Bavilo ma to. Ale keďže mám totál averziu voči takýmto skupinám hipisákov, celý čas som fandil FBI. A problém bol ten že seriál celý čas fandil sektárom a vykreslil ich ako obete. Ja hovorím: dostali čo zaslúžili. Amen.
Tak mě tento seriál nenadchnul. Výsměch žandárů, dělají z nich pěkný blbce, bylo by sympatičtější, kdyby byli váženější. Bylo by to bráno s respektem a ne jako trapná komedie.To že díly byly táhlé, to té době patřilo, ukazující pokrok vyšetřování, též v pohodě. Nejvíc se mi ze všeho líbila znělka.
Vtipný, do značné míry dospělácký večerníček, který se líbí i dětem. Když k tomu připočtu chytrého zajíce a skvěle zvolenou hudbu (tu melodii jen tak nezapomenete), co více si přát.
Nirvana In Fire není z těch dramat, která jsou v internetových diskuzích skloňována ve všech pádech. Přesto je těmi, kteří se do její sledováni pustili, hodnocena velice vysoko. A není se čemu divit. Sám za sebe musím říct, že příběh s tak promyšleným dějem jsem ještě neviděl. Osobně revenge dramata nevyhledávám, protože obsahují na mě moc slz, nenávisti, krve a smrti. Též se do toho často namotává láska a tragédie je na světě. Nirvana in Fire ale dokazuje, že pořádný příběh o pomstě a spravedlnosti nic takového nepotřebuje. V jedné z diskuzi zazněla otázka, zda je v příběhu romantika a odpověď na ní se mi moc líbila. Něco z romance v příběhu je, ale divák objeví něco lepšího – přátelství, loajalitu a odhodlání. A o tom přesně tenhle příběh je.
Mei Chang Su je opravdu brilantní stratég, který jde odhodlaně za svým. I přesto ale nepůsobí jen jako chladný manipulátor, ale i jako velmi schopný člověk, a tak získává na svoji stranu v průběhu těch 54 dílů více a více lidí. Jeho umění může divák ocenit i z toho důvodu, že jeho protivníci jsou mu zdařilými soupeři, kteří nemají v hlavě slámu. Dlouho se mi nestalo, že by se v příběhu sešlo takové množství postav, které se mi buď líbily, nebo mi alespoň nevadily. Když zpětně přemýšlím, tak si nedovedu vybavit nikoho, kdo mi zde výslovně pil krev. I vizuální stránka celého seriálu stojí za to – gesta, rituály či oblečení, prostě je na co se koukat.
Příběh je z velké části postaven na dialozích a je proto poměrně náročný na sledování (nelze jej tedy sledovat jako maraton). I přes to ale nenudí, protože v pravou chvíli vystřídají slova činy a tak ani o akci v podobě soubojů není divák ochuzen. Hudba je tentokrát dost upozaděna (když se mluví, tak nemůže nic extra hrát) a seriál si tak po celou dobu vystačí jen s několika skladbami. O to víc zaujmou.
Nemohu tak jinak než dát plný počet bodů, protože i když mi konec dal co proto, hodlám si v blízké době dát sledovací repete.
Tak som dnes dopozeral seriál, na ktorý som sa už od ohlásenia veľmi tešil...
... dávam mu 30%, a to za nasledovné veci:
- Connor Trineer
- Nostalgia (postavy, niektoré kulisy, miestami
atmosféra)
- Hudba
Doslova nič iné si bohužiaľ pozitívne hodnotenie nezaslúži. Herecké výkony sú (až na pár výnimiek) drevené a amatérske, réžia a scenár amatérske, efekty a kulisy ako z lepšieho školského projektu. Romantické vzťahy neskutočne povrchné a neuveriteľné, zakončenie doslova najlacnejšie a najlenivejšie, aké mohli vymyslieť (budete ho očakávať v podstate už predtým, než seriál začnete pozerať).
So značkou Stargate sa určite dalo naložiť aj lepšie.
Na tenhle seriál jsem se namotala hned prvním dílem. Líbí se mi, jak se jednotlivé osudy prolínají a propojují, jak události z minulosti ovlivňují současnost. Líbí se mi i mozaika osudů, že život postav není líčen chronologicky (a přesto to není nepřehledné), takže jednotlivé postupně odkrývané střípky víc a víc odhalují osobnost a osudy aktérů.
Líbí se mi postavy. To, jak jsou napsané, jak jsou zahrané. Každá má svoje slabiny, svá sporná nebo přímo špatná rozhodnutí, a možná právě tím je lidská a sympatická. I ten Kevin, kterého byste někdy nejraději propleskli (ať už jako teenagera, nebo dospělého) má silné okamžiky, takže i jemu držíte palce.
