojemném finále sbohem bylo nakonec ještě těžší, než jsem čekal. Goodbye, Newport.
1. série - 80% - Vidět v Mystic Falls jenom Twilight premisu je stejně tak naivní, jako čekat od Glee seriálovou verzi High School Musical (jakkoli mi jsou obě nenáviděná dílka blízká). Tahle upíří vztahovka ale zamířila sympaticky vysoko, ať už díky tomu, s kolika postavami celý příběh rozehrála, nebo zásluhou geniálního Iana Sommerhaldera, jehož Damon Salvatore je nejoblíbenější postavou snad po dvou větách. Výtky tak směřují ke scénáři. Po dějových zákrutách se občas sviští rychlostí opravdu závratnou a nacpat do poloviny dílu tři zásadni zvraty dokáže divákovi zamotat hlavu. Tím občas trpí jak motivace postav, tak srozumitelnost jejich emocí. Na druhou stranu to ale také znamená, že najít vyloženě slabý nebo zbytečný díl je prakticky nemožné. Finále mě nechalo viset hodně vykuleného, proto si i po letech pamatuji, jak jsem na pokračování čekal jako na trní. Mytologie ale nabízela ještě mnoho neodhalených míst a už tehdy bylo jasné, že si tvůrci budou muset dát pořádný pozor na to, aby je zaplnili co nejlogičtějším způsobem.
2. série - 80% - Upíři jsou ve své druhé kapitole nápaditější, svižnější - ale opakují ty samé chyby. Co se musí scénáristům nechat, jsou efektivní příchody postav. Jakmile se ve městě objeví nový upír / vlkodlak / čaroděj, je to ku prospěchu věci a děj má zase nějakou tu chvíli odkud brát. To, že jsou s nimi většinou propojeny triviální dějové berličky, které z minuty na minutu mění doposud pevná a zdánlivě neotřesitelná pravidla vedoucí málem k apokalypse, je věc druhá. A je to škoda, protože vztahy fungují a zvraty většinou také. Druhá série víceméně rozhodla, že z TVD nikdy nebude můj milovaný seriál, ale paradoxně se na ně i přes spoustu zbytečných zaváhání stále nedokážu pořádně zlobit a vždycky se jim budu snažit fandit.
3. série - 65% - Kolísavé tempo, podivné zvraty a definitivně ztráta napětí při nejrůznějších úmrtích hlavních postav. Upírská story dospěla do stádia, kdy Alaric nebo Jeremy zemřeli už asi desetkrát a když po dvacetiminutovém plačtivém loučení znovu z rakve vesele vyskočí, už ani nevím, jestli se mám úlevně pousmát nebo naštvaně kroutit hlavou. Julie Plec a sympatická parta scénáristů si sami podřezávají větev, protože dokážou vymyslet super postavy typu nafrněné Rebekah a zároveň všechno zabít nejrůznějšími výměnami těl, urychlenými proměnami do všech možných tvorů a zcela do ztracena vyznívající linkou s hybridy. Jindy bych byl určitě smířlivější, ale co mi vadilo na druhé sezóně, se ve třetí znásobilo, ústřední milostný trojúhelník se stále bojí udělat nějaký opravdu VELKÝ krok a hlavně si nedokážu moc přebrat finálový díl, který ukazuje všechna pozitiva i neduhy celé sezóny. Znovu se v něm umírá a znovu se děje spousta dojemných momentů - a kvůli přepálenosti scénáře nakonec vyznívají trestuhodně prázdně. Kde jsou časy, kdy stačil náznak vlkodlaků a pár vteřin Katherine, abych opěvoval finále prvního roku. S takhle rozházenou situací se bude začátek té čtvrté lepit opravdu těžko.
4. série - 60% - Zmrtvýchvstání - a to doslova. Po spícím rozjezdu, kde poslední osudové zvraty absolutně nefungují a celá sága tak ztrácí i svou poslední jistotu v podobě relativní svižnosti, je malý kvalitativní comeback nemalým překvapením. Zkoumání nemrtvých možností a vykrádání poslední série Buffy otravuje přímo nesnesitelně, ale když začne v pátrání po Silasovi jít trochu do tuhého, jsme rázem (alespoň co se týče napětí) zpátky v období několik sezón dozadu. Velkou zásluhu na tom má Claire Holt, která dokáže i protivně ufňukanou Rebekah doslova vnutit divákovi jako asi nejpochopitelnější charakter. Snad půjde další kapitola z deníků trochu skromnějším směrem. Hlavní tvůrkyni Julie Plec ale po neustálém popírání dávno ustanovených pravidel nevěřím vůbec nic, natožpak spin-off, který se představil v nejhorší epizodě seriálu vůbec, a ke kterému se opravdu nikdy nemám důvod odhodlat. Tak teď jen zadržet dech a čekat.
5. série - 65% - Jednu věc musím tvůrcům i po pátém roce nechat. Nikdy nenechají seriál bídně umřít a kdykoli to s ním jde z čím dál strmějšího kopce, přeřadí na úplně jinou kolej. A tak zatímco linka se Silasem, Tessou a spol. by si vysloužila hodnocení na hranici toho nejhoršího, během pár desítek minut není problém náladu zcela změnit a nechat Katherine zuby nehty bojovat o svůj život. A právě snažení mojí nejoblíbenější ženské z Mystic Falls vrací Deníky místy i na úroveň prvních dvou sezón. Ani tenhle urputný boj pochopitelně nevydrží a v samém závěru si to celá parta musí rozdat se snad až nedůstojným protivníkem. Ale i když jsem asi těžce bláhový, znovu jsem krvavému dílku, dokonale naplňujícímu škatulku guilty pleasure, začal opatrně věřit. I navzdory popírání pravidel, která ještě nedávno působila jako vytesaná do kamene.
