Poslední názory

Neznám předlohu, ale když jsem viděl první trailer, tak jsem tušil, že to bude něco pro mě. Mám rád dobově zasazená dramata a líbí se mi i sportovní příběhy o vzestupu až na vrchol. Ano, vím, že považovat šachy za sport je trochu nadnesená, ale to jak napínavě je to tady zpracované se blíží tomu, jak jsou vykreslena dobrá sportovní dramata.

Anya Taylor-Joy je v roli Beth skvělá a její postava je opravu zajímavá. Závislost a touha vítězit jdou ruku v ruce a nedočkavě čekáte na to, co se bude dít dál. Doba období studené války na výbornou a překvapil mě pozitivní konec, protože ten jsem nečekal. Perfektní minisérie, které v podstatě nic nechybí.

Ano, seriál je to jistojistě moderní, ale teda vyrazilo mi to dech, a ne asi zrovna pozitivně. Fraser je asi jedna z nejhorších postav vůbec, ošklivý, nepříjemný, na pěst. Zejména pak jeho chování k máme, kterou mlátí, fackuje, kouše, řve, že jí zabije? To jsem moc nepochopil, jestli má nějaké záchvaty nebo je to jenom rozmazlenec. Přišlo mi to ale naprosto šílené. Caitlin je o poznání příjemnější, ale přesto je taková zvláštní, neoslovila mě a sympatická mi taky není. V celém seriálu se vlastně nevyskytla jediná postava, která by mě nějak zaujala a byla pro mě pozitivní.

Upřímně nevím, jestli tak svět mladých funguje nebo ne, ale pro mě to byla noční můra. Neustálé hulení, chlast, párty, sex a nahota... Naturalistické, ale možná až trošku zbytečné. Vojenská tématika v pozadí tomu nedávala úplně dobrou atmosféru a jediné příjemné momenty byly ty, kdy byl Fraser hodný roztomilý gay wannabe a balil toho vojáčka, kterého mu začala balit i jeho matka, no a už se nám to zase zamotává.

Seriálů, kde nějaká postava hledá svou identitu je teď plno, konkurence je v tomhle veliká a já jsem spíš ten romantický idylický typ Love, Victor, než tohle. Popravdě ani nechci, aby svět vypadal jako v tomhle... A pokud už má být seriál nějakým iniciačním manifestem, promluvou o získávání identity a inspirací, tak by se v něm tohle dít rozhodně nemělo a měli by asi vybrat sympatickou fajn postavu a ne malého psycho raracha...

Konec se mi ale líbil, mrzí mě sice, že Caitlin vždycky zdrhne, když ji berou jako lesbičku a ne jako muže, ale chápu ji, protože ona zkrátka chce být muž a ne lesbička. Fraser zase přestal pronásledovat vojáčka (což je ale škoda, doufal jsem, že z toho něco bude) a finále bylo krásné, když k sobě s Cait našli cestu...

Chci se zeptat jestli by mi nemohl někdo poradit? Ve které epizodě řekla Hatty Callenovi o tom že jeho matka pracovala pro CIA ( nemyslím epizodu s03e03 ) a potom ještě ve které epizodě dostal Callen fotku své matky. Moc prosím o pomoc.

O baskete mnoho neviem, čož mi v počiatkoch tohto seriálu bránilo si ho poriadne užiť. Neznalosť postáv, ligy a jej fungovania, spolu s nie príliš friendly prístupom tvorcov spôsobili, že som väčšinu seriálu bola zmätená zo skákajúcej časovej osi. Ale! To všetko je vedľajšie, pretože keď toto divák prekoná, dostane technicky a produkčne naprosto vymakaný dokument o osobnosti športu takých rozmerov, akých sa v histórii zrodilo len zopár. The Last Dance je skvele vystavaný kúsok, ktorý naprosto dokonale predstaví Jordana ako športovca, kultúrny fenomén, kolegu a do veľkej miery i ako človeka, a pri tom ide do jeho súkromného života len minimálne. Divák chápe, aký Jordan bol, že nebol dokonalý, ale i tak ostáva v úžase. Že je Jordan skvelý atlét, to snáď vie aj niekto, kto basketbal nesleduje. Tento dokument však umožní divákovi pochopiť prečo. Je úplne jedno, či vás zaujíma basketbal, pretože tento dokument presahuje hranice športu. Jordan bol inteligentný človek a mašina, to, ako dokázal ovládať sám seba mentálne, to je to niečo, čo z neho urobilo výnimočného športovcov. To, čo dokázal, si vymakal do poslednej kvapky potu a je jasné, že tento človek bol stvorený pre to byť najlepší. A to dokázal vydolovať aj z ľudí okolo seba - priestor dostávajú i jeho najvýznamnejší spoluhráči a protihráči, z ktorých ani jeden, napriek osobným postojom, nedokáže poprieť Jordanovu nadradenosť. Dozvedaváme sa veľa o teame v 90tych rokoch, a dostávame i záporáka, ktorého si tvorcovia našli v postave Jerryho Krausa, ale ani jemu seriál neupiera schopnosti šikovného manažéra. V neposlednej rade je seriál vystavaný okolo Jordanovho vzťahu k otcovi, ktorý bol preňho najväčším motivátorom. Tvorcovia sa neboja ukázať kotroverzné témy a konfrontovať nimi svoje postavy. Zostrihy zápasov sú neskutočné a seriál dokáže byť dramatický, napínavý i emocionálne silný. Netflix znovu ukázal, že čo sa týka dokumentov, silná téma v kombinácii s bezchybným spracovaním dokážu predať čokoľvek komukoľvek. Tlieskam.

