Poslední názory

Když vtipné, tak do posledního gagu, když romantické, tak každým dialogem a Shuichiho slzou. Gravitation se ukázal jako dojemná vztahovka, jako cesta kapely na vrchol, jako dramedy o překonání svých nejtajnějších tužeb a i přes jednoznačnou nadsazenost funguje ve všech směrech. Hlavního hrdinu nejde pro jeho naivitu nemilovat a ze všech jeho převleků či snah mi nejednou tekly slzy od smíchu. Pátá hvězda se pozastavila někde v New Yorku, protože po letmém prolistování mangy mi je jasné, že dramatičtější linky mohly dostat důkladnější péči. Přesto jde o neskutečně zábavné a hřejivé anime pro kohokoli s optimistickou náladou.

Jedno je vším a vše je jedním. Když skončil původní Alchymista fenomenálním závěrečným filmem, stal se celý seriál pro mě nezapomenutelnou fantasy jízdou a jedním z nejlepších anime, co jsem kdy viděl. Všechno se zdálo uzavřené, prožít si to znovu s jiným koncem a pár novými postavami se mi zdálo nepotřebné. Jenže první díl Brotherhood mi nakonec v přehrávači skončil a hned za ním další. A další - a nebylo návratu. Nový pohled na bratry Elricovy, homunculy, Centrál nebo vůbec celý Amestris je totiž velkolepější a hlavně komplexnější. Otec a celá zápletka s přislíbeným dnem je přesně to, co původnímu seriálu jako jedna z mála věci chybělo. A když jsem tak hltal závěrečnou desítku epizod a každý, i ten nejmenší zvrat mě dostal s otevřenou pusou přesně tam, kam mě tvůrci dostat chtěli, došlo mi, že právě tohle je anime, na které jsem celou tu dobu čekal. Epická fantasy, upřímná vyznání, dechberoucí akce a strhující soundtrack. Anime no. 1

1. série - 65% - Nový přírůstek do špionské seriálové rodiny je jedinečný minimálně jednou věcí. Asi nikdy se mi nestalo, že by pilotní epizoda byla zároveň tou nejlepší. První díl přinesl krásnou hlavní hrdinku, mosty do minulosti, charizmatického šéfa nebo velesympatického parťáka, všechny doplnil svižnou akcí a poutavou atmosférou, aby pak každý další díl lehce zklamal a nakonec přišlo přišlo i neodvratné poznání, že potenciál Covert Affairs asi nebude tak velký, jak se původně zdálo. Annie s Auggiem sice fungují výborně, ale když mě mnohem víc než trestuhodně rutinérské epizodní zápletky zajímá Ben Mercer, neklape očividně všechno, jak by mělo. Když už se zdá, že seriál zabředne do průměru úplně, přijde dechberoucí finále i s pořádnou dávkou akce, na kterou se také začalo zapomínat, ale s těšením se na druhou sérii zůstávám silně obezřetný. Koncept se občas sypal už na ploše jedenácti epizod a nutně musí přijít nějaký nový spásný nápad.

2. série - 60% - Tváří v tvář povedenému finále se hodnocení dere nad zbytečný průměr, ale opakující se rutina září z celé série až příliš. Auggie je pořád s přehledem nejlepší a ani Jaiova linka nevede jen k prázdným řečem, ale absence něčeho hmatatelně vztahového na straně Annie je (vzhledem k nejrůznějším tvrďákům v jejím blízkém okolí) už poněkud nemožná. Na odstřel je i Danielle, jejíž každá replika mě přivádí k šílenství a zápletky vystavěné kolem ní nutí přemýšlet, proč se vlastně scénáře nevrhnou naplno do špionského prostředí a neustále se pokouší ladit rodinnou atmosféru. Tak jako tak jsou teď karty trochu nečekaně rozdány zcela jasně. Ale pokud se tvůrci neodváží s nimi provést něco rafinovanějšího, klesnou aférky do nelichotivých hodnotících rovin.

3. série - 85% - Poslední záchranné lano úspěšně přistálo ve správných tvůrčích rukách a parta ze CIA díky tomu předvedla výkon doslova neuvěřitelný. Uzívané mise prvních dvou sezón jsou zapomenuty díky dokonalým vedlejším postavám v podání Sarah Clarke a Richarda Coyleho a v první řadě - konečně i na horké ploše delšího příběhu plného dechberoucích zvratů a bolestivě otevřených konců. Oněch deset epizod bylo natolik strhujícím zážitkem, že mi bylo upřímně líto, že se k němu většina diváků skrze těžké začátky nemá šanci prokousat. Druhý hlavní story arc s Eyalem, Khalidem a hrátkami s Mossadem sice v tempu znatelně polevil, ale díky tomu, že "emoce" už pro agenty není cizí slovo, budu na další špionážní taktiku poprvé čekat s úsměvem.

