1. série - 80% - Tihle Boys ze San Francisca klamou tělem. Působí totiž jako sled převážně nenavazujících epizodek, ve kterých jasně hraje prim neodolatelný klukovský úsměv Jonathana Groffa, díky kterému Patrick své dva ústřední kolegy strká do kapsy. Agustín je totiž od první chvíle nesympatický a Dom překvapivě dlouho naprosto nevýrazný. Jenže v tu chvíli přijde ve vedlejších rolích nová krev v podobě mých oblíbených seriálových matadorů Scotta Bakuly a Russella Toveyho a všechno je jinak. Looking v tu chvíli získá hned několik nových nábojů, dějové linky se sympaticky doplňují a není epizoda, během které by nepadla nějaká nezpochybnitelná vztahová pravda. První sezóna tak kromě pomalejšího rozjezdu doplácí i na trochu rozvážnější závěr, když by daleko lépe pasovalo víc emocí, než nám celá parta nechala. Pokud se příště půjde ještě o něco dál pod pokličku všech zobrazených linek, usídlí se nová lekce z Hledání v mém žebříčku čistokrevných vztahovek zatraceně vysoko.
2. série - 90% - Realističnost a plastičnost všech postav dosahuje tentokrát na tak vysokou úroveň, že motto "Find something real" padne jako ulité. Looking definitivně naplňuje svůj potenciál vztahovky s dokonalým ansámblem (hlavně Groff a Tovey jsou u mě na Emmy), což je v kombinaci s rozhodnutím HBO nechat druhý rok rokem posledním zoufale hořkosladké. Ten potenciál, který v sobě seriál měl, se dal měřit na metráky. Bez několika příběhových malých domů, kvůli kterým by Patrick mohl působit zbytečně nerozhodně, jasně nejuvěřitelnější seriál poslední doby.
Nezaměnitelná atmosféra, která provází královnina psa a jeho věrného sluhu, mi těch pár let od skončení druhé série citelně chyběla a alespoň ještě jeden kratší návrat do osvědčených končin proto nadšeně vítám. Přestože v sídle ústředního rodu tentokrát strávíme podstatně méně času, o žádnou z prstu vycucanou bezvýznamnou rychlokvašku se rozhodně nejedná. Dostaví se snad všichni, kteří stihli v původním seriálu zaujmout, přibude pořádná dávka nových charakterů a postupem času i po čertech výživných otevřených konců. Základním problémem celého Cirkusu tak zůstává otázka, jak divák přistoupí k nekompromisnímu závěru. V některých chvílích se totiž rozehraje natolik chladně nelítostné představení, že jsem mu nějakou dobu téměř odmítal uvěřit. Právě kvůli pochybnostem, jestli celé vystoupení bylo nutné zakončit takto, tentokrát jen s nadprůměrným hodnocením. Díky stabilní kvalitě to ale bylo jen o fous. Pro otaku základnu Ciela a Sebastiana naprostá povinnost.
Zatímco zdálky jsem viděl neslučitelnou kombinaci bláznivých eskapád, steampunku, zombie, dračí fantasy, božských i démonických stvoření a Johanky z Arku, zblízka to bylo mnohem lepší. A překvapivě i mnohem klidnější. Dobrodružství Favara, Kaisara a Amiry totiž po úvodní rychlopalné představovačce přeladí na příjemnou kolej (anti)hrdinského putování, během kterého se hlavním hrdinům do cesty připlete tu vítaný spojenec, tu zavilý nepřítel. S nápaditými akčními scénami, velkolepou válečnou scenérií i výtečným soundtrackem je dvanáctka epizod skutečně zoufale málo, což má za následek nejen skutečnost, že bych co nevidět velmi rád uvítal výbušné pokračování, ale i to, že tenhle svět potřeboval prokreslit ještě o něco víc. Vedlejších charakterů, které do děje sotva stíhají zasáhnout, aby hned zase mizeli, je totiž až trestuhodně moc. Nic to ale nemění na tom, že se Bahamutovi zaslouženě podařilo stát se hitem a že i přes značně nadstřelené prostředí dokáže humor, romantiku i akci kombinovat až neuvěřitelně. A když se mi podíváte do očí, tak uvidíte, že nelžu!