6. série - 70% - Co fungovalo dříve, funguje i teď. Tedy vztahy, Damonovo charisma, půvaby děvčat všude kolem a obecně lidská rovina, díky které může divák brát ústřední nadpřirozené hemžení vážně. Co nefungovalo dříve, nefunguje ani teď. Tedy neustálé popírání, alternování či doplňování pravidel veškerých kleteb a protikouzel a v první řadě okamžiky, kdy je potřeba s velkolepým záporákem konečně zatočit. Proto jsem byl pořádně překvapený, když se šestý rok držel v civilní rovině tak dlouho, až jsem začínal věřit, že v ní i zůstane. Bohužel přišel Kai a později i ona nenáviděná finta všech bezradných scénáristů v podobě dávno ztraceného příbuzného a málem jsme byli ve známých kolejích jedoucích směrem Klaus. Dojmy tahá o pořádný kus nahoru veledojemné finále, které velmi prohnaným (a díky tomu i velmi úspěšným) způsobem uzavírá druhou éru seriálu a nakračuje tak k úplnému konci.
7. série - 55% - Jestli je v zápiscích romantických krvesajů něco spolehlivého, jsou to závěrečné díly. Bez nich bych jim nenechával nadprůměrné hodnocení tolik let a už dávno bych to vzdal. Jenže ani v těch nejslabších obdobích, kdy už ani nemám motivaci seriál dál sledovat, nezapomenou tvůrci přidat do posledních epizod hromadu napětí a vodopád slz a v tu ránu jsem o poznání smířlivější. Nejinak tomu bylo i letos, ale ve snížení hodnocení už mi tentokrát nezabrání. Tolik nesmyslů a zbytečností v jediné sérii totiž Deníky ještě nikdy nenabídly a jakmile se začala objevovat nevysvětlitelná těhotenství a lidé dávat dohromady jen proto, že spolu zkrátka tráví čas, tušil jsem zradu. Definitivně jsem to ale s touto sérií vzdal až ve chvíli, kdy se příběh vypořádal s pracně budovaným flashforwardem během tří minut - a navíc tím nejbanálnějším možným způsobem. Pár dobrých linek pro postavy, se kterými se alespoň trochu pracuje (Damon, Valerie, občas i Enzo) drží mou pozornost, ale pocit, že právě tahle série měla být poslední, aby nepůsobil ještě natahovaněji než doposud, se mi nedaří setřást.
8. série - 70% - Seriál se mi neopouští snadno, protože jsem si s ním prošel vším, od nabitého pilotu v den jeho odvysílání až po nabité finále v den jeho odvysílání. A moc jsem mu přál návrat na čtyřhvězdné hodnocení, ale nejde to. Jakkoli byl totiž úplný konec vydařený a posledních dvacet minut jsem téměř kompletně proslzel, předchozí dění takhle silné nebylo. Úvodní eskapády se sirénami sice fungovaly a napínaly, ale jak se do popředí začal stavět Cade, děj se v některých epizodách téměř zastavoval na místě, nehledě na to, že ještě několik epizod před koncem seriálu to ani zdaleka nevypadalo, že by se měl blížit úplný konec. Velkou berličkou je pro mě také (ne)vina postav za některé srovnatelně hrůzné činy. Takže zatímco Damon pod vlivem temných zabil Tylera, tedy postavu, která patřila k nejhlavnějším hrdinům téměř šest sezón, a po pohřbu se o této události nezmíní už ani jeho nejbližší, Stefan, taktéž pod vlivem temných sil, zabíjí Enza. Ten ale v tuto chvíli prožívá láskyplný vztah s Bonnie, na rozdíl od nezadaného Tylera, tudíž je Enzova smrt něčím očividně horším - a Stefan se ze s tím souvisejících výčitek až do konce seriálu nevyhrabe. Takhle očividné pokývnutí vůči klíčovému zvratu posledního dílu u mě nezlepší ani fakt, že Damon zůstal do samého konce mojí oblíbenou postavou. Nechci ale končit pesimisticky, protože i přes spoustu přešlapů jsem si Deníky stále hýčkal jako malé provinilé potěšení, kterého se nevzdávám snadno. Nikdo ale nezmění moje přesvědčení, že se zkrátka a dobře mělo skončit (minimálně) o dvě sezóny dříve a asi všichni bychom odcházeli šťastnější.
Neskutečně opojné. Setkání nefalšovaných kmotrů z Tauronu s vyšší společenskou třídou Capricy je plné emocí, zvratů, ztrát a cylonské atmosféry v každém kroku. A promyšlených, uvěřitelných a plných hlavních postav. Nejlepšími vedlejšími aspekty byli zprvu Vojáci jednoho (v čele s famózním Barnabasem v dokonalém podání Jamese Marsterse) a komplexní New Cap City, ve kterém by alespoň jedno odpoledne chtěl strávit snad každý. Postupem času ale hlavní slovo definitivně přebral nejkomplexnější hrdina seriálu Daniel Graystone. Nakonec i původně silně nestravitelná sestra Clarice získala svoji pevnou roli a její intriky se staly atraktivním pojítkem děje. Proto je obrovská škoda, že jsme nemohli vidět více. Závěrečná pětiminutovka uzavírá a zároveň naznačuje hodně. K dokonalému propojení s BSG chyběla jedna sezóna.