Těšil jsem se na něco nového ze světa Walking Dead, ale tohle je tomu tak hrozně vzdálené, že to snad ani nejde za nějakou franšízu považovat. Celé je to koncipované ve stylu teen drama, kde je parta teenagerů, která se zoufale bojí ublížit zombíkovi a raději se nechají sežrat. Celková bojová strategie ostrého kamene na tyči, jehož účelem je zůstat po celou dobu boje čistý a nedotčený, naopak zombíky odstrkovat holýma rukama a prát se s nimi na pěsti, je prostě šílená a dost naivní. Velká slavná univerzita s tisíci přeživšími, která se chová takhle... Je nelogické, jak ti lidé mohli přežít tak dlouho (a upřímně se nedivím, že je Kublek radši hodila přes palubu).

Co se týče postav, je smutné, že jednou z nejoblíbenější je hlavní záporačka, plukovnice Kublek. Lehce pozitivní ohlasy má Hope, ale jen proto, že je rebelka, která umí vařit překvapivě hodně druhů chlastu, i když je nezletilá a narodila se do světa, kde o alkohol byla nouze. Zbytek party je doslova tragický a jediná světlá chvilka je Felix (alespoň pro mě), i když naivnějšího a měkčího ochránce neznám. Celkově to postrádá pravou atmosféru TWD, kde rozhodně není čas si hrát na zombie-peacemakery. World Beyond je na rozdíl od TWD plný slunce, přírody a záběrů na mechem obrostlé zombíky, kteří v podivné idylce polehávají u chodníku a dotváří biedermeierovskou atmosféru nedělního čaje o páté. Celkově mě pak díly hrozně nudí, je to děsně neakční, a když se objeví zombie, tam je z 90 % někde šprajclé, takže jen máchá ručičkama a nebo je to ten typ, co do něj strčíte a máte vyhráno. Úplně to potlačuje pravidla TWD universa, a dokud neuvidím pořádný masakr, tak budu u každého dílu trpět dál a dál.

"Náš život začal apokalypsou!" - ale nikdo z nich v apokalypse neumí přežít...

Ačkoliv byl seriál hezký, tématicky zajímavý a hlavně krásná příroda a asi i kultura, tak se nevyskytla snad ani jedna jediná postava, která by mě zaujala... Jasně, hlavní trio je zvláštní, ale ta holka mi není moc příjemná, její kluk nic moc nedělá a zrádný poloříman mi je takový nesympatický. To ale nebrání tomu, abych si užil hezky natočenou řežbu, která možná až zbytečně pomalu graduje do finální bitvy, která je zase až moc rychlá. Příjemně mě překvapilo míchání s druidskou magií, i když ta je zatím taková skrýtá, takže těžko říct, jestli je skutečná nebo ne, ale něco na tom bude. Tak trošku očekávám něco víc od toho malého postiženého kluka.

Finální díl byl pecka, i když prostě porážka jedné menší armády, no nevím jestli to je vyvrcholení, v jaké jsem čekal, takže doufám, že to byla jen malá ochutnávka a v příští sérii se boj rozjede naplno. Přece jenom když si někdo rozřízne oko, tak určitě ne kvůli jedné malé prácičce...

Povídavá a intimní procházka po oblíbených světových kuchyních, kde se sympatický On a nedostupně krásná Ona seznamují, jedí, povídají, opět jedí, chodí, pochutnávají si a nepřetržitě přemýšlí o tom, jestli by jim to spolu mohlo klapnout. Právě první polovina, kdy o postavách takřka mezi řečí vyplouvají na povrch základní fakta a každý letmý dotyk je velkou událostí, je dokonale nápaditá a vtahující. Polovina druhá, kde se většinu času stojí na místě a více se přemýšlí o důvodech "proč ne" než "proč ano" už svoje kouzlo ztrácí a i přes tradičně odžité pravdy a zamyšlení Isabel Coixet mi to s touhle dvojkou jde o poznání hůře. Ve výsledku čistých 70 s malým bezvýznamným plus jejich vzájemnou hořlavou chemii.