My Fair Gillady doplácí na tu samou věc, se kterou posledních pár let bojuje až smutně vysoké procento nových sitcomů. V pilotu naznačí jen zlomek svých možností, několik dalších dílů s kolísavou úspěšností cílí na své případné publikum a ve chvíli, kdy se v plné síle najde a začne chrlit neotřelé nápady, přesně padnoucí hlášky a překvapivě silné momenty, přichází neodvratná sekyra shůry. Sledovat karaoke večer, kde zazní Chandelier od Sii, tak bylo silně hořkosladké. Když totiž vidíte jednu z nejromantičtějších a nejpůsobivějších chvil, které mi komediální seriály za poslední roky nabídly a víte, že tímhle to pomalu ale jistě hasne, není člověku zrovna veselo. O to víc, že božská Karen roste skutečně díl od dílu a čím víc opouští původní diblíkovskou tvář a scénáře jí občas přihrají i adekvátně vážné momenty, tím výš Selfie stoupala. Přestože jsem její koncept od samého začátku viděl jako sezónní záležitost, došel jsem ke smutnému poznání, že tenhle příběh bych ochotně sledoval celé roky.
1. série - 70% - Bill Lawrence umí do světa posílat nezapomenutelné sitcomy a přestože v případě kontrastních příhod lidí z nejvyššího a nejnižšího patra napsal jen první díl, jeho rukopis je znát. Ať už proto, že znovu kombinuje práci a vztahy, tak proto, že hlavního machistického šéfa s občasně měkkým srdcem hraje o pár vrásek bohatší a o hrst vlasů chudší John C. McGinley. Veškeré Mansfieldovy zastrašovací taktiky připomínají Perryho Coxe v plné síle a je proto škoda, že si na rozdíl právě od Scrubs nemá tolik s kým nahrát. Seriál totiž překvapivě funguje daleko lépe na vlnách mezi ním a Skylarem Astinem, se kterým jsou očividně na stejné komediální vlně, zatímco ústřední milostné snažení Brody-Jenny občas působí jen jako povinně odškrtnutá položka. Přesto úvodních deset epizod uplynulo jako voda a i přes proměnlivou vtipnost jednotlivých zápletech či potrefených vedlejších charakterů, nelze nepřemýšlet o tom, kam půjde celý děj zavést bez toho, aby se zasekl na jednom místě.
2. série - 80% - O co otravněji působí zejména v prvních epizodách Harvard a zejména přízemní linky moc neví, kam dřív, o to příjemněji působí Brodyho snaha dosáhnout předchozích úspěchů a zaslouženého štěstí. Druhý rok téhle přiblázněné party pálí ještě odvázanějšími (Threepeatovo vystoupení ve zpravodajství), vztahovějšími a trochu překvapivě i ucelenějšími náboji. A jak už to u příjemných a dobrou náladu tvořících sitcomů posledních let bývá, v tom nejlepším přišel zářez. Fenomenální svatební dvojdíl, nabitý skvělými nápady, dialogy ze života i překvapivými zvraty, zůstává tím posledním, co mi stanice TBS dopřála. To, že to bylo to nejlepší ze seriálu, je pak smutným paradoxem, protože zpívající Brody, věčně rozesmátá Jenny i dokonale samolibý Mansfield mi přirůstali k srdci díl od dílu víc.
Ne všechna seriálová anglická městečka jsou neodolatelná. Někam byste se přestěhovali ihned, jiná by alespoň stála za opatrné prozkoumání. Ne tak Blackpool. Ten totiž na první pohled působí jako zaplivaný zapadákov, kde nikdo nedokáže být úplně šťastný a dříve nebo později na povrch vyplavou jeho mindráky. A na druhý pohled? Jako zaplivaný zapadákov, kde kromě mindráků plavou na povrch i nejrůznější tajemství. Třeba neočekávaná vražda grázlíka od vedle. V tu chvíli tak nezačíná jen vyšetřování v podání sympatického kriminalisty se zálibou v nejrůznějších nezdravých laskominách, ale i velké rodinné drama, na jehož konci se osudy všech zúčastněných nenávratně promění. A jak je v ostrovních seriálech zvykem, žasl jsem nad jednotlivými hereckými výkony představitelů ústřední rodinky, jejich přátel i známých. Jak ale v ostrovních seriálech zvykem moc často nebývá, spousta vyhrocených situací je řešena perfektně padnoucí muzikálovou vsuvkou. A v kombinaci s nečekanými změnami nálad funguje takový tvůrčí směr dokonale. Ve středu všeho dění totiž proti sobě stojí dva králové Davidové. A jak Tennant jako Peter Carlisle, tak Morrissey jako Ripley Holden strhávají každým hlubokým i drsným pohledem nebo nečekanou grimasou veškerou pozornost zaslouženě na sebe. A i když tempo posledních dvou epizod zvolní možná až příliš, stejně Blackpoolu jackpot v podobě nejvyššího hodnocení neuteče. Právě ta lepkavá atmosféra místa, kde vlastně nikdo nechce být, zalezla pod kůži až příliš hluboko a nezdá se, že by se jí v dohledné době chtělo ven.
