Podle plakátu a obsazení (Josh Duhamel) to vypadalo dobře, ale nevydržela jsem víc než dvě epizody. Děj se táhne, nic se vlastně neřeší, žádné velké zvraty jako v Yellowstone, ani žádné výrazné postavy. Nabyla jsem z toho dojmu, že to má být asi romanťárna mezi postavou Joshe Duhamela a Minkou Kelly, ale i to bylo hodně o ničem – on je jakože zničený žalem nad smrtí manželky a pak syna a ona je kamarádka, která by chtěla víc. Na Yellowstone jsem nevydržela koukat, protože tam byli všichni pošahaní, na tohle proto, že to byla nuda. Tvůrci se nejspíš snažili svézt na aktuálně módní vlně kovbojských/rančerských počinů, ale za mě se to moc nepovedlo.

Ach ty Netflixem propagované buzny, ty mě teda dost vadí. Naštěstí se to dá přeskakovat :-/

Na tenhle seriál jsem začala koukat hlavně kvůli Ondrovi Sokolovi a musím říct, že nezklamal. Líbilo se mi celé to jakoby pohodové prosluněné ladění, kdy se sice vyšetřují vraždy, ale není to žádné temné a depresivní. A úplně nejvíc za mě byly interakce plukovníka s jeho sestrou v podání Jany Plodkové, ty jejich konverzace a někdy jen pohledy, to byly perly a hlášky jedna radost. Vtip nechyběl sem tam ani ostatním scénám, jako divák jsem si mohla najít své oblíbence, bylo to celé takové příjemně civilní a lidské, tudíž za mě coby oddychovka na nedělní večer ideální, byl to mile strávený čas. Doufám proto, že budou pokračovat dál a neskončí jen u téhle jedné série.

Nedokoukala jsem ani pilot. Mix Dr. House, detektiva Murdocha a českých otřepaných vtípků nedokáže zachránit ani Anička Polívková.

Tenhle seriál mě zaujal v rubrice NPL a od začátku mi to přišlo hodně vtipné a fakt mě to bavilo. I když byly postavy trochu přitažené za vlasy, aby to bylo svojí absurditou vtipné, trochu se bojím, že ve skutečném světě umělců a zejména tanečníků to vlastně místy nemuselo být tak daleko od pravdy. Bavily mě postavy ředitelů divadel, kteří se v lehce zoufalé snaze přitáhnout zpět diváky baletu rozhodnou vyměnit si vzájemně své hvězdy. Vtipné mi přišlo už samotné jejich vyjednávání v pilotu, kdy byl newyorský ředitel Jack McMillan vyloženě zoufalý a zklamaný z toho, když mu jeho pařížská kolegyně Geneviève Lavigne nijak výrazně neodporovala a všechno mu hned odkývala (a jak marně hledal nějaké eso, které by ji konečně přimělo odmítnout).
Skvělá byla postava primabaleríny Cheyenne, která byla neskutečná drsoňka a ranařka (například na lodi ekologických aktivistů v pilotu se jí báli i chlapi) a zároveň byla náležitě arogantní a vědomá si svého výjimečného tanečního talentu a umění, takže se nebála diktovat si podmínky a občas bych řekla, že ostatní dokonce cíleně deptala. Co se dalších postav týče, bylo mi dost líto francouzské vycházející hvězdičky Mishy, která sice pocházela z prominentní rodiny francouzské ministryně kultury, ale v New Yorku byla mnohem šťastnější, protože doma byla jen nástrojem popularizace a její rodiče si pak v průběhu seriálu ani nevšimli, když se od nich z domu odstěhovala. A skvělý byl jednoznačně i newyorský choreograf Tobias, který byl takový ten génius žijící ve vlastním světě, takže si zásadně nepamatoval jména či postavení tanečníků (jakože jestli je to „étoile“ či sborista), odcházel uprostřed zkoušek (a už se nevracel :-) nebo měl v Paříži hrozný problém sehnat svoji oblíbenou pastu a bylo z toho solidní drama (vtipné bylo, že pak těchhle jeho diskomfortů využívala Geneviève, aby ho přiměla pracovat a udělala z toho takový malý černý trh).
U seriálu Étoile jsem se zkrátka pochechtávala od začátku do konce a sledování jsem si vyloženě užívala, neb tyhle svérázné postavy mě prostě baví (snad až na tajného sponzora, tam to s těmi „klony“ v restauraci bylo na můj vkus až přes čáru), a určitě se na něj v budoucnu s chutí kouknu znovu. O to víc je mi líto, že byl seriál po první sezóně zrušen (podle mě mohla být druhá série hodně zajímavá), protože za mě to byl zatím nejvtipnější seriál letošního roku.