1. série - 90% - Psychologickou propracovaností snad ještě dál než Daredevil. Stačilo pár epizod a o všech postavách, i těch sebevedlejších, jsem věděl tolik, že by na to jiné seriály potřebovaly minimálně dvě sezóny. Jedinečný počin, který se svou podstatou zásadně vymyká všem superhrdinským zvyklostem, ale z Jessicy Jones dělají dvě vztahové dynamiky. Tou překvapivě silnější a emocionálnější je girl power mezi Jess a Trish, pouto, které je dost možná nejuvěřitelnějším a životně nejpotřebnějším komiksovým přátelstvím všech dob. Tou druhou je pak samozřejmě toxická síla mezi Jessicou a Kilgravem, pnutí, které hlavní postavu z velké části definuje. Právě tam ale směřuje moje jediná obava. I v rámci úspěchu Netflixem budovaného vesmíru je plánovaná druhá série zapotřebí, ale její nezbytností si díky příběhu o překonávání limitů vlastního já a odpouštění jiným i sobě samé nejsem jistý ani trochu. Jako samostatný příběh rozhodně za plný počet, takhle na poslední chvíli cukám zpátky a počkám, co přinesou věci příští.

2. série - 85% - Zatímco ostatní Defenders mají svoje typické prostředí nebo rozpoložení a Daredevil válčí s morálními dilematy, Luke s těmi sociálními a takový Iron Fist zase s mystickými, Jessica stále nejvíc bojuje sama se sebou. Právě ona nepotřebuje kulisu New Yorku, nepotřebuje, aby jí protivníka dělal Kilgrave, nepotřebuje vlastně nic a díky tomu je tak nejsamostatnějším počinem Marvel-Netflix aliance i nejzajímavějším a nejsilnějším charakterem. Sám jsem byl v šoku z toho, že celá sezóna si vystačí i s absencí dlouhodobého záporáka, protože nově příchozí buď jen nenápadně přihrávají (Pryce) nebo antagonisty nejsou (Alisa). Překvapivě nejnenáviděnější postavou druhé sezóny je tak jednoznačně Trish. Ne kvůli zpěvu oblíbeného megahitu It's Patsyyy, ani kvůli rozporuplným vztahovým rozhodnutím, ale kvůli spoustě činů, které působí, jak kdyby dělala naschvály svým blízkým, Jessice i sama sobě. Právě kvůli ní je zážitek tentokrát o malý krůček slabší, ale už to, že dokáže seriál i bez vy-víte-koho držet krok s napětím nacpanou první třináctkou epizod, je pochvalou samo o sobě.

3. série - 80% - Nepřekvapivě pořád velmi teskné, na správných místech až bolestivě pravdivé a v první řadě vypovídající o tom, že někdy ty nejpalčivější vnitřní démoni vystupují na povrch ve společnosti zdánlivě banálních problémů. Poslední sezóna bloudění titulní hrdinky je zdaleka nejcivilnější a ačkoli žádnou dlouhodobou linku celého Defenders univerza nerozvíjí a o svých souputnících hovoří jen velmi sporadicky, líbí se mi, že právě konec je jaksepatří melancholický. Opět s Jessicou, jejíž nejlepší kamarádka je buď lahev dobrého pití nebo nevlastní sestra, se kterou je víc starostí než radostí. Čistě komiksových prvků se tentokrát vyskytuje naprosté minimum, což je snad ten důvod, proč si to rozlučka od kritiků i diváků docela slízla. Já si ale budu ten posměšný úšklebek Krysten Ritter pamatovat s patřičnou vděčností.

Snad protože parta z Pawnee dráždí tolik lidí, kolik ji zároveň bezmezně miluje, nejde ji označit za jinou než zásadní. Takový počin přichází v žánru jednou za seriálovou generaci. Na rozdíl od jiných ansámblových souputníků se nebojí občasného rozšíření či zúžení hlavního castu, naopak od přelomu druhé a třetí sezóny se díky právě takové změně stává z velmi příjemné podívané neopakovatelný klenot. Ale už od samého startu (ano, v mém případě už od haněné první série) si mě získává jednou zásadní věcí. Jakkoli se to zpočátku zdá nemožné, nikdo není v téhle kanceláři navíc, nikdo nepřebývá, nikdo mě nevytáčí a kupodivu zároveň nikdo nepřevyšuje ostatní. Chvíli mám nejraději Andyho, chvíli Bena, chvíli Rona, chvíli Chrise a tak pořád dokola. Stejně tak na začátku jsem myslel, že Azizových grimas a umrněných výrazů bude příliš, abych se zanedlouho těšil na další jeho marketingovou ideu nebo vypečený balící plán. A těch running joků (Ronovy dveře, Tomův úsměv, Leslie přehnaně poukazující na "promiskuitu" Ann, Benova neschopnost pochopit místní folklórní specifika), těch nečekaně se vynořujících i navrátivších vedlejších postav, nad jejichž každým cameem radostně jásám (Jean Ralphio, Mona Lisa, Tammy 2, Bobby Newport). Zkrátka a dobře, nevím, jestli mě někdy tak mrzelo, že jsem nějaký seriál nezachytil, když se ještě vysílal. Na druhou stranu ten pocit mít před sebou x řad a nebát se každý rok o jeho zrušení, má také něco do sebe. Mám svoji práci rád, ale do téhle kanceláře bych zamířil okamžitě.

Ani charisma pana Rufuse Sewella tomu nemůže pomoci z šedi nudy.