1. série - 75% - Ačkoli mám do čistokrevného SW fanouška daleko, jakmile se někde ozve charakteristický zvuk zapnutí světelného meče, nemůžu tam chybět. A protože v Clone Wars je těchto světelných soubojů dost a dost a nápady se v nich nešetří (působivý souboj v dešti), neměl jsem jediný problém s dějem ani s dialogy. Prostě Hvězdné války v kresleném hávu, se vším všudy a možná ještě se špetkou dětinského nadšení navíc.
2. série - 60% - Komplexnější, ale také o poznání utahanější. Grevious je sice úžasný a takové Anakinovo pasování na mistra Jedi bere dech, ale celé je to vlastně jen o protahovaném únosu Palpatina a filozofické (a v důsledcích dalších událostí pak zcela zbytečné) očistě mladého Skywalkera. Nadšení z animace a neustávající akce tak nečekaně rychle přechází do stereotypu.
1. série - 75% - Romantický rozjezd, melancholická nálada - a spousta nesnesitelné vaty, která mě málem dokázala odradit. Ale po několika dílech se v lesích něco stane, rodiny odjedou stanovat, vztahy se nám propletou a od té chvíle jde Roswell tak nepředstavitelně nahoru, až jsem chvílemi zapomínal popadat dech. A v jediné chvíli mi došlo, jak toho superčestného Maxe, rebela Michaela nebo překrásnou Liz mám hluboko. Znovu opakuji pro všechny, kteří se nechají odradit unaveným startem - rozjezd rozpačitý, následky ale dokonalé, závislost zaručena.
2. série - 80% - Základní příběhová linie se drží konceptu, který se tolik osvědčil v závěru předchozí série. Vztahy jsou pořád v první linii a doprovází je řešení nových záhad a prohlubování zapomenuté minulosti mimozemských hrdinů. Tohle dospělejší pojetí minimálně v první polovině funguje do puntíku přesně a narušuje ho až nevydařená několikadílná vsuvka s Michaelovým příbuzenstvím. Roswell ale už několikrát dokázal změnit dlouhodobou náladu z dílu na díl a naštěstí se mu to povedlo i v tomhle kritickém momentu. Od plesu až do samého konce předkládá romantické drama, překvapivě potemnělou psychologii a v neposlední řadě i tragický nádech. A finální scéna slibuje velkolepý finiš.
3. série - 80% - Potřetí totéž a potřetí jinak. Stále je tu strach z prozrazení, stejný základ vztahového snažení nebo Michaelovo neutuchající rebelantství, ale přesto se pár věcí změnilo. Předně to, že hned od úvodu je vůdčí postavou Isabel. Na jednu stranu má Katherine Heigl další možnost předvést to, že je skvělá herečka, na tu druhou ale značně strádá linie přislíbená finálovým dílem předchozí série. Vzhledem k několika scenáristickým perlám a žánrovým chuťovkám (epizoda říznutá sitcomem jednoznačně vede) nevadí ani to. Jenže tak jako všechno někdy končí, končí i Roswell a povedlo se mu skončit v nejlepším. Nepopírám, že s trochou nepatrných úprav šlo úžasné dvoudílné finále naroubovat v podstatě na kteroukoli z epizod, ale tak jako jsem odpustil dřívější zaváhání, odpustím i tohle a užiju si parádní finiš znovu a znovu. Roswell měl nejednu chybu, ale tyhle zkroušené i odhodlané postavy nejde nemít rád. A to, že má v samém závěru každý z hlavního ansámblu (byť někteří byli v této sérii už spíše přihrávači) pevnou roli a mě to doteď dojímá, dokazuje, že Liz a spol. se mnou zůstanou.
There is only one Tree Hill. And it's MY home.
Je smutné to říct, ale zánik Invaze byl prakticky jasný už po dvou dílech. Prezentovat napínavý sci-fi thriller a naservírovat čistokrevné mezilidské drama s lehkým (většinu času až příliš lehkým) mysteriózním pozadím je zkrátka komerční sebevražda. A tak i přestože si nejde Larkin nebo Rose nezamilovat, pořád vás to táhne spíš k Tomovi a k tomu, aby se díky jeho postavě posunul onen tajemný nadřazený příběh zas o kousek dál. V pozdějších epizodách ale už ani to nestačí a z Invaze se stává zajímavý pokus, neúměrně roztažený do celé série. Druhá vlastně ani nikdy neměla proč vzniknout. Takovýhle (byť relativně otevřený) závěr toho zachraňuje dost a dost a dojmy jsou tak díky němu převážně příznivé.