Moc se mi líbí vztahy mezi postavami, manželství Randalla a Beth, Jackův boj s démony a jeho neutuchající láska, vnitřní síla Bec, Tobyho schopnost poskytnout oporu...
A nadšená jsem z toho, že seriál je dojemný, ale ne (pro mě) sentimentální, a že toho tvůrci dosáhnou pomocí celkem běžných situací a nemusí sahat k bombastičnosti, nereálnosti nebo intrikaření.
tak takhle mršit znacku stargate divim se ze vlastnik znacky Metro-Goldwyn-Mayer tohle schvalilo.
videno pár dílů, a tech par dilu by mozna, mozna asi trochu fungovalo jako celek dohromady ale tohleto je des bes a urazka legendy Stargate kterou moje generace hltala. cekalo se na kazdy novy dil a pak na titule od rebelů :-) jak na vanocni stromecek...
ps: vedeli ste ze rebelove maji stale funkcni stranky?
Moc jsem od seriálu nečekala, ale dost mě pekvapil. Je napínavý, akční, zajímavé postavy a vztahy. Trochu jsem se bála, že zaměření na záchranáře a policistku bude až moc americky dojemné, ale pro mě je to akorát. Má to správnou dynamiku mezi rychlými akčními částmi a emocionálními okecávkami - člověk se ani jednoho nepřejí. Plus herecké obsazení je velmi dobré, všem jejich lepší i horší stránky věřím. Za mě opravdu povedený seriál, u kterého jsem vždy napnutá, co se s postavami stane. To už se mi stává málokdy...
Ne že by tvůrčí dvojice Kohan + Mutchnick měla na výdrž svých seriálů od dob fenomenálního Will & Grace smůlu, ale když během šesti let už třetí sitcom nepřežije první sezónu, začne jednomu vrtat hlavou, kde je chyba. Partners přitom vůbec nepůsobí špatně a když si divák zvykne, že se některé aspekty právě WaG silně podobají, jde nakonec o příjemnou vypínačku, která funguje hlavně díky perfektnímu castingu. Michael Urie je poděs, který se třeba takovému Seanu Hayesovi nevyrovná, ale bezchybným timingem a šikovně psanými hláškami jeho Louis rozesměje doslova v každé epizodě. Druhým tahounem je i přes relativně málo prostoru Brandon Routh. Jeho "frozen Superman" je sice psaný hodně specificky, ale i díky překvapivě uvěřitelnému výrazu nevinného jelimánka funguje na jedničku. Zamrzí, že větší prostor (a rozvoj pro svůj charakter) nedostala má milovaná Sophia Bush jakožto jediná ústřední žena, ale nemůžu mít všechno. Proč ale nakonec hodnotím relativně nízko? Silnější díly se střídaly s těmi lehce slabšími, ale závěr těžce zklamal. Scénáristé očividně věděli, že jim studio zamezilo v dalších snahách, ale to jim nebránilo zakončit celý počin zbytečně otevřeným a bohužel i klišovitým způsobem. Už už jsem byl připraven vystřelit v hodnocení o schůdek směrem nahoru, ale takhle zbytečnou pachuť si Parťáci skutečně nezasloužili.
1. série - 80% - I ve zdánlivě důkladně prostudovaném vztahovém žánru se dá najít něco nového. Nebo znovuobjevit cosi zcela jasného - třeba pravdu. Lena Dunham totiž svoji holčičí partu píše tak uvěřitelně, že některé situace, vzplanutí a rozchody rozehrají svou autentičností na zádech povědomé mrazení. S tím ale přichází i nebezpečí toho, že stejně jako v životě vám pár lidí bude nesympatických, což u Girls platí o většině mužských postav (křečovitý Charlie nebo creepy Adam) a bohužel i o té ústřední ženské. Hannah je sice zajímavě upovídaná, ale zároveň i do sebe zahleděná, trochu sobecká a velmi často divná nepříliš milým způsobem. To pak překvapí o to víc, že zbylé tři holčiny mě náramně baví, i když se zrovna rozhodnou všelijak, jen ne správně. A našlápnuto zatím mají až překvapivě sebejistě.
2. série - 70% - Jestli to takhle vážně chodí i ve skutečnosti, tak oficiálně hlásím, že holkám nerozumím o nic víc než v pubertě. Jenom je škoda, že trochu přestávám rozumět i celému seriálu. Dialogy jsou sice pořád psané zlatým písmem, ale série jako taková mi k srdci (i přes dokonale rozjetou první polovinu) nepřirostla. Neberu OCD linku, neberu zničehonic úspěšného Charlieho a problém mám i s přerodem Adama do sympatického damaged chlapíka s upřímným srdcem. Díky několika skvělým nápadům (epizoda s Patrickem Wilsonem), přesně poskládanému soundtracku a tahounce Marnie i tentokrát sledovatelné bez zaváhání, ale začínám mít strach, zda děvčatům nezačíná chybět kus srdce.