Nejprve rychlopalná extratřída a přibližně od druhé třetiny už "jen" čím dál ztřeštěnější, nezvladatelnější a pro někoho snad i nesledovatelná komedie, která nemá problém jet polovinu stopáže čirou mimózní improvizaci. Já měl ale Robina Williamse rád, takže mi jeho nahrávky s milovanou Sarah Michelle Gellar i spolehlivým zbytkem kanceláře, tedy roztomilou Lauren, přemýšlivým Andrewem i místní hvězdou Zachem, sedaly do nálady poměrně přesně. Vzhledem k oné zdánlivě zbytečné přepálenosti, kterou by si leckdo mohl splést s hloupostí, ale zrušení po první sérii chápu. Sedat si každý týden k takhle specifické zábavě byl asi nemožný úkol, díky velepříjemnému finále se ale na CBS tentokrát nezlobím.
1. série - 45% - Atraktivní období amerických dějin už stanice AMC využila ve spolehlivém Hell on Wheels. Teď se přesouváme ještě o století nazpět, kdy si to po ulicích rázovali červenokabátníci, politická situace byla více než napjatá a prořeknout se o sympatiích vůči někomu nežádoucímu se mohlo rovnat i rozsudku smrti. Na napínavou dobovku tak bylo zaděláno důkladně, realita je ale přesně opačná. Pro důmyslné historicko-špionážní dobrodružství je totiž zapotřebí sympatických charakterů a právě tady Turn poprvé, ale zato důkladně naráží. Hlavní parta je trestuhodně nezajímavou sebrankou (Ben a Caleb zůstávají i přes nejrůznější úklady osudu zcela anonymními vojáky), které vévodí zbabělý a vyloženě hloupě se chovající Abraham. Jejich soupeři mají sice tváře osvědčených tvrďáků Burna Gormana a Anguse Macfadyena, ale při jejich minimální a scenáristicky navíc i dost rozporuplné účasti nemůže být o zapamatovatelných antagonistech řeč. Druhým zásadním problémem je pomalost děje. Ne snad že by mi vadilo, že si tvůrci nechávají na všechno dost času, ale když je pro hlavní postavy i ten sebemenší problém katastrofální překážkou, která je roztažena minimálně na délku celé epizody, je zle. Proč tedy u seriálu zůstávat? Protože odhodlaná Anna Strong, famózně zahraná kouzelnou Heather Lind, si zaslouží plnou pozornost a právě kvůli jejímu osudu se k panu Culpeperovi a jeho tažení proti Simcoeovi a jemu podobným jednou vrátím.
2. série - 55% - Je až s podivem, že se na straně kladných postav vyskytuje tolik nezajímavých osobností. V táboře hlavních hrdinů totiž zůstává vše při starém, Abraham dokonce i přes svou vězeňskou anabázi získává další záporné body nesympatičnosti, právě kvůli tomu, že svůj několikaměsíční pobyt v šatlavě prezentuje jako dvacetileté galeje. V čele hnutí se navíc čím dál zřetelněji pohybuje samotný George Washington, v podání toporného Iana Kahna působící smutně polopaticky a speciální díl s ním ve středu dění je bohužel jednou z nejhorších epizod, které jsem kdy mohl vidět . Nebýt rozervané Anny, asi bych bez váhání fandil nepříteli. Tam na sebe totiž pozornost strhává jak mnohoznačný Hewlett, tak čím dál srdečněji působící John Andre. Přesto nevím, co si teď se seriálem počít. První polovina sezóny se nesla ve znamení zarážejícího zlepšení, ale proměnlivé chování stálých charakterů (Woodhull st. se chvíli chová dobrosrdečně a chápavě, aby v dalším neustále láteřil) a klopýtající ústřední linka postupem času tuto snahu výrazně hatí.
3. série - 80% - Osudy postav se konečně dostaly tam, kde měly být od samého začátku - tedy do oblasti nervy drásajících situací, zásadních rozhodnutí a do okamžiků, kdy životy zúčastněných visí na vlásku. Nejvíc mě ale fascinuje, jak moc prožívám romantické linky předem odsouzené k zániku. Cit majora Hewletta směrem k Anně, následovaný nehynoucí láskou majora Andrého vůči Peggy, tam mi Turn pravidelně láme srdce na počkání a já tak rád odpouštím některé zbytečné odbočky nebo přehmaty v obsazení (sympaťák Owain Yeoman je jako Benedict Arnold až smutně křečovitý). V kombinaci s menším prostorem pro Abrahama a Mary a zároveň konečně i s plným zapojením původně plánovaného kruhu u samého Washingtona tak šokovaně zjišťuji, že z unavené lekce z dějepisu se stala napínavá špionská sága a poslední dvě epizody třetího roku se bez přehánění řadí k tomu nejlepšímu z celé televizní sezóny.