Jedno z mých prvních anime se vrací opět na začátek v novém kabátě a srovnání se starší verzí se nelze vyhnout. Zatímco tehdy se tvůrci hned na startu odklonili od mangy a vydali se cestou tajemna a náznaků, Ultimate slibuje mnohem víc krve, akce a vzhledem k extatickým hodnocením jednotlivých dílů i kvality. V prvních dvou bodech se mu to daří, v tom posledním ale ne. Paradoxně právě ztráta mysteriózního hávu a postupné odhalení těch, kteří na všech stranách stojí na nejvyšších místech, přináší i mírné rozčarování. To největší plyne z identity a jednání ústředního zlosyna. Velkolepě kázající major totiž pronáší sáhodlouhé proslovy, plánuje a vyžívá se ve válečných hrách tak dlouho a tak moc, že je téměř nesnesitelný. Zatímco Zorin nebo Kapitán fungují jako epizodičtí antagonisté perfektně, Majorova motivace mi byla dočista ukradená, což je vzhledem k tomu, kolik prostoru dostal, těžké zklamání. Naštěstí stojí na straně titulní organizace dokonalá čtveřice ve složení Alucard, Victoria, Walter a (zejména) Integra Fairbrook Wingates Hellsing. Scénáře mohou dědičce slavného rodu ubírat prostor a přesto si bude každý rozkaz či dialog krást pro sebe s elegancí sobě vlastní. Jak už je patrné z výsledného hodnocení, nakonec převládá spokojenost. I přes komplikované nebo dokonce nesrozumitelné motivace některých postav, i přes zbytečné natahování zdánlivě pomíjivých zápletek a trestuhodné zkracování atraktivního mytologického podloží. Přes veškeré námitky se celá série může chlubit atmosférou, kde každý výstřel, seknutí či kousnutí zamrazí, nadchne nebo vyděsí. Aby si jednotlivé kratší filmy v mých očích zasloužily onu záplavu absolutních hodnocení, musel by dostat víc prostoru Alucard a jeho minulost, Victoriina druhá stránka i vojenský sympaťák Pip. Dojmy zůstávají pozitivní, ale potenciálu byla ještě spousta.
Strhující anime i pro ty, kteří se této umělecké odnoži jinak všemi silami vyhýbají. Není nad to přistihnout se, jak fandíte jednomu nesmrtelnému netvorovi v souboji proti jinému, nebo v duchu domlouváte hlavní hrdince, aby se už té krve konečně napila. Hranice mezi (téměř až politicky mířenou) filozofií a ladnou akcí je v tomto případě téměř neznatelná.
Je možné dívat se na snaživého zloducha, narcistického superhrdinu a naivní zastánkyni práv bezdomovců a cítit se přitom stejně dobře, jako když mě Whedon pouští do svého upírského vesmíru? Jde - o to víc, když si nemůžu přestat zpívat jednotlivé popěvky a přemýšlet nad tím, jak do sebe může všechno tak dokonale zapadnout i přes naprosto atypický závěr. Zábava jedné malé party lidí a geniální majstrštyk v jednom.
Klíč, oko, hřeben, jízdenka a spousta jiných předmětů, které vám změní život, spousta neřádů, kteří by je chtěli pro sebe a uprostřed toho jeden velesympatický detektiv, který se nedopatřením stává hlavním hybatelem děje. A že s ním tahle cesta opravdu stojí za to. Oněch čtyři a půl hodinky totiž ubíhá velmi svižně, děj se zastavuje jen čistě sporadicky a z nutnosti vysvětlovaček a všechno peláší vstříc neodvratitelnému finiši. Peláší tak rychle, že je nakonec i ta dlouhá stopáž zoufale nedostatečná. Když jsem se totiž i dvacet minut před koncem dozvídal stále nové informace o světě předmětů, bylo mi jasné, že se všechno prostě vysvětlit nestihne. A že je to v tomhle případě obzvlášť škoda. Při nepatrné úpravě z toho mohl vzniknout vskutku geniální regulérní seriál. Takhle mi zůstává příběh připomínající úvodní knihu nějaké mohutné epické ságy.
Vyšetřování, skrývání, podezírání, intriky, ale i nefalšovaná krvavá akce, která bere dech. Company nabízí všechno. Všechno, co si od války můžete slibovat. Bitvy, které uchvátí, zrady, které zklamou a plány, ze kterých občas zamrazí. To vše ve scénáři, který je tak chytrý, že vám po celou stopáž (a v gradujícím finálním díle obzvlášť) budou šrotovat závity, aby vše zapadlo kam má.
Jak rychle se dá něco zprotivit? I když Tomášova naivita, Lexova stupidita nebo třeba Sašina neviditelnost alespoň v úvodu několikrát hodně zdařile pobaví, tak po desítce dílů už je to skoro utrpení. Neoriginální a jen zlehounka úsměvné variování x-krát viděného.