3. série - 75% - Z mojí strany trochu bezradnost, ze strany seriálu pak snad i sázka na jistotu. Největším otazníkem je pro mě stále onen masochismus, kdy Lena píše sama sebe jako tu nejnesnesitelnější osobu pod sluncem. I svéhlavec Adam nebo rozmařilá Shoshanna se svým rokem svobody se dají vnímat jako zajímavé postavy, zato každé rozhodnutí v podání Hannah kvituji tichým skřípěním zubů. A to je škoda o to větší, že třetí řada uháněla dopředu velmi sebevědomě a skrz zmatenou (ovšem stále jasně nejzlatější) Marnie nebo úžasného zloděje scén Elijaha kráčela pro o pořádný kus vyšší hodnocení. Takhle ale jenom hodně fajn nadprůměr s tím, že onen dojem scénáře podle nahodilých historek bez stupňovaného dějového podloží už funguje docela na hranici. Jestli se na ní udrží, můžou Holky fungovat klidně ještě pět sezón. Jestli z ní sklouzne, omrzí se daný koncept během pár dílů.
4. série - 85% - Podezírám miss Dunham z toho, že se při psaní nejnovějších zážitků hlavních hrdinek i hrdinů cítila v soukromém životě šťastně. I přes nejrůznější vztahové či rodinné karamboly totiž ze čtvrté sezóny Girls čiší neustálá špetka optimismu a nepřehlédnutelné světlo naděje. Díky tomu je tak z Raye místo nenápadného mouly najednou schopný sympaťák, z Adama i přes jeden klíčový omyl překvapivě milý chlapík a i sobeckost samotné Hannah najednou dává jistou logiku a je snadněji pochopitelná. Snad jen Jessa by nemusela být v každém svém sarkastickém projevu na zabití, ale nemůžu mít všechno. O celkový směr seriálu, i díky nápaditým vedlejším rolím známých tváří a sebejistým scénářům nebojících se opřít do nezvyklých témat ale najednou vůbec nemám strach. A jak se ukázalo, tak plným právem.
5. série - 100% - Jessa pořád nesnesitelná - a přesto jí chvílemi plně rozumím. Marnie stále nimrající se v detailech - a přesto ji nedokážu nemilovat. Shosh i nadále nejistá ve chvílích, kdy to není úplně záhodno - a přesto jí fandím. A konečně Hannah, největší tvrdohlavec široko daleko, sebestředná až k zbláznění - a já ji zkrátka chci vidět šťastnou. Girls dozrály tak jako dozrává Lena Dunham, nebojí se experimentovat (sólo díl v Tokyu, Marniina introspekce skrz návštěvu vlastní minulosti) a konečně dosahují tam, kam měly celou dobu namířeno. Na pozici konverzační perly, která svým specifickým humorem musí buď urazit nebo nadchnout. Ta dokonalost tu byla vždycky, jen jí trvalo čtyři sezóny, než se proklubala ven.
6. série - 100% - Ať už si hlavní hrdinky užívají radosti či strasti, řeší se záležitosti pracovní nebo se uzavírají či znovu otevírají vztahy, které divák celých šest let sledoval, je jasně patrné, že takhle nějak podobně to každý z nás zažil, takhle to každý z nás v tomhle věku cítil. Navíc nejen, že Lena Dunham dozrála jako tvůrce, tentokrát dosahuje i vrcholu hereckého. Ať si užívá v přímořské destinaci, řeší novou životní kapitolu nebo se staví tomu, co pro ni znamenal, znamená a vůbec kdy mohl znamenat Adam, je tak precizní a citlivá zároveň, že bych neváhal a okamžitě jí vrazil do ruky Zlatý glóbus. Tohle je hrdinka, se kterou nelze než slzet nebo se smát. Kdyby mi někdo pár sezón zpátky řekl, že právě Hannah Horvath, tehdy rozmazleně působící nevděčnice, bude charakterem, za který bych dýchal, jen kdybych jí mohl nějak pomoct, vysmál bych se mu. A právě tam vidím ten největší přerod, který mě, jako opatrného příznivce změnil na nefalšovaného fanouška, který seriál doporučuje, kudy chodí. Zatímco první tři roky se jednalo o příjemnou konverzačku, kde se objevovaly slabší i silnější místa, poslední dva roky jsou čirým, ze života odkoukaným zlatem, které považuji za úzkou špičku toho, co bylo v televizi k vidění.