4. série - 70% - Nakonec to opravdu byl velký příběh velkých lidí, ze kterého se scénáristé bohužel pokusili udělat příběh ještě větší. Na konci totiž zůstávají otázky, jestli bylo vážně nutné natáhnout válku na plné čtyři sezóny, když většina vedlejších postav (Peggy) nedostála očekáváním, které rozsah jejich času na obrazovce sliboval. Na samém konci se jakž takž smiřuji i s Abrahamem, který se nejrůznějším překážkám nebo přirozenému běhu věcí bránil mnohdy tak sobecky, že jsem se sám sebe ptal, jestli mu diváci dokážou alespoň trochu fandit. Osud ho ale nakonec zavál až do samotného středu všech bojů, což dokážu přijmout jako jeho vykoupení, tím spíš po samotném finále. Tam se totiž skrývá překrásný epilog, který dokazuje, že příběh Washingtonových špionů byl sice o válčení, o intrikách, ale hlavně o láskách až za hrob. Pro někoho se bude jednat o vyměknutí, pro mě jde o potvrzení toho, že seriál našel svoji tvář a už se jí nepustil.
Čím déle jsem zhlédnutí každodenních trablů klanu Dunphy/Pritchett/Tucker/Delgado odkládal, tím jasněji jsem tušil, že až se k němu jednou zvládnu propracovat, bude to stát za to. A jsem moc rád, že jsem měl úplnou pravdu. Všichni přítomní jsou totiž nějakým způsobem střelení, uhnutí a všelijak jinak kouzelní, a díky tomu mám vlastní širší rodinu zase o něco raději. Třeba právě proto, že ve městě, kde jsem vyrůstal, takové lidi potkávám (konkrétně Alex a Phila, což je možná důvod, že mám právě je dva v seriálu nejradši). Druhá silná zbraň Rodinky pak spočívá v rozdílnosti humoru u jednotlivých domácností. Zatímco Cam a Mitchell umí díky přirozené, a přitom patřičně rozevláté melodramatičnosti Erica Stonestreeta dohrát i tu sebebanálnější zápletku do turbulentních divadelních otáček, o kousek dál se naopak hraje na zdánlivě jednoduchý kontrast po klidu toužícího Jaye a temperamentní Glorie. V českých končinách má taková linka těžší život, protože v tuzemsku je "mezinárodně" vztahové hemžení přece jen okrajovou záležitostí, takže mohou některé gagy padnout na neúrodnou půdu. Možná i kvůli tomu si spousta diváků dodnes myslí, že vtip spočívá v tom, že si sexbomba vzala staršího páprdu pro peníze, což je za prvé velká škoda a za druhé zcela špatně. Mojí nejoblíbenější skupinou jsou ale Claire, Phil a jejich ratolesti. Ona má na starost všechno, on je milionový otec, ale nemožný manžel, který svými rozhodnutími doslova a do písmene páchá dobro. V kombinaci s výbušným trojlístkem potomků se jedná o seskupení, které bych jednou velmi rád měl doma a zároveň o tak dokonalou chemii, která působí, že ani nepotřebuje scénář, snad jen námět, do kterého onu geniální pětku stačí hodit. Až do samého konce bohatých jedenácti sezón neuvěřitelně stabilní (byť nevyhnutelně stále méně specificky rozpoznatelný) životabudič, kterému v rovinně rodinného sitcomu nebylo rovno a navždy i podívaná, která dokázala v jediné minutě rozesmát i dojmout.
Odsouzeno k záhubě ještě před samotným odvysíláním. Nasadit nový seriál s nulovou reklamou na začátek dubna, kdy se drtivá většina souputníků nadechuje do finále, je nůž do zad. I proto jsem tuhle partičku chtěl za každou cenu chytit, co kdyby z nich náhodou byli, i díky přítomnosti Zacharyho Knightona, nástupci Happy Endings. Jenže na ploše šesti epizod to vážně nestíhají a co je důležitější - asi ani nechtějí. Hlavní čtyřka se danou zápletkou pokaždé prokodrcá pomocí jiného humoru, ať už je to čistě slovní (viz pilotní svatba), jindy zase hrubozrnně fyzický (citace Kmotra), čímž silně trpí celkový feeling a zábavnost. Daleko větším průšvihem je ale Eric. Sitcomy občas potřebují o něco hloupější postavu, na kterou se budou vršit nechápavé hlášky, ale Nate Torrence a jeho dětinský až debilní přístup je šlápnutí vedle. Naštěstí je tu v protipólu krásná a komediálně pružná Becki Newton, která by si konečně zasloužila vyloženě peckovou roli. Na úplném konci zůstávám až překvapivě spokojený. Ne snad, že by Loners udělali až tak velkou díru do komediálního světa, ale je fajn jednou za čas vidět zrušenou show, která se i na minimálním prostoru stihne nápaditě a uspokojivě uzavřít. Protože co bude ráno, to už není na nás.