4. série - 70% - Očividná snaha o zopakování konceptu z předchozí sezóny sice potěší, ale tvůrcům tentokrát úspěch trochu nešťastně protéká mezi prsty. První desítka epizod výtečně napíná, motivuje, vyvolává plno otazníků a uspokojivě na ně odpovídá - aby ta druhá stejně jako loni jen paběrkovala a byla spíše nutným dovyprávěním. Co překvapí nejvíc, je špionážní rovina fungující mnohem lépe než ta vztahová. Obzvlášť ke konci totiž napětí Annie-Auggie působí, jako kdyby bylo ve scénáři odškrtnuté jen z povinnosti vůči věrným fanouškům. Nečekaným vítězem se tak díky tomu stává čmuchající nezmar Calder, jehož buldočí povaha, ze které neustoupí ani za zlatého Wilcoxe, z něj dělá překvapivě fungující kus skládačky. V létě se proto do CIA nejspíš zase podívám, ale ten pocit, že by Corman s Ordem měli pomalu přemýšlet nad zakončením, se mě ne a ne pustit.

5. série - 50% - Místo příjemné labutí písně zbytečně hořký finiš. Co se mohlo zhoršit, to se také zhoršilo, takže Annie s Auggiem se k sobě tváří jako cizí, Arthur zůstává na vedlejší koleji a Calder má místo osvědčeného vzteku tentokrát v popisu práci házet smutné oči po prodejné holce. O to větší štěstí je pak (opět) sázka na úplného nováčka. Je jím Ryan McQuaid s charismatickou tváří Nica Bishopa. Tenhle blonďatý drsňák totiž suverénně přišel a ukradl si všechny dobré momenty pro sebe. Bez něj by hledání dalšího anonymního zloducha, jemuž roztažení na celou sérii tentokrát výrazně škodí, bylo nedůstojným utrpením, takhle se z pátého roku podařilo vytáhnout alespoň unavený podprůměr - byť bez jediného příjemně překvapivého nápadu. Za zrušení jsem tak ve výsledku rád, protože po tomhle šlápnutí vedle už bych se k případné šesté sezóně s největší pravděpodobností nevrátil. Tvůrčí dvojka Matt Corman a Chris Ord sice do světa sebevědomě hlásila, že měli nápadů ještě spoustu, ale i vzhledem k pocitu uzavřenosti z poslední desetiminutovky tomu snad nevěřili ani oni sami. Got it.

Jak je Alyssa Milano roztomilá, Kelly Stables úchvatná nebo Josh Lawson ve své variaci na Chandlera Binga vtipný, tak je celé Romantically Challenged neoriginální. Ne snad, že bych se nezasmál, na to je herecký komediální timing příliš přesný, ale vztahových sitcomů z přátelsko-sourozeneckých skupin už očividně vzniklo hodně, o čemž svědčí i brzké zrušení. Ani bez něj bychom se asi nedočkali nových Přátel, ale nějakou dlouhodobější linii to zkrátka chtělo.

Lehce zrádné anime, které mi k srdci nepřirostlo. Můžou za to přepjaté dialogy, relativní repetetivnost, ale v první řadě ukňouraná a nesnesitelná Himeko. Ať už ve vztahu k Soumovi nebo vysněné Chikane, vždy si najde důvod k tragičnosti či sebelítosti, což se omrzí velmi brzy a nebýt několika šikovných dějových zvratů, byla by právě ona příčinou, proč Kannazuki zavrhnout úplně. Ale právě dvě zbývající hlavní postavy, tedy nejednoznačná kráska a charakterní bojovník - a koneckonců i rozmanití Orochi - jsou důvodem, proč sledování nevzdat a počkat si na působivé finále. Jako každý anime finiš totiž přináší upřímné emoce a i přes mnoho výhrad to právě díky závěrečné pointě celé stálo za to.