už svým názvem evokují dojem laskavosti, mírnosti, láskyplnosti a porozumění. Jen za to si zaslouží nějaké to procentíčko. Ano, je to jednoduchý příběh, je předvídatelný a situace jsou těm, kteří si špuntíky vyrobili a žijí s nimi, důvěrně známy. Ovšem herci! To je herecký koncert, který ospravedlní všechny chybky, které někdo může najít. 85%

Dávam absolútne priemerné hodnotenie, lebo neviem, ako inak to zhrnúť. Iron Heart vypadá, že chce niečo povedať, pôsobí, že má niečo v sebe hlbšie, že traumy nejako aj spracuje. Lenže, pozrela som prvú časť, a mňa vlastne viac nezaujíma. Nie som zvedavá na jedinú jednu vec, ani jedna minúta ma nebavila dostatočne, aby som to zhodnotila ako aspoň nejakým spôsobom zábavný čas. Absolútna nuda. (Čo je inak škoda, lebo herci aj editori i hudba aj prostredie pôsobia fajn.)

Začnu pozitivy. Působivý seriál, veliké vizuály a sáhodlouhé dějové linky. V prvním díle jsem ovšem uvažovala, podle které Nadace je to natočeno, protože knížky od Asimova mi nic nepřipomínalo. Spojitost jsem našla, ale tvůrci zjevně upřednostňují vlastní či překroucené dějové linky ve stylu “maximum drama”. Mají snahu hlavně co nejvíc napínat diváka, slibovat něco epického, načež rozuzlení buď chybí anebo je chabé. Děj je vydatně vařený z vody, vyplňovaný povrchní podívanou, která nic nepřináší. Celkově je to za mě nafouklá bublina, která se rychle otáčí ze všech stran, ať si ji hlavně nemáme čas pořádně prohlédnout a zjistit, že je ve skutečnosti prázdná.

Pohodový seriál od Netflixu, který spíš než jako komedie funguje jako vztahové drama u kterého se člověk občas pousměje. Každé roční období je roztažené na prostor dvou epizod a vždy zamíchá se vztahy hlavních postav.

Obsazení je fajn, Steve Carell i Tina Fey mě většinou baví a tyhle postavy jim seděli, možná i proto, že vysázely na humor. Za mě ani nemuselo přijít prodloužení, protože mi (i přes cliffhanger) přišlo, že se to pěkně uzavřelo.

Druhou řadu jsem nepotřeboval, ale vlastně proti ní nic nemám. Ve stejném formátu se hlavní hrdinové vyrovnávají se životem a krizemi, které je potkají. Slušně to utíká a vcelku to funguje.

Na to, jak jsem se na Režim těšil musím říct, že mi seriál přinesl velké zklamání.
Kdybych jej měl hodnotit jedním slovem - řekl bych: Divný.

Měl jsem od toho zcela jiné očekávání. Čekal jsem politické drama a diktátorské řízení státu, ale dostalo se mi jakéhosi rádoby uměleckého satirického zpracování s hypochondricko-paranoidní kancléřkou. Naprosto nevyužitý potenciál. Alespoň atmosféra byla poměrně originální.

Děj se sune pomalu, nic se pořádně neděje, díly víceméně jen sestávají z absurdních scén a dialogů. Sem tam se objeví vlaštovka v podobě lehkého pletichaření a mezinárodních vztahů, ale to se ztrácí v záplavě nudy.

Poslední díly pak konečně přinášejí nějaký smysluplný děj, ale celkové vyznění seriálu i jeho úplný závěr je prostě... zvláštní.
Jediné další pozitivum je snad ještě herecký výkon Kate Winslet, ale ten bohužel na záchranu nestačil.