Otevřený, chytrý a hlavně neskutečně vtipný britcom, který v pointách a gradovaných dialozích jen těžko hledá konkurenci. To, co umí Jack Davenport předvést ve svých zapálených monolozích nebo co přinášejí Jeffovy šílené teorie, to se jinde vidět zkrátka nedá. Ale klíčem k tomu, proč jsem se k seriálu vracel k takovým natěšením, je Ben Miles jako Patrick. Jeho natvrdlost, upřímnost a bezelstnost v kombinaci s nepřebernými sexuálními zkušenostmi je pro mě tou nejvděčnější studnicí gagů. Aby bylo Párování zcela nesmrtelný seriál, nesměla by čtvrtá série být (i díky velmi nepříjemné castingové změně) tak hrozně dýchavičná a nevyrovnaná. Přesto - poslední dvě tři minuty si zaslouží obrovskou pochvalu za věrohodnost a působivost. Coupling tedy nezůstává bez chyb, ale vzpomínat na něj nejde jinak než se širokým úsměvem.

Dá se ochrana jediného člověka spojit se spásou celého národa a změnou celosvětového řádu? Lelouch usoudil, že ano a započal tak svou nelehkou cestu, kterou provází smrt, krutost, ale i odvaha a čest. A ať už je v centru dění právě Zero, éterická C.C., odhodlaná Karen nebo sympaťák Suzaku, je to cesta obdivuhodná. Na bitevních polích se utužují spojenectví a přátelství, v klidném mezičase ve škole pak potichu vzniká nejedno romantické pouto a nad tím vším se vznáší neuchopitelný a rozporuplný dar Geassu, který je někdy užitečným sluhou a jindy proklínaným pánem. První série se nakonec zastavila přesně na 90%, přesto dosáhne i na pátou hvězdu. Jediné, co mi sedělo o malý kus méně než všechno ostatní, byly pasáže nepřerušovaných vojenských rozkazů, kde se neznalý divák jako já začne občas ztrácet. Jakékoli výhrady nebo pochybnosti ale definitivně berou za své ve strhujícím finále, které uzemní, překvapí a hlavně navnadí na druhou sérii tak dokonale, že nezbývá než potichu přemítat nad celou pětadvacítkou dosavadních dílů a dojít k neodvratnému poznání: Code Geass může i přes svou skvělou zápletku a dokonale napínavý průběh mířit opravdu ještě výš. Ve formě uceleného seriálu společně s druhou sérií pak téměř nejvýš.

Nesympatické postavy, nedějové zápletky a dialogy, co trhají uši. The Guild začal jako fajn pokus o "jiný" seriál, ale postupem času zdegeneroval do prakticky nesledovatelného paskvilu o několika nesnesitelných asociálech. Po druhé sérii je tak už musím nechat být. Jediný světlý bod, každým coulem roztomilá Felicia Day, není dostačujícím důvodem pro další šanci.

Zahozený zákusek. Jeden herec lepší komik než druhý a nad tím vším Bradley Cooper jako král grimas i slovního humoru, dávno předtím než někoho napadlo říct nahlas "Pařba ve Vegas". To, že se tato gurmánská záležitost dočkala jenom třinácti chodů, mě tak neskutečně mrzí a přestože kvůli tomu chybí trochu ucelenější finální dojem, pořád je pro mě Kuchyň mnohem lahodnější pokrm než některé z nejprofláklejších sitcomů současnosti. Láska přece prochází žaludkem.

Castingově opravdová pecka a scénáristicky postupem času také. Ale když se sejde vražedně krásná dvojce Elisha+Eliza se supersympaťákem Zacharym Knightonem, tak ani nelze čekat nic jiného. A když se z Maxe v podání naprosto neznámého Adama Pallyho stane hlavní tahoun, vznikne nenápadný, ale o to spolehlivější sitcom. Takovéhle slovní přestřelky se konkurenci překonávají jen velmi těžko a jde jen o to, jestli se přesně vybalancovaná over-the-top nálada nepřekotí postupem času v sebeparodii. Nestalo se. Tvůrci naopak postupně brousili humor až k naprosté špičce a je proto velká škoda, že seriál odchází sice na svém vrcholu, ale bohužel i s několika nikdy nevytaženými trumfy. S větší návazností jednotlivých epizod by nejvyšší hodnocení bylo nevyhnutelné. I takhle ale zůstává po nahláškovaných třech letech velmi výrazná spokojenost a do stáje Davida Caspeho pak míří absolutní uznání za to, že se ani na chvíli nezačalo vařit z vody.